Funkce a významy výrazu prosím v mluveném dialogu

Jana Hoffmannová

[Articles]

(pdf)

-

[1]V tomto příspěvku chceme naznačit možnosti jazykové, komunikační, a ve svých důsledcích možná i sociologické či sociálně psychologické analýzy užívání jediného, běžného českého slůvka prosím. Zde se soustředíme především na analýzu funkčně-sémantickou; přitom zůstanou více méně stranou další zajímavé a závažné problémy, na které aspoň v úvodu upozorníme:

A. Slovnědruhové zařazení, příslušnost výrazu prosím k určitému slovnímu druhu se proměňuje v souvislosti s konkrétním významem, funkcí, kontextem. Výraz prosím tu osciluje mezi platností slovesnou (v tomto případě jde o 1. os. jedn. č. slovesa prosit, tj. o tvar, pro který je příznačná platnost performativní: vyslovím-li výraz prosím, vykonávám právě tímto řečovým aktem přímo činnost, kterou sloveso označuje) a příslušností k neohebnému slovnímu druhu částic, partikulí.[2]

B. S funkčně-sémantickou charakteristikou různých užití výrazu prosím neodlučitelně souvisí způsob zvukové realizace tohoto výrazu v jednotlivých případech. V mluveném dialogu mluvčí vyslovují výraz prosím s rozdílnou intonací, melodickým průběhem (srov. slangové ’sím); rozdílný může být i přízvuk (ve speciálních případech dokonce i na druhé slabice); někdy může mluvčí tento výraz vyslovit rychle, ostře ho vyrazit (a tím např. zvýšit naléhavost svého vyjádření), jindy ho vysloví pomalu, měkce, tak, že nedojde k narušení kontur zvukové realizace výpovědi, do níž je výraz prosím začleněn, že zcela splyne s kontextem. Tyto způsoby zvukové realizace jsou často pevně spjaty s jednotlivými významy a funkcemi výrazu prosím; zde však zatím nemůžeme zvukovému rozboru věnovat potřebnou pozornost. Stejně tak systematicky nesledujeme kvantitu výslovnosti samohlásky ve druhé slabice, tedy rozdíl mezi korektní spisovnou výslovností prosím a neformální výslovností prosim. (Bez ohledu na kvantitu samohlásky však [76]někdy mluvčí vyslovuje výraz prosím – zvláště jeho druhou slabiku – s určitým protažením; protahovaná výslovnost tu může signalizovat např. údiv, překvapení, nedůvěru atd.)

C. Speciálně se nevěnujeme ani syntaktické charakteristice výrazu prosím – jeho často parentetické povaze, problémům, které vedly k tomu, že se v psaném textu při grafické realizaci někdy odděluje čárkami, jindy nikoli.[3] V mluveném projevu mají ostatně vsuvkové a jiné podobné syntaktické konstrukce zcela specifickou povahu, danou odlišnými podmínkami produkce a recepce mluvených a psaných textů.[4]

D. Samostatný problém představuje nepochybně i kombinatorika výrazu prosím, možnosti jeho spojování s jinými výrazy (které opět závisí na situační slovnědruhové a syntaktické platnosti prosím). Ani tímto problémem se zde nemůžeme podrobně zabývat – pouze se ho dotýkáme v případech, kdy jsou určité funkce a významy obsazeny ustáleným spojením výrazu prosím s jiným výrazem: jde především o spojení s osobními zájmeny (prosím tě, vás) a s výrazy, které mají nejčastěji povahu konektorů, členicích signálů, částic apod. (no prosím, tak prosím, ale prosím, že prosím).

