Co s obecnou češtinou?

Zdeňka Hladká

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Protiklad spisovného a nespisovného vyjadřování je v živých jazycích v podstatě obvyklým jevem, v češtině má však tato dichotomie svá specifika. Vedle spisovného jazyka a ustupujících místních nářečí tvoří totiž významnou součást naší mateřštiny nespisovný útvar středočeské provenience, který jsme si podle B. Havránka zvykli nazývat obecnou češtinou. Vyvinul se v základní prostředek běžného hovoru na velké části našeho jazykového území a jeho teritoriální i funkční platnost se neustále rozšiřuje. Zvláštností obecné češtiny ve srovnání s obdobnými útvary v některých jiných jazycích je mj. její poměrně výrazná odlišnost od spisovné podoby národního jazyka. Tato rozdílnost, za níž „vděčíme“ do značné míry jazykovědcům národního obrození, vytváří mezi oběma kódy napětí a problematizuje plynulost přechodů mezi nimi jak v rovině systémové, tak v rovině konkrétních promluv. Způsobuje to potíže nejen cizincům učícím se česky, ale i rodilým uživatelům češtiny, kteří v různých situacích často trpí komplexem domnělé či skutečné nepatřičnosti své mluvy. Jim především chce přijít na pomoc knížka P. Sgalla a J. Hronka Čeština bez příkras (Praha 1992, 181 s.).

Zabývá se „češtinou bez příkras“, tj. jazykem naší každodenní komunikace. Chce přispět k jejímu hlubšímu poznání, nabízí pomoc při hledání kritérií vhodnosti či nevhodnosti různých způsobů vyjadřování, vyslovuje se k teoretickým a zejména k praktickým otázkám jazykové kodifikace. Hlavní pozornost je věnována problematice obecné češtiny, nejvíce užívaného jazykového kódu běžné mluvy.

První ze šesti kapitol knihy přináší kromě seznámení se základními pojmy všeobecnou informaci o stratifikaci našeho národního jazyka, a to i v porovnání se situací v některých jazycích jiných. Autoři si všímají především vztahů obecné češtiny k tzv. hovorové vrstvě spisovného jazyka (součástí výkladu je i vyjasnění samého pojmu hovorová čeština, který bývá v naší lingvistice vymezován různě).

Jádrem nejrozsáhlejší druhé kapitoly, nazvané Jak se doopravdy mluví v Čechách, je konkrétní popis obecné češtiny v plánu hláskoslovném, tvaroslovném, skladebním i slovníkovém (podaný diferenčně na pozadí spisovné normy). Typické prostředky tohoto jazykového útvaru jsou charakterizovány také z hlediska historického vývoje a zařazeny do stupnice funkčního a teritoriálního využití. Značná pozornost je soustředěna na jevy přechodné vrstvy mezi češtinou obecnou a češtinou spisovnou, a to zejména v souvislosti s kritérii spisovnosti.

Poslední z otázek se pak v obecnější rovině zabývá i třetí kapitola, věnovaná laickým i odborným postojům k jazykové správnosti a k jazykové kultuře. Autoři se opíra[163]jí především o zásady Pražského lingvistického kroužku. Snaží se odhalit a zpochybnit některé zakořeněné představy, které vedou k přílišné izolaci spisovného jazyka a k jeho odtržení od běžné mluvy. Připomínají, že snahy lingvistů a všech mluvčích by měly směřovat k všestrannému rozšíření komunikačních možností spisovné češtiny a že by z tohoto důvodu „bylo užitečné veřejnost informovat o tom, že uživatelé spisovné normy by do ní mohli přijmout i tvary dosud počítané jako nespisovné, budou-li k tomu sami ve svém vyjadřování směřovat“ (s. 96). Uvedená myšlenka je vůdčím motivem celé knihy.

Čtvrtá kapitola seznamuje čtenáře s některými konkrétními výsledky dosavadních výzkumů běžně mluveného jazyka, dále přináší přehled kodifikačních úprav češtiny a pokus o předpověď dalšího vývoje vybraných jazykových jevů vzhledem k jejich umístění na ose nespisovnost – spisovnost.

