Časopis Naše řeč
en cz

Významná polská práce o řečnickém umění

Edvard Lotko

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sledujeme-li vývoj rétoriky od jejího počátku až dodnes, zjistíme, že rétorika se dostává do popředí zájmu vždy tehdy, když ve společnosti vítězí principy demokracie, naopak prožívá období stagnace a úpadku tehdy, když se uplatňují různé formy diktatury a násilí. Lze předpokládat, že o rétoriku u nás i v jiných zemích, upevňujících a rozšiřujících demokratické formy života, bude větší zájem, že se bude intenzivněji rozvíjet. Tento přirozený trend potvrzuje mimo jiné i práce Sztuka retoryki. Przewodnik encyklopedyczny (Wiedza Powszechna, Warszawa 1990, 323 s.), jejímž autorem je profesor Varšavské univerzity Mirosław Korolko.

Jde po mém soudu o velmi zdařilý pokus systematicky a komplexně popsat klasickou rétoriku. Není to učebnice, ale informátor, který dává čtenáři systematický pohled na řečnictví a podněcuje ho k dalšímu hledání. Tomuto hlavnímu cíli je pak přizpůsobena i „katalogová“ kompozice knihy, která na jedné straně usnadňuje orientaci v záplavě komplikovaných rétorických pojmů a termínů, ale na druhé straně nutí autora k opakování toho, co již bylo řečeno jinde. Vzhledem k tomu, že nejde o publikaci určenou výhradně úzkému okruhu odborníků, ale širší humanitně orientované čtenářské obci, není zvolená kompozice knihy nevhodná.

Po podrobném úvodu, ve kterém autor vysvětluje vznik své práce a uvádí některé důvody vedoucí k současné renesanci rétoriky (formálně začíná rokem 1936, kdy v Chicagu vzniká škola New Rhetoric), následuje 11 tematicky ucelených a hutných kapitol. Prvních 6 kapitol obsahuje relativně komplexní materiál. Jde o výklad základních pojmů a zásad rétoriky /1/, dále o charakterizování jednotlivých složek rétoriky, a to invence /2/, kompozice /3/, elokuce /4/, mnemoniky /5/ a přednesu /6/. Další kapitoly obsahují subjektivně vybraný a utříděný materiál, který se týká přípravných rétorických cvičení /7/, vztahu rétoriky a filozofie /8/, poměru rétoriky k literatuře /9/ a k pedagogice /10/ a dále hlavních etap historie rétoriky /11/. Kapitoly 7—11 spíše signalizují vymezenou problematiku a odkazují na její zevrubnější zpracování.

Nyní si podrobněji všimneme obsahu jednotlivých kapitol. V první se autorovi podařilo vhodným způsobem vymezit základní pojmy a zásady rétoriky. Projevuje se zde jeho hluboká znalost řeckých a římských autorů a také badatelů pozdějších, zejména polských. Protože rétorické texty si [100]kladou za cíl nejen seznámit, ale také přesvědčit a získat, jeví se jako zvlášť cenné ty partie, které pojednávají o persvazi, zejména o podmínkách a typech persvaze. S tím pak souvisí i funkce rétoriky: 1. informačně-naučná (docere, probabere), 2. ovlivňovací (movere, flectere), 3. estetická (delektare).

Zvláštní pozornost si zaslouží také výklad o fundamentálních zásadách rétoriky, k nimž Korolko řadí zásadu vnitřní propojenosti řečnického textu (projev je jako živý organismus), dále zásadu vhodnosti (resp. „rétorického taktu“) a konečně zásadu funkčnosti, která se týká jak myšlenek (res), tak i slov (verbum).

Druhá kapitola pojednává o důležité složce klasické rétoriky — o invenci (inventio). Jde obecně řečeno o schopnost (spíše technickou) vyhledávat myšlenky, provádět selekci poznatků, vybírat témata, shromažďovat data apod.

V této kapitole je dosti podrobný výklad topoi. Tento mnohoznačný termín původně označoval „prameny“, „zásobníky“ … argumentů a nápadů, které řečník musel mít k dispozici. Později se tímto termínem označovaly dokonce tištěné soubory (sbírky) citátů, aforismů, rčení, řečnických figur apod.