V souvislosti s výše uvedeným pohybem výrazu prosím mezi slovnědruhovou charakteristikou slovesa a částice je možno i funkčně-sémantickou analýzu užívání tohoto výrazu rámcově opřít a) o klasifikace komunikačních funkcí a jejich exponentů (zejména slovesných tvarů s performativní platností);[5] b) o klasifikace typů částic. V Mluvnici češtiny 2 (d. cit. v pozn. 2) není částice prosím explicitně uvedena u žádného z hlavních typů ani podtypů; bylo by ji možno zařadit nejspíše k částicím apelovým (výzvovým, kontaktovým), ale – jak uvidíme dále – v některých svých výskytech vyjadřuje spíše významy hodnotící nebo emocionální, ev. kombinuje všechny tři typy významů v různých proporcích. Pokusíme se jednotlivé výskyty prosím charakterizovat rovněž z hlediska pozice tohoto výrazu v určitém typu repliky, resp. v sekvenci replik. Zjednodušíme-li tuto poziční diferenciaci na dvojici replik, které spolu v dialogu tvoří určitý obsahově pragmatický celek,[6] může se výraz prosím nacházet a) v replice první, tj. v pozici iniciační, podnětové, b) v replice druhé, reaktivní. Ani z tohoto hlediska však nemůžeme jeho funkčněsémantickou charakteristiku dichotomicky zjednodušit: ve vícečlenných replikových útvarech těžko rozlišíme repliky iniciační a reaktivní; v některých případech [77]se zdá, že právě výraz prosím v sobě jistým způsobem koncentruje a mísí obojí, iniciační a reaktivní status.[7]

Nyní tedy uvedeme některé významy a funkce výrazu prosím (bez jakékoli aspirace na úplnost výčtu); při jejich rozlišování preferujeme kritéria funkčně-sémantická a nutně tak potřebnou vícerozměrnou analýzu zjednodušujeme, neuplatňujeme tedy zatím systematicky všechna výše uvedená kritéria.

1. Za nejméně příznakový můžeme pravděpodobně povazovat výskyt prosím ve výpovědích, kde má svou původní slovnědruhovou platnost slovesného tvaru a je nositelem komunikační funkce prosba, resp. žádost o něco. Z prací o zdvořilosti (řečové etiketě)[8] víme, že způsob vyjádření prosby nebo žádosti je podmíněn vzájemným vztahem partnerů, nadřazeností, resp. podřazeností jednoho z nich, symetrií nebo asymetrií jejich sociálního statutu, momentální vzájemnou nezávislostí či závislostí jednoho na druhém. Mluvčí, který je v podřízené pozici nebo v závislém vztahu k partnerovi, formuluje obvykle svou prosbu či žádost tak, že v ní výraz prosím kromě této základní komunikační funkce, v níž vystupuje jako performativum („tímto vás prosím, abyste…“), plní navíc ještě funkci intenzifikační. Tato funkce je spojena i s určitým způsobem zvukové realizace tohoto výrazu; speciálním způsobem („žadonivě“) vyslovené prosím, navíc někdy ve spojeních moc vás prosím, prosím vás pěkně…, zesiluje naléhavost prosby, apelu na vstřícnost a ochotu nadřazeného partnera. Naproti tomu mluvčí s vyšším sociálním statutem se obrací k podřízenému nebo závislému partnerovi se zdvořilou, distancovanou prosbou, nebo spíše se žádostí a ještě častěji s rozkazem, příkazem nebo zákazem. V replikách s těmito komunikačními funkcemi (příkaz šéfa sekretářce Opište mi to, prosím vás!) je výraz prosím nositelem určitého zmírnění kategorického příkazu nebo zákazu, zároveň však i exponentem formální zdvořilosti a určité distance (podobně i v obchodních dopisech a jiných písemnostech administrativního stylu: odpovězte prosím obratem). V těchto případech se prosím nachází jednoznačně v podnětových replikách, má tedy iniciační status.

