Bohemisté konferovali v Olomouci

Marie Krčmová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Poslední léta nepřála setkáním filologů; o to víc přejí laickým hlasům, které na stránkách nejrůznějších periodik odsuzují tu jednu, tu jinou stránku jazykových projevů a halasně se vyjadřují k nedostatkům, které paušálně označují za nedostatky českého jazyka. Tím důležitější je tematika, které se věnovala konference Spisovná čeština a jazyková kultura, konaná na konci srpna 1993 v Olomouci. Na její organizaci se podílel jak Ústav pro jazyk český AV ČR, tak bohemistická pracoviště filozofických fakult univerzit v Praze, Brně a především v Olomouci, která konferenci poskytla přiměřené přístřeší. A toho bylo skutečně zapotřebí – z rozhodnutí organizátorů byla totiž na konferenci pozvána nejen bohemistická pracoviště všech našich vysokých škol a Akademie, a také zahraniční bohemisté, ale i ti, komu je jazyk pracovním nástrojem – spisovatelé, publicisté, učitelé, především češtináři. V množství přítomných (aula Právnické fakulty Palackého univerzity, v níž konference probíhala, pojme přes 200 osob a bývala zcela zaplněná) pochopitelně nebylo vždy možné poznat, do které skupiny účastník patří, ale otevřenost jednání a čas vyhrazený diskusi dávaly možnost k aktivní účasti na jednání všem.

Široce pojatou konferenci, která trvala 7 půldnů a na niž se předem přihlásil úctyhodný počet referujících (7 hlavních referátů uvádějících jednotlivé tematické okruhy, jimž pak byla věnována celá půldne, doprovázelo na 80 referátů; další zajímavé příspěvky zazněly v rámci diskuse), nelze shrnout do obvyklé zprávy seznamující s referáty a vyzdvihující jednotlivé myšlenky: sám soupis mluvčích a témat by vyčerpal trpělivost i nejnadšenějšího čtenáře. Pokusíme se proto pouze shrnout jednotlivé okruhy a připojit něco obecnějších úvah, jež celá konference vyvolala. Samy příspěvky, jejichž rozsah je bohužel limitován edičními možnostmi, vyjdou ve sborníku, kromě toho budou postupně otiskovány – s ohledem na své zaměření – ve vědeckých časopisech, zejména v Naší řeči.

Vydejme se tedy na konferenci. V úvodním slově připomněl prof. Komárek tradice bohemistiky v českých zemích, a především kontinuitu péče o jazykovou kulturu, na níž se podílela jak činnost časopisu Naše řeč (založena 1917), tak funkční hledisko ve vztahu k jazyku, které v r. 1932 formuloval Pražský lingvistický kroužek, a konečně památné setkání bohemistů v r. 1968, z něhož vznikl dodnes citovaný sborník Kultura českého jazyka (Liberec 1969). Datum konference totiž bylo i připomínkou těchto mezníků české bohemistiky a volba názvu konference neformálním přihlášením se k tradici českého strukturalismu. Význam úvodních jednání podtrhlo vystoupení dr. L. Dobrovského – nejen českého kancléře, ale i zasvěceného bohemisty, zastupujícího na jednání prezidenta V. Havla, který poskytl konferenci záštitu; za hostitelské město promluvil jeho primátor H. Hořínek, za univerzitu rektor prof. Jařab. Jménem zahraničních účastníků pozdravil konferenci prof. Townsend a jeho vystoupení [93]nebylo pouhou formalitou – zahraničních bohemistů promluvila v dalších dnech celá řada, a to jak ze sousedních zemí, Německa, Slovenska, Polska, tak i z USA, Švýcarska, Velké Británie, Holandska, Švédska, Ruska, Ukrajiny, a dokonce i z Egypta: v mnoha případech šlo o odchovance českých univerzit.

