K dramatickému pokusu Jana Erazima Vocela

Jaroslava Hedvičáková

[Articles]

(pdf)

-

V září roku 1991 uplynulo 120 let od úmrtí významného obrozence Jana Křtitele Erazima Vocela. Je ironií osudu, že v naší současnosti stejně jako před 120 lety zůstal autor v podstatě zapomenut. Nerudův článek Pěvec Černé země, uveřejněný v Národních listech,[1] je svým způsobem oslavným nekrologem. Připomíná, co znamenaly verše Vocelova básnického cyklu Přemyslovci (1838) pro uvědomování českých studentů. Výčitka, s kterou se obrací k české společnosti slovy: „Je sobě národ vědom toho, kdo nám umřel?“ – neztratila tedy svou platnost ani dnes.

J. E. Vocel zasáhl významně do české vědy i literatury. Jeho vědecká a umělecká erudice, hluboká vzdělanost a všestrannost mu byly v domácím prostředí více k tíži, než aby mu přinesly uznání. Žil 18 let v šlechtickém prostředí převážně mimo vlast, získal úctyhodné vzdělání – studoval a psal v devíti evropských jazycích. V oboru archeologie byl evropskou autoritou. Čněl nad nacionálním a jazykovým charakterem národního obrození. Toužil povznést národ na úroveň vyspělých evropských národů. Zvláště mu záleželo na rozvoji českého školství a české vzdělanosti, jak o tom svědčí jeho bohatá publicistická činnost v ČČM po návratu do vlasti. „Bez vzdělanosti zůstává lidstvo otrokem pouhé hmoty.“ – napsal v ČČM v roce 1849. Nezůstal jen u slov. Svou činností se o to sám snažil jednak v okruhu Archeologického sboru Muzea se svými přáteli, kterými byli např. Palacký, Erben, Hanka, Šafařík, jednak svou organizační činností ve prospěch české národní společnosti i vlastním literárním dílem, i když se jeho soustavná česká tvorba datuje až od roku 1834.

Jeho první literární pokusy spadají ještě do jeho studentských let (studoval pražské piaristické gymnázium a filozofii) a patří k nim české i německé vlastenecké verše, německá dramata (např. Die Rache, 1820, Der Schwur, 1821) a česká veršovaná tragédie Harfa. Jako nedokonalé většinu svých studentských pokusů zničil. Drama Harfa se zachovalo jen díky rodinnému přátelství s hradeckým Janem Hostivítem Pospíšilem. Ten Harfu roku 1825 vydal, když byla její čeština poopravena prof. Chmelou.

Čtyřaktová tragédie Harfa je tedy ještě studentským pokusem, ale pokusem studenta vzdělaného a sečtělého, ovlivněného nejen rytířskými povídkami a dramaty, ale i českými divadelními představeními, Jungmannovou Slovesností, Ru[84]kopisy, Lindovou Září nad pohanstvem i Polákovou Vznešeností přirozenosti. Prázdninové studentské představení Harfy v rodné Kutné Hoře ovlivnilo i Vocelova rodáka J. K. Tyla, pro kterého byla Harfa silným citovým zážitkem a povzbuzením pro vlastní tvorbu.[2]

Harfa vznikla v době, kdy české divadlo bylo ve svízelné situaci. Vedle „ rytíren“ a frašek vznikala první česká dramata navazující na triviální drama. F. Cuřín ve svém Příspěvku k jazykové charakteristice obrozenského dramatu[3] připomíná např. význam J. N. Štěpánka a zároveň upozorňuje, že nevyužívá nových prostředků básnického jazyka, na něž tzv. vyšší literatura kladla důraz jako na prostředky poetizační.

Vocel naopak plně akceptoval Jungmannovy požadavky národního dramatu, jasně stanovené hranice mezi dramatem a ostatními literárními druhy, především hlavní rozdíly mezi dramatem a epikou.[4] V souladu s nimi je Harfa

– drama veršované,

– námětem sahá do smyšlené historie,

– má výrazně lyrický charakter,

– zachycuje vznešené city, nechybí láska, vášeň ani msta,

– využívá prvků vysokého stylu, mluva je přiměřeně vznešená a tragická, vysoce poetická, důstojná,

– celkový dojem budí „cit vznešenosti“.

