Problémy vedení dialogu v televizi

Olga Müllerová

[Articles]

(pdf)

-

Ve srovnání s referáty, komentáři a dalšími monologickými žánry, pomocí nichž se televizní diváci seznamují s aktuálním společenským a politickým děním, představuje dialog živější, efektivnější komunikační způsob. Hodí se pro představování protikladných názorů politiků na určitý problém, pro vyjasňování stanovisek k obtížným tématům, pro korekci nejasných či nepravdivých informací, které se šíří různými kanály ve veřejnosti. Na kvalitu, účinnost a úspěch dialogu u televizního publika má vliv způsob, jakým je řízen, komunikační a jazykové kvality jeho účastníků a pochopitelně jejich odborná orientace v diskutovaném tématu.

Pro tento příspěvek byly analyzovány videonahrávky tří druhů dialogických publicistických pořadů Československé a České televize z let 1992 a 1993, pořadů Debata, Co týden dal a Duel, jimž je společné to, že prostřednictvím dialogu vedeného mezi jeho účastníky pozvanými do studia a více či méně usměrňovaného jedním nebo dvěma redaktory, moderátory se probírají aktuální, ožehavá politická a společenská témata, události, objasňují se názory, předkládají se stanoviska. Domnívám se, že hlavním cílem takových pořadů je informovat diváky, veřejnost, umožnit jim, aby porozuměli tomu, co se děje v politice, hospodářství, společnosti, a mohli si utvořit vlastní názor.

Jedním z nejnápadnějších rysů těchto dialogických pořadů je zdůrazňování konfliktu, střetu názorů, stavění věcí do protikladu, vyhrocování stanovisek. Tím se liší od jiných dialogických pořadů, které preferují spíše klidnější atmosféru, pozitivní vstřícnost; ty reprezentuje např. pořad Z očí do očí, vlastně interview publicisty A. Přidala se zajímavými lidmi[1], jehož cílem je sice rovněž informovat diváky, ale také jim poskytnout podněty k zamyšlení, umožnit jim intelektuální i citový prožitek.

Diskusní dialogické pořady, jimiž se v tomto příspěvku budu zabývat, jsou televizními diváky sledovány, ale jsou také často kritizovány. Předmětem kritiky se stává chování moderátorů, úroveň jejich vyjadřování, jejich (ne)zvládnutí organizační úlohy v pořadu. Kritika účastníků, kteří byli k dialogu do televize pozváni, míří většinou na jejich verbální a neverbální chování, na nedostatky v chování společenském, na malou kompetenci v tematice.

Analýza videonahrávek i transkriptů magnetofonových záznamů verbální složky těchto pořadů, prováděná metodami konverzační analýzy vypracovanými [74]americkými lingvisty Sacksem, Schegloffem a Jeffersonovou[2], rozvíjenými v současné době dalšími autory[3] a modifikovanými pro práci s mluvenými projevy v ÚJČ AV ČR[4], dovoluje postihnout některé z rysů těchto dialogů, které se podílejí na jejich úspěchu nebo neúspěchu u diváků.

Přijatelnost, sledovanost a úspěšnost zkoumaných pořadů záleží na všech účastnících, důležitou úlohu zde hraje zejména moderátor. Všichni aktéři těchto pořadů jsou předem obeznámeni se základním tématem (zváni jsou přímo experti na danou tematiku) a mají možnost na diskusi se připravit; někteří si přinášejí i písemné materiály, z nichž citují nebo se na ně odvolávají. Moderátoři se kromě toho připravují organizačně. Musí mít alespoň do jisté míry připravenu časovou a tematickou strukturu dialogu. Zpravidla si předem promyslí začátek, aby nedošlo k situaci, že se rozhovor rozbíhá pomalu nebo rozpačitě.