Tematický okruh Základní otázky funkce a struktury českého národního jazyka a kultury jazyka a řeči v současné době, uvedený hlavními referáty F. Daneše a J. Chloupka, ukázal procesy formující současnou jazykovou situaci, v níž se nově střetává tendence po unifikaci vyjadřování s prohlubující se tendencí k diferenciaci komunikačních norem probíhající za sílících kontaktů se světovými jazyky. Úvodní referáty poukázaly i na nedokonalost pojmoslovného aparátu, s nímž lingvistika často pracuje, a na proměny pozice kodifikovaného spisovného jazyka, který ztratil výsadní místo ve veřejných projevech, neboť v praxi se zmnožují situace žádající iluzi bezprostřednosti, s níž souvisí i přítomnost jevů nespisovných. Řečotvorné faktory jsou dnes pro výslednou podobu komunikátu významnější než klasicky uznávaná funkce projevu a v souvislosti s tím se mimo klasické schéma funkčních stylů dostává funkční styl „hovorový“. Tyto synchronní úvahy doplnil A. Stich rozborem historického pozadí aktuálního problému současné češtiny – rozpětí mezi teoretickými postuláty a skutečným stavem jazyka v jednotlivých typech komunikátů.

Referáty prvního dne jednání se zabývaly jak vztahem teoretické lingvistiky a jazykové kultury, tak problémy hranic spisovnosti ve vztahu ke správnosti a adekvátnosti komunikátu. Bohatá diskuse směřovala pak k upřesnění jednotlivých pojmů a připomněla, že v jazykové praxi, s níž je jazyková kultura přímo spojena, se jako určující jeví sama komunikační situace, v níž uživatel jazyka reaguje bezprostředně, aniž by o případné spisovnosti zvolených prostředků uvažoval. Za těchto okolností se ukazuje jako nosné starší rozlišování profesionálních uživatelů spisovného jazyka jako osob s vyšší odpovědností za kultivovanost projevů. Znovu se do popředí dostal i problém kodifikace včetně kodifikačních pramenů a zásad její tvorby; pro uživatele je totiž kodifikace oporou, a pokud není k dispozici soustava dobrých obecně dostupných kodifikačních příruček, zastoupí ji různé popularizující knížky nejisté úrovně. Jednání prvního dne ukončila skupina referátů vyjadřujících se k některým morfologickým problémům a informace o jazykové kultuře v Polsku.

Otázkám vztahů spisovné a nespisovné češtiny a kultuře jazyka v dílčích komunikačních oblastech se věnovaly další dny. Ve středu dopoledne odezněly především referáty sledující vztah útvarů a poloútvarů národního jazyka v nepřipravených spontánně mluvených projevech (několik příspěvků zabývajících se z různých hledisek jazykem politiky mohlo být vhodněji zařazeno do dalšího dne). Vedle obecněji zaměřených referátů tu byly představeny konkrétní popisy jazykové situace, materiálově dobře podložené, a poznatky o češtině v zahraničí. Objevily se i pokusy posunout problematiku jazykové kultury směrem ke kultivovanosti komunikace obecně, ve více příspěvcích totiž zazněla připomínka, že komunikát může být funkční i tam, kde nesplňuje předpokládané nároky na spisovnost. Domnívám se, že již mimo oblast jazykové kultury stojí problém hrubosti – ve skutečnosti hrubosti komunikace obecně, který se ve volbě expresiv a vulgarismů pouze manifestuje. Diskuse k referátům se zabývala především [94]otázkou obecných atributů kultivovaného komunikátu, důležitým výsledkem diskuse bylo i navrácení dialektu do soustavy forem existence národního jazyka nejen na okrajích Moravy, ale i v samém srdci Čech.

Odpolední blok příspěvků věnovaných odbornému vyjadřování uvedl J. Kraus několika úvahami k mluveným a psaným odborným projevům. Jeho referát – podobně jako úvodní slova dalších půldnů – shrnoval dosavadní stav poznání a postihoval některé obecné tendence – v rámci široce chápané odborné komunikace především tendenci k prolínání se stylovými normami jiných funkčních stylů na jedné straně, a tedy širokou diferenciaci odborných projevů, k níž stojí v protikladu tendence k unifikaci v rámci jednotlivých vědeckých oborů, především exaktních. Následující referáty se pak zabývaly konkrétnějšími otázkami: pozornosti se dostalo zejména odbornému lexiku včetně vlivu cizích jazyků na ně, a také krystalizaci jednotlivých žánrů. Diskuse se soustředila k otázkám interpretace odborných textů, které jsou někdy určeny i laikovi (text právnický), a dále k problémům souvisejícím s terminologií a obecněji s existencí – lépe řečeno neexistencí slovníkového korpusu češtiny, který by umožnil objektivizovat některé intuitivně vyjadřované postřehy.