V současné době se za topoi považují pomocné prostředky užívané v logických operacích, pevná klišé nebo myšlenková a výrazová schémata v obecně uznávaných tvrzeních, hotových důkazech apod. Lze říci, že společná topoi (loci communes) mají v řečnictví stejnou roli jako axiómy ve formálním systému. Při zevrubné klasifikaci topoi uvádí Korolko také důležitá pravidla jejich užívání, např. pravidla pro zevšeobecňování, pro užívání topoi „skutkových“, „podobnostních“ (s. 66), „exemplárních“ (s. 64—67).

Nemálo místa věnuje Korolko funkcím emocí v rétorických textech. Zdůrazňuje, že umění emocionální persvaze vyzvedli již římští teoretikové (zejména Cicero), popisuje zapojení jednotlivých citů (např. odvaha, strach, nenávist, radost, smutek apod.) do procesu persvaze a formuluje užitečná pravidla pro jejich užívání v řečnických projevech.

Obsahově velmi pestrá je rovněž třetí kapitola, která je věnována další složce klasické rétoriky — kompozici (compositio, distributio). V ní autor podrobně pojednává o kompozičních částech rétorických textů, např. o funkcích a typech úvodů a závěrů, o řečnické naraci (narratio). Zvláště cenný je výklad o formách a způsobech argumentace, ta tvoří kompoziční základ rétorického textu.

Zájem u čtenářů jistě vzbudí kapitola čtvrtá, která pojednává o elokuci (elocutio). Zde se vymezují čtyři základní vlastnosti rétorických textů: 1. správnost (noremnost), 2. jasnost (srozumitelnost), 3. přiměřenost (adekvátnost) a 4. ozdobnost (ornamentálnost). I když se současné řečnictví odchyluje od poetizace, resp. beletrizace, je velmi vhodné, že nejvíce pozornosti věnuje Korolko specifickým jazykovým prostředkům — figurám a tropům. Bez nich totiž — jak zdůrazňuje J. Mistrík (SPN, Bratislava 1980, s. 123) — řečnický text by byl jako píseň bez melodie. Autorův výklad [101]je zde velmi podrobný a explikace pojmů je přesná. Škoda jen, že příklady, jimiž ilustruje jednotlivé figury a tropy, jsou pro dnešního čtenáře málo živé, příliš archaické.

Stručná je kapitola pátá, která je věnována mnemonice (memoria). Umění zapamatování si celého řečnického textu se v antické době muselo pěstovat, protože bylo podmínkou řečníkova úspěchu. Později je tato „umělá paměť“, „vnitřní stenogram“ zatlačována do pozadí a na její místo se začínají prosazovat různé mnemotechnické metody, které pomáhají řadit věci (jevy) v „dialektickém sledu“ a vytvářet schémata založená na dichotomické, resp. trichotomické klasifikaci. Řečník si tak předem zafixuje ve své paměti nejen věci (o nichž bude vypovídat), ale také slova (pomocí kterých bude vypovídat) a tím se brání tzv. papírovému přednesu.

Šestá kapitola pojednává o přednesu (actio, pronuntiatio). Je to již tradičně jedna z nejdůležitějších složek rétoriky, protože na způsobu přednesu je v rozhodující míře závislý úspěch řečníka, efektivnost persvaze. Korolko zde stručně hovoří o dikci, vhodně charakterizuje prostředky zvukové modulace řeči (např. pauzu, důraz, intonaci, tempo) a objasňuje úlohu kinetických prostředků (gesta a mimika). Dále pojednává o trémě, která může mít i pozitivní vliv, např. může stimulovat řečníka před „rétorickou akcí“ a na začátku projevu může sbližovat řečníka a posluchače. S tím pak souvisejí autorovy poznámky o vytvoření odpovídajícího klimatu pro efektivní komunikaci, o „režii rétorické akce“, která je dána řečníkovým talentem, jeho věděním, erudicí a aktivitou.