Z hlediska celkové stavby dialogu má svou důležitost způsob vedení těchto diskusních pořadů; ten je ovlivňován zejména počtem účastníků, počtem moderátorů, jejich úlohou v řízení dialogu a prostorovým uspořádáním komunikace. Tyto vnější a zdánlivě třeba i nepodstatné rysy mají vliv na celkový ráz pořadu, na jeho stránku jazykovou, na neverbální chování účastníků, na to, zda mají možnost uplatnit se a individuálně se projevit. Velký vliv má sama situace televizního vysílání; jde vlastně o dialog, o diskusi mezi účastníky ve studiu, ale ve skutečnosti důležitější je „dialog“ mezi nimi a televizními diváky. Účastníci rozhovoru spolu diskutují pro diváky, kteří jsou současně jak příjemci informací zprostředkovaných diskusí, tak i svědky toho, jak se v dialogických komunikačních aktivitách tito aktéři projevují. Ti si tuto zvláštní situaci uvědomují v nestejné míře a ne v každé chvíli. Je ovšem obtížné zachovat v takovém veřejném dialogu objektivitu, neprojevovat nebo nezdůrazňovat příliš svou vlastní osobu, nedat problesknout osobním neshodám, nesouladu, zdržet se narážek na minulé spory, být dostatečně srozumitelný, nenechat se vyprovokovat k příliš emocionálnímu reagování. Televizní diváci jsou přirozeně na všechny tyto věci citliví a i podle nich si utvářejí mínění o představitelích veřejného života. Ohled na diváky se ovšem někdy vyjadřuje i explicitně, často pomocí metakomunikativních výpovědí:

[75](1) A celá tato diskuse musí udělat na diváka nějaký dojem↓[5]

(2) M moc hezky se to poslouchá↑ protože páni poslanci krásně hovoří↓ • ta diskuse bude probíhat i mimo obrazovku↓

(3) B to je otázka↑ která je velmi citlivá pro naše diváky↓

(4) C já se i před televizními diváky musím od těchto tendencí distancovat↓

(5) D já si dovolím říct jednu věc pane poslanče↓ já ti budu tykat↓ my si normálně tykáme↑ tak já ti nebudu kvůli dvěma milionům diváků vykat↓

(6) E když víte pane kolego že tomu tak není↑ tak proč to říkáte do televizeʘ

F to byl žert↓

E mně to nepřišlo jako žert↓

Kromě této „televizní situace“, kdy se mluvčí sice mají chovat dialogicky, tj. argumentovat, aktivně a pokud možno přirozeně vystupovat, ovšem v souladu s normami veřejného vystupování, s vědomím, že jejich řeč je pozorně sledována, hodnocena a interpretována, je zde ještě jeden faktor, totiž televizní kamera. Ta může svazovat neverbální chování zvláště těch účastníků, kteří se před ní často nepohybují. Nemám zde na mysli ani tak mimiku a gestikulaci doprovázející řeč, protože tyto tělesné projevy si mluvčí příliš neuvědomují, ale spíše pozice, polohy a postavení těla, způsoby sezení, klidové polohy rukou. Na nich je často patrná svázanost, jistá křečovitost, strnulost, která ztěžuje mluvčím jejich situaci. Při některých dialogických pořadech mají jejich účastníci před sebou pohoštění – ovoce, sušenky apod., avšak téměř nikdy nic z toho nejedí. Výjimku učinili B. Polívka (Po) a A. Přidal (Př) v jednom z pořadů Z očí do očí, ale ani oni se v této situaci necítili nejlépe:

(7) Př mimochodem↑ ste tady první host který se odvážil vzít si tyhle křupinky↓ obvykle se lidé bojí že • je to příliš @ nepříjemné↑ když se to slyší přes mikrofon↓ • poslužte si↓

Po mužu↑ ʘ nebo já se teda já sem normálně

Př už ste se jednou osmělil↓

Po já sem myslel že je to tady na to aby se to jedlo↓ ne↑ ʘ já sem nevěděl že se to nemá křupat do mikrofonu↓

Př chtěl byste to • zkusit↑ ʘ jak to zní↑ ʘ

[76]Po no ale vemte si taky↓ přece↑ • je to tady↑ je to k jídlu ↓ne↑ ʘ (oba si berou křupinky, chroupají, usmívají se)

Př je to dobré↓

Po no dobré↓

Př sme tady • dva křupani↓ •

Po dva křupani křupaji křupky↓ • telefon samozřejmě↓ musim bejt ve spojení musim vědět co se s tím divadlem bude dít↓ žejo↓

Př a co se s ním bude dít↓ ʘ vy ho kupujete↑ nebo↑ pronajímáte↑ ʘ

Po pronajímám↓ pronajímáme ho↓

.

