Konference o němčině jako mezinárodním jazyce v Evropě

František Štícha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Institut německého jazyka v Mannheimu uspořádal ve dnech 24.–26. 3. 1992 mezinárodní konferenci na téma Deutsch als Verkehrssprache in Europa. Zvláště pro země střední a východní Evropy je v době po pádu železné opony velmi zajímavá a důležitá otázka, jak komunikovat se světem, včetně otázky, jakého jazyka jakožto komunikačního prostředku k tomu je možné či vhodné používat. Protože u nás o těchto věcech víme málo, je dobře, že se konference měli možnost zúčastnit i lingvisté z Československa. Jednání mělo totiž na akce tohoto druhu poněkud neobvyklý charakter; šlo spíše – jak už je do značné míry dáno tématem samým – o podnik informačně-osvětový než o vědeckou konferenci sloužící výměně vědeckých poznatků. Proto také téměř všichni ze 434 přihlášených účastníků byli pouhými [46]posluchači, s omezenými možnostmi zúčastnit se diskuse. Pochopitelně že účastníky byli převážně germanisté z evropských zemí, z nichž nebylo zastoupeno pouze Řecko, Portugalsko, Lucembursko, Irsko a Island (nepočítaje enklávové státečky, např. Lichtenštejnsko), zato se zúčastnilo několik lingvistů z Austrálie, Japonska, USA a Hongkongu. Z Československa bylo 7 účastníků, bohužel nikdo z nich nepatřil mezi referující. Vzhledem k historicky i územně podmíněným, po staletí trvajícím kontaktům mezi Čechy a Němci a jejich jazyky je třeba litovat, že nikdo z Československa nebyl pozván, aby informoval o tom, jaké postavení měla a zejména nyní má němčina na území našeho státu.

Většina z přednesených 17 referátů se zabývala dvěma okruhy jevů: postavením němčiny (zejména ve srovnání s angličtinou a francouzštinou) jako komunikačního jazyka při jednáních v institucích Evropského společenství a stavem výuky němčiny jako cizího jazyka na školách, zejména ve srovnání s výukou angličtiny. Přednesené referáty vesměs potvrdily celkem známou skutečnost, že němčina, pokud jde jak o její výuku na školách, tak o její komunikační užívání jako cizího jazyka, se řadí v Evropě na třetí místo za angličtinu a francouzštinu. Tento fakt se nicméně může jevit mnohým Čechům a Slovákům, stejně tak jako např. Polákům či Maďarům, jako překvapující. Nikoli pochopitelně pokud jde o angličtinu, zato však jistě pokud jde o francouzštinu. Nevidím jiný důvod než historický pro to, aby druhé místo po angličtině zaujímala francouzština a ne němčina. Vždyť kromě francouzštiny samé a snad ještě španělštiny, portugalštiny, italštiny a rumunštiny mají jazyky všech ostatních evropských národů a tyto národy samé jistě blíže k němčině než k francouzštině. Je to dáno příbuzností jazyků i jinými faktory, např. tím, že kombinace četných francouzských nosových samohlásek s jinými výslovnostními prvky je např. pro Čecha neobyčejně obtížná a bez zvládnutí výslovnosti se francouzština (na rozdíl např. od němčiny, ale i angličtiny) dá v komunikaci těžko používat; také veliká vzdálenost grafické a zvukové podoby francouzštiny je při osvojování jazyka silnou bariérou. Na konferenci se sice několik řečníků dotklo také tohoto tématu, avšak k mému podivu věc vysvětlovali tím, že němčina je obtížnější jazyk pro její osvojení jako cizího jazyka než francouzština.

Mnozí referenti poukazovali ve svých vystoupeních na důležité až výsadní postavení němčiny mezi osvojovanými a v komunikaci používanými cizími jazyky ve východní Evropě. Florian Coulmas z Chuo univerzity v Tokiu poukázal na vzrůstající zájem o studium němčiny ve východní Evropě a v této souvislosti si položil otázku jakou cenu má německý jazyk? (Was ist die deutsche Sprache wert?). Oprávněně tvrdí, že takto formulovaná otázka se dotýká jednoho tabu současné jazykovědy, totiž vyslovování hodnotících soudů o jazycích. Za jeden z rozhodujících komponentů (obecně myšlené) hodnoty jazyka pokládá Coulmas její „hospodárnost“ (Wirtschaftlichkeit) a probírá jednotlivé ekonomické aspekty jazyků.

[47]Někteří z referentů se zamýšleli nad otázkou vztahu jednojazyčnosti a vícejazyčnosti při mezinárodní komunikaci. M. Clyne z australského Claytonu se domnívá, že jak sociokulturní, tak hospodářské faktory svědčí v Evropě spíše vícejazyčnosti. S tím souvisí i jeho tvrzení, že pro jisté účely (např. vědecké texty) mnoha Evropanům vyhovuje více němčina než angličtina.

Ulrich Ammon z Duisburgu podal zprávu o zajímavém a informačně hodnotném empirickém výzkumu postavení německého jazyka v hospodářství, vědě a politice v Evropě. Zajímavé je zjištění, že v oblasti ekonomiky užívá v Maďarsku němčiny 40 % respondentů, zatímco angličtiny pouze 37 %.

Instituce Evropského společenství naproti tomu zjevně, jak plyne ze zprávy M. Burkerta z Bonnu, němčině příliš nakloněny nejsou a je zde výrazně preferováno užívání jediného jazyka (angličtina) nebo dvou jazyků (angličtina a francouzština). Důležité však přitom je jeho konstatování, že němčina představuje jistý komunikační most k zemím východní a střední Evropy.

M. von Donat z Bruselu poukazoval na to, že životním principem Evropského společenství je komunikace a její přesnost rozhoduje o fungování právní společnosti. Rozpor mezi komunikačními potřebami a jazykovou politikou v Evropském společenství se však podle referenta spíše prohlubuje.

Snad s větší úspěšností se usiluje o to, aby „se do zákonů a ustanovení promítly způsoby myšlení všech jazykových společenství“ ve vícejazyčném Švýcarsku, jak plyne z referátu W. Haucka z Bernu.

Konference byla organizačně dobře připravena, nicméně mannheimské setkání germanistů mohlo vzbudit pochybnosti, zda děláme dobře, když při studiu jazyků dáváme přednost němčině před francouzštinou.

Naše řeč, volume 76 (1993), issue 1, pp. 45-47

Previous Daniela Škvorová: Na okraj čapkovské konference

Next Libuše Olivová-Nezbedová: Přídavná jména přivlastňovací tvořená příponou -ův z adjektivních příjmení