Z dílny staročeského slovníkáře

Emanuel Michálek

[Short articles]

(pdf)

-

Nejstarší latinsko-české slovníky vznikaly v době prvého velkého rozvoje spisovné češtiny v druhé polovici 14. století, kdy byla naše literatura obohacena založením pražské univerzity. Není proto divu, že se takovýto kulturní ruch projevil ve vývoji českého jazyka, mimo jiné také vytvářením neologismů, zvláště v tehdejších latinsko-českých slovnících Klaretových.[1]

V tomto příspěvku si všimneme Klaretových nově utvořených výrazů s neslovesným základem typu prohynščie, provlčan ap. U nich je totiž sporné, zda je zde zmíněné pro opravdu předponou, nebo zda jde spíše o předložku. Vzniká otázka, zda např. máme v Klaretově Glosáři 503 v překladu slova řeckého původu lycaon považovat za český ekvivalent uvedený výraz provlčan, nebo zda máme tuto podobu považovat za předložkový pád v lexikografické rovnici lycaon = pro vlčan. Staré zápisy nám v této věci nepomohou, protože se předložky, zvláště jednoslabičné, běžně od následujícího slova neoddělovaly. Výraz pro v češtině i v latině mohl mít funkci jak předložky, tak i předpony a v obojí funkci se v Klaretově Glosáři také vyskytuje. Latinskou předložku pro však Klaret vyjadřoval českým za, ne českým pro (srov. v Glosáři 1459) a česká předložka pro se u něho vyskytuje ve spřežce proto za lat. obinde ve Fysiologiáři (tj. ve sbírce výkladů o zvířatech) 577. Nikde ve svých slovnících neužíval Klaret předložky pro, aby naznačil vztah mezi ekvivalentem latinským a českým. K tomu měl prostředky jiné a dodejme, že všude skoro stejné, srov. např. v prvé kapitole Bohemáře: „Dic (tj. řekni) … vietr ventus, sed (tj. ale) živel sit elementum“. Je tedy zcela nepravděpodobné, že by citovaný příklad provlčan mohl být chápán jako předložkový pád pro vlčan.[2] Jméno tohoto znění není doloženo ani u Klareta, ani jinde v starém jazyce. Kromě toho se lycaon, jehož překladem provlčan je, v latině vykládá[3] jako ‚etiopské zvíře z vlčího rodu‘. Už z toho dokladu je patrno, že se takovýmto předponově příponovým tvořením označuje skutečnost tomu, co vyjadřuje slovo základní, podobná, ne však s tím úplně totožná. Tedy např. prohynščie KlarBohO 187, KlarGlosA 515 ‚koník, mladý nebo malý kůň‘ (srov. že v kodexu Vodňanském ad 50 prohengštie překládá lat. parvus ‚malý‘); prožáčie KlarBohE 950, KlarGlos 944 za lat. literatus, označuje osobu vzděláním připomínající žáka, tj. studenta nebo duchovního s niž[272]ším svěcením. V slovníku Cornutus („Roháč“) 181a z konce 14. století je prožáčie za lat agrammatus … illiteratus, označuje tedy člověka nevzdělaného nebo, jak lat. illiteratus vyložil slovník Lactifer z počátku 16. století, „bez liter, lajk, kto nezná liter“ (B 1ra). V slovníku Cornutus jde ve srovnání s Klaretem o význam antonymní.

Do souvislosti s výrazy, o nichž byla dosud řeč, patří také Klaretův projeleník Glosář 439 za lat. cervia. Protože v Klaretově Glosáři 837 je doložen i termín jeleník za lat. ermodacus, mohlo by se zdát, že aspoň zde je výraz pro předložkou. Takovému výkladu však odporuje skutečnost, že jeleník je zařazen do kapitoly o rostlinách, kdežto projeleník mezi bytosti nestvůrné (monstra). Navíc mají oba zcela různou latinu (cervia-ermodacus). Projeleník není jinde doložen než v Klaretově Glosáři. V starém jazyce se v botanických názvech adjektivum jelení vyskytovalo často, jak je možno se přesvědčit v Gebauerově Slovníku staročeském. Podle Staročeského slovníku vydávaného od roku 1968 označuje projeleník ‚neobvyklé zvíře podobné jelenu‘, obdobně jako provlčan je ‚zvíře z vlčího rodu, a tedy podobné vlku‘.

Jak jsme viděli, vyjadřují výrazy projeleník, prohynščie, provlčan, prožáčie zvířata nebo lidi. Po stránce slovotvorné jde vesměs o typy předponově příponové. Předpona pro se opírá o význam stč. předložky pro podle Staročeského slovníku vyjadřující jako okolnost děje hodnotu zastupující jeho objekt, srov.: „že bych tvé krve pro veš svět neprolil“ Dalimilova kronika rukopis C 30, 44; „ztratili nestatečné veselé pro věčnú radost“ Krumlovský sborník 338. Jako vzor pro výrazy, jimiž jsme se zde zabývali, mohly působit i typy latinské jako proconsul ‚bývalý konsul‘, pronurus ‚manželka vnukova, prasnacha‘, pronuntorium ‚mys, horský výběžek‘. V prvních dvou lat. přikladech však jde jen o tvoření předponové, nikoli o prefixálně sufixální jako u Klareta.

Tvoření typu prohynščie, projeleník, provlčan patří ke Klaretovým specifickým slovotvorným postupům stejně jako např. tvoření zkratkových složenin (miléto z milostivé léto) nebo tvoření výrazů se zvláštnostmi ve spojování komponentů (mudrolt vodní lov).

---

[1] Srov. E. Michálek, Česká slovní zásoba v Klaretových slovnících, Praha 1989. Prameny citujeme podle Staročeského slovníku, úvodní stati…, Praha 1968, red. B. Havránek.

[2] To přepokládá J. Kouba v LF 1992, Supplementum II, s. 73–4, ale sám upozorňuje na výjimečnost předložkového spojení pro jeleník ap.

[3] K. E. Georges, – H. G. Georges, Ausführliches lateinisch-deutsches Handwörterbuch 2, 1918, heslo lycaon.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 5, pp. 271-272

Previous Ivana Svobodová: Ze soudní síně aneb spor o vrátka

Next Jiří Kraus: K životnímu výročí Alexandra Sticha