. 

Po ty křupinky já vim proč to lidi nejedi↓ prže • vono to pak potom z toho křupání pak zustávaji tady • s tím se těžko mluví potom↓ proč to tady vlastně máte↓ ʘ když se to nemá jíst↓ (Po dává misku s křupinkami stranou, ale Př ji dává zpět)

Př mně to chutná↓ • tedy docela↓ (bere si) co váš bratr↓ ʘ

Po můj bratr se vrátil z Kanady↑…

V pořadu Debata[6] jeden moderátor přísně řídí celou komunikaci. Sám si ponechává hlavní právo na slovo, ostatním, přibližně deseti pozvaným hostům, slovo přiděluje a odnímá:

(8) M pane Dando↓ chcete reagovat na tento názor↑ ʘ

(9) M pane Budínský↓ jak na tato slova↓ ʘ

(10) M pane předsedo↓ chcete v závěru svého vystoupení reagovat↓ ʘ

(11) M takže pane Vondro↓ uzavřete první bod↓

(12) M promiňte↑ pojďme dál↓

(13) M já vás promiňte přeruším pane radní↓

(14) M promiňte pane Rusenko↓ od vás se na tomto místě očekává spíše odpověď↓.

Mluvčí, kterým je odňato slovo, pociťují nelibost, brání se a také to někdy v dalším průběhu rozhovoru připomínají:

(15) M já bych vám do toho skočil↓ máme už málo času↓

A nechte mě prosím domluvit↓

[77](16) B jako vždy nemám možnost domluvit↓

(17) C ještě jednu věc↑ a už budu mlčet↓.

Mluvčí, kterým je přiděleno slovo, formulují většinou své otázky nepřímo a uvádějí je i různými metakomunikativními komentáři, v nichž je někdy patrné, že si uvědomují svou pozici v dialogu, to, že jsou nuceni podřídit se nárokům moderátora. Snaží se také předem charakterizovat způsob své řeči a záměr, jaký svým vystoupením budou sledovat:

(18) A já bych se chtěl zeptat↑ zda vystěhováváte Romy z bytů↓

(19) B mě by konkrétně zajímalo↑ jak vaše organizace to řeší na nižších rovinách↓

(20) C já bych akorát jednu věc k tomu chtěl↓

(21) D a eště mám doplňující otázku↓

(22) E já sem chtěl mít jednu námitku↓ než se velmi rychle zeptám↓

(23) F já si dovolím malou repliku↓

(24) G já bych se ještě vnutil↓ můžete mi odpovědět na ten majetek a na ty finance↓ ʘ

(25) H nebude to ani dotaz↑ ale spíše určitá připomínka↓

(26) CH prosim vás já sem při těch prvních dvou vystoupeních nedostal slovo↓ tak to teď shrnu najednou↓.

Přímé otázky se vyskytují jen zřídka:

(27) A pane starosto↓ nakolik se současný stav setkává s přízní voličů↓ ʘ.

Moderátor tlumí komunikační aktivity, které se netýkají přímo tématu, omezuje mluvčí v délce jejich promluv a vyžaduje, aby pouze kladli otázky a neobjasňovali svá stanoviska:

(28) M vraťme se zpátky k otázce referenda↓

(29) M já se obávám pane redaktore↑ že pan náměstek tohle tady nevyřídí↓

(30) M pane předsedo už jen krátce↓ blíží se nám závěr↓

(31) M mně je moc líto↑ že musím tuto část ukončit↓ byla to ovšem spíše diskuse než otázky a odpovědi↓

(32) M pane redaktore↓, položte otázku↑, to není dialog↑ ale debata↓.

