Časopis Naše řeč
en cz

Nad několika jazykovými příručkami

Miloslav Sedláček

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V poslední době se vyrojila celá řada jazykových příruček, které slibují, že „poslouží žákům základních škol i těm, kteří si potřebují v krátké době zopakovat školní vědomosti“. Zdánlivě je to cíl ušlechtilý, ale způsob, jak je plněn, to nepotvrzuje. Autoři si totiž vybírají ze všech znalostí a dovedností, o jejichž dosažení škola v předmětu český jazyk usiluje, resp. by usilovat měla, jen tu část, která se k sestavení příručky dá nejsnáze využít; a tou je pravopis. Jenomže „hlavním cílem vyučování češtině je rozvoj schopnosti komunikace spisovným jazykem“,[1] tedy nikoli jen dodržování [264]pravopisné kodifikace. Dosažení hlavního cíle se ovšem ztěžuje, jestliže je nadměrná pozornost věnována cíli dílčímu. Už ta skutečnost, že vychází množství příruček věnovaných pravopisu, přispívá k udržování silně vžité, ale nesprávné představy značné části veřejnosti, že pravopis je základ všech znalostí a dovedností v mateřském jazyce. Vzniká dokonce jakýsi seriál pravopisných příruček (nazývá se Opakujeme si pravopis), z něhož už tři díly vyšly, další tři jsou ohlášeny a bůh ví kolik jich bude následovat. Přitom je přítomná doba pro zdůrazňování pravopisu velmi nevhodná, neboť — jak známo — vyjde nové vydání Pravidel českého pravopisu. Ta sice nepřinesou žádné převratné změny, ale některé úpravy přece jen obsahovat budou. Proto neměli být autoři a nakladatelé tak nedočkaví, některé jednotlivosti v jejich publikacích brzy nebudou s kodifikací ve shodě. Nebylo by dobré, kdyby po vyjití nového vydání Pravidel se objevily další příručky, v nichž by byly pravopisné změny detailně pitvány a cvičeními promrskávány. Tím by snadno mohlo vzniknout nesprávné mínění, že se český pravopis bůhvíjak mění, třebaže se úpravy v nových Pravidlech týkají jen malé části pravopisných jevů. Spisovný jazyk je významná kulturní hodnota a nevhodný přístup k němu může u veřejnosti oslabovat důvěru v jeho užitečnost a potřebnost. Neměl by být představován jako plný obtížných jevů, jimž je třeba pracně se učit a jež je třeba složitě procvičovat.

Zdánlivě může poučení o pravopise podávat s úspěchem každý, kdo se seznámí s Pravidly českého pravopisu. Jenomže to v nejlepším případě stačí k dogmatickému a mechanickému zprostředkování platných pravidel. Účelně a snad i zajímavě může poučovat o pravopise pouze ten, kdo nejen pravopis ovládá, nýbrž kdo je zároveň schopen poznat a posoudit, které vývojové tendence se v pravopise uplatňují, jaké jsou vztahy mezi pravopisem a ostatními složkami jazyka (např. mezi pravopisem a výslovností), jak závažné jsou pravopisné jevy pro písemnou komunikaci, jaké postoje zaujímá k pravopisu veřejnost atp. Tyto požadavky lze ovšem těžko plnit v takových příručkách, které jsou pouhými soubory cvičení bez potřebného výkladu k nim. Jediným pomocníkem uživateli bývá v nich klíč správných řešení úkolů, ale ten hlubší zasvěcení do problematiky pravopisných jevů nahradit nemůže. K mnohým by bylo zapotřebí dodat komentář o stylových vlastnostech, o frekvenci, o regionálním rozložení atp. Zvláště by toho bylo třeba u dublet (např. beze mě a beze mne, z Chrudimi a z Chrudimě) a u těch pravopisných jevů, které souvisí s dalšími oblastmi jazyka, s tvaroslovím, syntaxí atd. Z tohoto hlediska nejsme spokojeni s žádnou z příruček, jimž jsme věnovali pozornost. Jsou to: Učíme se pravopis, Pravopisná cvičení, Opakujeme si pravopis.[2] Soustřeďují se převážně na pra[265]vopisné jevy tradičně přeceňované, především na psaní y — i, a tím u žáka i průměrného uživatele jazyka nepřímo vzbuzují představu, že správné psaní y — i je centrum všeho vědění o českém pravopisu, ne-li o jazyce vůbec. Autoři všech těchto příruček se neomezují na to, co bývá z hlediska didaktického nazýváno základním učivem, nýbrž uvádějí v hojné míře i případy okrajové (např. okapy se střechýli), a to často ve vyumělkovaných větách. Tím se ovšem posiluje mínění o nadměrné obtížnosti českého pravopisu.

