K teorii, pojmosloví a terminologii publicistického jazyka (stylu)
Alois Jedlička
[Articles]
-
V širokém rozpětí lingvistické a stylistické problematiky, kterou ve svých pracích řešil a stále úspěšně řeší Alexandr Stich, zaujímá významné místo i dnes velmi aktuální problematika publicistického stylu. Nejnovějším Stichovým příspěvkem této tematice věnovaným je jeho stať Publicistický styl v soustavě funkčních stylů uveřejněná v novém polském odborném časopise Stylistyka[1] (I, 1992, s. 98–106).
V první části svého článku glosuje A. Stich i s některými kritickými připomínkami známou přehlednou klasifikaci funkčních jazyků a stylů, kterou v letech třicátých vypracoval B. Havránek. Východiskem svého uvažování o publicistickém stylu, které je jádrem článku, učinil Stich výklady J. Bartmińského ve sborníku Problemy stylu. Folklor – język – poetyka (Wrocław 1990). Do schématu, v němž jsou styčné body s klasifikacemi českými (např. styl potoczny jako paralelní ke stylu prostě sdělovacímu, styl administracyjny – administrativní), zařadil Bartomiński také styl označený termínem oficialny a přisoudil mu také funkci persvazivní (vedle regulativní).
Pokud jde o termín styl oficiální uvedený v Bartmińského klasifikaci, nacházíme styl takto označený i v klasifikacích jiných polských stylistiků. Dosvědčuje to jeho užití a zařazení v propracovaném schematickém zobrazení stylové diferenciace spisovného jazyka (pol. język ogólny, literacki) v stati Danuty Buttlerové uveřejněné ve sborníku Język literacki i jego warianty (Wrocław 1982, s. 18n.). Autorka tak označuje podtyp spisovného jazyka mluveného a klade jej do protikladu k podtypu jazyka běžného, standardního. V rámci podtypu jazyka oficiálního vyděluje pak jednotlivé podstyly: rétorický, publicistický, odborný, popř. vědecký a úřední. K jednotlivým podstylům pak přiřazuje i jejich základní žánrové formy – u stylu publicistického je to komentář, reportáž a zpravodajské útvary televizní a rozhlasové.
Ve své stati soustřeďuje se Stich především na vymezení a objasnění základní funkce publicistického stylu.[2] Vidí ji v působení na adresáta, na jeho postoje; [21]publicistické projevy jsou nástrojem k vytváření mínění. V souvislosti s tím se podrobněji zmiňuje i o určující funkci – persvazivní – i s poukazem na původ přejatých termínů persvaze, persvazivní a na jejich kořeny v antické rétorice. Pokud jde o vztah publicistického stylu k odbornému, odmítá jeho kladení do opozice k němu. Plně lze přijmout Stichovo konstatování, že persvazivní funkci slouží potenciálně prvky všech složek jazykové stavby, nejvíce prostředky lexikální a frazeologické, ale také gramatické (i tvaroslovné) a ovšem i prostředky textové výstavby. Je třeba přitom vyzvednout, že Stich pracoval s pojmem-termínem persvazivní funkce a s českým ekvivalentem ovlivňovací funkce už v souboru svých statí o publicistickém stylu uveřejněných ve svazku Stylistické studie I (Praha 1974, s. 35). Označení persvazivní funkce českým ekvivalentem ovlivňovací (vedle šíře synonymních určení funkce přesvědčovací, získávací) je užito také v mých Základech české stylistiky (Praha 1970, s. 42).
O publicistickém stylu se u nás začalo psát a uvažovat v letech padesátých, kdy jej na stylistické konferenci konané v r. 1954 v Praze vřadil do systému funkčních (objektivních) stylů K. Hausenblas (viz SaS 16, 1955, s. 11). Jak dále ukážeme, objevilo se už dříve, a to v Havránkově monografii Vývoj spisovného jazyka českého označení jazyk, styl publicistiky.
Pro hlubší osvětlení problematiky spojené s tímto stylem a jeho označováním vrátíme se ke klasické už dnes stati B. Havránka Úkoly spisovného jazyka a jazyková kultura (sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 32– 84). V ní rozlišil dvě roviny jevů, jazykovou a stylovou. Funkční jazyk je v tehdejším Havránkově pojetí určen obecným účelem normovaného souboru jazykových prostředků, funkční styl pak konkrétním cílem jazykového projevu (s. 69). V této práci se ještě terminologické označení publicistický styl, popř. jazyk neobjevuje, nahrazuje je označení s přídavným jménem – novinářský jazyk (projev).
