Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce prezidenta dr. Edvarda Beneše (1884—1948)

Marie Těšitelová

[Články]

(pdf)

-

Úvod. Když se po r. 1945 pořizoval výběr základních textů pro český frekvenční slovník,[1] byl do skupiny vědecké literatury (ve FSČ označované G, dále FSČG) zařazen spis tehdejšího prezidenta Československé republiky dr. E. Beneše Demokracie dnes a zítra (Praha 1946). Obvyklým způsobem byla provedena tzv. statistická analýza tohoto díla a byly vykonány všechny práce potřebné k jeho zařazení do korpusu FSČ.[2] Avšak nestalo se tak. Po komunistickém převratu v únoru 1948 prezident dr. E. Beneš v červnu abdikoval a – brzy na to – dne 3. září téhož roku zemřel. Záhy po jeho smrti začal být vytlačován „vítěznou stranou a vládou“ z naší historie i z našeho života. To šlo tak daleko, že i z korpusu FSČ musil být vyřazen materiál z prezidentovy knihy a byl určen do sběru starého papíru; schovala jsem ho v naději, že jednou bude možno ho zpracovat, i když bohužel nikoli k původnímu účelu. Pokouším se dnes o to po více než 40 letech! Patřím ke generaci, která se narodila a vyrostla za první Československé republiky – Masarykovy a Benešovy, s prezidentem dr. E. Benešem prožívala těžké chvíle našeho národa a státu v l. 1938–1948, která mladá léta ztratila za druhé světové války a německé okupace. Prezident dr. E. Beneš představoval v té době „naši naději“, podporovali jsme jeho úsilí o obnovu našeho státu, sdíleli jsme jeho úspěchy i neúspěchy. I za komunistické diktatury, kdy naše generace ztratila 40 let plodného života, jsme věřili v spravedlivé ocenění díla i osobnosti prezidenta dr. E. Beneše. Dnes ve svobodném státě se konečně o to pokoušejí naši historici a politici.[3] Pokud jde o prezidenta dr. E. Beneše, i naše lingvistika zde má svůj dluh. Tento článek, věnovaný 110. výročí narození prezidenta dr. E. Beneše (28. května 1884), má být na tento dluh malou splátkou, a to i z hlediska kvantitativní lingvistiky.[4]

Cílem tohoto článku je ukázat některé rysy jazyka prezidenta dr. E. Beneše v jednom z jeho posledních děl věnovaném základnímu fenoménu svobody – [125]demokracii; autor se v něm zamýšlí nad demokracií v minulosti (počínaje antikou), přítomnosti (vzhledem k době vzniku knihy v l. 1939–1945) a v budoucnosti (po r. 1945, nikoli bez obav o její další vývoj). Jako přesvědčený demokrat ukazuje klady i zápory demokracie, v závěru knihy pak zdůrazňuje: „Demokracie není jen otázkou dokonalejších demokratických institucí, nýbrž především otázkou dokonalejších demokratických lidí“ (E. Beneš, s. 308). Dovolává se při tom svého učitele a předchůdce v prezidentském křesle: „Masaryk to všechno vyjadřoval svou známou větou: krize demokracie je především otázkou mravní“ (E. Beneš, s. 309).

Již uvedené citáty z díla dr. E. Beneše (dále E. B.) naznačují – z pohledu kvantitativní lingvistiky, že ve slovníku textu zaujímají významné postavení substantiva a adjektiva. U substantiv bychom očekávali, že vzhledem k naznačené tematice textu bude tu nejčastějším substantivem slovo demokracie. Statistická analýza ale ukazuje, že je až na čtvrtém místě mezi 10 nejčastějšími substantivy, srov.: (1.) stát, (2.) válka, (3.) národ, (4.) demokracie, (5.) společnost, (6.) boj, (7.) Evropa, (8.) politika, (9.) revoluce, (10.) vývoj. Není jistě třeba zvlášť zdůrazňovat, že z hlediska sémantického jde o „klíčová slova“, která dobře obrážejí, o čem se v díle pojednává. Ani jedno z těchto substantiv nepatří mezi prvních 10 nejčastějších ve FSČ. Svědčí to o autorově speciálním přístupu k dané tematice i k volbě jazykových prostředků, v daném případě substantiv.

Počtem substantiv ve slovníku (38,22 %) se dílo E. B. celkem neliší od analogického slovníku ve FSČG (38,62 %). Analýza frekvence substantiv však ukazuje, že se v textu E. B. častěji opakují substantiva s frekvencí 11 a vyšší. Síla tohoto pásma slov u E. B. (13,56 %) posunuje text v intervalu zjištěném pro toto pásmo v odborných textech (16,62 %–9,21 %) blíže k textům technického zaměření než k textům věd humanitních.[5] Svědčí to o autorově snaze vyjadřovat se o odborných věcech přesně, bez zřetele k stylistické variantnosti, pestrosti slohu apod.[6] Autor dává přednost opakování téhož substantiva před volbou substantiva nového. Jde o charakteristický rys odborného projevu mluveného.[7] Jak známo E. B. byl zkušeným řečníkem a debatérem. K opakování téhož substantiva uveďme např.:

„… [demokracie] vidí největší úkol člověka a společnosti v boji o … denní a stálé zdokonalování, v boji o mravní ideál, v boji o silného, mravného, dokonalého člověka“ (E. B., s. 343).