Základním požadavkem na každou jazykovou příručku je, aby nepodávala informace nepřesné, nebo dokonce nesprávné. Takové případy se bohužel najdou v pravopisném seriálu Opakujeme si pravopis. Hned na druhé straně obálky k II. dílu je podán morfematický rozbor slovesného tvaru takto: vy-mys-li-ly. Část mys je označena za kořen slova, část li za příponu a ly za koncovku. Správně vypadá morfematický rozbor ovšem jinak: vy-mysl-i-l-y, přičemž vy- je předpona, -mysl- kořen, -i- kmenotvorná přípona, -l- tvaroslovná přípona, -y koncovka. Autoři příručky zacházejí s mluvnickými termíny vůbec velmi svérázně. Svědčí o tom např. toto poučení (díl I, s. 23/B): „V příslovcích utvořených z přídavných jmen zakončených na -mý nebo -mný … píšeme -mě- nebo -mně- podle toho, je-li kořen zakončen na -m (zřejm-ý, …) nebo na -mn (!!): tajemn-ý — tajemn-ě, příjemn-ý — příjemn-ě, …“ Na následující straně se píše: „U podstatných jmen zakončených na -mna, -mno se v pádových koncovkách píše -mně (v hymně, ve výkrmně, na humně).“ V III. díle na s. 17/B se dovídáme, že „podstatná jména s kmenovou koncovkou -amy (!!) se skloňují podle vzoru hrad a mají v 1., 4., 5. a 7. pádě množného čísla koncovku –y“ (odůvodňuje se takto psaní drahokamy, programy atp.). Takové výklady určitě nepřispějí k tomu, aby měl žák o termínech kořen, přípona, pádová koncovka jasnou představu. Vůbec si autoři neuvědomují, že mechanické traktování zastaralých kodifikačních údajů může nepříznivě brzdit uplatňování vývojových tendencí v jazyce. Je např. zřejmé, že genitivní koncovka -a u substantiv podle vzoru „hrad“ ustupuje. Je to sice pohyb velmi pomalý a neprojevuje se u všech těchto substantiv, ale nesporně existuje. Zčásti jej už zaregistrovala i kodifikace. Ve školních Pravidlech jsou např. u substantiva popel genitivní koncovky -a i -u. Ve Slovníku spis. češtiny má subst. sklep jen koncovku -u, vlastní jména Mělník, Rakovník apod. dublety -a i -u, v úzu se vyskytují dublety i u substantiv dalších, např. rybník, komín, včelín aj. Avšak v III. dílu nacházíme na str. 22/C jen genitivy popela, sklepa, Mělníka.

Snažíme se ukázat, že sestavit opravdu dobrou příručku je úkol odpovědný a ne tak lehký, jak si mnozí podnikavci představují. Zároveň se pokoušíme upozornit, jak může taková příručka nepříznivě ovlivňovat vztah uživatele k mateřskému jazyku; považujeme to totiž za věc velmi závažnou. Zmíníme se ještě o dvoudílné publikaci Mluvnice a pravopis. Jak je patrno z názvu, věnuje se v ní pozornost i mluvnici, ne však slohu, třebaže si klade [266]za cíl podat souhrnný přehled učiva z předmětu český jazyk v 5.—9. ročníku základní školy. Jako autor je uveden Jaromír Košťák, avšak v tiráži se dodává: podle původního rukopisu Jaroslava Košťáka.[3]) Příručka má tedy dvě autorské vrstvy a ty se hlavnímu autorovi nepodařilo všude uvést v soulad. Např. v 1. dílu (s. 74) se za přítomný kmen sloves považují tvary nes-, tiskn-, kryj-, …, kdežto v 2. dílu (s. 41) nes-, tisk-, kry-, …, aniž se rozdíly nějak odůvodňují. Sjednoceny nejsou ani záležitosti metodického rázu. Autor užívá k označení větných členů někdy různých druhů podtrhávání, jindy římských číslic a někdy zkratek (např. PU = přísl. určení). Považujeme to za nesmyslné zatěžování, neboť žákovi působí leckdy dost potíží větný člen správně určit, nač si tedy má ještě pamatovat trojí způsob, jak poznatek písemně sdělit. Autor také užívá různých zkratek při uvádění správných výsledků úkolů, ale mnohdy tím správné řešení tak zašifruje, že je určitě nad síly žáka nebo kohokoliv jiného je zjistit. Co však je horší: o správnosti „správných“ řešení máme velmi vážné pochyby. Např. v 1. dílu na s. 49 v cvičení 3 má být podle příručky 20 přídavných jmen v odstavci a) a 30 v odst. b), kdežto my jsme jich napočítali v odst. a) 19 a v odst. b) 20. Na s. 50 téhož dílu v cvičení 7 b) je prý 12 příd. jmen, podle nás jen 11. V témž dílu na s. 64 v cv. 1 A) má prý být jedno sloveso, ale není tam žádné. Takových případů je v publikaci více, takže spoléhat se na „správná“ řešení nelze. Při tom se v úvodu k 1. dílu píše, že „také rodiče a prarodiče najdou v této publikaci snad dobrého pomocníka pro své děti a vnoučata“. O tom máme vážné pochyby.