V základním schematickém přehledu funkčního rozlišení spisovného jazyka podle jazykových funkcí (s. 67) však novinářský jazyk uveden není. V diferenciaci funkčních stylů, a to v jejich klasifikaci podle způsobu projevu, je zaznamenán novinářský projev jako druh veřejného písemného projevu, a to vedle projevu knižního (revuálního), viz o něm dále s. 23. Podrobněji a výstižně se pak funkční prostředky novinářského stylu charakterizují v následných rozvedených výkladech (s. 77). Klade se přitom důraz na zkoumání jeho speciálních [22]potřeb a poměrů, jako je potřeba pohotových schémat, též syntaktických, vyslovuje se požadavek snadného čtení, pohledem spojování jazykových prostředků s prostředky typografickými ap. Ožehavý problém novinářského stylu se vidí v tom, že se v něm křižují různé funkce jazykových projevů a různé jeho formy. O novinářském jazyce se mluví na jiném místě, a to ve výkladu o aktualizaci a automatizaci s poukazem na potřebu různých formulek, frází.
O rozboru novinářského jazyka ze stanoviska jeho speciálních potřeb, zvláště také hotových schémat, je zmínka také v Obecných zásadách pro kulturu jazyka, které tvoří závěrečnou část uvedeného sborníku (s. 257). K tomu dodávám, že text těchto zásad nedávno vysoko hodnotil německý specialista v bádání o spisovných (kulturních) jazycích R. Baum v knize Hochsprache, Literatursprache, Schriftsprache (Darmstadt 1987).[3]
Při charakteristice Havránkova přínosu k rozvoji teorie spisovného jazyka a funkční diferenciace stylů se vycházelo z uvedené zásadní stati z r. 1932. Důležitým doplňkem k ní je i prohloubený teoretický výklad z r. 1942 K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka otištěný v Časopise pro moderní filologii 28, 1942, s. 409–416, a zařazený do souboru Havránkových statí Studie o spisovném jazyce (Praha 1963, s. 60n.). B. Havránek zde podrobněji osvětlil rozlišení funkčních jazyků a stylů z r. 1932 a také pojetí hovorové češtiny jako funkční vrstvy spisovné češtiny.
Mnoho cenných postřehů a dílčích pozorování a zjištění o publicistickém jazyce a stylu nacházíme také v průkopnickém díle B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého (Československá vlastivěda, Řada II, Praha 1936). Toto dílo patří spolu se syntetickým popisem českých nářečí v Československé vlastivědě, díl III, sv. Jazyk (Praha 1934, s. 84–218) k vrcholným dílům, která jsou spjata s učitelským působením B. Havránka na Masarykově univerzitě v Brně.
V závěrečné části Vývoje se B. Havránek v stručném výkladu znovu vrátil k problematice funkčního rozvrstvení a rozrůznění spisovného jazyka (s. 140n.). Na rozdíl od staršího výkladu z r. 1932 neobjevuje se zde už jasné pojmově terminologické rozlišení funkčních jazyků a funkčních stylů. Rozdíly mezi oběma skupinami jevů se však promítají do označení nadřazených pojmů: v rovině jazyka jde o funkční rozvrstvení, v rovině stylů pak o stylistické rozrůznění.
Ve výkladu o funkčním rozvrstvení jazyka vychází B. Havránek stejně jako v r. 1932 – od základního rozdílu mezi funkcí sdělovací a básnickou. V rámci funkce sdělovací pak rozlišuje jednotlivé „obory“ – ty jsou shodné s vydělením funkčních jazyků ve schématu z r. 1932: jde o obor každodenního sdělování, běžné konverzace a dále o obor sdělování praktického a teoretického (vědeckého). S terminologickým označením obor pracoval B. Havránek už také [23]v r. 1932, nikoli však v schematickém přehledu funkční diferenciace spisovného jazyka (s. 67), nýbrž v úvodním výkladu o funkčním rozlišení spisovného jazyka (s. 42). Podrobný výčet funkčních stylů podaný v r. 1932 je ve Vývoji nahrazen konstatováním, že se stylistické rozrůznění projevuje v rozdílech ve vyjadřování podle způsobu a situace projevů – připomínají se přitom základní protikladné dvojice projev veřejný – soukromý a ústní – písemný.