V závěrečných kapitolách, které jsou jakýmisi přídavky k dotvoření celistvého pohledu na zkoumanou problematiku, se autoři zabývají pronikáním nespisovných jazykových prostředků do původní i překladové krásné literatury a všímají si některých častěji diskutovaných otázek pravopisu.

Přílohou knihy je náčrt slovníku obecné češtiny, který se snaží být impulsem pro další studium této problematiky, čekající dnes velmi naléhavě na zásadní a celistvější lexikografické zpracování. Už sám výběr hesel a vytyčená stupnice funkčně stylových charakteristik (i jejich konkrétní přiřčení lexikálním jednotkám) dávají přinejmenším námět k diskusi.

V závěru knížka přináší ukázky mluvených projevů a výběrový seznam literatury k dané problematice.

Svému pojednání o „češtině bez příkras“ předesílají autoři varování, že se názory uvedené v knize neshodují se stanovisky většiny českých lingvistů. Částečně je to tvrzení nadsazené, v některých konkrétních otázkách nebudou však prezentované postoje zřejmě všeobecně přijímány. Zásadní myšlenka knihy, požadující respektování živé jazykové normy při vytváření kodifikace, je jistě všem jazykovědcům blízká, představy o jejím naplnění, s nimiž uváděná práce přichází, mohou však vyvolat polemiku.

Autoři totiž ve svých požadavcích na kodifikační činnost jazykovědců prosazují daleko zásadnější sbližování češtiny spisovné a nespisovné, než bývá obvyklé. Jejich snaha je zaměřena k vytváření (dosud chybějící) široké plnohodnotné a z hlediska spisovnosti přijatelné hovorové vrstvy našeho národního jazyka, která by se co nejvíce přibližovala běžné mluvě, tj. vyhýbala se prostředkům knižním a zároveň obsahovala i značnou část jazykových prostředků chápaných dosud jako nespisovné. Je sice pravda, že realizací tohoto přístupu by se čeština do značné míry vyrovnala se svým handicapem téměř diglosní jazykové situace (na druhé straně by se prohloubil protiklad spisovné češtiny psané a mluvené), ale zdá se, že přinejmenším některé z navrhova[164]ných radikálních požadavků, jako je např. přiznání spisovnosti tvarům obecné češtiny dobrý sportovci, bysme, velkej, velkýho apod., případně některým jazykovým prostředkům regionální povahy, jsou zatím spíše iluzorní. Není sice vyloučeno, ba je to i pravděpodobné, že se tak může stát v budoucnosti, zejména v těch případech, kde spisovná čeština postrádá neutrální prostředek bez příznaku knižnosti, ale v současnosti uvedené tvary hranici k spisovnosti v povědomí mluvčích zdaleka ještě nepřekročily. Cesta k překonání této hranice je značně dlouhá, právě tak jako např. přechod jazykových prostředků z hovorové vrstvy spisovné češtiny do spisovného jazyka psaného (proto může působit poněkud příznakově, když autoři – jistě záměrně – užívají v textu některé tvary chápané dosud jako hovorové, např. míň, nezklamem, teda, taky).

Diskutabilní je také otázka, jakou úlohu v procesu obohacování spisovné češtiny prostředky běžně mluveného jazyka můžeme přisoudit jazykovědcům. Do jaké míry jej mohou (a mají) výraznějším způsobem usměrňovat nebo urychlovat. Je jistě jejich úkolem reflektovat v kodifikaci ty jazykové jevy, které už v povědomí mluvčích ztratily nebo ztrácejí příznak nespisovnosti. Mají však v důsledku faktu, že je obecná čeština základním prostředkem běžného hovoru a že dnes v praxi stále více vytlačuje spisovný jazyk z některých jeho dřívějších funkcí (to ovšem do značné míry souvisí i s celkovou dlohodobou kulturní nivelizací), napomáhat k takřka úplnému uvolnění hranice mezi jazykem spisovným a nespisovným (i když jen v rovině mluvených projevů)? Nevedl by zásadnější pokus o sblížení spisovného jazyka s jazykem běžné mluvy, byť z mnoha důvodů žádoucí, k přílišné destabilitě spisovné normy? Zdá se, že tomuto sbližovacímu procesu je nutno spíše ponechat (a umožnit) přirozený pozvolný průběh.