[126]Nejen opakováním týchž substantiv, ale i hromaděním substantiv, často synonymních a v téže syntaktické funkci, narůstá v textu E. B. frekvence substantiv, srov.:

„… [demokratický systém etický] trvá na tom, že kromě … významného prvku společenského vývoje [boje] je zde ještě zcela rovnocenný prvek spolupráce, diskuse, dohody, lásky, sociální sympatie a přitažlivosti…“ (E. B., s. 149).

„[Fašismus využil k vybojování vítězství mimo jiné:] Nedostatků, obtíží, slabostí a bezesporných chyb i demokracií samých“ (E. B., s. 80).

Opakováním substantiv roste v textu E. B. frekvence nejen jednotlivých substantiv, ale i některých jejich pádů, tedy morfologických kategorií. Tak genitiv sg. a pl. má sice i podle FSČG relativně nejvyšší frekvenci (29,19 % : 36,68 %), avšak v textu E. B. jsou tyto hodnoty vyšší: 33,29 % : 41,04 %. Je to dáno např. důsledným užíváním genitivu záporového, zejména u nejvíce frekventovaných sloves být a mít, slovesných vazeb s tzv. nepřímými pády, zvláště s genitivem u sloves vyjadřujících úsilí, snahu, přání apod., jako jsou použít/používat, užít/užívat, využít/využívat apod., srov.: „Je nutné, aby v budoucnosti nebylo již válek (E. B., s. 121).

„… ohlupování Evropy se spojovalo u hitlerovského Německa s neuvěřitelným, sprostým a přitom primitivním cynismem, jakého politické dějiny neměly dříve příkladu“ (E. B., s. 89).

„V boji proti demokracii režimy autoritativní a totalitní používaly … jednoho podstatného činitele, své politické ideologie a svého praktického politického programu: svého ultranacionalismu (E. B., s. 92).

Užívání genitivu záporného a některých slovesných vazeb s genitivem je dnes jevem převážně stylisticky příznakovým a textu E. B. dodává mírně archaizujícího charakteru.

Jak vyplývá z povahy vztahu substantiva a adjektiva po stránce formální a sémantické, to ostatně také ukázaly uvedené příklady, E. B. jako autor využívá při stavbě textu vedle substantiv i adjektiv tak, že je ve větě často opakuje, hromadí apod. U adjektiv v textu E. B. je i vyšší počet jednotek s frekvencí 11 a vyšší. Autor opakuje často totéž adjektivum, a to se stylistickým záměrem, srov.:

„… odstranění cizí“ rakouské a maďarské nadvlády [po vzniku Československa po první světové válce] znamenalo plné a automatické odstranění cizí dynastie, cizího vojska, cizí byrokracie a cizí hierarchie církevní, …“ (E. B., s. 75).

Zvýšeného sémantického účinku dosahuje autor i spojováním synonymních adjektiv provázených adverbii, srov.:

„… boj o vybudování a zachování těchto [poválečných] nových demokracií byl tak neobyčejně těžký, skoro nadlidský, téměř nezvladatelný“ (E. B., s. 79).

[127]V textu E. B. se často hromadí adjektiva v syntaktické funkci atributu shodného i jako jmenná část přísudku slovesně jmenného, srov.:

„Je to vývojová linie [názorů E. B. do r. 1939] vyjadřující ideály rozhodné demokracie politické a mravní, sociální a hospodářské, která i v tomto obnoveném zoufalém boji o novou Evropu a nový svět nutně musí zvítězit“ (E. B., s. 63).

„[dvacetiletá politika Společnosti národů] … byla nedůsledná, neodvážná, stranická a k řadě států nespravedlivá“ (E. B., s. 69).

Pro zdůraznění autor často klade přívlastek shodný za slovo rozvíjené (srov. výše), a to i v ustálených spojeních typu hnutí mírové místo mírové hnutí apod.

Mezi prvních 10 nejčastějších adjektiv v textu E. B.: (1.) politický, (2.) mezinárodní, (3.) sociální, (4.) celý, (5.) nový, (6.) veliký/velký, (7.) světový, (8.) hospodářský, (9.) demokratický, (10.) mírový patří – jak zřejmo – 70 % adjektiv, která jsou závislá na tematice textu; jen adjektiva celý, nový a veliký/velký jsou shodná s nejčastějšími adjektivy v češtině vůbec. Pokud jde o adjektivum veliký/velký z celkového doložení (140) připadá na podobu veliký 87 % výskytů, na podobu velký 13 %, a to celkem bez významového rozlišení, srov.:

Veliký český exulant Jan Amos Komenský…“ (E. B., s. 102).

