Pizza, pizzerie

Alena Polívková

[Short articles]

(pdf)

-

Vzhledem k tomu, že se český název pro italskou národní specialitu – pizzu – jinak píše (pizza) a jinak vyslovuje [pica], působí nám toto slovo jisté potíže.

V koncovkách podstatných jmen vzoru „předseda“, „žena“ a „město“ se po souhláskách (pravopisně) měkkých píše i: bača – bači, paša – paši, paňáca – paňáci; káča – káči, skica – skici; bendžo – bendži; Váňa – Váni, Baťa – Bati, Máňa – Máni; Marica – Marici, Nohavica – Nohavici. Podst. jméno pizza má však tvarotvorný základ zakončen v psané podobě na z, tj. souhlásku obojetnou, která nezpůsobuje, že se u ní objevují prvky měkké deklinace, tzn. že se píše v 2. p. j. č. -y, tj. pizzy, jako např. buzzy, brynzy, hypnózy, hypotézy aj. (Stejně se dříve psalo též skizzy.)

Jako problematické se dosud jeví označení prodejny, kde se pizza prodává nebo přímo [224]připravuje. Setkali jsme se např. s těmito podobami: pizzeria, pizzerias, pizzerien. Žádná z těchto podob není v češtině vhodná. Jsou převzaté buď přímo z italštiny, nebo z jiných světových jazyků. Analogicky podle názvů zakončených na cizí příponu -erie s místním významem, jako je např. parfumerie, bižuterie, galanterie, galerie a drogerie, lze doporučit pouze označení pizzerie. (Podoba se zakončením na -eria, tzn. pizzeria, je slovenská.)

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 4, pp. 223-224

Previous Ludmila Uhlířová: Ombudsman

Next Lumír Klimeš: Přednosta stanice a traťová distance