Časopis Naše řeč
en cz

Významy a funkce slov pak a potom v mluvených projevech

Ivana Kolářová

[Články]

(pdf)

-

Slova pak a potom patří k nejčastěji užívaným navazovacím prostředkům v rámci výpovědi i textu. Mohou vystupovat jako ukazatelé různých, někdy i zcela odlišných významových vztahů, neboť jejich sémantika bývá většinou modifikována až konkrétní pozicí ve výpovědi, jejím lexikálním složením a příslušným kontextem. Objevují se v platnosti příslovečné, na základě svého obecného významu a své schopnosti vyjadřovat různé sémantické vztahy však často přecházejí ke spojkám nebo částicím.[1] Jak v příslovečné, tak ve spojkové nebo částicové platnosti se slova pak a potom podílejí na signalizaci časové následnosti, lineární či místní posloupnosti, ve spojkové a částicové funkci mohou vyjadřovat také vztahy důsledkové nebo odporovací, popř. slouží jako jazykové prostředky pro postupné přiřazování sdělovaných informací. Na konkrétních příkladech ukážeme, že ani v konkrétním kontextu nemusí být interpretace významu slov pak, potom jednoznačná, že různé typy vztahů indikovaných těmito slovy se mohou i prolínat.

V řadě mluvených projevů publicistických, v projevech studentů, a zejména v dětských projevech jsme zaznamenali vysokou frekvenci výskytu navazovacích výrazů pak a potom v úloze prostředků pro postupné přiřazování informací:
(1) Nejdřív sme jeli z mě … do města, pak sme jeli zase z města domů, pak sem si chvíli hrála a pak sem ještě vystřihovala z Pusíka. (Projev dítěte, 10 let)
(2) Udělala sem si úkoly a jela sem za mamkou do Ústí do práce. Potom sme šly na ob … potom sme šly … tó … do ňáký … do takový restaurace, tam sme si daly, jak se jmenuje, bagetu ze salámem a protože sem měla eště šestýho listopadu narozeniny, tak tam přišel jeden maminky kamarád a dal mi takovýho malýho medvídka … potom sme … potom mi mamka dala lístek a jela sem zase zpátky domů, no. Potom sem šla nakoupit, protože sem … housky a máslo, potom sem se vykoupala, koukala sem se chvíli na Toma a Jerryho a potom sem si šla lehnout. (Projev dítěte, 9 let)

Můžeme předpokládat, že děti užívají slov pak, potom jako prostředku pro postupné přiřazování pojmenovávaných zážitků v tom časovém sledu, ve kterém skutečně následovaly za sebou.

V promluvě (3) k sobě dítě pomocí slova pak postupně připojuje jednotlivé prvky popisovaného obrazu zřejmě v tom pořadí, v jakém jsou za sebou na něm [130]umístěny (v určitém zvoleném směru); nabízí se zde však také možnost, že dítě k sobě pojmenování jednotlivých prvků na obraze přiřazuje podle toho, v jakém sledu si jich povšimlo.
V souvislosti s užitím slova pak zde tedy vystupuje do popředí vyjádření určité lineární posloupnosti[2], a to ve výpovědích se statickými přísudky, např.: jo a pak tam je ještě jedna holka; A pak je tady polívka; Pak tady je jablko, pak koláč, a pak nějakej hrnec s … s lžičkou. Tento typ posloupnosti však může být i subjektivní, tj. může souviset s tím, v jakém pořadí dítě jednotlivé objekty vnímá:
(3) No vidím na obrázku pět kluků, jeden dělá kotrmelec, jeden má zavázaný oči, a hrajou si na nějakou chytanou nebo na babu. Jo, a pak tam je ještě jedna holka, která plete věnec, jeden už má na hlavě a jeden už tady má. A pak je tady polívka, teda talíř s polívkou, kterej je ještě horkej. Pak tady je jablko, pak koláč, a pak nějakej hrnec s … s lžičkou. To je konec.

