Chuť, kost

[Answers]

(pdf)

-

(F. S.). Podstatná jména vzoru kost měla v češtině původně v 1., 4. p. j. č. tvrdé souhlásky n, d, t: kost, past, chut, měd, zed, dlan, dan atd.; i v rodě mužském, host, zet, san (saň, pův. r. m.). Tento stav se zachoval v největší části Čech u jmen na -st (mimo prsť, stč. prst, kde je změkčení na rozdíl ode jména prst m. r.) a u jednotlivých jiných (smrt, nit, čtvrt, pět, devět, deset). Změkčení v ň, ď, ť vznikalo napodobením ostatních pádů, v nichž — mimo 3., 6., 7. p. mn. č., 3., 7. p. dv. č., kostem, kostech, kostmi, kostma — byly souhlásky měkké (kosti atd.); pomáhala někde snaha rozlišiti jména jinak v 1. p. stejně znějící (prst — prsť, oběd — oběť). Původní rozdíl tvrdosti a měkkosti má základ v tom, že praslovanská měkká polosamohláska (jeř), která v češtině dílem zanikla (kost, kostmi, kostma) dílem se změnila v e (kostem, kostech, také v 7. p. j. č. m. r. hostem), v češtině hlásek n, d, t neměkčila, ale měkčila je samohláska i (také ě). Měkké -sť v tomto sklonění v 1. a 4. p. jedn. č. je v Čechách na Chodsku, Zbirožsku a v Krkonoších, skoro po celé Moravě, v Slezsku a na Slovensku; někde snad je měkkost od pradávna, na př. v některých nářečích slovenských, v nichž snad jeř hlásky n, d, t měkčíval. V některých nářečích nalézáme i kolísání mezi měkkostí a tvrdostí; v Čechách nalézáme na př. nit i niť, smrt i smrť, chut i chuť, v Praze slýchati vedle čtvrt ve významě »část města« také čtvrť. Někde tvrdá souhláska 1. pádu působí i změnu sklonění; skloňuje se v obecné mluvě host podle »chlap« (hosta), někde podobně zet (zeta; původní sklonění bylo podle kost, tedy 2. p. hosti, zeti, s odchylkami v 7. p. j. č. hostem, v 1. p. mn. č. hostie, hosté); tak snad vyložíme i východočeské pout m. r., s 2. p. pouta atd., protože toto slovo bývalo původně rodu muž. (ale již stará čeština má rod žen.).

Tvar chuť není nesprávný, třebas není původní. Úřední Pravidla v prvním vydání žádala chut, protože tento původní tvar někde žije vedle pozdějšího chuť, ale vzdala se později tohoto požadavku, dovolujíce chut i chuť; a chuť se říká skoro po celém území československém.

Naše řeč, volume 4 (1920), issue 8, p. 254

Previous Eufemismy

Next Obchod s hedvábím