2. Zvláštní druh prosby[9] představuje prosba a) o dovolení, b) o odpuštění (tj. omluva). Tento druh prosby zde uvádíme jako speciální podtyp proto, že v replikových dvojicích, kde první replika plní tuto komunikační funkci (dovolte prosím, abych…; promiňte prosím; nezlobte se prosím), následuje se značnou pravidelností výraz prosím i v replice druhé – tj. jako projev souhlasu se žádostí či prosbou, jako výraz dovolení či odpuštění, prominutí (zde ve stejné platnosti s nic se nestalo, to nic). Prosím tedy v replikové dvojici funguje jak v pozici iniciační, tak často [78]i v pozici reaktivní. V případech, kdy je žádost o dovolení, o umožnění určité činnosti formulována jinak, bez užití výrazu prosím (např. dovolíte, abych…?; mohl bych…?; můžu…?; směl bych…?;), má následné prosím pouze status reaktivní; leckdy se vyskytuje i ve výraznější podobě ale prosím, prosím ve významu „jen si poslužte“, „jen si to zkuste“, „mně to vůbec nevadí“. Někdy se mluvčí tímto způsobem i odtahuje, distancuje: „jak myslíte, ale já s tím nechci mít nic společného“. Rovněž na neverbální podnět (zaklepání na dveře) mluvčí reaguje svolením ke vstupu a zároveň pozváním: Prosím (vstupte, pojďte dál). A také na konvencionalizovanou formuli Smím prosit? (s elipsou spojení o tanec) zní odpověď Prosím; partner skutečně prosí, žádá partnerku o tanec, kdežto reagující partnerka rozhodně neprosí, ale svoluje, dovoluje. Kolizí původního významu slovesa prosit a lexikalizované významové transpozice tu vzniká určitý sémantický paradox.

3. Ke kontextům a situacím, které bychom souhrnně mohli označit jako výzvové,[10] patří i výskyt prosím v těch replikách, které mají komunikační funkci nabídky (k hostu je např. přisunována mísa s pohoštěním a akce je doprovázena úslužným prosím, resp. poslužte si prosím apod.). I zde má prosím status iniciační; v případě, že právě zmíněné gesto hostitelky odpovídá na předchozí prosbu hosta (mohl bych dostat…? směl bych si ještě vzít…?), se však už dostává do pozice reaktivní.

4. Výzvovou platnost a speciálně funkci pobídky, pobízení partnera v interakci má výraz prosím také v těch situacích a kontextech, kde osoba s vyšším sociálním statutem (učitel ve vztahu ke skupině dětí nebo ke zkoušenému studentovi), resp. osoba vybavená momentální situační nadřazeností (organizátor, pořadatel) se snaží urychlit průběh určité akce, pohyb partnera, resp. urychlit rozhovor, pohnout partnera k rychlejší reakci, k odpovědi. V případě, že partner váhá, nevyjadřuje se (nebo nepohybuje se) dost rychle, má v dialogu zábrany, ostýchá se apod., projevuje „nadřazený“ mluvčí často netrpělivost a pobízí partnera k rychlejší reakci spojením tak prosím, kde se výraz prosím nezřídka opakuje: tak prosím, prosím… (ve významu „rychleji“, „pokračujte“, „tak už odpovězte“). Z hlediska výstavby verbálního dialogu tu má prosím platnost iniciační (platnost výzvy, podnětu); zároveň však představuje reakci na určité jednání partnera, či spíše na nedostatek jeho aktivity.

5. V jiných situacích se setkáváme s podobným, avšak zvukově jinak realizovaným spojením tak prosím vás… Zaznívá obvykle z úst učitele, lektora, přednášejícího (sociálně nebo situačně nadřazeného partnera) jako prostředek, který se podílí na budování kontaktu s posluchači. Jde vlastně o prostředek řečnické výstavby, di[79]alogizace monologického projevu. Prosím se tu vyskytuje v iniciační replice a ve výzvové funkci; mluvčí zde vyzývá hlavně k pozornosti, spolupráci, snaží se nastolit kooperativní vztah. Kromě toho může tak prosím vás… fungovat i jako členící signál, prostředek, který se podílí na rozčlenění projevu (uvádí nová dílčí témata, nové body výkladu). – K této skupině výskytu lze přiřadit i užití pouhého prosím (ev. prosím pěkně) jako prostředku zdůraznění, upozornění, tedy také jistého apelu na posluchače: a to jsme si prosím ještě ani neřekli…