„… světová válka jako veliký otřes celého politického světa nezpůsobila onen převrat, jakým byla veliká demokratizace Evropy a světa po první válce“ (E. B., s. 111).

„… napětí mezi státy velkými a menšími; …“ (E. B., s. 132).

Není bez zajímavosti, že v současné češtině je poměr podob veliký/velký celkem opačný: velký 88 %, veliký 12 %; obě podoby jsou i dnes v podstatě zaměnitelné, i když jisté tendence k jejich rozlišování vzhledem k syntaktické funkci i k některým typům spojení lze zjistit.[8]

S opakováním substantiv souvisí pochopitelně i opakování předložek. V textu E. B. se to projevuje velmi výrazně. Opakováním předložek – zvláště ke zdůraznění jednotlivých substantiv, která se sama nezřídka opakují a jsou i bohatě rozvitá – lze vysvětlit rozdíly ve výskytu některých předložek v textu E. B. a ve FSČG.

Ve shodě s jazykem stylu odborného, ale i uměleckého v češtině má v textu E. B. relativně nejvyšší frekvenci předložka v/e, na druhém místě předložka o. Srovnání s frekvencí této předložky ve FSČG i v jazyce věcného stylu v češtině[9] ukazuje, že její frekvence v textu E. B. výrazně stoupla častějším opakováním, srov.:

„Mluví-li se tudíž o úpadku, o neschopnosti, o zklamání nebo neúspěchu Společnosti [128]národů, dlužno si uvědomiti, že … je tomu tak … všeobecně při úpadku a neúspěchu demokracie vůbec“ (E. B., s. 123).

V textu E. B. se často opakují i některé předložky relativně méně frekventované jak v češtině vůbec, tak i v odborném jazyce; platí to např. o předložkách proti a mezi. V dále uvedené ukázce opakování předložky proti váže v celek periodu, která je pro jazyk a styl díla E. B. rovněž typická, srov.:

„Politicky tyto projevy [amerického prezidenta Wilsona v r. 1918] kladly proti systému pruského absolutismu, aristokratismu a středoevropskému teokratismu myšlenky anglosaské demokracie…; proti politice militarismu myšlenku odzbrojení a smírčího soudu, proti tvoření mocenských bloku a proti tajné diplomacii myšlenku Společnosti národů, proti ovládání malých států a národů jejich sebeurčení…; proti výlučnému ovládání moří jejich volnost…, proti neomezenému hospodářskému boji ideu větší hospodářské svobody vedoucí k hospodářské spolupráci“ (E. B., s. 49).

K mírně archaickému stylu E. B. přispívá např. i užívání knižní podoby předložky kolem, tj. kol, srov.: „Hnutí to [mírové] začíná kol roku 1815...“ (E. B., s. 104).

Opakování předložek frekventovaných u E. B. více nebo méně jako by zpomalovalo plynulost textu, zdůrazňovalo jednotlivá fakta sdělení, obvykle vyjádřená substantivy; má velmi blízko i k odbornému projevu mluvenému.

Substantiva, adjektiva a předložky, řazené z hlediska kvantitativního do tzv. skupiny nominální,[10] představují v analyzovaném textu i početně silnější skupinu, a to vzhledem nejen k stylu funkčnímu, ale i individuálnímu. Znamená to, že tzv. skupina verbální (slovesa, zájmena, adverbia a spojky) je v textu E. B. početně (o 4,54 %) slabší; autor s ní však pracuje neméně originálně.

Podle očekávání i v textu E. B. má ve verbální skupině centrální postavení sloveso. Počet různých sloves (slovník) u E. B. (20,06 %) je celkem shodný s FSČG (20,91 %); jednotlivá slovesa se tu však opakují méně často. Připadá na ně 10,74 % textu (ve FSČG; 13,81 %). Podrobná analýza opakování různých sloves v textu E. B. pak ukázala, že – na rozdíl od substantiv a adjektiv – je zde poměrně silné pásmo sloves s frekvencí 1–10 (93,92 %), a tudíž slabší pásmo sloves s frekvencí 11 a vyšší (6,08 %). Jde zřejmě o rys typický pro vědy humanitní (s intervalem 5,79 %–6,12 %); v odborných textech technického charakteru je toto pásmo silnější (8,66 %–12,03 %). Autor tedy užívá častěji sloveso nové, zvláště s frekvencí 1 (v 49,87 %). Bohatší volbou plnovýznamového slovesa se text E. B. shoduje s texty humanitními a liší se od textů technických.[11]