Jako prostředky pro vyjádření časové následnosti a jako spojovací prostředek pro postupné přiřazování informací bez vyjádření dalšího významového vztahu ve výpovědi i v textu se slova pak, potom často opakují nejen v dětských projevech, ale též v mluvené komunikaci dospělých. Opakovaný výskyt jsme zaznamenali v projevech studentských – v odpovědích u zkoušek. Zkouška zřejmě pro řadu posluchačů vytváří situaci, ve které jistý stupeň psychického tlaku a snaha rychle sdělit větší množství informací způsobují, že je pro ně obtížné koncentrovat se současně na věcnou správnost sdělovaných informací a na adekvátní způsob jejich jazykového vyjádření. Zřejmě z toho důvodu jednotlivé části sdělení pouze přiřazují k sobě (pomocí slov pak, potom) bez vyjádření potřebných významových vztahů mezi nimi. Z hlediska významu by slova pak, potom odpovídala např. slovům ještě, také:
(4) To je ta osmnáctka, to je tvoření podstatných jmen a přídavných jmen skládáním, takže skládání … nejčastější způsob skládání je ze dvou složek. Vyskytuje se i ze tří, ale to je … velice zřídka. Složeniny potom … vlastně … složeniny rozdělujeme na vlastní a nevlastní, vlastní složenina to je, že slova … obě ty části jsou beze změny, takže to je třeba zeměkoule, kde vlastně se to dá rozdělit země a koule … pak jsou to nevlastní, takže části složeniny jsou spojeny samohláskou, většinou to bejvá samohláska -o-. Takže je to černozem, lihovar … Pak teda složeniny rozdělujem na koordinační a subordinační, koordinační, to je, že obě části mají stejnou hodnotu.
(5) Máme vedlejší věty … podmětné, to je věta, která vyjadřuje podmět věty [131]řídící, pak je to vedlejší věta předmětná, to je třeba: Přál mu, aby se brzo uzdravil, ta bývá uvozená spojkami, například že, aby … No, pak ještě … věta přívlastková, potom známe taky … vedlejší věty doplňkové. (Promluva pokračuje)

Neustálé opakování výrazů pak, potom v kombinaci s dalšími prostředky přiřazování, provázené častým nemotivovaným přerušováním výpovědi, může svědčit také o tom, že mluvčí mívá formulační potíže zejména při realizaci nepřipravených projevů, ale i projevů připravených pronášených v náročné situaci, srov.: No, pak ještě … věta přívlastková, potom známe taky … vedlejší věty doplňkové …; Takže je to černozem, lihovar … kde vlastně se to dá rozdělit země a koule … pak jsou to nevlastní, takže části složeniny jsou spojeny samohláskou, většinou to bejvá samohláska -o-. Takže je to černozem, lihovar … Pak tedy složeniny rozdělujem na koordinační a subordinační, koordinační, to je, že obě části mají stejnou hodnotu. Kromě slov pak, potom se v uvedených textech opakují i další navazovací výrazy (tak, takže, že apod.). Promluvy (4), (5) také ukazují, že v psychicky náročných situacích mají studenti tendenci formulovat myšlenky pomocí výpovědí o jednoduché struktuře to je / je to + jmenný výraz (popř. to je, že …), popř. máme + objekt apod.; užívají tedy výpovědní formy, které nesvědčí o stylizační pohotovosti: … pak jsou to nevlastní, takže části složeniny jsou spojeny samohláskou, většinou to bejvá samohláska -o-. Takže je to černozem, lihovar.
V textech (4), (5), popř. i v dětských projevech (1), (2), (3) tedy slova pak a potom v některých okamžicích chápeme nejen jako prostředky pro přiřazování jednotlivých faktů, ale též jako výrazy preparativní (pomocné), kterými si mluvčí vypomáhá tehdy, má-li formulační potíže, když si vytváří časový prostor pro rozmyšlení toho, co chce říct, vyplňuje jimi (vědomě i bezděčně) pauzu váhání.