6. Od předchozího užití se liší prosím vás v dalším typu výzvových situací, kde rovněž nejde o skutečnou prosbu, ale spíše o apel na partnery ve smyslu domluvy. I tento typ výzvy má funkci iniciace vůči počínající replikové dvojici nebo spíše n-tici, sekvenci replik; zároveň však představuje reakci mluvčího na chování partnerů (např. na jejich nepozornost, na to, že s ním partneři projevují nesouhlas nebo mu zřejmě nerozumějí, že vznášejí dotazy nebo námitky, že jeho předchozí sdělení zpochybňují). Mluvčí cítí, že v komunikaci něco „skřípe“, neprobíhá podle jeho představ; svým apelovým, domlouvajícím prosím vás se snaží průběh komunikace regulovat, zvrátit ve svůj prospěch, přesvědčit partnery. (Takovým prosím vás často začínají vystoupení politických rivalů ve vzrušených, prestižních veřejných debatách, např. v televizních diskusích.)

7. Také další vyhraněný (dnes už možná poněkud zastaralý, z úzu vycházející) typ užití v sobě spojuje výzvovou iniciaci (resp. spíše komunikační funkci pokynu) a reakci na předcházející komunikační dění. Jde o známé Že prosím!, kterým mluvčí a) reaguje na oznámení (většinou podřízené osoby – služebné, sekretářky), že se dostavil určitý návštěvník a že čeká v předpokoji, ve vedlejší místnosti apod.; b) dává podřízené osobě pokyn, aby návštěvníka uvedla či vpustila (tj. „ať jde dál!“, „ať vstoupí!“).

8. Postupně přecházíme od vyloženě iniciačního prosím ke kontextům, kde má prosím spíše povahu reaktivní. Na přechodu, někde uprostřed mezi těmito dvěma typy stojí prosím? ve funkci zdvořilého dotazu při neporozumění partnerovi – znamená „nerozumím“, „nerozuměl jsem“ nebo „neslyšel jsem dobře“ a je synonymní s co? cože? jak(že)? co říkáš? co jsi říkal? Jde o reakci na předchozí repliku partnera (a na vlastní neporozumění této replice), avšak zároveň i o iniciaci opakování této repliky, o výzvu k jejímu opakování.

9. Další způsob užití prosím (obvykle s protahovanou výslovností, se zdůrazněním) se blíží předchozímu v tom, že se výraz prosím uplatňuje ve funkci dotazu a že v jistém smyslu iniciuje opakování předchozí repliky partnera. V tomto případě však nejde o reakci na neporozumění nebo přeslechnutí; mluvčí partnerovu sdělení porozuměl, naplnilo ho však takovým údivem, překvapením, nedůvěrou, že se raději ujišťuje, zda porozuměl správně. Právě zde přináší užití prosím do dialogu i významy hodnotící: implikuje obvykle spíše hodnocení negativní („to snad ne“; „to snad špatně slyším“; „to snad nemyslíš vážně“; „tomu mám věřit?“), může však být i výrazem překvapení ve smyslu pozitivním („tomu raději nechci věřit“; „bojím se tomu uvěřit“).