Je také třeba vzít v úvahu, že každý významnější kodifikační krok týkající se takové kulturní a historické hodnoty, jakou představuje spisovný jazyk, není jen záležitostí lingvistů, tj. nespočívá pouze v jejich poznání a v schopnosti správně informovat uživatele jazyka, ale týká se mnoha kulturních, společenských, politických a dalších souvislostí. (Připomeňme jen paralelu – byť ne dokonalou – obtížného prosazování jakýchkoli výraznějších pravopisných změn.)

Zastavme se však ještě u jednoho známého problému. Překážkou pro větší pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka zůstává i její územní rozšíření. Na východ od pásu přechodných česko-moravských nářečí bývá totiž – i přes svůj narůstající vliv – stále ještě pociťována jako jazykový útvar s víceméně lokálním, případně urbárním koloritem. Jen na západ od této hranice působí po obou těchto stránkách zcela neutrálně. Jako východisko pro rozšíření bezpříznakové hovorové vrstvy spisovné češtiny je tedy alespoň na části našeho jazykového území zatím nepřijatelná. Autoři jsou si tohoto faktu přirozeně vědomi a několikrát zdůrazňují, že se ve své knize zabývají jen problematikou vlastních Čech. Uvádějí také, že situace na Moravě je závažná pro normu spisovné češtiny jako korektiv zabraňující pronikání těch jazykových jevů obecné [165]češtiny, které na Moravě nejsou doma. Na jiných místech však naznačují, že by řešením mohlo být připuštění několika teritoriálně odlišných variant hovorové spisovné češtiny. To by však na tak malém prostoru nutně vedlo k nebezpečné rozkolísanosti spisovného jazyka. (Nehledě na to, že by to v dobách různě doutnajících nacionálních vášní nebylo ani příliš moudré.)

Naznačené otázky a mnohé další, kterých se kniha dotýká nebo které při její četbě vyvstávají, byly již vícekrát – a jistě budou i nadále – předmětem diskuse odborníků. K jejich konkrétnímu řešení by přispělo uskutečnění široce koncipovaného výzkumu mluveného jazyka (zahrnujícího i aspekty sociologické a psychologické), který naše jazykověda přes narůstající počet prací o městské mluvě konkrétních regionů stále ještě postrádá. (Cenné poznatky v tomto směru přinese jistě Český jazykový atlas, zpracovávající mj. rozsáhlý výzkum generačních posunů v městské mluvě.)

Kniha P. Sgalla a J. Hronka je určena především laické veřejnosti. Svým systematickým, velmi přístupným výkladem (byť se do něho tu a tam vloudily některé nepřesnosti), podaným v přitažlivé formě a srozumitelným jazykem, dnes už v lingvistických pracích spíše výjimečným, navazuje na nejlepší tradice naší popularizující jazykovědné literatury. Duch P. Eisnera je místy přímo hmatatelný. Jako zamyšlení nad problematikou v naší lingvistice zatím ne úplně zmapovanou (paradoxně zpracovávanou spíše v cizině) je však knížka P. Sgalla a J. Hronka iniciativním a záslužným krokem i v oblasti čistě odborného zájmu o jazyk. (Autoři upozorňují čtenáře i na svou monografii vydávanou v zahraničí, která se danými otázkami zabývá hlouběji a podrobněji: P. Sgall, J. Hronek, A. Stich, J. Horecký, Variation in language. Code switching in Czech as a challenge for sociolinguistics, nakladatelství Benjamins, Amsterdam 1992; recenzi o ní viz SaS 54, 1993, s. 145–50). Čeština bez příkras může být také velmi přínosná pro cizince učící se česky.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 3, pp. 162-165

Previous Jana Hoffmannová: O jazyce a stylu (nejen anglické) populární literatury

Next Inka Němečková, Daniela Škvorová: Životní syntéza českého stylistika