K nejčastějším slovesům v textu E. B. patří podle našeho zjištění tato: (1.) být, (2.) mít, (3.) moci, (4.) musit, (5.) jít, (6.) znamenat, (7.) vytvořit, (8.) chtít, (9.) stát se, (10.) vést. První čtyři slovesa – formální a modální – hlásí se k nejčastějším slovesům v češtině vůbec, nejen v odborné češtině; slovesa jít [129](zvlášť neosobní jde o něco) a znamenat jsou typická pro odborný text humanitní, zbylá slovesa se vyskytují speciálně v jazyce E. B. V této souvislosti není bez zajímavosti relativně velká frekvence modálního slovesa chtít, vyjadřujícího vůli, záměr apod. (tak relativně velké frekvence toto sloveso nedosahuje ani ve FSČ, ba ani v textech uměleckého stylu). Podle mého názoru se v relativně velké frekvenci slovesa chtít obráží autorova pevná vůle a houževnatost, vlastnosti, jimiž se osobnost E. B. vyznačovala: „Žil jsem [E. B. po Mnichovu] jediné myšlence a jedinému životnímu cíli: odčinit Mnichov a obnovit Československou republiku…“ (Táborský, s. 96). Také u jiných frekventovaných sloves u E. B. lze usuzovat na vztah k autorovu úsilí popsanému v analyzované knize.

Vyšší frekvence sloves v textu E. B. vzniká také opakováním jednotlivých sloves, i když nikoli v takové míře jako u slovnědruhových složek skupiny nominální, např.:

„Je ukázáno dost podrobně … v čem přispěl [ke vzniku Paktu o Společnosti národů] prezident Wilson…, v čem přispěli jiní američtí odborníci a politikové…; je také známo…, v čem přispěly jednotlivé britské úřední komise…“ (E. B., s. 112–113).

Opakuje se i sloveso kladné a totéž sloveso záporné, někdy s rozdílem v tvaru, srov.:

„Mnichov sice zničil československé hranice, nezničil však nikdy a ani dodnes československého ducha demokracie…“ (E. B., s. 76).

Frekvence sloves v textu E. B. narůstá i hromaděním synonym, často rozvíjených i synonymními příslovci, např.:

„… [svoboda] se musí kultivovat, opatrovat, střežit, stále zdokonalovat, pořád a pořád dávat nové formy při zachovávání jejích principů, a přitom stále a stále, denně a vždycky pro ni masy lidové vychovávat a o jejích výhodách a mravní ceně přesvědčovat…“ (E. B., s. 77).

Ve shodě s pravopisnou normou[12] platnou v době vydání analyzované knihy užívá autor infinitiv na -ti vedle kratší podoby na -t; z počtu infinitivů doložených v excerpovaném materiálu (525) převažuje infinitiv na -t (54,10 %) nad infinitivem na -ti (45,90 %). Střídání obou podob infinitivu se ukazuje jako celkem náhodné. Snad jen u relativně nejčastějšího slovesa být se vyskytuje v 85 % delší tvar na -ti (býti), zejména v infinitivu složeného pasiva, které má v textu E. B. velkou frekvenci, např.:

„Náš národ byl hotov [v r. 1938] bojovat se zbraní v ruce a dvakrát mobilizoval všecky své síly na svou ochranu; byl také připraven přinésti oběti, aby zachránil mír Evropy a světa. Snažil jsem se znovu a znovu dojíti vyjednáváním k rozumné dohodě a chtěli jsme učiniti rozumné ústupky, které by naše země mohla přijmout“ (E. B., s. 204–205).

[130]Z hlediska morfologického je pro sloveso v díle E. B. přímo typické funkční využití přechodníků, a to jak přítomného, tak i minulého. Z doložených (95) přechodníkových tvarů (tj. 2,73 % všech slovesných tvarů v textu E. B., ve FSČG téměř o polovinu méně – 1,45 %) připadá na tvary přechodníků přítomného 83 %, minulého 17 % (ve FSČG je tento poměr 90 % : 10 %). Užívání přechodníků lze označit rovněž za charakteristický rys jazyka E. B.; dodává mu z hlediska stylistického jisté „profesorské“ důstojnosti, diplomatické formálnosti, přesnosti a dokonalosti, zvláště při užití přechodníků pasivních. Srov.:

„Viděli jsme v září 1938 a v březnu 1939, co se stalo Československu. A mluvě o své vlasti nemám v úmyslu činiti někomu výčitky nebo rekriminace“ (E. B., s. 204).

„a) Po stránce mocensko-politické zničila válka z let 1914–1918 čtyři veliké absolutistické říše, ze tří vytvořila republiky, odstranivši jejich dynastie a vyloučivši z nich značná území, … b) Přijavši v hlavních rysech zásady o tak zvaném národním sebeurčení…, vyřešila otázku osamostatnění a sjednocení Polska a Československa…, dokončivši zároveň národního sjednocení řeckého a italského“ (E. B., s. 63).

„[J. A. Komenský] … musil odejíti z vlasti, jsa pronásledován Habsburky pro své náboženské přesvědčení…“ (E. B., s. 102).