Z posledního příkladu je vidět, že moderátor významově rozlišuje v podstatě synonymní slova dialog a debata; debatou rozumí kladení otázek a jejich zodpovídání, dialogem spíše vyměňování stanovisek a názorů.

Přes veškerou snahu udržet schéma tázání se a odpovídání vyskytnou se přece jenom místa, kdy dojde ke konfrontaci názorů mluvčích a k živější a rychlejší výměně replik:

[78](33) A no o tom si dovolím dost směle pochybovat↓

(34) B já to chápu jako určitý rasismus↓ můžete mi k tomu něco říct↑ ʘ

(35) C na rozdíl od pana Kasela se domnívám↑ …

Mluvčí, který má odpovídat, často zadávané otázky charakterizuje nebo hodnotí:

(36) A já bych na to rád zareagoval↑ protože to je velice podstatné↓

(37) B já sem rád že tento dotaz konečně takto přichází↓

(38) C ta otázka je případná↓.

Méně omezuje moderátor mluvčího, který má v limitovaném čase odpovídat na otázky, avšak i jeho usměrňuje tematicky nebo vzhledem k plynoucímu času:

(39) M na závěr už jen poslední větu↓ mluvčí, jemuž bylo takto uděleno slovo, hovoří dost dlouho, a na gesta moderátora, aby končil, reaguje slovy:

A já sem dělal čárky↓ to ještě nebyla tečka↓.

V celém rozhovoru, kde je vše naplánováno, předem určeno, kde každý má svou vymezenou úlohu a vybočení z ní se pociťuje jako nežádoucí, není téměř žádný prostor pro „odlehčenou“ komunikaci, pro žert, situační postřeh nebo něco podobného, pro momenty, které mohou příznivě ovlivnit atmosféru rozhovoru, uvolnit vztahy mezi jeho aktéry. Rozhovor působí poněkud stereotypně, požadavek kázně ze strany moderátora a snaha podřídit se tomuto požadavku ze strany účastníků rozhovoru vede sice k větší informační nasycenosti pořadu – problémy se proberou z více stran, důkladně, skutečnosti se vyjevují postupně v žádoucím světle, pořadu to však nepřidá na přitažlivosti pro diváky, kteří jsou komplikovaným stavem veřejných záležitostí už někdy unaveni.

Protiklad moderátora, který se chová direktivně, a ostatních se zesiluje prostorovým uspořádáním; účastníci dialogu, kteří kladou otázky, sedí ve dvou řadách za sebou, moderátor s hostem, který na otázky odpovídá, sedí proti nim. V prostoru, který je odděluje, je umístěno malé pódium s květinami. Toto oddělení a vzdálenost mezi oběma stranami přispívají k tomu, že se mezi nimi nevytváří nějaký bližší a bezprostřednější kontakt.

Pořad Co týden dal má volnější, spontánnější ráz. Jeho účastníci (také kolem deseti) sedí v půlkruhu kolem čtyř volně postavených stolků, dva moderátoři, muž a žena, nesedí odděleně, ale mezi ostatními[7]. To umožňuje mimo jiné [79]bezprostřednější vzájemný kontakt všech přítomných. Komunikace neprobíhá podle schématu otázka – odpověď; jen v úvodu nebo když je třeba rozhovor tematicky, společensky, emocionálně atp. usměrnit, položí jeden z moderátorů otázku nebo se pokusí metakomunikativní výpovědí posunout rozhovor dál:

(40) Ma trošku sme uhli z témy↓

(41) M my to téma pane Dostále máme v druhé části↓

(42) M vy ste otevřel několik otázek↓

(43) M pánové↓ já bych ukončil první část↓

(44) M to už se možná dostáváme do velkých podrobností↓

(45) M pane Palasi↓ já se vrátím ještě k vám↓ jestli pánové dovolí↓

(46) A ešte ma nechajte dokončiť↑ já mám prvý vstup a možná posledný↓

.