[80]10. Předchozímu typu se blíží svou funkční charakteristikou a vyjadřovanými hodnotícími významy i další případy dialogického prosím. Také zde se jistým způsobem spojuje povaha iniciační (výzvová, podnětová, apelová) a reaktivní; kombinace iniciace a reakce zde má však odlišný charakter. Prosím tě/vás je v tomto případě více vyvázáno z bezprostředního komunikačního kontextu. Mluvčí sice rovněž reaguje na něco překvapivého, co zažil nebo se dověděl, informaci nebo zážitek však nemusel získat z partnerovy předcházející repliky ani v rámci téhož dialogu. Proto mluvčí tuto reakci (na rozdíl od typu 9.) nekombinuje s výzvou, aby partner opakoval předchozí repliku, ale spíše s podnětem partnerovi, aby se nad touto překvapivou skutečností zamyslel, podivil apod.: Prosím tě, ono mi to vyšlo! (reakce: „to se divím“, „sám jsem překvapen“; podnět: „představ si“); Prosím vás, to chcete opravdu udělat? (reakce: „to se vám divím“, „to vás obdivuji“; podnět: „neměl byste se nad tím ještě zamyslet, rozmyslet si to, upustit od toho?“). Jak je zjevné z těchto dvou příkladů, může překvapení, které mluvčí tímto způsobem vyjadřuje, znamenat opět buď radostný údiv, tedy pozitivní hodnocení, nebo spíše určité pochybnosti, tedy hodnocení negativní.

11. Vysloveně reaktivní charakter už má prosím jako elementární zdvořilostní reakce na poděkování – tj. prosím plnící obdobnou funkci jako není zač, rádo se stalo…

12. V těchto situacích se objevuje prosím v reaktivní pozici a opět jako exponent hodnocení. Komunikační funkci tohoto ale (no) prosím tě/vás bychom mohli nejspíše označit jako výtku, výčitku či napomenutí. Mluvčí (obvykle z mírně nadřazené pozice – viz např. rozhovory rodičů s dětmi) se pozastavuje nad názory nebo jednáním partnera, má k nim výhrady, distancuje se od nich; ale prosím tě tu znamená přibližně „jak můžeš něco takového říct (myslet si, udělat)?“

13. I v tomto případě se výraz prosím (obvykle ve spojení prosím tě) vyskytuje v reaktivní replice a jako nositel hodnotících významů. Reakce je zde skoro až rozhořčená, pobouřená, komunikační funkce repliky s prosím má povahu námitky, odmítnutí partnerova názoru či jednání, projevu nesouhlasu s partnerem. Toto užití je přirozené hlavně v situacích se symetrickým, vyrovnaným, často až důvěrným vztahem účastníků rozhovoru, např. ve výměnách názorů manželských partnerů: Proč bych tam prosím tě chodil? Jaks to mohla prosím tě udělat?

14. Jde opět o reaktivní užití sledovaného výrazu, v tomto případě však o velice pozitivní hodnocení, s nímž se pojí vesměs kladné emoce. Prostřednictvím zvolání no prosím! projevuje mluvčí své uspokojení, případně zadostiučinění („tak přece“; „došlo na má slova“; „vývoj událostí mi dal za pravdu“); jeho předpoklady se potvrdily nebo byly dokonce překonány, reakce může do jisté míry obsahovat i prvek radostného překvapení, obdivu, uznání.

15. Poslední způsob užívání výrazu prosím, který zde chceme uvést, nebyl získán analýzou současných mluvených textů, neboť (podobně jako v případě 7.) jde o úzus výrazně zastaralý. Máme na mysli reaktivní, konvencionalizované a neustále opakované užívání prosím na počátku replik osob s nižším sociálním statutem [81](žáků ve vztahu k učiteli, služebných ve vztahu k zaměstnavatelům). Toto ponížené, mechanické prosím ano, prosím ne… sloužilo jako výraz úcty k nadřízenému, poslušnosti, úslužnosti, ochoty, často také servilnosti nebo ušlápnutosti; bylo spojeno s určitou sociální situací a životním stylem. V umělecké literatuře se prosím v této funkci využívá jako prostředek parodie, karikatury. Uvedeme aspoň malou ukázku dialogu ředitele se žákyní v knize P. Kohouta Nápady svaté Kláry (Praha 1991):
„Tak dalas jim ty příklady, nebo nedala?“
„Prosím dala.“
„Mohla bys nám teda vysvětlit, jak jsi na ně přišla?“
„Prosím mohla.“
„No tak nám to vysvětli!“
„Prosím, mě to napadlo.“