Na druhé straně je Harfa zatížena ještě prvkem osudovosti více než „nové prozřetelnosti“. Její děj je příliš „pletichami zamotaný“. Přesto v ní už nalézáme prvky nové tragédie, prvky dramatu romantického, tajemného.[5]

Na 104 stranách, ve více než 2000 verších, rozehrál Vocel děj z ovzduší pohanských Čech. Zasadil ho do doby panování knížete Neklana na hrad Skalici r. 862. Určení doby a místa na základě několika předpokládaných prvků není v rozporu s Jungmannovými představami. Mezi postavami jsou složité vztahy, které spolu se složitými zápletkami jistě znesnadňovaly divákovi i čtenáři orientaci.

Výchozím je motiv utrpení a zkázy. V tragédii není mnoho dramatických momentů, celkový lyrický dojem Harfy odpovídá dobovým požadavkům na dramatickou mluvu. Vocel využívá dialogu i monologu, i když dialogy nesou výrazné prvky monologizace. Mluvčí v nich sleduje více svůj kontext než zájem druhé [85]osoby. Adresátova přítomnost je často jen formální, aniž by to bylo záměrem autorovým.

Rozhodující dramatické události nejsou součástí přítomného děje. Posluchač či čtenář se o nich dovídá právě z dlouhých monologů. Dramatické napětí je postaveno na tajemstvích obklopujících jednající postavy, na nebezpečích a nejistotě, zda zlosyn bude dopaden a potrestán. V Harfě je láska naplněna, vina vykoupena a zločin potrestán.

Vedle prvků připomínajících osudové drama (např. sám motiv harfy, záludné vraždy, čisté lásky, aristokratické prostředí, hrdinův příchod zdaleka) je v Harfě i řada prvků nových, jejichž užití vrcholí v novém romantickém dramatu. Např. hlavní hrdina Bolmír nepoznal svého otce; skalický vladyka Ludbor trpí pocity rozervanectví, beznaděje, zoufalství. Tíží ho vina – obelhán zavraždil svého přítele – ne tedy z vlastní vůle. „Já byl dykou vůle ale jiné“ – zdůrazňuje několikrát opakující se verš Harfy. Ludbor zavraždil svého přítele a pána za zlo, které nespáchal, vražda byla tragickým omylem.

Pojetí viny a trestu se dostává v Harfě do jiné polohy než u jiných dramat z 20. let, např. než u Turinského Angeliny, ke které má Harfa nejblíže.

Uvedenými romantickými prvky se Harfa dostává do polohy blízké Máchovi. Některé motivy Vocelovy Harfy připomínají romantickou literaturu 30. let. Např.

Trápení! – Já spáchal skutek: klam
Však ruku vedl: jen činy souditi
Lze člověku, vůli však nikoli:
Soud ten ať bohům zanechá.

Z vlasti vyhoštěn s drahou chotí
Povržen, zneuctěn, co bídný
Zločinec bloudil jsem po pustinách

Ha! a ona jeho dcera, ona
Jeho plod! Ach milá, drahá Vela má!
Má? O mně nelze svou ji nazývati!
Běda, ó přeběda! Otec její
Vrah je otce mého! Pryč, pryč!

O! toť musí hrozný osud býti
Život žíti světlu zavřený!
Ve tmě husté, neskončené býti,
Žádných zříti barev proměny;
S vědomím, že svět se jasně třpytí
V krásy milostivém střídání
Do černosti věčné jenom bdíti

Tady věčně tráviti má časy? –

[86]Věčně v tomto hrůzy hemžení
Věčně v těchto potvor tupení?
Věčně býti ve tmě této hrůzobleskné
Býti v tomto dýmu hnusném
V tomto dýmu smrtonosném –

Doložíme-li tyto ukázky ještě příklady barevného vyjádření, jakými jsou například spojení: na mráčku sivém, jitra růžového, břehu kvetoucího, mráček růžový, postava sněhobílá, k horám modravým; kompozit typu růžokvětný, širodálný, šedomodro; anteponovaných neshodných atributů typu harfy zvuk, lásky chvění; četných citoslovcí, např. ha, hle, oh, ó, jejichž působení je umocněno množstvím diakritických znamének (především vykřičníků a pomlček), využívání zvukové stránky jazyka a různých typů opakování slov, které slouží k dějové gradaci, ke zvyšování emocionální naléhavosti, pak jsou prvky romatické literatury 30. let ještě výraznější.