Kromě přechodníků nacházíme v textu E. B. často pasivní tvary slovesné (v 11,46 %, ve FSČG 9,70 %). Na tvary pasiva složeného připadá 78,95 %, pasiva zvratného 21,05 %; ve FSČG je tento poměr 73 % : 27 %. Pasivní tvary slovesné zapadají dobře do pojednávacího útvaru – výkladu v projevu univerzitního profesora, státníka a diplomata. Potvrdily to ostatně podle mého názoru i ukázky dosud uvedených jazykových jevů. Za všechny případy užití pasiva v textu E. B. uveďme např.:

„Takové dohody, jaká byla na konec učiněna v Mnichově, bez jakékoliv účasti československé vlády, jsme ovšem nečekali. … svobodná, snášenlivá a demokratická země byla přinucena vydat své obyvatelstvo (asi 10 %) brutálně utlačujícímu státu … celý stát byl prakticky vydán v ruce svého mocného diktátorského souseda“ (E. B., s. 205).

„V praktickém životě ten či onen veliký princip se ovšem přijímá snadno, rychle a integrálně, ale jeho praktické uplatnění … bývá možné jen postupně, krok za krokem, vývojově“ (E. B., s. 66).

V textu E. B. se setkáme i s neosobním pasivem složeným, které mu dodává knižního charakteru, srov.:

„Tak je také realizována myšlenka paktu … o postavení války mimo zákon, o jehož „harmonizaci“ s Paktem [o Společnosti národů] bylo v Ženevě marně usilováno“ (E. B., s. 147).

Po stránce jak sémantické, tak i formální zaujímá sloveso významné místo v jazykové a stylistické výstavbě analyzovaného textu.

Příslovce, která se z hlediska kvantitativního hlásí do skupiny verbální, modifikují a doplňují – jak známo – sloveso, popř. adjektivum po stránce séman[131]tické. Příklady, které byly v tomto článku uvedeny zejména při analýze sloves, to nejen jasně ukazují, ale i zároveň dokládají autorův přístup k nim. E. B. jako autor opakuje také adverbia, i když ne v takové míře, jako je tomu u jiných druhů slov (srov. výše). Slovník adverbií v díle E. B. (9,95 %) se opět zhruba shoduje s FSČG (9,38 %), opakování adverbií samých je tu však nižší (8,27 %) než ve FSČ (9,45 %). Je to zřejmě dáno sémantickou i formální povahou adverbií: Relativně nejvíce frekventovaná adverbia jsou původu pronominálního (např. tak, jak, jen, ještě apod.), takže jde v podstatě o slova formální. Opakováním těchto adverbií nedosahuje autor takového stylistického účinku jako u adverbií odvozených z adjektiv, ať jde o opakování téhož slova nebo o uvedení řady synonym, srov.:

„Zmíním se o věcech těch jen zcela stručně a jen proto, aby vynikl fakt, že dnešní Společnost národů je skutečně dítkem našich poválečných poměrů…“ (E. B., s. 99–100). „Nikdy – opakuji, nikdy – v dějinách lidstva nebyla tato zásada [úcta k danému slovu, k mezinárodním smlouvám a dohodám] tak bezohledně, cynicky, pustě a nečestně podupána, jako se stalo v minulých letech [před druhou světovou válkou] v Evropě“ (E. B., s. 218).

Jako autor užívá E. B. značně individuálně i zájmen, slov s omezeným slovníkem; v analyzovaném textu jde o 37 různých jednotek, z nichž prvních 10 nejčastějších se celkem neliší od jiných odborných textů. Jsou to: (1.) ten, (2.) on, (3.) tento, (4.) svůj, (5.) jenž, (6.) který, (7.) její, (8.) co, (9.) každý, (10.) některý.

V odborném textu nepřekvapuje relativně nejvyšší frekvence ukazovacího a odkazovacího zájmena ten ani zájmena tento. Dále nepřekvapuje, že srovnání s nejčastějšími zájmeny v češtině vůbec (podle FSČ) ukazuje, že mezi těmito slovy není osobní zájmeno (vysoce frekventované v uměleckých textech a v dialogu). Nejen v odborných textech (podle FSČG), ale i v textu E. B. má toto zájmeno velmi malou frekvenci (6); mluvčí-autor se zde však výrazněji projevuje kategoriemi slovesnými, a to 1. os. sg. indikativu prézentu (u E. B. v 6,24 %, ve FSČG v 1,35 %) a préterita (u E. B. v 5,05 %, ve FSČG v 2,22 %). V analyzovaném textu to do značné míry závisí na výkladovém útvaru, v němž autor vyslovuje své postoje k uváděným faktům, své názory na ně apod. U tak zkušeného a zaujatého státníka, diplomata a debatéra se tomu nelze divit. K vyšší frekvenci uvedených slovesných kategorií jistě přispívá i to, že E. B. měl sklon pracovat samostatně, sám a spoléhat se vlastně jen na sebe (Táborský, s. 46).

