Ke stupňování složených přídavných jmen
Ivana Bozděchová
[Articles]
-
0. Otázkami stupňování přídavných jmen obecně i podle jejich jednotlivých typů se zabývají všechny naše mluvnice. Popisují především formální stránku stupňování. Vyšla také řada časopiseckých příspěvků, které se věnují této problematice v obecné rovině i zcela konkrétně, z různých hledisek, např. konfrontačního, srovnávacího.[1] Složená příd. jm. (kompozita) se stupňují týmiž formálními prostředky jako příd. jm. nesložená; jednotlivé typy složenin se však stupňují rozmanitými způsoby. Této problematice nebyla dosud věnována zvláštní pozornost ani ve slovotvorbě, ani v gramatice. V tomto příspěvku se pokusíme alespoň v hrubých rysech popsat stupňování (tvoření 2. stupně) složených příd. jm. a uvést jeho základní typy.[2]
1. Z hlediska stupňování je základní rozdíl mezi složeninami vlastními a nevlastními (spřežkami). Spřežky totiž mívají kromě připojení přípony pro 2. st. možnost rozložení (dekompozice) v původní části (přičemž se stupňuje adjektivní člen): záviděníhodný — 2. st.: záviděníhodnější i závidění hodnější nebo hodnější závidění; obdobně vědychtivý, ctižádostivý atd. Ne vždy se však tyto možnosti realizují; zdá se, že některé spřežky se v praxi zpravidla nerozkládají (např. spřežky s druhým členem -plný: duchaplný — duchaplnější, podobně žáruplný, strastiplný, ohleduplný, tajuplný, smysluplný, rozporuplný atd.). Ve všech těchto případech jde o složeniny rekční, s objektovou determinací, v nichž příd. jm. plný má vazbu s podst. jm. abstraktním. Toto příd. jm. se ve svém základním významu (‚obsahující v sobě takové množství, na kolik je místo; obsahující něco ve velmi hojné míře‘; viz Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978, s. 343) primárně vztahuje ke konkrétním podst. jm. (plná láhev, místnost plná lidí), sekundárně i k abstraktům (zde pak lze [242]užít i jmenný tvar příd. jm.: plný / pln radosti). V základním významu je vlastně formální stupňování nadbytečné, 1. st. sám vyjadřuje nejvyšší (plnou) míru. Ve složenině s abstraktním komponentem se lexikální význam příd. jm. plný neuplatňuje samostatně, složenina nabývá nového komplexního významu (srov. duchaplný = bystrý, tajuplný = záhadný). Tento význam (jeho jednota) je při stupňování signalizován zachováním slovního celku. Podobná je situace u spřežek s příd. jm. opačného významu, totéž -prázdný (liduprázdný), a také u adjektiv jako krvelačný, krvežíznivý, bohapustý, ctižádostivý, sebevědomý, sebejistý, cílevědomý, rádobyvtipný atd. U spřežek, kde se více pociťuje složenost (jejich význam je téměř shodný s významem volného spojení slov), se užívá při stupňování i dekompozice. Srov. např. spřežky s druhým členem -hodný: politováníhodný, záviděníhodný, pozoruhodný, obdivuhodný, chvályhodný, úctyhodný atd.; -schopný: životaschopný, akceschopný, bojeschopný, práceschopný, provozuschopný; -chtivý: bojechtivý, pomstychtivý, ziskuchtivý; -vzdorný: žáruvzdorný, ohnivzdorný, složeniny jako pravděpodobný apod. (i v těchto případech má většinou adjektivní člen vazbu s abstraktním podst. jm.). Záleží zde zřejmě na vztahu lexikálního a slovotvorného významu spřežky (tj. na vztahu komponentů vzhledem k celkovému významu), a v důsledku toho i na povědomí její slovotvorné struktury (při větším oddálení lexikálního významu od slovotvorného je zřejmě tendence spřežku nerozkládat). U některých spřežek (bohulibý, bohumilý) dekompoziční stupňování není možné proto, že by první komponent nabyl svého konkrétního významu (bůh). Naopak jedinou možností je dekompoziční stupňování při vyjadřování vyšší míry příznaku (pojmenovaného v prvním členu spřežky) děje pojmenovaného