Tytýž

[Short articles]

(pdf)

-

Nejstarší známý tvar tohoto slova, jehož zejména Palacký rád užíval, je tétéž, ve »Čteních kněze Benešových« (evangeliáři, jehož český text z rukopisu kapitulní knihovny olomoucké vydal V. Měrka v Prostějově 1918) a v rukopisné bibli Olomoucké z r. 1417 (Kott 4, 73). Tétéž je m. též-též (jako je téměř vedle téžměř, týden vedle týžden) a znamená asi »stejně (a) stejně«, tedy »opět a opět, častěji« a pod. O člověku posedlém »duchem němým« čteme (Mark. 9, 22) »tétéž jej v ohni metalo a u vodu« (frequenter Vulg., často Kral.); jest i příd. jm. tétéžný (= častý): »Marta pracováše (= pracovala) při snažnéj, při tétéžnéj službě (Luk. 10, 40; circa frequens ministerium Vulg., při mnohé službě Kral.). Pak se objevuje týtýž i tytýž několikrát ve výkladech Bratrské bible, odkud toto slovo asi vzal Komenský a v nové době Palacký (jsou i doklady z Šafaříka a Sušila; za našich mladých let tak po Palackém říkávali a psávali i jiní přátelé starého jazyka). Staré tétéž se známým způsobem v lidové výslovnosti měnilo v tytéž, a to snad napodobením tvarů jako totéž, tatáž, tytéž atd., dále v tytýž; a protože [305]to je slovo v písemnicví neobvyklé, bez knižní a pravopisné tradice, psalo se ne podle původu, nýbrž podle soudobé výslovnosti (jako záhý, záhy m. záhé IV, 146, rozundati a p. m. rozůndati 178).

Jest to patrně staré slovo moravské, v dnešní lidové mluvě asi již zaniklé.

Naše řeč, volume 4 (1920), issue 10, pp. 304-305

Previous Mašín

Next Z. (= Josef Zubatý): Děti Marcelovy