Jazyk hromadných sdělovacích prostředků, jemuž bylo věnováno čtvrteční dopoledne, je denně kritizován nejedním čtenářem. V úvodním slově zdůraznil Z. Hlavsa potřebu odlišovat publicistiku, která zobecňuje fakta, od žurnalistiky, v níž stojí v popředí zpravodajství. Poukázal na prostředky plnící persvazivní (přesvědčovací, získávací) funkci a zdůraznil, že tu nejde jen o prostředky jazykové. Důležité místo věnoval pozici publicistiky při formování představ o kultivovaném projevu v nejširší veřejnosti, kterou narušují novináři nedostatečně jazykově, a tedy i profesně připravení. Referáty k tomuto tématu sledovaly jednotlivé aspekty textů mluvených i psaných. Nesly se cestou objektivních analýz, jen minimum příspěvků směřovalo k popisu jazykových nedostatků v textech. I když právě v publicistice je specifická funkce textu dosahována už samým výběrem faktů a teprve spolu s tím jazykovými prostředky, většina autorů se soustředila na jazyk. Bohatá diskuse připomínala další aspekty problematiky specifických komunikativních situací, jež v publicistice nastávají, a usilovala o upřesnění funkcí, jež široce pojatá publicistika v současném životě hraje. Pozornosti se v rámci tohoto odpoledne dostalo i jazyku reklamy.

Sledujeme-li starší práce zamýšlející se nad jazykovou kulturou, uvědomíme si, jak mnoho pro představu o ní znamenala krásná literatura. Ne náhodou se svobodě básnického jazyka dostává v meziválečném období tolik pozornosti v pracích členů Pražského lingvistického kroužku, k jejichž odkazu se konference hlásila. Dnes je situace odlišná – jazyku krásné literatury, a to ještě s ohledem na vztah spisovné a nespisovné češtiny v ní, bylo věnováno jen čtvrteční odpoledne. V jeho rámci po hlavním referátu P. Mareše, který podal obraz vztahu spisovné a nespisovné češtiny v naší literatuře od obrození po dnešek, odeznělo několik referátů tematicky značně různorodých – od příspěvků k poznání stavu současného uměleckého vyjadřování přes nastolení problému čtenářských edic starších autorů až po referáty ukazující jazykovou kreativitu v některých vymezených žánrech. Šíře umělecké tvorby a uvolnění norem uměleckého vyjadřování, jehož jsme svědky nejen u nás, vedly k tomu, že materiál byl někdy jen [95]představen, aniž by referující přistupovali k hodnocení funkce zjištěných prostředků. V diskusi, kde vystoupila i představitelka Obce spisovatelů, se připomínaly obecné problémy nové funkce nespisovna v krásné literatuře, pozornost vzbudila i otázka ediční praxe. Dobře v daném prostředí zapůsobila značná úcta všech diskutujících k autorské individualitě a neochota debatovat o vztahu literárního tvůrce ke stávající kodifikaci.

Bohužel až na konec jednání se dostala problematika didaktická, i když právě učitel tvoří základ kultivovaného veřejného vyjadřování spisovným jazykem. Bylo možno očekávat, že zejména přítomní didaktikové a učitelé budou v konferenci hledat i orientaci pro další vlastní práci. V úvodním slově připomenul sice O. Uličný vztah mezi lingvistikou, která dává výuce obsah, a didaktikou, která hledá cesty k naplnění cíle vyučování, a zamyslel se i nad problémy učebnic a profilem češtináře, ostatní vystoupení se však častěji zabývala analýzou jednotlivých složek vyučovacího procesu od učebnic až po školskou komunikaci a její konečný výsledek. Celým blokem pronikala základní myšlenka cíle vyučování češtině jako plnohodnotnému komunikačnímu nástroji, v němž sama jazyková správnost ve smyslu dodržení kodifikace tvoří jen jednu složku. Méně se bohužel dostalo pozornosti tomu, jak komunikační schopnosti na vysoké úrovni rozvíjet. V diskusi se opakovaně připomínala nutná rovnováha mezi gramatickým vyučováním a komunikační linií školní výuky a nejednou zazněly hlasy akcentující význam všestranné (tedy i komunikační) přípravy učitele. V souvislosti s vyučováním cizinců se pak znovu otevřel problém standardu a substandardu češtiny, zatímco o pozici spisovného jazyka ve školní výuce nikdo nepochyboval. V diskusi bohužel zazněly jen ojediněle hlasy učitelů, jejichž zkušenost by mohla být důležitým korektivem pro názory teoretiků.