A ja z hľbky duše protestujem↓

.

A ja možem odísť odtial

M ne↓ nebudeme to stavět tak abychom donutili pana Bindera odejít↓.

Po většinu času jde spíše o volnou debatu, volnou výměnu názorů na předem určené téma; své názory vyslovují jak pozvaní účastníci dialogu, tak i moderátoři.

Tento způsob organizace rozhovoru umožňuje i poněkud lehčí, někdy i žertovnější tón, situační postřehy, ovšem jen v míře přípustné pro projednávání závažných témat ve skupině reprezentantů veřejného a politického života:

(47) A pane ministře↓ kdy se sníží cena masa↑ ↓

M to je výborná otázka↓ (s úsměvem) kdy se sníží cena masa↓ ʘ (moderátor hodnotí otázku mluvčího A a přebírá ji)

(48) B jak se pozná takový manipulátor↓ ʘ

M ano↓ to je správná otázka↓ jak se pozná↓ ʘ

(49) M vy máte závěrečné slovo↓ protože vy ste se choval velmi ukázněně↓

(50) M takže pánové↑ kde je zakopaný pes↑

(51) M já myslím↑ že pan Vyvadil klepl hřebíček na hlavičku↓

(52) M vy mluvíte o rozdělení republiky ve sloganech↓

(53) M já se zeptám pana Pilipa jako starý kantor↓

(54) M dáme slovo panu ministru Kabátovi↓ on je ministr kultury a chová se velice kulturně↓

(55) M paní poslankyně↓ vy ste vzácná nenápadná žena↓

(56) C řeknu něco krátkého a tak nepolitického↑ že pan Binder nebude muset odejít↓

[80](57) D zírám zírám jak je možné↑ že ste si poštvali proti sobě Evropské společenství↓.

Zejména moderátor se snaží usměrňovat rozhovor nenásilně, na jisté společenské úrovni, se společenským taktem, někdy také s jemnou ironií. Tímto způsobem se také snaží mírnit komunikační aktivitu těch účastníků, kteří se prohřešují proti konverzační maximě kvantity a relevance[8], snaží se tlumit přílišnou emocionalitu, aroganci, nespolečenské chování některých mluvčích. Vybízí také k řeči ty, kteří se v rozhovoru sami těžko prosazují:

(58) M paní Hyková↓ vy mluvíte vždycky moc dobře↑ ale dlouho↓

(59) M promiňte↓ tady není monolog↓ asi nás taky budete muset pustit ke slovu↓

(60) M pane poslanče↓ vy ste ještě nepromluvil↓ ale vidím↑ že s tím zásadně nesouhlasíte↓,

(61) M myslím že délka té odpovědi by neměla být úměrná délce otázky↓.

Ve vedení rozhovoru je ve srovnání s dialogem v Debatě méně stereotypnosti; je to způsobeno také tím, že se na něm podílejí dva moderátoři, muž a žena. Může zde ovšem nastat problém, jak se podělit o organizační práci. Zdá se, že ze dvou variant, totiž předem si rozdělit přesně úkoly, počet a charakter vystoupení, nebo si počínat jako dva nezávislé subjekty, převažuje v tomto pořadu spíše varianta druhá. Oba moderátoři také nemusejí mít na diskutované věci shodný názor. V jejich vztahu se může kromě spolupráce uplatňovat i rivalita. Odlišují se od sebe způsobem argumentování, způsobem řeči i neverbálním chováním. Tento kontrast, který si uvědomují jak účastníci dialogu, tak televizní diváci, může být jednomu z nich k prospěchu na úkor druhého. Může tomu tak být v okamžicích, kdy moderátorka skáče jiným účastníkům dialogu do řeči a klade otázky, které se jim nezdají vhodné nebo podstatné; někdy je kritizují, jindy jim ani nevěnují pozornost:

(62) A to je laciná otázka↓ (reakce na otázku moderátorky)

Ma proč laciná otázka↓ ʘ (obrana)

(63) Ma to je závažná otázka↓ (hodnocení)

B ta otázka vypadá jen zdánlivě závažná↓ (nesouhlas s hodnocením moderátorky).

