Časopis Naše řeč
en cz

Igor Němec, nestor české historické lexikologie, sedmdesátiletý

Alena Fiedlerová

[Články]

(pdf)

-

Jen ve spojitelnosti s genitivy substantiv sémantického okruhu ‚společenství lidí téhož oboru činnosti’ nebo ‚oboru činnosti’ můžeme v češtině užít slova nestor. Pokud jde o lexikologii, pak toto označení našemu jubilantovi bezesporu patří. Ve svých sedmdesáti letech (* 12. června 1924 v Kroměříži) je totiž PhDr. Igor Němec, DrSc., skutečnou vůdčí osobností svého oboru, je jeho nestorem ‚stařešinou’, nikoli však stařešinou ‚starcem’.

Životní jubileum tohoto čelného a stále velice aktivního českého lingvisty a dlouhodobého pracovníka ÚJČ je především příležitostí k zpětnému přehlédnutí jeho rozsáhlého a mnohostranného díla. Není to úkol snadný i přes to, že částečné zhodnocení Němcových prací bylo na stránkách našeho časopisu uveřejněno při příležitosti jeho šedesátin.[1]

Okruhem svých bohemistických zájmů zůstává Němec i v minulých deseti letech věrný především tématům lexikologicko-lexikografickým. Souvisí to jistě s jeho stále intenzivním působením v redakci Staročeského slovníku, ale patrně i s téměř nevyčerpatelnou pestrostí lexikologicko-lexikografických otázek.

V posledním období věnuje I. Němec více pozornosti i lexikologii synchronní. Je to přirozené. Oba způsoby zkoumání slovní zásoby jazyka musejí řešit celou řadu společných otázek. Ve svém příspěvku Přínos české diachronní lexikologie pro lexikologii synchronní (LF 110, 1987, s. 231–241), který byl inspirován významnou prací J. Filipce a F. Čermáka Česká lexikologie (Praha 1985), poukazuje Němec na to, jak u nás diachronní lexikologie zásluhou své již propracované metodologie založené na teorii pražské školy může často pomoci osvětlit i některé jevy synchronní. Upozorňuje zvláště, jak pokročilo chápání některých jejích základních principů (např. centra a periferie, pojetí dynamické synchronie, problému lexikálního a gramatického významu ap.). Otázkami synchronie, diachronie a dynamické synchronie – tentokrát však v oblasti morfonologie, syntaxe a morfologie – se zabývá Němec v časopise Die Welt der Slaven (č. 34, 1989, s. 324–329) v článku Quantitative Analyse der Gegenwartssprache und die Erkenntnisse der historischen Sprachentwicklung. Jiného druhu je lexikologicky pojatá a dosud v české lexikografii neřešená otázka osvětlení pojmu obraznost (obraznost jako společná vlastnost jednotlivých obrazných výrazů). Autorovi jde především o podstatu a charakter lexikalizace obrazných výrazů jako jednotek původně promluvových (Obrazné výrazy a jejich lexikalizace, SaS 48, 1987, s. 110–123).

Němcův zájem o synchronní lexikologii je motivován i každodenní pracovní zkušeností s používáním dosavadních slovníků současné češtiny. Konfrontace [114]jejich úrovně s úrovní zpracovávaného Staročeského slovníku odkrývá nežádoucí (a svým způsobem i paradoxní) kvalitativní rozdíl mezi nimi. Pracovní metoda existujících novočeských slovníků byla ještě založena převážně na intuitivním způsobu určování významu, což se projevuje i na výsledné kvalitě zpracovaných hesel.

Na tento nežádoucí stav – navíc v souvislosti s perspektivou nových technických možností počítačového zpracování slovníku – upozorňuje Němec věcně a zasvěceně ve svém závažném článku Vědecké a technické možnosti rozvoje české lexikografie (SaS 53, 1992, s. 48–55). Na řadě konkrétních případů v něm autor dokládá, k jakým nepřesnostem vede neznalost nebo nerespektování systémových souvislostí určujících místo lexikálních jednotek v jazykovém systému a konstituujících jejich význam. Za základní předpoklad možného solidního počítačového zpracování slovní zásoby pokládá pak jejich vědeckou analýzu provedenou lingvisty-lexikografy. Ta by se měla orientovat třemi směry: 1. na sestavení inventáře relevantních sémantických komponentů – sémů (ztvárněných zvl. morfémy a valencemi), 2. na stanovení kritérií pro objektivní určení různých charakteristik lexikálních jednotek (např. slovesného vidu), 3. na promyšlení struktury definice významu lexikální jednotky na základě struktury sémů dané její příslušností k jistým lexikálním subsystémům daného jazyka (např. se zřetelem k centrálnosti a perifernosti sémů v struktuře lexikálního významu). Při tom je třeba maximálně využít dosud existujících prací založených na principech pražské školy a všímajících si vztahu lexikálního významu k jiným jazykovým strukturám, např. k struktuře slovotvorné (Dokulil), větné (Daneš – Hlavsa) apod.

