Komplexní jazykové rozbory

Eva Hošnová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Na knihkupeckých pultech se v poslední době začíná objevovat rozmanitější nabídka prací zaměřujících se na pomoc výuce českého jazyka na základních a středních školách. Některé z nich jsou zpracovány pouze účelově (např. soubory testů k přijímacímu řízení na gymnázia), o jiné by se měla zajímat i širší odborná veřejnost, a to z toho důvodu, že se tyto práce snaží prakticky aplikovat i nové poznatky lingvistické a metodické. K tomuto typu publikací bezesporu patří i Komplexní jazykové rozbory (SPN, Praha 1992, 325 s.), zpracované kolektivem autorů (Marie Čechová, František Daneš, Miloš Dokulil, Karel Hausenblas, Josef Hrbáček, Vlastimil Styblík).

Uvedená příručka navazuje na starší publikace obdobného charakteru (zejména na Všestranné jazykové rozbory, které také vydalo SPN; 1. vydání 1966 zpracoval J. Jelínek, Vl. Styblík a B. Sedláček, 2. vydání 1972 J. Jelínek, B. Sedláček, Vl. Styblík a Vl. Staněk), avšak do jisté míry sleduje nové cíle: vedle snahy, aby pomocí jazykového rozboru byly rozvíjeny žákovy schopnosti analytické, se autoři zaměřují i na zdokonalování schopností vyjadřovacích. Komplexně pojatý jazykový rozbor usiluje i o konfrontaci pohledu příjemce textu a jeho produktora, a proto klade i otázky týkající se situačních momentů a společenského kontextu v těch případech, kdy lze předpokládat, že jejich zodpovězení napomůže lepšímu porozumění smyslu textu.

Kniha je rozdělena na dvě části: na část teoretickou a praktickou.

V teoretické části podávají autoři výklad, co je podstatou, cílem a obsahem Komplexních jazykových rozborů, a naznačují, jakým způsobem je možno s příručkou pracovat. Především však usilují o objasnění nových pojmů, s kterými se širší veřejnost v tradičních gramatických příručkách nesetkala nebo které předpokládají bližší vysvětlení (komunikační podmínky, prostředky pro výstavbu textu, konektory, časové a prostorové orientátory; výpověď, promluva, větné vztahy významové a formální; základní pojmy při morfematickém, slovotvorném a tvarotvorném rozboru; základní pojmy funkční morfologie apod.). I když jsou tyto výklady silně zhuštěné, lze předpokládat, že pozornému čtenáři dají základní orientaci pro praktickou práci s uvedenou publikací.

V praktické části se na rozdíl od starších příruček vychází především ze souvislých textů různých funkčních stylů (beletrie, texty prostě sdělovací, administrativní, odborné, publicistické) převážně současných (ojedinělé jsou texty z 19. století, jejichž ana[93]lýza může napomoci lepšímu chápání vývojových tendencí v současné češtině). Autoři do tohoto souboru začlenili i dva zapsané projevy mluvené. Na rozdíl od učebnicových textů nejsou tyto texty zpravidla upravovány, což je jev velice pozitivní; čtenář se tak setkává i s případy, které nelze jednoznačně interpretovat, protože u nich např. dochází k rozporu mezi formou a významem. Jazyková analýza tak ztrácí charakter „nalepování nálepek“, který je bohužel tolik typický pro jazykové rozbory na našich školách.

Na výchozí text navazuje Rozbor komunikační situace a výstavby textu, který je pak na závěr doplněn Rozborem stylistickým (autoři M. Čechová a K. Hausenblas). Tyto dvě části se místy překrývají, protože hranice mezi nimi není a ani nemůže být ostrá. Usilují o to, aby se studující především soustředil na zkoumání komunikační události (komunikující a jejich vzájemný vztah, místo, čas, komunikační záměr). Tento přesun pozornosti na jevy řečové má za úkol napomoci lepšímu vhledu do celkové výstavby textu (zda jde o text konzistentní, co tuto konzistenci zaručuje, zda výběr jazykových prostředků odpovídá komunikační události apod.). Vzhledem k tomu, že autoři texty neupravovali, vedou tak studujícího k tomu, aby sám posoudil vhodnost/nevhodnost užití určitého jazykového prostředku v textu. V této souvislosti však vyvstává určité nebezpečí; jednoduché dětské texty, jako je např. Honzíkova cesta, jsou založeny na jednoduché, průhledné komunikační situaci, a tak ani rozbor této situace nemůže být náročný a odpovídá mentalitě dětí nejnižších stupňů základní školy. Do určité disproporce se pak dostává s ostatními složkami analýzy, zejména se složkou syntaktickou, která i v těchto textech může být velmi obtížná.