Na závěr se ještě chceme pro ilustraci zmínit o několika příznačných, běžných komunikačních situacích, jejichž průběh je do značné míry ustálený; důležitou součástí tohoto stereotypu, komunikačního rituálu je přitom i výraz prosím. Jsou to např.

a) telefonické rozhovory, kde se výraz prosím často podílí na počáteční fázi vzájemné identifikace partnerů a na navázání kontaktu.[11] Reaktivní prosím funguje v replice volaného účastníka jako signál „jsem zde“, může se dostávat do různých kombinací se jménem volaného a je nepochybně vhodnější a zdvořilejší než známé haló;,

b) rozhovory při nákupech, v restauracích apod. mezi personálem a zákazníky; zde se prosím vyskytuje v několika funkcích, v různých fázích dialogu:

– prodavačka (nebo vrchní, číšník, obsluhující osoba) reaguje na příchod zákazníka, svým prosím s ním navazuje kontakt, projevuje profesionální ochotu, připravenost („jsem vám k službám, k dispozici“); podobnou funkci mohou splnit výrazy co si budete přát? jaké máte přání? apod.;

– zákazník nebo host vysloví své přání obvykle rovněž za pomoci zdvořilého prosím, prosím vás, prosil bych;

– obsluhující osoba plní přání hosta a předkládá požadované, objednané (zboží, pokrmy, nápoje); tuto akci opět doprovází úslužným prosím, tj. sémanticky do značné míry vyprázdněným zdvořilostním signálem, který do jisté míry plní funkci nabídky;

– v závěru interakce, při ukončování kontaktu reaguje obsluhující osoba na poděkování hosta, resp. zákazníka opět výrazem prosím, tj. standardizovaným zdvořilostním prostředkem;

[82]c) diskuse a pracovní porady řízené jedním z účastníků. Komunikační chování vedoucího porady (diskuse) představuje obvykle osobitou kombinaci rysů autoritativních a liberálních a tato ambivalentnost se zajímavě projevuje v diferencovaném užívání a vyslovování prosím (vás):

– mluvčí se prostřednictvím prosím? táže, když některému z účastníků debaty nerozumí;

– vyzývá přítomné (ve chvíli, kdy sám domluvil), aby se vyjádřili: (tak) prosím;

– uděluje slovo zájemcům, kteří se hlásí, dovoluje jim vstoupit do komunikace;

– někdy také kolegy okřikuje, překřikuje, napomíná (ev. dává najevo, že si sám chce ještě podržet slovo): prosím vás…

Zde se tedy slůvko prosím výrazně podílí na fungování tzv. turn-taking mechanismu, který umožňuje střídání replik jednotlivých partnerů v dialogu.[12]

Už autoři Slovníku spisovného jazyka českého (c.d. v pozn. 2) věnovali při výstavbě hesla prositi značnou pozornost pragmatickým významům tvaru prosím, který v češtině žije do značné míry svým vlastním, na původním slovese nezávislým životem. Detailní sémanticko-pragmatická analýza přináší bohaté spektrum funkcí a významů, které někdy i překračují základní rámec výzvy, apelu: výraz prosím v příslušných kontextech vyjadřuje prosbu, žádost (ale i rozkaz, zákaz, příkaz), nabídku, pobídku, pokyn, pozvání, domluvu, výtku, výčitku, napomenutí; otázku i souhlas (přitakání), svolení, dovolení, ale i námitku, nesouhlas, odmítnutí; údiv, překvapení, radost, obdiv, uznání, zadostiučinění i nedůvěru, pochybnosti, kritiku. Stává se prostředkem zdůraznění, řečnické výstavby i rozčlenění projevu. Vyskytuje se v dialogu v replikách s iniciační i reaktivní povahou; jindy však v sobě koncentruje podnět i reakci zároveň nebo se objevuje v obou sousedních párových replikách. Za samostatnou analýzu by dále stála míra zdvořilosti spojená s jednotlivými typy užití prosím a konečně i otázka, kdy a nakolik se sémantické i pragmatické rysy nesené výrazem prosím stírají a kdy se z prosím stává významově vyprázdněný prostředek vycpávkové povahy. A podobným způsobem by bylo možno soustředit pozornost i na další nosné a frekventované prostředky mluvených textů; zde se nám otvírá bohatý prostor pro další analýzy.