Kladem Havránkových výkladů v monografii o vývoji spisovného českého jazyka je, že se opírají o promyšlenou a propracovanou (zčásti i adaptovanou) terminologickou základnu z r. 1932 a že se na ni váže bohatá materiálová dokumentace z jednotlivých období vývoje spisovné češtiny. V plné míře to potvrzují i výklady o publicistickém jazyce (stylu) tam podané. Je tomu tak především při charakteristice české publicistiky a jejího jazyka v období po první světové válce (s. 132n.) a dále v období starším – po r. 1848 do převratu v r. 1918 (s. 107n.). Pokud jde o terminologické označení příslušného typu jazyka (stylu), volí B. Havránek ve svých výkladech opisnou formu jazyk (styl) publicistiky. Toto označení tak předchází pozdější terminologizovanou formu publicistický jazyk (styl).
Při charakteristice vývoje české publicistiky v období po r. 1918 („poválečném a současném“ – určeno z hlediska doby vzniku díla) zjišťuje B. Havránek detailněji speciální úlohy, základní funkce novinářských textů: vedle funkce informační, kterou plní stručné a rychlé (tj. pohotové a aktuální) zprávy, je to také funkce získávací a působící – ta se projevuje v článcích, jejichž funkcí je působit na čtenáře. V obou případech se klade důraz na širokou přístupnost textů. Ze strany autora jde o pohotové psaní, se zřetelem na čtenáře pak o snadné čtení zpráv. Pokud jde o tematickou složku textů, rozlišuje B. Havránek části objektivně referující a subjektivně reagující a přesvědčující. Ke splnění všech těchto úkolů a požadavků na publicistiku kladených je pak třeba bohaté diferenciace jazykových prostředků.
V této souvislosti B. Havránek připomíná, že je „značný rozdíl mezi jazykem deníků, který (tj. jazyk, A. J.) – ne na svůj prospěch – ještě leckdy skoro přechází v styl revuální, a jazykem tisku boulevardního, v němž se často pohotová schémata nahrazují odloženými literárními klišé“ (s. 132). Pro porozumění smyslu této Havránkovy charakteristiky dodávám, že termín revuální projev vyložil B. Havránek ve výše uvedeném schématu diferenciace funkčních stylů z r. 1932 (s. 69) synonymním označením projev knižní. Pokud jde o tisk označený jako boulevardní (psáno v podobě pravopisně nepočeštěné), nahlédnutím do Příručního slovníku jazyka českého (Praha 1935–7, s. 176) zjistíme, že se tak označoval tisk senzační. Výraz boulevardní je tam doložen dobovým citátem z Jiřího Mahena: „Inserce v některých boulevardních tiskovinách byla prostituce sama“. Vedle psaní podle původu zaznamenává Příruční slovník i hesla psaná počeštěné – podstatné jméno bulvár a přídavné jméno bulvární; to je doloženo spojeními bulvární divadlo, tisk, román ve významu ‚co je pod uměleckou úroveň, co se [24]líbí širokým vrstvám‘. Je známo, že se označení bulvár, bulvární tisk užívají ve specifickém významu i v dnešní publicistické praxi.
Při uvádění faktů z oblasti publicistiky a při jejich charakteristice dostává se B. Havránek až k nejživější přítomnosti. Svědčí o tom skutečnost, že ve Vývoji nacházíme i stručnou zmínku o rozhlase a rozhlasových projevech. Jejich specifičnost ve vztahu k psaným projevům novinářským vyjádřil B. Havránek takto: „Má-li novinářský jazyk dbáti především účinku optického, usnadňujícího čtení, je přední úlohou rozhlasu dbáti o účinnost při poslechu“ (s. 133). K tomu pak dodává – vzhledem k dobovému stavu – tuto charakteristiku tematického i žánrového rozlišení: „Již dnes zřejmě se v rozhlasu diferencuje referující hlasatel, odborný výklad a recitace.“ Dále pak připojuje kritickou připomínku, „že celkem je tu dosud rozhlas příliš zaměřen na jazyk psaný a bude třeba, aby si více hleděl vlastností jazyka mluveného, ovšem nezapomínaje na to, že mluvený jazyk je zde abstrahován od mluvčího“ (s. 133).