Příručka shrnující učivo předmětu český jazyk na jednom školním stupni by mohla být užitečná. Autoři by si však měli uvědomit, pro koho má být určena. Jinak musí být zpracována pro učitele, jinak pro žáky a zase jinak pro rodiče a další členy rodiny. Košťákova příručka chce být pro všechny a to jí příliš k prospěchu není. Nesplňuje dostatečně ani předpoklady, které by bylo možno očekávat od toho, že autor je učitel. Očekávali bychom od něho schopnost vysvětlit i dost komplikované jazykové jevy přístupně a srozumitelně, ale zároveň po odborné stránce správně. V publikaci jsou však některá místa, která těmto požadavkům nevyhovují. Nevhodně je např. stylizována tato charakteristika tázacích vět: „V tázacích větách ano — ne hlas na konci stoupá, v ostatních na konci klesá“ (I., 10). Zbytečně komplikovaný a nepřesný je tento výklad: „Slovesný tvar žehlí není příčestí minulé, proto se na něj nevztahuje pravidlo o shodě. Je to tvar 3. osoby přítomného času. (V příčestí je krátké -i, v přítomném tvaru dlouhé -í.)“ (I, 12). Snad by bylo jednodušší napsat, že ve slovesných koncovkách přítomného času (rodu činného) se nikde nevyskytuje y nebo ý. Souhlasit nemůžeme ani s názorem, že „správné tvary jsou jen kryji — kryjí, kupuji — kupují. Tvary [267]na -u, -ou jsou hovorové“ (I, 76). Označení hovorové přece neznamená nesprávné. V rozporu s Pravidly čes. pravopisu je údaj, že „pomnožná jména svátků vánoce, velikonoce jsou rodu mužského“ (II, 38). Naprosto nechápeme souvislost mezi výkladem a příklady v tomto případě: „Ve větě hlavní (řídící) bývá odkazovací výraz (ten, to), který formálně zastupuje podmět vyjádřený vedlejší větou podmětnou. Např.: Bylo mu doporučeno, aby se lépe připravoval. — Byla mu doporučena lepší příprava. Bylo zřejmé, že se mu to nepodaří. — Byl zřejmý jeho nezdar“ (II, 77). Správné není toto tvrzení: „Je-li několik podmětů rodu středního, ale jeden je v čísle množném, má přísudek tvar rodu ženského množného čísla“ (II, 91). O shodě jako u ženského rodu nerozhoduje přece množné číslo substantiva ve středním rodě, nýbrž naopak substantivum v čísle jednotném; v poučce by tedy mělo být: … alespoň jeden (z podmětů) je v čísle jednotném… Různých chyb a nepřesností je v publikaci více. Nedostatečnou pozornost jí věnovali recenzenti i samo nakladatelství. V obou dílech jsou tiskové chyby, nedostatky jsou i v plynulosti sazby. Je pravděpodobné, že příčinou některých chyb bylo nedbalé provedení korektur. Je však možné se na tak nepečlivě vydanou příručku spoléhat?

Co říci na závěr? Není naším záměrem vydávání různých pomocných jazykových příruček zcela odsoudit. Jsme si vědomi toho, že mohou být pro některé skupiny našich občanů užitečné. Je však nezbytné, aby byly tvořeny odpovědně, aby byly po odborné stránce na potřebné úrovni a aby sledovaly především prospěch jejich adresátů a teprve na druhém místě zisk autorů a nakladatelů. Podle našeho hlubokého přesvědčení by se k záležitostem týkajícím se českého jazyka nemělo přistupovat jako k obchodnímu artiklu. Nakladatelům doporučujeme, aby byli při výběru autorů a recenzentů opatrnější a při redakčních a tiskárenských pracích pečlivější. Zaslouží si to náš mateřský jazyk i ti, kteří se chtějí v něm zdokonalit.

[1] M. Čechová — V. Styblík, Didaktika češtiny, Praha 1989, s. 7.

[2] L. Zimová a kol., Učíme se pravopis, nakl. Fortuna, Praha 1991. — Z. Blažková, Pravopisná cvičení, Učitelská unie, Praha 1991. — E. Hlaváčová — B. Sedláček, Opakujeme si pravopis I—III, Blug Praha, b. r.

[3] J. Košťák, Mluvnice a pravopis, díl 1. a 2., Praha 1991 a 1992, nakladatelství Fortuna.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 5, s. 263-267

Předchozí Jiří Kraus: Sborník věnovaný Bohuslavu Havránkovi

Následující Karel Kučera: Švédské sympozium o J. A. Komenském