---

[1] Materiál k této analýze pochází především z nahrávek mluvených dialogů, které jsou součástí fondu mluvených textů shromážděného v Ústavu pro jazyk český AV ČR; přepisy a interpretace některých zde použitých nahrávek jsou obsaženy v publikaci O. Müllerové – J. Hoffmannové – E. Schneiderové Mluvená čeština v autentických textech, Praha 1992.

[2] Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 228n., se zmiňuje o slovesném tvaru „pokleslém“ mezi částice, o homonymii částice a slovesného tvaru. Starší názor na tyto slovnědruhové transpozice reprezentuje např. M. Dokulil, Oddělovat výrazy tuším, prosím atd. čárkami?, in: Jazykový koutek Čs. rozhlasu. Třetí výběr, Praha 1959, s. 152–154; podle něho výrazy jako prosím, tuším „ztratily … z velké části svůj slovesný význam a sklesly v pouhá příslovce“. Srov. též Slovník spisovného jazyka českého II, Praha 1964, s. 941, o prosím „s oslabeným významem blízkým přísl. a citosl.“, ”v platnosti blízké citosl.”.

[3] Srov. o tom M. Dokulil, d. cit. v pozn. 2.

[4] Viz k tomu např. O. Müllerová, Ke vztahu mluveného a psaného textu (srovnání mluveného a psaného vypravování), SaS 50, 1989, s. 205–216; táž, Mluvený text a jeho syntaktická výstavba, v tisku.

[5] Základem těchto klasifikací jsou práce J. L. Austina a J. R. Searla (o mluvních aktech), u nás srov. O. Müllerová, Komunikativní složky výstavby dialogického textu, Praha 1983; M. Grepl – P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, Praha 1986; Mluvnice češtiny 3, Praha 1987; práce M. Hirschové aj.

[6] Viz o tom v Mluvnici češtiny 3, Praha 1987, s. 646n.

[7] Návrh, jak řešit terminologické problémy v této oblasti – např. nevhodnost označení replika pro iniciační „repliku“, zejména pro první „repliku“ celého dialogu – připravuje, ale pokud vím, zatím nepublikoval M. Nekula.

[8] Srov. např. M. Rulfová, Zur Problematik der sprachlichen Etikette im Tschechischen, in: Linguistica X, ÚJČ ČSAV, Praha 1984, s. 79–100.

[9] Upozorňuje na něj i Rulfová, d. cit. v pozn. 8, a Mluvnice češtiny 3, Praha 1987.

[10] Různými sémantickými hodnotami výzvy se speciálně zabývá J. Svobodová; srov. např. Výpovědi s komunikativní funkcí výzvy a jejich formální podoba, in: Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, Praha 1987, s. 171–176.

[11] Viz podrobně O. Müllerová – A. Šimečková, Způsoby a prostředky navazování kontaktu v telefonických rozhovorech, SaS 48, 1987, s. 292–300.

[12] Srov. hlavně H. Sacks – E. Schegloff – G. Jefferson, A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation, Language 50, 1974, s. 696–735.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 2, pp. 75-82

Previous Ondřej Hausenblas: Nevšednost a formálnost jako podstatné rysy spisovné češtiny

Next Jaroslava Hedvičáková: K dramatickému pokusu Jana Erazima Vocela