Kněz, bratr

[Hovorna]

(pdf)

-

(E. Z.). Kněz má v 5. p. kněže (ne knězi), jako otec má otče (ne otci); to proto, že podobná jména původně mívala sklonění tvrdé, s 1. p. na -g, -k, a tedy se kmenové g (h), k měnilo v ž, č jako v bože, člověče. Podobně zněl původně 5. p. vítěže (dnes vítězi); -če mají všecka jména m. r. na -c, vyjma jména na -ic (panici, biřici atd.). — Mn. č. jmen kněz a bratr je kněží, bratří a skloňuje se podle »paní«. Pův. byla kněžie, bratřie hromadná jména jedn. č. žen. r. a znamenala asi »kněžstvo, bratrstvo« (jako dnes m. pánové někdy říkáme panstvo); říkalo se čstná kněžie (= ctní kněží), milá bratřie (= milí bratři), ze čstné kněžie, k milé bratří atd., ale brzy pro množný smysl vznikají i množné tvary. Vedle toho byly, jak vidíme z řídkých dokladů, i nehromadné tvary mn. č. knězi, bratři ve spojení s číslovkami; praotec Čech měl podle Dalimila »bratróv (ne bratřie) šest«, říkalo se dva bratry, ze dvú bratrú (bratry, bratrú je dv. č.) i ze dvú bratróv, ale tyto tvary u jm. kněz zanikly. Podobně bývalo vedle hromadného lidé (stč. ľudie, lidie, lidé, což podle svědectví litevštiny původně také bylo jméno žen. r. a jedn. č.) s číslovkami nehromadné dva člověky, třie člověci, šest člověkóv, vedle hromadného kury (nebo kúry) nehromadné dvě slepici, tři slepice, šest slepic.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 10, s. 312

Předchozí Kaliště

Následující Paní poslanec