Jak jsme výše uvedli, byla Vocelova Harfa v době svého vzniku předváděna úzkému okruhu Vocelových studentských přátel. Její jazyk odpovídá koncepci vyššího uměleckého stylu tak, jak byl stanoven J. Jungmannem. F. Cuřín připomíná, že „na počátku 20. let se objevují snahy překlenout rozpory mezi divadlem a ostatní literaturou a vytvořit drama vysokého stylu. Přijmout zcela vyšší styl znamenalo rezignovat na diváka i na jeviště vůbec, psát tedy poezii ve formě dramatu určeného ke čtení“.[6]

Jazyk Harfy se liší od jazyka triviálních dramat. Využívá nových prostředků básnického jazyka, které byly v té době uváděny do české literatury. Takovými prostředky jsou v Harfě především kompozita, nejčastěji adjektivní. Více než polovina z užitých kompozit není doložena v Jungmannově Slovníku,[7] např. krvovlnný, milohlasný, hromobřeskný, širostinný, blahochvění, hrůzoblesky, krvozrádce, miloteskně. Frekvence kompozit v Harfě přibližně odpovídá jejich frekvenci v Turinského Angelině.[8] Obdobná shoda u obou autorů je i v častém využívání anteponovaného genitivního přívlastku.

Postpozitivní přívlastek shodný patří k nejvýraznějšímu prostředku Vocelova básnického jazyka. Více než 700 dokladů z Harfy znamená, že ho autor využil přibližně v každém třetím verši. Nejčastější je typ adjektivní, např. stánek milý, zvukem sladkým, oko jasné, hrůzy smrtelné. Tento typ se uplatňuje i v jazyce scénických poznámek. Téměř třetinu tvoří postpozice zájmenných přívlastků shodných, nejčastěji se střídají přivlastňovací zájmena můj, tvůj, svůj. Ojediněle je vyjádřen i číslovkou.

[87]Na časté užívání tohoto typu upozorňuje F. Cuřín i u Turinského Angeliny a konstatuje, že jeho frekvence je pozoruhodná i přesto, že „jde o verš, který si zvláště v obrození, v době počátků, na autorech vynucoval změnu slovosledu“.[9]

U využívání přechodníků je zajímavé, že se jich z celkového počtu 117 vyskytuje přibližně jedna třetina ve scénických poznámkách. Jejich využití je ve srovnání s Turinského Angelinou častější.

Uvedené skutečnosti dokládají Vocelovu uvědomělou snahu o dodržování zásad vyššího stylu. Od jazyka literatury triviální se tak odlišuje Harfa záměrnou archaizací, která výrazně proniká do slovní zásoby. Pracuje například se slovy, která nejsou v Jungmannově Slovníku uvedena, nebo jsou označena jako zastaralá, či doložená v Rukopisech. Takovými případy jsou kromě některých výše uvedených kompozit např. spojení z dušné (tj. nezdravé) dupy (tj. díry, doupěte, u Jungmanna označeno jako zastaralé); z Rukopisů např. s druží přemilou, oružiti, tamo, mužstvo (ve významu muží lid), dlouhopustý.

V Harfě využil autor i výrazy z děl jiných obrozenců, např. z Turinského (některá kompozita, jako jarobujný, růžokvětný, širovládný), z Puchmajera (žířeti), z Čelakovského (zoumyslnost). O vlivu Rukopisů a Lindovy Záře nad pohanstvem svědčí adverbia a adjektiva zakončená na -o (např. milo, hrozno, strašlivo).

Od jazyka děl literatury triviální se Vocelova Harfa odlišuje i využíváním slov neobvyklých. Tak můžeme chápat např. adjektiva hromný (u Jungmanna hrom), věžený (u Jungmanna věžatý, věženosný), substantiva chrustot (u Jungmanna chrust), pohýbání (u Jungmanna pohybování), sloveso věstujete (u Jungmanna uváděné důsledně s předponou: zvěstuji, zvěstovati).

Poetizační úlohu sehrály v Harfě archaismy stejně jako slova ve Vocelově době v literatuře neobvyklá.

Dobovým zvyklostem odpovídá časté využívání zdůrazňovací částice -ť. Vedle běžných případů najdeme u Vocela i takové užití, které nedokládá Jungmannův Slovník, např. onť, bylť, tamť, tentoť. Částice spojuje i se slovesem, např. nehrozilť se (nabízí se srovnání s dokladem pravilť z Rukopisů), ojediněle i s adjektivem (hustať noc).

V hláskosloví překvapí, jak málo na rozdíl od svých současníků vokalizuje předložky. Kvantita vokálů je v Harfě podobně jako u ostatních autorů této doby rozkolísaná. Vocel ji ještě nedokázal funkčně využít. Projevem rozkolísanosti je i střídání y-ej, např. prej, skrej, přemejšlel jsem.

Tvarosloví odpovídá vesměs tehdejšímu úzu. Koncovka -ové v 1. p. mn. č. r. mužského má v Harfě stejně jako u Vocelových současníků poetizační úlohu, např. snové, dnové, bleskové, plukové, palové. Výjimečně se objevuje náznak roz[88]lišení jazyka promluv hrdinů od jazyka scénických poznámek. Po slovech: Odstupte zbrojnošové! následuje scénická poznámka: zbrojnoši odejdou.