Ne vždy je však v souvislosti s užitím slov pak a potom jako navazovacího prostředku primární jen snaha jednotlivé informace k sobě postupně přiřazovat; v textu (6) můžeme výrazu pak přisoudit význam vyjádřitelný slovy později / za nějaký čas, neboť z obsahu promluvy vyplývá, že právě časové distanci mluvčí přikládá důležitost (tj. je důležitý moment, že dítě se zlepší později / za nějaký čas). Výraz pak zdůrazňuje právě onen časový odstup skutečnosti pojmenované v části promluvy, která je slovem pak uvozena. V tom se úloha výrazu pak ve výroku (6) liší od jeho úlohy v textech. (1)–(5):
(6) Sem se chtěl zeptat … sem slyšel … co mám prostě dělat, dyž třeba děcko má v diktátě pravidelně … dvacet, pětadvacet chyb, a pak se třeba zlepší … má třeba o polovinu míň, ale pořád má ještě víc, jo ale zlepší se o polovinu … tak jak je to … jak ho známkovat … vůči ostatním.
[132]Někdy slova pak, potom tvoří také eliptickou výpověď s otázkovou formou, která implikuje potřebu mluvčího získat další informace (a současně předpoklad, že adresát bude schopen další informace poskytnout). Obraty A pak/A potom, resp. Co pak/Co potom fungují jako výpovědi iniciační, vybízejí adresáta k reakci. Signalizují, že výpovědi, které po nich budou následovat, jsou k předcházejícímu textu:
a) prostě přiřazeny bez vyjádření dalšího sémantického vztahu; výroky A pak/A potom by z hlediska významu odpovídaly obratu A co ještě?:
(7) A: Které slovní druhy se probírají nejdříve?
B: Jména.
A: No, jména. A potom? (tj. A které ještě?).
(8) Říkal jsi, že na obrázku vidíš pět kluků, holku, jablko … a co pak/potom? (Co ještě?);
b) ve vztahu časové následnosti, který je možné vyjádřit slovy: A co dále?
(9) Možná to nevyjde. Co potom/Co pak? (A co dále?)

V případě (9) se ovšem nabízí ještě další možnost interpretace slov Co potom/Co pak?, a to pomocí slov: A co v tom případě/za této podmínky? Tato dvojí interpretace přichází v úvahu i v následujících případech:
(10) Jestliže ten balíček do pátku nedostaneme, pak se budeme muset na té poště sami zeptat.[3]
(11) A: Co když ten balíček do pátku nedostaneme?
B: Pak se budeme muset na té poště sami zeptat.
Příklady (9), (10), (11) ukazují, že slova pak, potom se mohou uplatnit také v úloze ukazatelů významových vztahů důsledkových. Původ tohoto užití lze spatřovat v užití slova pak v pozici souvztažného spojovacího výrazu v podmínkových souvětích typu: Je-li to nutné, pak to udělám, (tj. -li – pak, popř. když – pak: Když to bude nutné, pak to udělám).[4] V běžné komunikaci fungují slova pak, potom v tomto významu jak v pozici spojovacích prostředků v souvětí (srov. 10), tak výrazů textově navazovacích (srov. již uvedený příklad 11 a následující text 12):
(12) A1: To byla jaká věta: Lidé tak prakticky založení, jako byli Martin s Valentinou. Jaká je to vedlejší věta?
B1: To je … doplňková.
[133]A2: Proč myslíte?
B2: No protože doplňuje … jaksi … teda
A3: No ne jaksi … spíše se ptáme: Jak prakticky založení?
B3: Aha.
A4: Potom by to byla jaká věta?
B4: Pak by to byla věta … no, způsobová.

I dnes se setkáme s výroky, v nichž slova pak, potom indikují významové vztahy zcela odlišné ve srovnání se vztahy v případech (1)–(12), totiž vztahy tzv. protikladnosti. Dnes bývá takové užití pak a potom již považováno za archaické, srov.:
(13) Způsob pak, jakým bylo jednání vedeno, byl chybný.[5] Ovšem výpovědi, v nichž vystupuje pak/potom jako negující prostředek částicové povahy, se objevují běžně i v současné každodenní komunikaci:
(14) Pak (že) mu máme věřit!
(15) Pak že nerostou houby!
Negující význam slova pak můžeme vysvětlit na základě chápání výpovědí (14), (15) jako osamostatnělých částí souvětí: On nám lže, a pak (že) mu máme věřit! Přinesli domů plný košík, a pak (se řekne,) že nerostou houby. V těchto souvětích by slovo pak skutečně plnilo funkci spojovacího prostředku s významem odporovacím.
Na vyjádření negace se slovo pak (resp. i potom) podílí i ve výrazně citově zabarvených výpovědích s funkcí rady, doporučení:
(16) A pak mu s něčím pomáhej! (Nedá se mu pomáhat./Nepomáhej mu) nebo varování; zejména u výpovědi s touto funkcí je citové zabarvení výrazné:
(17) A pak si zkus přijít pro peníze! (Nechoď si pro peníze. Nezkoušej si přijít pro peníze!)[6]

