K současnému stavu jazykové kultury a kultury dorozumívání vůbec

František Daneš, Jiří Kraus

[Articles]

(pdf)

-

Pro českou společnost je národní jazyk odedávna nejenom nástrojem dorozumívání, ale i nejvlastnějším symbolem její existence, jistotou, která přetrvává i v dobách nejbolestivějších. Právě díky prožívání jazyka v jeho národně reprezentativní funkci převládají v českém společenství – nezřídka s větší intenzitou než u národů jiných – citové postoje k jazyku a k jeho vývojovým proměnám nad úsilím o racionální zvládnutí všech možností, které naše bohatá, stylisticky rozrůzněná mateřština poskytuje. V tomto bohatství národního jazyka se zároveň odráží současný stav národa i jeho historie. Proto také rozpad starých návyků a životních orientací i obtížné hledání nových hodnotových měřítek, tolik příznačné pro období po listopadu 1989, nachází svůj výraz v černých kritických výrocích a ne vždy ujasněných představách o krizi a úpadku jazyka, který nás v našem každodenním životě, na veřejnosti i v soukromí, neustále obklopuje. Zjišťujeme-li kolem sebe nedostatek slušnosti, zdvořilosti, vstřícnosti v chování lidí, nacházíme přitom zřetelnou souvislost se způsoby užívání jazyka, který tvoří neodmyslitelnou složku tohoto chování a národní kultury vůbec.

V současné době je náš národní jazyk ještě zřetelněji než v nedávné minulosti vystaven několikerému působení zevnitř i zvenčí. Za prvé se tu projevuje protiklad mezi jazykem spisovným a běžně mluveným ve sféře soukromé i oficiální (zejména je tu patrná úloha obecné češtiny, funkčně i tvarově vyhraněného útvaru, který je ovšem jen jednou ze složek jazyka běžně mluveného); za druhé dochází k rychlému rozvoji funkčních stylů, dosti různorodých zejména ve vyjadřování odborném, v oborech přírodovědných, technických i společenských, ale též v politice, administrativě a publicistice. Konečně za třetí pozorujeme, jako důsledek našich intenzívnějších kontaktů se světem, ovlivňování češtiny, a zvláště její slovní zásoby, ze strany jazyků cizích, zejména angličtiny. I když sama o sobě nejsou tato působení jevem záporným – vždyť každý jazyk se nutně mění a rozvíjí –, přece jen černé konkrétní projevy těchto procesů vyvolávají v uživatelích jazyka nejistotu a často i kritickou odezvu.

Vývoj současné češtiny tedy nemůžeme hodnotit jednoznačně kladně, nebo záporně. Na rozdíl od minulých čtyřiceti let je převažující část veřejných projevů – ať jde o mluvčí z oblasti odborné, nebo řečnické či publicistické – v zásadě na dobré úrovni a spisovný jazyk se tu užívá se samozřejmostí a přirozeností (jak to ostatně také veřejnost očekává). Platí to samozřejmě i o textech písemných, zejména uměleckých a odborných. Lze však také pozorovat, zejména v mluvené [140]a psané publicistice, nežádoucí sklon k nadměrnému užívání jistých výrazových klišé, a to nejen nových, leckdy podle politické příslušnosti, ale bohužel někdy i neuvědomované relikty z dob nedávno minulých. – Pokud jde o prostředky hromadného sdělování, vstup některých nových, minulostí nezatížených, avšak jazykově ne vždy dostatečně zkušených a připravených pracovníků přináší s sebou některé nežádoucí jevy, zejména formulační a výslovnostní. Na soustavnější zhodnocení čeká i zřetelný odklon od tradičních jazykových i stylových norem v projevech moderátorů nově vznikajících rozhlasových (a v budoucnu nepochybně i televizních) stanic a v nemalé míře i bulvárních novin a časopisů. – Značnou pozornost z hlediska jazykové úrovně vyjadřování k sobě přitahuje i rychlé vydávání zákonů a ustanovení souvisejících se zásadní přestavbou našeho právního řádu. Rehabilitační a restituční zákony, dokumenty vymezující soukromé podnikání a proces privatizace, celní předpisy apod., mohou úspěšně plnit svou společenskou funkci pouze tehdy, jsou-li stylizovány přesně a přitom srozumitelně, s ohledem na ty uživatele jazyka, kteří zkušenosti s výkladem a denním uplatňováním právních textů pochopitelně mít ani nemohou. Zároveň se ukazuje, že četné potíže znesnadňující styk jednotlivce s veřejnými intitucemi mívají svůj původ právě v nedostatečné jazykové kompetenci některé ze zúčastněných stran.

Požadavky jazykové kultury jsou tedy jevem nikoli výlučně estetickým, ale ve značné míře funkčním, ovlivňujícím účinnost dorozumívání. Každá kultura či kultivovanost je přitom spojena s jistou tvořivou činností: vzděláváním, zušlechťováním, tříbením, zdokonalováním, rozvíjením. S kulturou se tedy nesnášejí takové vlastnosti jazykového chování – bohužel nikoli ojedinělé –, jako jsou nepečlivost, lajdáctví, nedbalost, pohodlnost, neukázněnost stejně jako obhroublost, vulgárnost nebo primitivnost a neohrabanost, výrazová chudoba, nevynalézavost, vyjadřovací stereotypnost. Potřeba kultivovaného projevu pochopitelně neplatí jen pro vystoupení oficiální, formální, plně spisovná, ale pro jakékoli komunikační situace, i zcela všední, každodenní, pro naši mluvu vůbec.

Na rozdíl od některých často uplatňovaných představ nelze ovšem jazykovou kulturu nijak nařídit, „zavést“, popř. její nedodržování nějak formálně sankcionovat. Normy jazykového chování si nevymýšlejí jazykovědci a nenařizují nějaké autoritativní instituce, nýbrž je vytváří a kriticky sleduje samo jazykové společenství. Jazykové zákonitosti nejsou a priori dané a neměnné, jak jako jimi nejsou ani ostatní společenské normy. Na druhé straně by však nebylo správné, kdybychom o tento důležitý společenský jev nedbali, nevšímali si ho. K jazykové kultuře je třeba přistupovat aktivně. Podle našeho přesvědčení je možné a potřebné k dodržování jejích zásad všechny uživatele jazyka vhodným způsobem vést, vzdělávat je i vychovávat, ve škole i mimo školu. Základem a nástrojem této vzdělávací činnosti je soustavné sledování současného stavu jazyka i jazykového vyjadřování stejně jako procesů, které se v nich odehrávají. Na základě rozboru rozsáhlého jazykového materiálu je potřeba vypracovávat informativně-vzdělávací díla – slovníky, gramatiky, stylistické a rétorické příručky, učební texty. Tak je to [141]také ve světě samozřejmostí – při systematickém zpracovávání jazykových údajů pomocí počítačové techniky – jak v případě jazyků světových, tak v případě jazykových společenství méně početných. Zároveň je nezbytné působit na to, aby kultivované vyjadřování a úsilí o kulturu jazyka nabyly potřebné společenské prestiže. Takovéto činnosti vyžadují teoreticky propracovaná východiska a dobrou koordinaci odborníků z různých pracovišť a ovšem i přiměřené finanční zajištění.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 3, pp. 139-141

Previous Miloslav Sedláček: K vývoji českého pravopisu. Část 2.

Next Eva Macháčková: K oblibě spojek v podmínkovém souvětí