Věčné stany

Emanuel Michálek

[Short articles]

(pdf)

-

Spojení slov uvedené v nadpise čteme v titulu básně lyrika B. Reynka ze sbírky nazvané Rty a zuby, vydané v polovici dvacátých let našeho století. Básník zde myslí „na věčné stany, které z úsvitů jsou stkány a z nocí pilíře mají… Pán tam chodí ve větříku, chorou jiskřičku mých díků mu vystavuje“. Jde tu o skladbu obsahu náboženského, a tak je pochopitelné, že slovní spojení věčné stany je původu biblického.[1] I v bibli jde o metaforu týkající se přítomnosti boží, je tam ovšem míněn život posmrtný. Citované spojení slov pochází z Lukášova evangelia 16,9. Podle Kralické bible je zmíněný verš zaznamenán takto: „Čiňte sobě přátely z mamony nepravosti, aby když byste zhynuli, přijali vás do oněch věčných stanů.“ Verš opatřili překladatelé poznámkou: „Pán… proto zboží (tj. majetek) mamonou nepravosti nazývá, že ono jest samo v sobě nestálé, nevěrné a oklamavatedlné a že jeho lidé na větším díle zle dobývají i užívají. Protož tedy tu Pán ne k nějaké nepravosti, ale [105]k činění z víry dobrých skutků a k udílení z svého statku nestálého napomíná.“

Že básník B. Reynek užil spojení věčné stany, není nic překvapujícího, uvážíme-li, že se tohoto výrazu v českých biblích od 15. století běžně užívalo až do naší doby. Nejstarší české biblické texty měly ovšem na citovaném místě místo stanu otpočivadla nebo přiebytky. Ale spojení slov věčné stany najdeme už v bibli Boskovské z prvé třetiny 15. století. Boskovská bible byla pořízena pro některého Husova stoupence, snad pro Aleše Škopka z Dubé a jeho manželku Škonku z Vartenberka. Aleš byl bratr Husova přítele a ochránce Jindřicha z Dubé. Tak se dá vysvětlit, že Boskovská bible obsahuje Husův Menší výklad na Desatero a že je psána diakritickým pravopisem přičítaným Husovi.[2] Spojení slov věčné stany mají také další bible z prvé polovice 15. století, jako bible Duchkova, Nový zákon Kořečkův, bible Milánská, Moskevská. V jiných soudobých biblích jsou zachovány ještě překlady starší otpočivadla, přiebytky, např. v bibli Litoměřicko-třeboňské, Bočkově, Kunštátské; překlady otpočivadla, přiebytky jsou už v evangeliářích, tj. v souborech evangelijních textů čtených při liturgii, od prvé polovice 14. století. Mistr Jan Hus v české Postile z roku 1413 (Hořčičkův rukopis 141a) hodnotí zmíněné překlady Lukášova evangelia 16,9 slovy: „Latině stojí tabernacula, to jest věcné stany, česky dobře přiebytky, v nichž na věky světí (tj. svatí) budú přěbývati.“ V Postile Petra Chelčického (203b ve vydání P. Severyna z r. 1522) jsou věčné přiebytky i věčné stany, v Rokycanově Výkladu na Lukášovo evangelium (331b) se překládá věčné stany. Slovní spojení věčné stany je na citovaném místě Lukášova evangelia i v 16. stol. (vedle citované už Kralické bible) také v bibli Benátské, v biblích Melantrichových, i v Novém zákoně vydaném 1533 v Náměšti na Moravě a stejně také v biblích vydávaných v době nové. Některé překlady Nového zákona vydávané od čtyřicátých let našeho století se na zmíněném místě třetího evangelia vracejí opět k staršímu spojení věčné příbytky, srov. překlady F. Žilky nebo překlad O. M. Petrů i překlad ekumenický z r. 1979.

Nahrazování jiných výrazů slovem stan, jak jsme příklady uvedli z 15. a 16. stol., lze hodnotit jako pronikání biblismu, tj. jazykového prostředku pro bibli příznačného. Souvisí to s dějinnou skutečností, že pro Izraelity, původně národ kočovný a později stíhaný opakovaným vyhnanstvím, byly stany mnohdy běžným příbytkem. Proto také svátky stánků (staročesky dnové stanoví, Olomoucká bible, 3. kniha Mojžíšova 21,34n.) patřily k hlavním svátečním dnům. Byly slaveny na paměť toho, že po vyvedení z Egypta bydlili Izraelci na poušti ve stanech. Hebrejština pro trvalé přebývání v domech zvláštní výraz nemá, uchyluje se k obrazným opisům, v nichž mají své místo stany blíže pastvin[3] ap.

Spojení slov věčné stany má v českém jazyce už dost dlouhou historii, neboť patří k výrazům, jimiž náš spisovný jazyk obohatila reformace husitská a bratrská.

---

[1] O věčném stanu v duši ve smyslu náboženském mluví také např. básník A. Heyduk (viz Příruční slovník jazyka českého 5, Praha 1948–51, s. 672, heslo stan).

[2] E. Petrů, Z rukopisných sbírek universitní knihovny v Olomouci, Praha 1959, s. 37.

[3] J. Duplacy a spolupracovníci, Slovník biblické teologie, přeložil P. Kolář, 1991, s. 391.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 2, pp. 104-105

Previous Ivana Bozděchová: Diskosloženiny

Next Dana Flídrová: Airbrush