Zajímavé je využívání obou mluvnických rodů substantiva kníže; stylistický záměr nelze doložit.

Ojedinělým je využití tvaru 6. p. mn. č. r. ženského na -ěch (na perutěch), 2. p. mn. č. r. mužského na -ův (lesův duby, povinnost člověkův), původně duálového tvaru rtoma.

U slovesa býti v 3. os. sg. užívá důsledně tvaru jest, a to ve funkci spony (ojediněle i jesti) i v často užívaném pasívu opisném. Běžné je využívání infinitivu na -ti.

Spojkové a zájmenné an je v jazyce Harfy zastoupeno jen málo.

Příznačným rysem, provázejícím celoživotní tvorbu J. E. Vocela, je grafické zdůraznění myšlenkově nebo dějově závažných momentů. Svědčí o autorově snaze využít každou výchovnou příležitost. Některé z těchto Vocelových myšlenek stojí za zamyšlení i dnes.

Např.

Maličkosti často mají tíži

Olověnou…

…– Býti lidskými

Jesti svatá povinnost člověkův.

Závěr

Jan Erazim Vocel ve své čtyřaktové veršované tragédii Harfa akceptuje Jungmannovy požadavky na dramatický útvar. Jazyk Harfy se výrazně liší od jazyka triviálních dramat. Odpovídá koncepci vyššího uměleckého stylu tím, že užívá nových prostředků básnického jazyka, které jsou uváděny do literatury.

Mezi nejvýraznější z nich patří v Harfě kompozita, anteponovaný neshodný přívlastek, postpozitivní přívlastek shodný a přechodníky. Ve slovní zásobě najdeme slova zastaralá i slova neobvyklá, v obrození málo doložená. Vocel neužívá slov pejorativních, nadávek, vulgarismů ani lidových rčení.

Jazyk jednajících postav a scénických poznámek se od sebe výrazně neliší, nelze doložit ani stylistickou diferenciaci jazyka postav dramatu.

V jazyce Harfy už najdeme takové prvky, které s úspěchem užívali romantičtí autoři.

Domníváme se, že Harfa obstojí ve srovnání s dramatickou tvorbou Vocelových současníků, především s Turinského Angelinou (1821), ale i s Lindovým Jaroslavem Šternberkem v boji proti Tatarům (1823) a s Klicperovým Soběslavem, selským knížetem (1826).

Harfa splňuje požadavky dramatu vyššího stylu a je významným článkem úsilí o velké drama a zároveň významným článkem geneze českého romantismu.

[89]I další Vocelova básnická, vědecká a publicistická činnost vycházela vstříc dobové potřebě. Respektoval v ní Jungmannovy požadavky, uváděl nové prostředky básnického jazyka, dodržoval dobovou jazykovou normu a přispíval tak k její stabilizaci.

Poznávání jazyka Vocelova díla je proto potřebné k hlubšímu pochopení období, ve kterém se vytvářela novodobá spisovná čeština.

---

[1] Národní listy, 17. 9. 1871.

[2] Poznámka: S Tylem měl Vocel mnoho společného; oba vycházeli z historismu, z lásky k české minulosti, oba hledali v historii novodobé myšlenky, dopouštěli se úmyslných anachronismů, oba byli ovlivněni gotikou rodného města, obdobnou četbou, stejnými učiteli a studentským divadlem. Oba také donutil hmotný nedostatek opustit studia. Když byla r. 1837 hrána Harfa ve Stavovském divadle, byl Tyl mezi herci. Pochopil, že Vocel chtěl dát více než běžné rytířské hry a frašky.

[3] In: Sborník ped. fak. UK, Filologické studie, Praha 1969, s. 41n.

[4] J. Jungmann, Slovesnost, 2. vyd., Praha 1845, s. 135–139.

[5] Srov. d. cit. v pozn. 4, s. 138–9.

[6] F. Cuřín: Příspěvek k jazykové charakteristice obrozenského dramatu, Sb. ped. fak. UK, Filologické studie, Praha 1969, s. 33.

[7] J. Jungmann, Slovník česko-německý, Praha 1835–9.

[8] Srov. d. cit. v pozn. 6, s. 33.

[9] Srov. d. cit. v pozn. 6, s. 33.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 2, pp. 83-89

Previous Jana Hoffmannová: Funkce a významy výrazu prosím v mluveném dialogu

Next Jiří Kraus: Jungmannův slovník stále živý