Z celé sedmé kapitoly, pojednávající o přípravných řečnických cvičeních (progymnasmata), vyplývá, že antická rétorika připisovala cvičením opravdu velký význam. Tak např. M. F. Quintilianus zdůrazňoval, že k ovládnutí řečnického umění nelze dospět pouze znalostí pravidel (tedy teorie), ale spojením studia s cvičením a s praxí. Korolko v této kapitole charakterizuje různá řečnická cvičení antické rétoriky, některá z nich by však byla vhodná i pro současného řečníka, aby udržoval kondici a zdokonaloval se v řečnickém umění (např. cvičení ve zdůvodňování, ve vyvracení…). Zajímavé jsou rovněž autorovy poznámky o cvičeních prostřednictvím kritického čtení a o napodobování (imitatio).

Do osmé, nerozsáhlé kapitoly se podařilo autorovi vtěsnat hodně zásadních myšlenek o vztahu rétoriky a filozofie. Správně konstatuje, že spojovacím článkem obou uvedených disciplín je pojem étosu řečníka a myslitele, který střeží pravdu a krásu. V souladu s dějinami rétoriky a filozofie pojednává o vztahu rétoriky a dialektiky, rétoriky a eristiky (umění sporů), rétoriky a logiky a konečně rétoriky a etiky.

Zvláštní (devátou) kapitolu věnuje autor charakteristice vztahu rétoriky a literatury. V ní sleduje poměr rétoriky ke gramatice (ve starověkém pojetí), rétoriky k poezii (původně se řečnické umění hodnotilo výše než poezie), rétoriky k umělecké próze a k historiografii.

[102]V desáté kapitole se Korolko zabývá důležitým vztahem rétoriky a pedagogiky. Píše o tom, jak od začátku byla rétorika chápána jako nástroj výchovy a jaké místo měla v antické výuce. Odpovídá také na otázku, jaké bylo její postavení ve středověkém a renesančním školství. Závěrem kapitoly upozorňuje, že již v době osvícení začíná proces postupné likvidace rétoriky jako školního předmětu.

Za velmi užitečnou lze považovat poslední, jedenáctou kapitolu, ve které Korolko nastínil hlavní etapy historie rétoriky. Je až s podivem, jak se autorovi podařilo na malé ploše (20 stran) zachytit nejdůležitější fáze vývoje rétoriky: od rétoriky řecké, přes římskou, byzantskou, středověkou až po rétoriku nového věku (rétoriku renesanční, barokní, osvícenství a romantismu). Charakterizuje nejen hlavní představitele (rétory), ale i jejich díla a zdůrazňuje některé jejich myšlenky. Nezapomíná ani na stručný přehled vývoje polské rétoriky.

Korolkova kniha má závěr, ve kterém najdeme velmi cenné autorovy hodnotící soudy o antické rétorice. Vyzdvihuje zejména její univerzálnost, otevřenost („je nekonečná ve svých možnostech“) a aktuálnost.

K výkladové části recenzované knihy je připojena poměrně rozsáhlá část textová (105 stran). Autor chce v ní dnešnímu čtenáři alespoň částečně přiblížit prameny antické rétoriky a zároveň tematicky doplnit výkladovou část své knihy. V této cenné chrestomatii najdeme ukázky z děl takových autorů, jako jsou Gorgias, Platón, Aristoteles, Cicero, Quintilianus.

Vedle bohaté bibliografie obsahuje Korolkova kniha ještě užitečný rejstřík termínů řeckých, latinských a polských.

Závěrem chci konstatovat, že recenzovaná práce M. Korolka patří nesporně k velmi zdařilým publikacím o klasické rétorice, na kterou moderně pojatá rétorika musí ještě více navazovat. Nejblíže k recenzované encyklopedické příručce má u nás práce J. Krause Rétorika v dějinách jazykové komunikace (Academia, Praha 1981), kde český čtenář najde další literaturu.

Naše řeč, ročník 75 (1992), číslo 2, s. 99-102

Předchozí Otto Exner: Některé charakteristické rysy úředního jazyka komunistické éry

Následující Jana Hoffmannová: Monografie o dialogu v prózách K. H. Máchy (a jeho současníků)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1