Případy (1)–(6), resp. (7), (8), (9) zachycují užití slov pak, potom ve funkcích, které spolu úzce souvisejí, texty (10), (11) a (12) ukazují jejich výskyt ve významu, který se od časového sice liší, ale může s ním souviset (srov. interpretace sémantiky slova pak v 9, 10, 11). Ve výpovědích (13) až (17) indikují uvedené výrazy významové vztahy již zcela odlišné – je ovšem otázkou, zda se ve výroku (13) (citovaném ze Slovníku spisovné češtiny) u slova pak nespojuje vyjádření protikladnosti a určité časové následnosti, ovšem spíše následnosti v pronášení jednotlivých výpovědí v textu.

[134]Možnosti více interpretací sémantiky slov pak a potom v několika textech jen dokazují, že jde o výrazy s méně vyhraněným významem, který ani kontextem nemusí být modifikován jednoznačně. Právě tato menší významová vyhraněnost může mít za následek skutečnost, že slova pak a potom bývají užívána bezděčně a v řadě textů se opakují. Jejich výskyt bývá proto sledován i v souvislosti s hodnocením textů z hlediska jazykové kultury: např. v textech (1), (5), (6) slovům pak a potom několikrát předchází pauza, opakují se v nich i další navazovací výrazy. Tuto skutečnost je možné vysvětlit tím, že pak a potom, popř. další výrazy mluvčímu pomáhají překlenout okamžiky rozmýšlení nad dalším projevem. Bývají tedy interpretovány až jako slova preparativní, popř. jako slova výplňková, která poukazují na formulační potíže mluvčího. Zejména u profesionálních mluvčích a osob veřejně vystupujících může opakování těchto i jiných slov navazovacích, preparativních i výplňkových negativně ovlivnit výsledek komunikace. Neustálé opakování slov, výpovědních schémat, časté přerušování promluvy působí monotónně, odvádí pozornost posluchače od obsahu sdělení, a v důsledku toho negativně ovlivňuje pozornost posluchače. Kromě toho se způsob vyjadřování profesionálních mluvčích někdy stává modelem pro vyjadřování jiných.


[1] Srov. Mluvnice češtiny 2, Tvarosloví, Academia, Praha 1986, s. 222.

[2] Srov. Slovník spisovného jazyka českého IV, Academia, Praha 1989, s. 11. Autoři zde mluví o posloupnosti prostorové, ovšem domníváme se, že vzhledem k charakteru objektu popisovaného ve výpovědi (3) je vhodnější mluvit o posloupnosti lineární, popř. posloupnosti místní.

[3] Kromě slova pak se ve stejné pozici častěji objevuje tak. Srov. P. Karlík, Studie o českém souvětí, Brno 1995. Též M. Grepl – P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, SPN, Praha 1986. Srov. též J. Bauer, Vývoj českého souvětí, ÚJČ ČSAV, Praha 1960. J. Bauer zde ukazuje případy, ve kterých slovo pakli uvozuje podmínkové souvětí, „které je ve vztahu odporovacím k tomu, co bylo řečeno dříve“. Může však fungovat i v podmínkovém souvětí bez vyjádření tohoto odporovacího vztahu.

[4] Srov. Slovník spisovné češtiny, Academia, Praha 1994, s. 258. Tyto případy jsou zachyceny již ve staročeských textech, srov. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, d. cit. v pozn. 3, s. 48–49.

[5] Srov. Slovník spisovného jazyka českého IV, 1989, s. 11. Příklady, v nichž pak vystupuje jako spojka s odporovacím významem, uvádí J. Bauer (srov. dílo cit. v pozn. 4., s. 48): Mohan, slušu, řěcě dějú, jež vodú teče hlubokú; Čiha pak dějú potoku, jenž pod městem sě s ňú stieče LegPil18.

[6] Srov. Muvnice češtiny 3, Skladba, Academia, Praha 1987, s. 276–277. Slovo pak se zde zřejmě podílí na indikaci expresivní změny polarity kladu a záporu.

Naše řeč, ročník 80 (1997), číslo 3, s. 129-134

Předchozí Jarmila Vojtová: Jak píší vídeňští Češi (Některé znaky německého vlivu v jazyce českých novin vycházejících ve Vídni)

Následující Dana Davidová: Jazykový kód neoficiálních projevů na území českého Slezska