Naproti tomu vysoká frekvence osobního zájmena on a vztažného jenž (srov. výše) ukazují, jak významnou úlohu má v textu E. B. to, o čem se v něm mluví, uvažuje, vykládá. Frekvenci zájmena on je třeba rovněž hodnotit ve vztahu k frekvenci slovesných kategorií, a to 3. os. sg. a pl. u určitých tvarů slovesných; [132]ty mají relativně nejvyšší frekvenci jak v textu E. B., tak i ve FSČG, resp. v češtině vůbec.

Pokud jde o zájmeno ten, uvedené příklady dokládají, že autor klade toto zájmeno ve více než polovině případů za výraz, na nějž ukazuje (postpozici srov. i u adjektiv). Jde o knižní a zastaralý způsob užívání tohoto zájmena, např.:

„Odtud státy ty [autoritativní režimy], pokud ve Společnosti národů zůstaly, prováděly v ní politiku negativní…“ (E. B., s. 141).

„Strach ten jim [autoritativním režimům] naháněl po léta svou propagandou komunism ruský i domácí…“ (E. B., s. 87).

V postpozici nacházíme v textu E. B. často i frekventované zájmeno tento, srov.:

„Myšlenky tyto [Wilsonova panamerického paktu] byly ve zvláštní formě vyjádřeny…“ (E. B., s. 116).

Užitím zájmen ten a tento v postpozici autor podtrhuje odkazovací význam těchto zájmen a naznačuje i jejich volnější postavení v textu.

Mezi relativně frekventovaná zájmena v textu E. B. patří i vztažná zájmena jenž a který (srov. výše); nacházíme je zde v poměru 53,66 % : 46,34 %. V tom se výrazně liší od FSČG, kde je tento poměr 38,44 % : 61,55 %, tj. ve prospěch zájmena který. Velká frekvence zájmena jenž v textu E. B. celkem dobře zapadá do celkového charakteru jeho stylu, který nezřídka využívá jazykových jevů knižních, ev. zastaralých, srov.:

„Nedostatky, slabosti a ovšem i veliké chyby demokracií, jež byly spáchány v jednotlivých státech demokratických a patrně ani nespáchány býti nemohly, jsou třetí kategorií oněch faktů, jež při pádu evropských demokracií [po první světové válce] hrály roli zvlášť důležitou“ (E. B., s. 93).

Specifické postavení v textu E. B. má i zájmeno sám (podle FSČG jde o zájmeno relativně časté – v 68 %). E. B. jako autor užívá důsledně jmenných tvarů v nominativu a akuzativu sg. i pl., bez nahrazování tvary složenými nebo dokonce adjektivem samotný, jak jsme toho dnes často svědky, a to i v projevech erudovaných pisatelů i mluvčích. Jako přívlastek stojí i zájmeno sám často za příslušným rozvíjeným slovem, srov.:

„A na konec reparace samy [po první světové válce] … via facti byly zrušeny a nezaplaceny“ – „… závazek odzbrojení samo Německo nikdy neprovedlo a nerespektovalo“ (E. B., s. 68).

Připomeňme, že Vl. Šmilauer[13] hodnotí takový způsob užívání zájmena sám jako znak pečlivého a jasného vyjadřování autora.

[133]Jak bylo již konstatováno, pro text E. B. je charakteristické opakování slova; platí to i pro zájmena, i když v omezené míře, a to především vzhledem k jejich stránce sémantické. Např.:

„Národ představuje [v totalitních režimech] živoucí organism i biologicky, jeho život, jeho růst, jeho expanze, jeho prestiž, jeho sláva, jeho čest – to musí rozhodovat nakonec o celém rázu té které lidské a národní společnosti…“ (E. B., s. 93).

V textu E. B. se specificky opakují i spojky, poslední složka skupiny verbální. Spojky samy se počtem různých jednotek ve slovníku (1,07 %) celkem neliší od FSČG (1,05 %); i když je rozdíl i v celkové frekvenci poměrně malý (10,86 % u E. B., 9,70 % ve FSČG), projevuje se v analyzovaném textu dost výrazně. Dokládá to už prvních 10 nejčastějších spojek: (1.) a, (2.) že, (3.) i, (4.) jako, (5.) nebo/neb, (6.) aby, (7.) však, (8.) ani, (9.) ale, (10.) či.

Spojka a patří ovšem k nejčastějším v češtině vůbec i v odborných textech, v užití ostatních spojek – i když relativně frekventovaných – jsou v jednotlivých textech značné rozdíly. Platí to i pro text E. B. I spojky E. B. jako autor osobitě opakuje, a to i nejčastější spojku a, zejména při spojování slov. Toto opakování spojky jako by zpomalovalo a „nastavovalo“ rozvíjení myšlenky, srov.:

„… přes dnešní návrat zpět do chaosu vášnivě bojujících zájmů a idejí, do zhrubělosti mezinárodních diskusí a vztahů a naprostého úpadku mezinárodního práva a mravnosti v Evropě a konečně i přes vyvolání dnešní (v roce 1939) hitlerovsky barbarské války – … bude [pokus o uplatnění demokratických principů] … zaznamenán“ (E. B., s. 70).