To, že v rolích moderátorů vystupují muž a žena, přispívá k větší pestrosti pořadu, může však zde vyvstat problém, jakou pozici ponechat nebo přisoudit [81]ženě, která může svých „ženských“ vlastností využívat ve svůj prospěch, strhávat na sebe pozornost, využívat práva mít přednost před muži.

Ve srovnání s Debatou je tento pořad pestřejší, spontánnější, uvolněnější. I když ani v něm není nouze o střety a konfliktní okamžiky, je jeho celková atmosféra pozitivnější.

Duel se od prvních dvou dialogických pořadů odlišuje počtem účastníků. Hlavním, určujícím rysem dialogu při něm vedeném je výrazná protikladnost dvou hlavních aktérů, kteří mají konfrontací svých stanovisek pomoci televizním divákům a konec konců někdy i sobě samým pochopit problémy ve veřejné a politické sféře. Je podtržena i prostorovým uspořádáním. Partneři dialogu sedí proti sobě u oválného stolu, který je ve středu rozdělen na dvě poloviny, mezi nimiž je zřetelná mezera. Dva moderátoři sedí vedle sebe z boční strany stolu, čelem ke kameře a pokoušejí se, kromě uvádění a ukončování pořadu, do jisté míry řídit rozhovor obou aktérů. Organizační úloha moderátorů je velmi obtížná, protože oba protivníci jsou zaměřeni jeden na druhého, pozorně se sledují, neustále bojují o slovo a snahu moderátorů organizovat dialog často přímo ignorují, položenou otázku ani neberou na vědomí. Prosadit by se v této úloze mohl jen moderátor, který by si svými jazykovými a komunikačními schopnostmi, dobrou orientací v diskutované problematice a přesvědčivým jednáním získal respekt soupeřících partnerů, aby jim stálo za to věnovat mu pozornost. Několik následujících příkladů ukazuje spíše neúspěch moderátorů při pokusech usměrňovat dialog partnerů Duelu:

(64) A … já myslím že odluka • je naprosto správná↓ • já ji v každém případě podporuji↑ • ale↑ • s tím že se nepodaří↓ aby ta odluka proběhla během několika měsíců • za půl roku↑ nebo↑ • za rok↓ •

M proč zrovna

B já se hlásím byť sem byl pozván do Duelu↑ • @ já předně bych vymezil

(65) B ano↓ • dostane majetek↓ • jakej majetek dostane ↓ ʘ • ŽÁdný majetek nedostane↓ • vrátí se jí to co bylo ukradnuto jenom↓

M nebo se jí vrátí↓ ano↓

B to znamená TEN dostane↓ to je právě zavádějící↓.

Z moderátorových fragmentárních replik v obou ukázkách není jasný komunikační úmysl, s nímž se pokusil vložit se do dialogu mluvčích A a B.

(66) M asi je teďkon především blíží se konec pořadu↑ nebylo by dobré ještě ve stručnosti charakterizovat vaše koncepce↓ ʘ.

[82]Požadavek vyslovený v této ukázce je zjevně neuskutečnitelný, protože v pořadu trvajícím třicet minut jeho účastníci nedělají nic jiného, než že vysvětlují své protikladné koncepce (tématem Duelu bylo školství), které stručně charakterizovat nelze; kromě toho je požadavek formulován nejistě, jen jako jakási možnost ukončení rozhovoru. Účastníci dialogu také na tento požadavek nereagují. Ani formulačně není moderátorova replika v pořádku. Započatá syntaktická konstrukce asi je teďkon především je přerušena jinou syntaktickou konstrukcí blíží se konec pořadu, což se v mluvených projevech v proudu řeči stává často a většinou to také není na překážku srozumitelnosti, zde to však svědčí spíše o moderátorově formulační nerozhodnosti, bezradnosti, neobratnosti.

