Časopis Naše řeč
en cz

Boží muka

Ludmila Švestková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Boží muka patřila k typickému obrázku našeho venkova již od 14. století, kdy se o nich objevují první zprávy.[1]

Tyto drobné stavby ve tvaru sloupu (přes 2 m vysokého) stávaly obvykle na rozcestí v polích nebo i na návsi či volně v krajině. Sloup nebo pilíř byl zakončen někdy stříškou, pod níž byl výklenek na obraz či reliéf umučeného Krista, na vrcholu pak opatřen často křížkem. Proto byly tyto stavby nazývány boží muka (boží muky, boží umučení). Snad měla tato představa největší oběti – Božího umučení – vést člověka k zastavení se v každodenním spěchu a k zamyšlení nad smyslem života.

Boží muka se totiž stavěla na památku šťastných i nešťastných událostí, které se většinou staly právě na tomto místě. Často byla postavena k uctění padlých, jejichž hrob označovala (např. na Káním vrchu ve Strakonicích hrob švédských vojáků). Jindy byla projevem díků za odvrácení neštěstí, moru, či za usmíření sporu o majetek mezi sousedy a vrchností. Mnohdy vymezovala boží muka i hranice pozemků nebo se stavěla i jako pokuta za spáchaný přečin. Nesmíme je však v těchto případech zaměňovat za smírčí kameny nebo smírčí kříže či kameny pokání, o kterých píše Vladimír Preclík.[2] Ty se od nich zásadně odlišují nejen tvarem, ale i výskytem.

Jak se dovídáme z výše citované publikace V. Frolce a J. Vařeky, dochovalo se u nás poměrně hodně středověkých božích muk (hlavně z 16. stol.), jedna z nejstarších stojí v Jiníně (okres Strakonice) „Na žalosti“ (jsou kamenná, vysoká 248 cm, s vročením 1482). Velká část božích muk se zachovala podle výše uvedeného pramene zejména v jižních Čechách a na jižní Moravě.

Během staletí byl tvar božích muk v různých krajích obměňován. Z typologického hlediska lze rozlišit několik skupin božích muk podle půdorysu a celkového tvaru stavby. Některá boží muka tvoří architektonicky určitý přechod ke kapličce. A tak mohlo dojít u našich zpracovatelů soupisu pomístních jmen[3] někdy k záměně objektu, když nedovedli rozlišit tyto dvě stavby. Proto jeden zpracovatel představuje boží muka jako sloup, druhý jako kapličku a jinému zase splývají boží muka a boží umučení (kříž).

Postupem času byly původní obrazy na sloupech větrem ošlehány či lidmi poničeny.[4] Někdy byly v dobrém úmyslu nahrazeny jinými obrázky svatých, ačkoliv boží muka měla již ve svém názvu přesné určení. Tak se pak snadno zaměňovala s kapličkami jednotlivých světců.

Tento posun pozorujeme i na definicích našich slovníků. Zatímco starší slovníky [166]uvádějí jako podstatný obraz umučeného Krista (Boží muka)[5], SSJČ definuje již boží muka jako sloup s obrazem Kristova umučení nebo s obrazem svatého vůbec.[6] Také SSČ zjednodušuje: sloup s křížem n. s obrázkem svatého.[7]

Pravděpodobně docházelo k takovým záměnám objektu či pojmenování spíše v těch částech Čech, kde je božích muk pořídku a kde někteří lidé tuto reálii prakticky neznají. A právě tato jejich neznalost mne přivedla k napsání tohoto článku.

Mnoho božích muk v posledních čtyřiceti letech vzalo za své, a to, jak poznamenal recenzent I. Lutterer, nešetrným postupem JZD při scelování polností, ale také záměrným ničením za proticírkevních kampaní 50.–60. let. Svědectví o nich však máme v soupisech pomístních jmen.[8] Je pozoruhodné, že i pomocí počítače zpracovaná mapa výskytu pomístních jmen Boží muka, U božích muk apod. potvrzuje jejich hustší síť právě v jižních Čechách (nejvíce na Strakonicku). Moravský výskyt nemohu posoudit, neboť Archiv pomístních jmen obsahuje pouze doklady z území Čech.