Z vlastní zkušenosti mohu doložit, že už v počátcích vysílání Jazykového koutku Československého rozhlasu (po r. 1946) vyžadovali rozhlasoví redaktoři na autorech z řad lingvistů, aby při vypracování textů dbali o „rozhlasovost“ podání. Činil tak i Václav Růt, vzděláním filolog, který podporoval i zařazování jiných jazykovědných relací populárního zaměření do vysílání.
Některé myšlenky o specifičnosti mluveného slova v rozhlase vyjádřil Růt v krátkém příspěvku Rozhlasová forma a rozhlasový posluchač (SaS 2, 1936, s. 223n.). Odkázal přitom i na některé odborné práce zahraniční vztahující se k této problematice. V příspěvku připomněl, „že bylo třeba změnit tvářnost přednášek, jakmile byly přeneseny z přednáškového sálu před mikrofon, a ze zprávy – a především ze zprávy rozvedené v líčení – vytvořil se dokonce nový a v rozhlase dnes ustálený tvar, totiž reportáž. Rozhlas vytvářel v slovesném umění novou formu. Ta je dána z jedné strany technikou rozhlasu, pro niž materiál musí být nově koncipován, z druhé strany porozuměním posluchačů“.
Velmi cenná zjištění a pozorování přinášejí také Havránkovy charakteristiky jazyka a stylu české publicistiky od polovice 19. století do převratu (s. 107n.). Opírají se rovněž o připomenutá teoretická východiska a soustřeďují se v první fázi zvláště na činnost a texty K. Havlíčka Borovského. Obecně přitom B. Havránek konstatuje, že vznik publicistiky „v pravém smyslu“ vyvolaly v život poměry politické. Zřetel k sociálnímu složení adresátů projevů je přítomen v tvrzení, že publicistika v uvedeném období „musí myslit i na čtenářstvo stále širší, drobné čtenářstvo vrstvy městské a venkovské, od let sedmdesátých i dělnické“.
Tematické vymezení publicistiky tohoto období je zřejmé z charakteristiky, že se soustřeďovala na výklad věcí politických, hospodářských a kulturních. V konkretizaci na publicistické texty Hlavlíčkovy diferencuje B. Havránek i jednotlivé žánrové formy v nich zastoupené. Proti referující zprávě, v níž jde o styl věcně referující, staví texty, v nichž proniká styl emotivní (např. ve vzrušené Havlíčkově výzvě k národu v r. 1848). V této souvislosti pak [25]připomíná i rétorickou patetičnost české publicistiky v šedesátých letech známou z článků Grégrových. Výše uvedené charakteristiky publicistických textů podávají svědectví o tom, že už v počátcích české teorie spisovného jazyka a v její koncepci funkční diferenciace jazyka a stylu byl přítomen aspekt sociolingvistický a komunikační.
Ve svých příspěvcích z let sedmdesátých vztahujících se k dějinám jazyka a stylu české publicistiky věnoval velkou pozornost textům K. Havlíčka Borovského také A. Stich. Už z r. 1959 však pochází jeho stať materiálově rovněž vázaná na období českého národního obrození, a to Příspěvek ke studiu jazyka české žurnalistiky v polovině 19. století (SaS 20, 1959, s. 19–32). Stich v ní podal pronikavý rozbor jazyka v článcích J. K. Tyla v časopise Pražský posel (vycházel za redakce Tylovy v letech 1846–1848). Stichův příspěvek byl psán v období, kdy se v souvislosti s vydáváním Sebraných spisů J. K. Tyla výrazně oživil zájem nejen o literárněhistorickou, ale také jazykovědnou a stylistickou problematiku Tylových textů.[4] Vázanost vydání Stichova textu na toto období může nám osvětlit zčásti skutečnost, že se v Havránkově vývoji publicistická činnost J. K. Tyla výslovně nepřipomíná. O Tylovi je jen stručná zmínka při charakteristice jeho umělecké prózy, kde se poukazuje na to, „že se nebojí přiklonit k frazeologii živého jazyka mluveného“. To lze ovšem jistě přenést i na Tylovu tvorbu publicistickou.