Moderátoři Duelu jsou často kritizováni, že nedokáží být nezaujatí, že v jejich projevech je patrné, na čí stranu se v dialogu stavějí, a postavení diskutujících partnerů je tak nerovné[9]. Pokoušejí se klást provokativní otázky:

(67) Ma pane předsedo↓ část majetku byla už církvi po revoluci vrácena↓ • Mistr Jan Hus byl upálen mimo jiné také proto↑ že bojoval proti • mamonu↑ • církve↓ • zdá se↑ vypadá to↑ že církev nemá dost ani dnes↑ ʘ •.

Touto otázkou, vyslovenou s poněkud vyzývavým úsměvem, navodila moderátorka konfliktní atmosféru, která by Duelu měla vyhovovat, důležité ovšem je, aby takto laděné otázky byly adresovány oběma stranám. Je však třeba dodat, že i konfliktnost, soupeření je možno vyjádřit na dobré jazykové úrovni, přiměřeně a kultivovaně; to by pro moderátory mělo být samozřejmostí.

Dialog v tomto pořadu probíhá pod silným časovým tlakem, u některých účastníků je patrná nervozita z obavy, že nestačí říci všechno, co by chtěli. To ještě zesiluje jeho konfliktní ráz. Konfliktnost se vyjadřuje nejrůznějšími prostředky[10], od rezervovaných, zdvořilých, společensky přijatelných a se společenskou formou vyslovených výroků:

(68) A já se musím ohradit prosím↓ já sem nemluvil o silovém postoji↓

(69) B já bych chtěl s velkou vážností odporovat↓

až po vyjádření expresivní:

(70) C a to je pravda pane profesore↓ to nám neodpářete↓.

Zajímavé je sledovat z tohoto hlediska neverbální chování aktérů Duelů. Úsměv, pokyvování hlavou, výraz (hraného) úžasu, pohrdání, arogance ve tvářích vypovídají výmluvně o jejich postoji k tomu, co pronáší partner, i k němu [83]samému. Za vnější zdvořilostí probleskuje právě ironickým tónem a výrazem v obličeji stav momentální psychiky partnerů dialogu:

(71) A pane redaktore↓ na to vám rád odpovím↓ (z celkového chování a kontextu dialogu je zřejmé, že A ve skutečnosti odpoví na otázku „na tělo“, která mu byla položena, nerad)

(72) B já jsem se zájmem vyslechl↑ že o vysoké školy je postaráno↓ (z ironického tónu i celkového chování je patrné, že B je přesvědčen o opaku)

C staráno↓ ne postaráno↓.

Velmi často, téměř v každé replice, se objevují oslovení plnými tituly (pane náměstku, pane poslanče, pane předsedo, pane radní, pane ministře). Jejich frekvence, celkový ironický, často podrážděný tón, jakým jsou pronášena a který zapadá do celkové konfliktní atmosféry většiny pořadů, zvyšují ještě dojem distance mezi partnery dialogu:

(73) A ale bohužel vy víte dobře↑ pane náměstku↑ že školní inspekce vůbec nefunguje↓.

Každý z účastníků dialogu, včetně moderátorů, se chce prosadit, oba hlavní mluvčí se jen neradi vzdávají slova, když už ho vybojují:

(74) A já na to rovnou budu reagovat↓

B to ještě není dokončený↓

(75) A … myslím že nebude chybou↑ • když budu hovořit v jednotném čísle a • budu používat slovo církev↓

B problém samozřejmě je↑ • v jakém

A pane předsedo nezlobte se↓ ale já sem eště nedomluvila↓

B ano↓ já vás nechám domluvit↓ já myslel že to je duel↓ pardon↓.