Němec varuje před názorem, že pouze počítačovým zpracováním, bez uvedené kompletní analýzy, která pro současnou českou slovní zásobu dosud v dostatečné míře provedena nebyla, může vzniknout hodnotný a úrovni současné vědy odpovídající slovník. V situaci, kdy česká lexikografie stojí na důležitém rozcestí a je poznamenána i jistým zpožděním, má Němcův koncept nesporně klíčový význam a zasluhuje si odpovídající pozornost lexikologů a lexikografů.

Igor Němec není však jen vědecká osobnost vyhledávající a řešící pouze složité lingvistické problémy, ale je i známý a osvědčený popularizátor, který i neodbornému čtenáři zajímavým způsobem osvětluje taje naší mateřštiny. Pod jeho vedením (spolu s J. Horálkem) vznikla v kolektivu Staročeského slovníku (po Slovech a dějinách z roku 1980) další populární publikace Dědictví řeči (Praha 1986). Výklady řady slov publikoval ve známých sloupcích Z historie slov a věcí ve Svobodném slově (do r. 1986), později v Cenném pápěří v časopise Albatros vydávaném Klubem mladých čtenářů (1987–1989) a konečně v poslední době (1991–1994) v Katolickém týdeníku v rubrice Z nedělního čtení (zčásti s M. Benešem). Změněná politická situace umožnila otevřít i některá tabuizovaná nebo [115]záměrně odsouvaná témata. V uvedeném Katolickém týdeníku obrátil Němec svou pozornost ke speciální složce české slovní zásoby, totiž k biblismům.

Jeho výklady zachycují nejrůznější procesy, kterými biblická slova do slovní zásoby pronikala, jak ji obohatila svou obrazností a metaforičností (zastíniti: zastínit před horkem zastínit mocí zastínit mečem), výrazy abstraktními, zvl. filozofickými (bytí), mravně hodnotícími (svévolník, statečný) apod. Cesty pronikání biblických výrazů do běžného jazyka jsou často neobvyklé a dost složité. Jako příklad je možno uvést amen (pův. výraz potvrzující pravdivost předcházejících slov a zároveň poslední slovo bible dostává v běžné češtině význam ‚konec’ ve spojeních je s tím amen) nebo slovo pokrytec (souvisí s pův. řec. hypocrites ‚herec‘, ale přizpůsobuje se domácímu pokrýti, je to tedy ‚člověk, který nějakým způsobem něco skrývá’).

Přes to, že jde o výklady popularizační, uplatňuje zde Němec šíři svých slavistických i komparatistických znalostí nebo vědomostí o odlišné historické mimojazykové skutečnosti podobně, jak to už známe např. z jeho prací z oblasti magické terminologie (Česká slova někdejší magické terminologie, LF 103, 1980, s. 31–39).

Ve svém stručném přehledu zcela pomíjíme Němcovu činnost z oblasti slavistiky, která jistě bude zhodnocena při této příležitosti jinde. Naproti tomu bychom závěrem rádi na stránkách našeho časopisu znovu zdůraznili závažnost jeho přínosu české lexikografii a lexikologii. Za velice vhodný pro jeho pochopení pokládáme citát Romana Jakobsona dotýkající se této oblasti lingvistiky. V roce 1957 Jakobson na konferenci o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků v závěru svého referátu Zásady strukturální analýzy[2] řekl o tezích Pražského lingvistického kroužku: „Bylo tam (tj. v Tezích) zejména napověděno, že je nutno pojmout lexikální zásobu jako systém. Ovšem pracovat na lexikální struktuře jako zákonitém systému je úkol mnohem těžší, než tomu bylo ve vlastním oboru gramatickém. Právě proto jsme si to nechali jako poslední sousto v této strukturální hostině.“

Jestliže dnes velká část této náročné analýzy v pojetí pražského strukturalismu byla alespoň pro diachronní lexikologii udělána, je to především Němcova zásluha. Bohatá zkušenost s materiálem a jeho znalost, kterou se dovede inspirovat a kterou dokáže i teoreticky využít, i zpětně důsledná aplikace teoretických závěrů na zpracovávaný materiál mohou sloužit jako vzor práce lexikografa-lexikologa a zvyšují prestiž této disciplíny.

Jsou to proto i sobecké důvody, přejeme-li našemu oslavenci hodně zdraví a sil do příštích let.


[1] J. Pečírková, K šedesátinám Igora Němce, NŘ 67, 1984, s. 104–107.

[2] R. Jakobson, Zásady strukturální analýzy, Slavia 61, 1992, s. 4–14.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 3, s. 113-115

Předchozí Emanuel Michálek: Z historie slova lilík

Následující Emanuel Michálek: K vývoji v slovníkářství staročeského údobí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1