Některá boží muka nám zůstala už uchována jen v pomístních jménech. Díky tomu, že tato pomístní jména vystupují často v předložkových pádech (U božích muk, Pod božíma mukama atd.), projevují se u apelativa muka markantně ojedinělé odchylky v rodu a čísle. Proti hojnému typu U božích muk se řídce vyskytne U boží muky (3×). Podle prvního pádu boží muka nerozeznáme totiž, zda jde o tvar jedn. č. rodu žen. nebo o podst. jm. pomnožné rodu středního.

Vývoj v tomto směru můžeme sledovat i ve slovnících. Slovníky ze starší doby: Gebauerův a Jungmannův[9] uvádějí tvary pouze v množném č. ž. rodu (boží muky). Pouze u F. Š. Kotta se objevují kromě dokladů v množném čísle (boží muky) už i tvary pomnožné (boží muka).[10] Ale v PS[11] už najdeme jen pomnožné tvary (boží muka) a dokonce i doklad jedn. č. ž. (s boží mukou). Podobně i SSJČ[12] uvádí pomnožné tvary a řidčeji jedn. č. žen. r., SSČ má jen doklady pomnožné (boží muka).[13]

Výjimečně se v našem Archivu pomístních jmen setkáváme s některými slovotvornými variantami, např. zdrobnělinami (U božích muček 2×, U božích mouček 1×). Prvou z nich (boží mučka) uvádějí jak PS, tak i SSJČ. Ovšem SSJČ ji chybně odvozuje od základního významu (1) mučení, týrání, zatímco jde o odvozeninu ve významu (3) boží muka.

Zcela ojediněle je užito ve stejném smyslu verbálního substantiva „mučení“ (U božího mučení).

Boží muka měla i významnou úlohu jako orientační ukazatel na rozcestích. Za první republiky byla prý udržována Klubem českých turistů a podle nich se pořá[167]daly i vycházky.[14] Z toho důvodu se prý místy konají pokusy znovu je opravit. Bylo by jistě chvályhodné zachránit poslední zbytky tohoto našeho národního lidového umění, aby i dalším generacím bylo ukazatelem na cestách krajinou i životem.


[1] V. Frolec, J. Vařeka, Lidová architektura, Praha 1983, s. 19–20. Opírám se o tuto práci i v následujících řádcích.

[2] Vl. Preclík, Smírčí kameny, Praha 1990; týž, Kameny pokání, Praha 1992.

[3] Viz Archiv pomístních jmen úseku onomastiky Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze.

[4] Za mého mládí stála ve Strakonicích asi 3 m vysoká boží muka zakončená nahoře už prázdnými výklenky bez jediného obrázku. A přece se zvala boží muka.

[5] Ještě Příruční slovník jazyka českého II, Praha 1937–38, s. 993: „sloup s obrazem umučeného Krista nebo kříž s tělem Kristovým“.

[6] Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. 1298.

[7] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, s. 236.

[8] Citované v pozn. 3.

[9] J. Gebauer, Slovník staročeský II, Praha 1916, s. 416n. J. Jungmann, Slovník česko-německý II, Praha 1836, s. 514.

[10] F. Št. Kott, Česko-německý slovník I, Praha 1878, s. 1085.

[11] D. cit. v pozn. 5.

[12] D. cit. v pozn. 6.

[13] D. cit. v pozn. 7.

[14] Podle ústního sdělení etnografa dr. Ludvíka Barana.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 3, s. 165-167

Předchozí Běla Poštolková: Karla Helclová-Kozlová (1905—1996)

Následující Martina Ireinová: Nová slova mezi námi