Znakem mluveného projevu je v textu E. B. i opakování spojky a ve funkci částice navazovací, srov.:

„A jak jsem již uvedl…“ (E. B., s. 64). … „A pak následovala řada dopisů…“ (E. B., s. 102).

E. B. stylisticky účinně opakuje i tutéž spojku při spojování vět ve stejné syntaktické platnosti, srov.:

„Každý politický systém v dějinách lidstva může býti hodnocen jen podle toho, zdali rozřešil podle všelidského práva a spravedlnosti … problém vztahu mezi jednotlivcem … a státem; zdali z jedné strany měl jednotlivec individuální dostatek svobody…, a zdali z druhé strany měl stát dostačující moc … Jestliže byl na jedné straně stupeň individuální příliš veliký, upadl stát do rozvratu … Jestliže naopak stupeň individuální svobody nebyl dostačující a státní moc překročila své správné meze, byl výsledkem absolutism…“ (E. B.. s. 153).

Mezi spojkami najdeme v textu E. B. i spojky knižní a zastaralé, srov. např. výskyt spojky ježto:

„Byly to konečně stížnosti na všeobecnou politiku Společnosti národů vůbec, ježto se prý stala prostě nástrojem egoistické politiky jednotlivých velmocí a jejích přátel“ (E. B., s. 125).

[134]E. B. jako autor opakuje nejen jednotlivá slova různé slovnědruhové příslušnosti (ze skupiny nominální i verbální), popř. vytváří synonymické řady těchto slov apod., ale opakuje i např. několik slov ve větě v téže syntaktické funkci na témže místě ve větě apod., srov.:

Po dvacet let pracoval jsem na konstruktivní mírové politice; po dvacet let jsem úporně bojoval za mír v Ženevě a pomáhal jsem při organizování Společnosti národů; po dvacet let konal jsem vše, co bylo v mé moci, abych zachoval Československu a celé střední Evropě mír“ (E. B., s. 209).

Zřejmě pro větší emocionální účinek na čtenáře, popř. na posluchače, protože jde o jev často se vyskytující i v odborných a politických projevech mluvených, opakuje E. B. jako autor i stejný syntaktický typ věty, srov.:

„[Autoritativní režimy používaly dynamismu národní ideje v mezinárodním boji proti jiným státům]…: Německo, aby se zbavilo míru versailleského a absorbovalo Rakousko, aby položilo požadavek anexe našich Němců a dotklo se základů demokracie československé, aby sáhlo po Gdansku a připravilo útok na Polsko, aby využilo pro svou expanzi minorit všude ve státech středoevropských, šířilo v jejich prostředí názory a politiku totalitní…“ (E. B., s. 96–97).

Opakování slov, vět i souvětí, popř. celých větných schémat v analyzovaném textu E. B. ústí v mnoha případech v složitá souvětí a do značné míry stylisticky přetížená souvětí, periody. Kromě některých příkladů uvedených výše srov.:

„Když však jsme v září 1938 viděli, že náš desetimilionový národ, obklopený národem o osmdesáti milionech obyvatel, disponujícím mohutným válečným strojem, nemohl by sám klásti odpor zdrcující převaze svého souseda, připraveného na invazi našeho státu, musili jsme se dočasně podrobiti mnichovskému rozhodnutí, jež nám mělo přinést mír – v což západní demokratičtí signatáři, jak se zdá, opravdu věřili“ (E. B., s. 205–206).

Přetíženost vět u E. B. souvisí s jeho snahou o explicitní výklad veškerého dění, všech událostí i souvislostí v rámci nejen dějin našich, ale i Evropy a světa; to jako by utlumovalo a zahalovalo autorovy prožitky a emoce, jejichž zvládnutí nebylo jistě snadné.

Závěr. Jazyk i stylistické využití jeho prostředků v díle prezidenta dr. E. Beneše Demokracie dnes a zítra se vyznačují značnou osobitostí. Nezapřou politika a diplomata, řečníka, diskutéra a přednašeče-profesora. Na díle je – v podtextu – patrno, že jeho větší část vznikla na základě přednášek pro vysokoškoláky na amerických univerzitách (po prezidentově odchodu do exilu v r. 1938) a byla dodatečně přeložena z angličtiny do češtiny, menší část byla napsána ve válečných letech 1941–1942. Tato atmosféra se přirozeně obráží i v příkladech jazykových jevů uváděných v tomto článku.

Autor volí výkladový útvar a snaží se s přesností a explicitností probrat do detailu problémy nejen základní, ale i dílčí, podat co možná přesné výčty jevů, připojit faktické poznámky apod. Z tohoto aspektu se ukazuje zakotvenost díla [135]v odborném projevu psaném. Jazyk autorův i jeho styl nesou však i zřetelné znaky kultivovaného odborného projevu mluveného, který se snaží odpovědět na předpokládané otázky, námitky a připomínky.