Ve vztahu ke Stichovu soustředěnému zájmu o obecné otázky jazyka a stylu publicistiky je pro nás důležité i zjištění, že hned v uvedené stati jsou vytčeny a pojmenovány charakteristické složky a rysy publicistických textů – v názvu článku ovšem zatím zůstává nediferencované označení žurnalistiky. Hned v úvodu při charakteristice Pražského posla a jeho poslání jsou však v Stichově příspěvku pregnantně vyjádřeny právě určující rysy stylu publicistického. A. Stich tam píše: „Úkolem Pražského posla nebylo jen informovat, ale objasňovat, získávat a nabádat k akcím (proložení A. J.), které jeho autor pokládal za správné a které souvisely se snažením liberálního křídla národního hnutí.“ Jsou zde ve slovesné formě pojmenovány charakteristické rysy nejen textů novinářských (informování, ev. objasňování), ale především také specifické rysy stylu publicistického ve vyhraněném pojímání, které právě A. Stich propracovával (získávat a nabádat k akcím) a zahrnoval je do pojmu ovlivňovací funkce.
Havránkovy výstižné dílčí charakteristiky jazyka a stylu české publicistiky podané v jeho monografickém zpracování vývoje spisovné češtiny a vztahující se zvláště ke dvěma vývojovým obdobím, k období po r. 1918 a k období po r. 1848 do převratu, mohou v celku rozsáhlého syntetického díla snadno uniknout pozornosti širší odborné veřejnosti. Pokusili jsme se proto souhrnně je představit a zhodnotit právě také z hlediska jejich přínosu k propracování teorie publicistického stylu. Znamenají nesporně jak ve shromáždění faktografického [26]materiálu, tak v jeho interpretaci a v aktuálních charakteristikách teoreticky propracovaný, vcelku však méně známý doplněk k Havránkovým základním výkladům o funkční diferenciaci spisovného jazyka a stylu ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura z r. 1932.
[1] Hlavním redaktorem časopisu je Stanisław Gajda z univerzity v Opole, spoluredaktorkami jsou přední polské lingvistky a stylistky K. Pisarkowa a T. Skubalanka, v širším redakčním kruhu jsou zastoupeni i stylistikové zahraniční, mezi nimi M. Čechová, J. Hoffmannová, J. Hubáček, M. Jelínek a J. Mistrík.
[2] K terminologickému označení publicistika, publicistický styl A. Stich připomíná, že „západní lingvostylistické tradici zůstal tento termín vcelku cizí“ (s. 101). (Stich tu ovšem má na mysli především literaturu anglickou a americkou). Doplňuji tuto informaci konkrétním zjištěním, že heslo Publizistik uvádí např. německý literární slovník Sachwörterbuch der Literatur (Stuttgart 1989) s odkazem na heslo Journalismus. Tam je v obsáhlejším výkladu užito i německého ekvivalentu pro persvazi – Meinungsbeeinflussung (ovlivňování mínění). V paralelním slovníku lingvistické terminologie (Lexikon der Sprachwissenschaft, Stuttgart 1983) však hesla Publizistik, Journalistik uvedena nejsou. Poměrně obsáhle je tam však zpracováno heslo Zeitungssprache (novinářský jazyk). – Termín Publizistik však není zaznamenán ani v podrobném rejstříku čtyřsvazkového encyklopedického díla Lexikon der germanistischen Linguistik (Tübingen, 2. vyd. 1980). Je tam však údaj Journalistik-Stil poukazující na výklad žurnalistického stylu (Stil der Journalistik) v období Mladého Německa.
[3] Srov. k tomu mou podrobnou informaci o této práci v stati Česká teorie spisovného jazyka ve vývojových souvislostech lingvistického myšlení (SaS 51, 1990, s. 213n).
[4] Srov. k tomu i můj článek K jazykové a slohové stránce Tylových divadelních her (NŘ 37, 1954, s. 72n.).
Naše řeč, volume 77 (1994), issue 1, pp. 20-26
Previous Jiří Kraus: K současným vývojovým proměnám vědeckého a odborného vyjadřování
Next Miloslav Sedláček: Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)?
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1