Rozbor syntaktický (autor J. Hrbáček) důsledně vychází z pojmů formy a funkce, formální a významové stránky syntaktických vztahů a prostředků. Autor se nevyhýbá ani jevům problémovým, a tak řada otázek a řešení je pro školu netradičních, ale podnětných. (Např. rozlišování věty a výpovědi, zjišťování formálních a významových vztahů mezi členy syntagmatu, sémantická interpretace příslovečných určení typu namísto sání vyfukuje vysavač smetí, hranice mezi příslovečným určením komitativním a doplňkem, interpretace spojení typu pět jablek, ubylo vody, sémantika přívlastků apod.) Ohled na recipienta a neúplnost zpracování těchto problémů v našich současných gramatikách vedly autora k určitému kompromisnímu řešení. V jednodušších rozborech, určených pro základní školu, vychází z tradiční terminologie, nové pojmy (např. důsledné rozlišování věty a výpovědi, výpovědi větné, nevětné a souvětné) jsou zavedeny až v rozborech náročnějších.

Minuciózně a velmi erudovaně je rozpracován Rozbor lexikální a slovotvorný. M. Dokulil se v této části opírá o své dlouholeté zkušenosti a o soubor znalostí, které mohou žáci získat z učebnic pro základní školu, a důsledně se zaměřuje na rozbor lexikální jednotky z hlediska významového a formálního. Výklady jsou místy obohaceny i o poznámky etymologické (např. cizí slova a internacionalismy, názvy dnů, měsíců [94]apod.); autor tak nejenom vzbuzuje zájem o jazykovou problematiku, ale tříbí i schopnosti zkoumat jednotlivé formanty z hlediska formálního i významového.

Na tuto část organicky navazuje Rozbor slovnědruhový a tvaroslovný (Vl. Styblík). Hlavní pozornost se zde věnuje otázkám formální morfologie, některé se však dotýkají i funkční stránky (slovnědruhové transpozice, klasifikace číslovek apod.). Ani v této části se autor nevyhýbá tvarům obtížným a z dnešního hlediska nepravidelným, jako jsou např. tvary duálu, deklinace bývalých n-kmenových substantiv, přechod substantiv od vzoru kost ke vzoru píseň, a tak posiluje znalost současné spisovné normy.

Netradiční pro tento typ příruček je zařazení Rozboru zvukové a grafické stránky (autor F. Daneš). Vedle úkolů týkajících se spisovné výslovnosti slov a slovních spojení i zvukové realizace souvislého textu se autor zaměřuje i na paralely (a na jejich porušování) mezi prostředky zvukovými a grafickými. Vzhledem k tomu, že v posledních letech učitelé (mám na mysli především nečeštináře) nepřihlížejí příliš ke kultivovanosti mluveného a psaného projevu, je tento typ úkolů v našich školách více než potřebný. S tím souvisí i upozornění na funkci paralingválních a extralingválních prostředků v psaném a mluveném projevu.

Komplexní jazykové rozbory přinášejí tedy pro výuku češtiny řadu podnětů. Jsou určeny především pro práci učitele, a proto jsou navrhovaná řešení umístěna přímo za otázkami. Vzhledem k tomu je však nelze dost dobře využít při samostatném studiu.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 2, pp. 92-94

Previous Jiří Kraus: Jungmannův slovník stále živý

Next Ludmila Uhlířová: Úvod do psycholingvistiky