K analýze z hlediska kvantitativního se dané dílo E. B. přímo nabízí tím, že tu autor záměrně volí opakování jazykových jevů, slov, ale i vyšších celků, jako účinný stylistický prostředek, kterým se snaží působit na čtenáře/posluchače. V díle se opakují – nad obvyklou míru – všechny druhy slov, a to i slova formální, gramatická. Opakují se tatáž slova, vytvářejí se řady synonym, opakují se větné členy, věty, větné celky, vytvářejí se často složitá souvětí, která mají tendenci přecházet až v archaické periody. Také volba některých slov knižních, ev. zastaralých dodává textu jisté archaičnosti. Uvedených jazykových prostředků užívá autor někdy i za cenu jisté přetíženosti věty a její srozumitelnosti. Až úzkostlivý zřetel k formě jazykového projevu slouží autorovi – podle mého názoru – jako prostředek k potlačení projevů jeho emocionality. V těžkých situacích státnických i osobních zvládnout postoj mezi Západem a Východem, jak to dobře vystihuje i název Táborského knihy,[14] byl přetěžký, nadlidský úkol i pro tak zkušeného státníka a diplomata. Prezident dr. E. Beneš byl často nucen rozlišovat mezi pravdou absolutní a politickou (Táborský, s. 88), rozhodovat se mezi větším nebo menším zlem. Za všech okolností byl a zůstal přesvědčeným demokratem, který věřil, že demokracie je „ve své podstatě optimistická a umožňuje život, jenž přes všecka svá lidská strádání zaslouží, aby byl žit“ (E. B., s. 343).[15]


[1] J. Jelínek – J. V. Bečka – M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961. Dále FSČ.

[2] M. Těšitelová, O historii české kvantitativní lingvistiky (Příspěvek k historii lingvistiky), Praha 1993, rkp.

[3] Ponechávám zde stranou historickou a politickou literaturu o dr. E. Benešovi, která byla dosud publikována, zvl. po r. 1989; výjimku představuje kniha E. Táborského Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Praha 1993. Dále Táborský.

[4] Ukázky z mluveného projevu dr. E. Beneše jako prezidenta užil G. Herdan (původem z předválečného Československa) ve své knize Type-token mathematics, The Hague 1960.

[5] M. Těšitelová, Otázky lexikální statistiky, Praha 1974. Tam uvedeny statisticky analyzované odborné texty, s nimiž v článku srovnávám text E. B., s. 86n. a tabulky č. 45–70.

[6] J. V. Bečka, Česká stylistika, Praha 1992, zvl. s. 45.

[7] M. Těšitelová, On quantitative analysis of dialogue and monologue, in: Quantitative text analysis. Ed. by G. Altmann a L. Hřebíček, Quantitative linguistics, Trier 1993, vol. 52, s. 271–279.

[8] H. Confortiová, Velký a veliký, in: O češtině v číslech. Ed. M. Těšitelová a kol., Praha 1987, s. 33–65.

[9] M. Těšitelová a kol., Frekvenční slovník češtiny věcného stylu, Praha 1983, interní tisk ÚJČ ČSAV.

[10] M. Těšitelová, Otázky lexikální statistiky, Praha 1974. Tam uvedeny statisticky analyzované odborné texty, s nimiž v článku srovnávám text E. B., s. 86n. a tabulky č. 45–70.

[11] M. Těšitelová, Otázky lexikální statistiky, Praha 1974. Tam uvedeny statisticky analyzované odborné texty, s nimiž v článku srovnávám text E. B., s. 86n. a tabulky č. 45–70.

[12] Pravidla českého pravopisu, Praha 1941. O užívání infinitivu na -t a -ti srov. na s. XLVII.

– V citátech ponechávám sufix -ism (místo -ismus), kterého autor ve svém díle důsledně užívá.

– Při psaní s, z, th v cizích slovech se v článku řídím současnou pravopisnou normou.

[13] Vl. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1972, zvl. s. 189–190.

[14] Ponechávám zde stranou historickou a politickou literaturu o dr. E. Benešovi, která byla dosud publikována, zvl. po r. 1989; výjimku představuje kniha E. Táborského Prezident Beneš mezi Západem a Východem, Praha 1993. Dále Táborský.

[15] Zkrácené znění článku s názvem O jazyce presidenta Edvarda Beneše bylo otištěno v Literárních novinách 5, 1994, č. 51–2, s. 9.

Naše řeč, ročník 78 (1995), číslo 3, s. 124-135

Předchozí Zdeňka Sochová, Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete (Novinky v současné slovní zásobě) Část 6.

Následující Igor Němec: Systémovost antonymie jako vývojový faktor (Josefu Filipcovi k osmdesátinám)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1