Problematická je i organizační spolupráce moderátorů. I oni si vzájemně skákají do řeči nebo neberou v úvahu to, co právě říká ten druhý. Nejsou řídké okamžiky, kdy všichni čtyři účastníci hovoří najednou, aniž by se navzájem poslouchali. Všem jim také hrozí nebezpečí, že bude odhalena jejich odborná, komunikační, jazyková nebo společenská nedostatečnost; to může pro ně znamenat i ztrátu prestiže a ohrožení popularity. Pochopitelně osobnost, která tuto nelehkou situaci zvládá, naopak na prestiži a popularitě získá.

Dialogické televizní pořady, které jsem zde charakterizovala, jsou součástí celé oblasti mluvené publicistiky, jíž se pro její velkou roli v současném světě dotýkají [84]různé vědní disciplíny; její jazyk, kterému zde nebyla věnována speciální pozornost, nelze zkoumat a hodnotit bez hledisek sociálních, psychologických a bez takových aspektů, jako jsou např. v televizních pořadech vnější, technické podmínky, jejich celková organizace a uspořádání. Těmto aspektům, zejména počtu účastníků, jejich složení, počtu moderátorů, postavení muže a ženy v rolích moderátorů, prostorovému uspořádání dialogu a časovému faktoru byl věnován tento příspěvek. Ukázalo se, že vedle schopností moderátorů i jejich hostů zvládnout nelehkou úlohu, totiž prezentovat své názory a obhajovat je ve veřejném dialogu, jsou i tyto víceméně mimojazykové okolnosti důležité a mohou úspěšnost těchto pořadů, jejich pozitivní či negativní hodnocení u diváků ovlivňovat.

---

[1] Srov. J. Hoffmannová, Projevy taktu (a beztaktnosti) v televizních rozhovorech, NŘ v tisku.

[2] H. Sacks – E. Schegloff – G. Jefferson, A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation, Language 50, 1974, s. 696–735.

[3] Srov. k tomu podrobně v článku J. Hoffmannové – O. Müllerové, Vývoj a současné akcenty analýzy dialogu, SaS 53, 1992, s. 111–122.

[4] O. Müllerová – J. Hoffmannová – E. Schneiderová, Mluvená čeština v autentických textech, Praha 1992.

[5] Pomocí písmen A, B, C, D… jsou označovány repliky účastníků televizních dialogů, písmenem M jsou značeny repliky moderátorů, zkratkou Ma repliky moderátorky. V příkladech jsou uvedeny značky pro některé rysy jejich zvukového průběhu: ↑ – stoupavá melodie; ↓ – klesavá melodie; ʘ – otázka; • – pauza; @ – hezitační zvuk; XY – zdůraznění.

[6] V době, kdy vznikal tento článek, hledal pořad stále ještě svou podobu. Úlohu původně dvou moderátorů (moderátora a moderátorky) převzal moderátor jeden, vedle těch účastníků, kteří mají klást otázky, a těch, kteří na ně mají odpovídat, je občas přizván i účastník „laický“, většinou ovšem známá osobnost z kultury atp., který má vnášet do dialogu aspekt veřejného mínění, svůj osobní pohled, kritické hledisko.

[7] Od ledna 1994 došlo ve vysílání dialogických publicistických pořadů k podstatnějším změnám; skončily pořady Co týden dal a Duel, objevily se pořady nové, např. Aréna a Ve středu (O čem se (ne)mluví). Pořad Debata pokračuje, ale s poněkud pozměněnou organizací a uspořádáním.

[8] Srov. H. P. Grice, Logic and conversation, in: P. Cole – J. L. Morgan (eds.), Syntax and semantics: Vol. 3. Speech acts, New York 1975, s. 41–58.

[9] Srov. např. článek V. Pavlíčka Duel není duel, Český deník 19. 5. 1993, s. 8.

[10] Srov. O. Müllerová, Dialog a konflikt, SaS 52, 1991, s. 247–255.

Naše řeč, volume 77 (1994), issue 2, pp. 73-84

Previous Josef Hrbáček: Reliéfizace výpovědi a textu

Next Libuše Olivová-Nezbedová: Jména cest v Čechách vzniklá ze jmen obecných