Konferenci takto široce pojatou nelze samozřejmě shrnout v několika slovech. Ani závěry nejsou proto tezemi dávajícími řešení sporných otázek, jsou pouhým vytčením problémů, k nimž se česká lingvistika bude muset v souvislosti s jazykovou kulturou vracet. Splnila tedy konference svůj cíl? Domnívám se, že ano, i když ne vždy přímo a jednoznačně.

V souvislosti se stanoveným tématem ukázala především posun problému jazykové kultury od otázek kodifikace a jejího dodržování k problému rozvoje stylových norem jednotlivých úžeji chápaných typů komunikátů a kultivace mezilidské komunikace obecně. Zároveň odhalila i nejednotnost v chápání základních pojmů souvisejících s daným problémem, a to včetně pojmu spisovný jazyk a jeho demokratizace. Jako nejasný a zneužívaný termín se ukázala „hovorová čeština“, a právem proto bylo doporučeno, aby se s termínem již nepracovalo. Upřesnění si žádá i starý termín obecná čeština. Sám ústřední pojem „jazyková kultura“ nebyl dokonce specifikován vůbec (hlavní referát na toto téma připravený M. Jelínkem neodezněl pro nemoc referujícího) a z jednotlivých referátů bylo možno odvodit, že se někteří autoři řídí při jeho chápání spíše citem. Škoda, že v této souvislosti byla jen velmi málo připomínána liblická konference z r. 1976, v jejímž sborníku s normalizačním názvem Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti (1979) najdeme většinu „nenormalizačních“ příspěvků (např. stať Stichovu, Danešovu, Hausenblasovu, Jelínkovu aj.). Ukázala se i míra aktuálnosti jednotlivých problémů: kromě vztahu spisovnosti a nespisovnosti a jejich [96]hranic to byla větší pozornost publicistice v širším slova smyslu, zatímco jazyk krásné literatury, kdysi hlavní téma jazykovědně orientovaných stylistů, byl ve stínu zájmu.

Konference byla koncipována s cílem propojit jazykovou teorii a praxi, podíl lingvistů však jednoznačně posunul jednání k deskripci stavu a teoretickým úvahám o něm. Pokud čekala jazyková praxe radu a pomoc, zatím se jí nedočkala. V některých případech dokonce zkoumání obecné kultivovanosti komunikace a preferování komunikační situace vedlo až k tomu, že se do popředí zájmu dostávala složka obsahová na úkor vlastního zájmu lingvistiky – vyjadřovacích prostředků. Zato však konference neupadla do osidel jazykového purismu, spíše akcentovala úctu ke všem složkám národního jazyka a vědomí, že mají své opodstatnění v komunikátech. V této souvislosti mne zejména těší, že v tomto kruhu zaujal znovu své místo i dialekt, zatímco hypotetická hovorová čeština svou uměle vytvořenou pozici snad již definitivně opustila.

Setkání lingvistů přineslo však i efekty vedlejší. Především umožnilo účast nejširší obci bohemistů všech generací a všech míst působení a prakticky zrušilo hranice mezi nimi. Byl slyšen hlas i těch nejmladších a pro mnohé z nich to byla první příležitost poznat osobnosti oboru. V kuloárech bylo projednáno mnoho odborných problémů, opět se navázala stará přátelství, k patřičným adresátům došly neformální zprávy o tom, co se kde připravuje, představily se nové vysoké školy a jejich pracovníci. Škoda, že málo zazněly hlasy z praxe.

Závěry konference se formulovaly obtížně a jsou dosti obecné. Přesto dík za ně. V současnosti, kdy je pozice spisovného jazyka v komunikaci někdy spíše zpochybňována a kdy se objevuje stále větší okruh komunikačních situací, které žádají jiný typ kultivovanosti než pouhou shodu s kodifikací, ani jednoznačné závěry vznikat nemohou. Jazyková kultura je otevřený problém a lze jen doufat, že na nové konference s touto tematikou, pokud možno úžeji zaměřené, nebude nutno čekat další čtvrtstoletí.

Naše řeč, volume 77 (1994), issue 2, pp. 92-96

Previous Libuše Olivová-Nezbedová: Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen obecných

Next Jan Chloupek: Česká dialektologie splácí svůj dluh