zpřídavnělým přechodníkem ve druhém členu (příd. jm. tohoto původu se z formálněmorfologických důvodů nestupňují), např. hlubokokořenící — kořenící hlouběji, dlouhotrvající — trvající déle. U těchto spřežek je dekompoziční stupňování specifické tím, že se stupňuje první (nikoliv druhý) člen. Příznak pojmenovaný v prvním členu spřežky musí být příslovečné (cirkumstantivní) povahy. U deverbálních příd. jm. s doplněním ve smyslu objektové determinace (tj. u složenin, v nichž první člen plní funkci předmětu děje vyjádřeného druhým členem) lze uvažovat o míře jen u děje samého (možnost komparace je tedy závislá na sémantice slovesa, od jehož přechodníku je příd. jm. utvořeno): srov. voduodrážející — více odrážející vodu; to však nelze u příd. jm. kovoobráběcí, dřevozpracu[243]jící aj. Formálně lze 2. st. u tohoto typu spřežek utvořených z přechodníku vyjádřit pouze opisem; jde tedy v tomto případě o dekompoziční opisné stupňování (na rozdíl od vlastního, příponového dekompozičního stupňování typu pravdě podobnější nebo hlouběji kořenící). Všechna takto tvořená (a opisně stupňovaná) příd. jm. patří mezi spřežky, které jsou významově téměř shodné s výchozím spojením slov (povědomí složenosti posiluje zachování slovesných kategorií u zpřídavnělého přechodníku).
2. Vlastní složeniny tuto schopnost dekompozice nemají, neboť jejich podoba nepřipouští samostatné užití obou členů (nebo alespoň jednoho) bez formálních změn. Podmínkou stupňování je (stejně jako u spřežek), aby adjektivní člen byl sémanticky stupňovatelný (stupňovatelnost je spojena s kvalitativním významem, adjektiva vztahová se většinou nestupňují). Vyjádření vyšší míry pojmenovávané vlastnosti se však týká celkového významu složeniny. Sémantické hledisko je zde rozhodující, protože nezáleží na slovním druhu nestupňovaného členu ani na původu stupňovaného členu. Stupňují se adjektivní složeniny s prvním členem různého slovního druhu a s druhým členem primárním i sekundárním příd. jm., a to od různého slovního druhu. Tak se např. stupňují složeniny s druhým členem původním: vodorovný, vodotěsný, vzduchotěsný, vzduchoprázdný (první člen substantivní, vztah mezi členy příslovečný, zřetelový), věrohodný (vztah objektový); tmavomodrý, zlatožlutý, žlutorůžový, (první člen adverbiální, vztah příslovečný); samozřejmý (první člen zájmenný — vztah doplňkový). V kompozitech, která lze stupňovat, obsahujících druhý člen nepůvodní, utvořený, nabývá tento druhý člen ve spojení s prvním členem charakteru kvalitativního příd. jm. (někdy na rozdíl od obdobného samostatného relačního příd. jm., např. rostlý — samorostlý). Druhý člen je v takovýchto kompozitech nejčastěji substantivního a slovesného původu, první člen hlavně adjektivní, substantivní, číslovkový a pronominální (zájmenný).
Srov. např. složeniny:
2.1. s druhým členem substantivního původu: 2.1.1. dlouhodobý, krátkodobý, tvrdohlavý, pestrobarevný, lehkovážný, přímočarý, střednědobý (první člen adjektivní, převážně tvrdé příd. jm., vzájemný vztah mezi členy přívlastkový); 2.1.2. samoúčelný, svéprávný, svéhlavý (první člen zájmenný, vztah přívlastkový); 2.1.3. jednoduchý, mnohotvárný, druhořadý, prvořadý, mnohostranný (první člen číslovkový, vztah přívlastkový);
2.2. s druhým členem slovesného původu: 2.2.1. činorodý, divotvorný, teplomilný, louhovzdorný, směrodatný, zkázonosný, zlověstný (první člen substan[244]tivní, vztah objektový); 2.2.2. právoplatný (první člen substantivní, vztah příslovečný, zřetelový); 2.2.3. starobylý (první člen adjektivní, vztah přísudkový); 2.2.4. samostatný, svébytný (první člen pronominální, vztah doplňkový); 2.2.5. všemocný (první člen zájmenný, vztah předmětový); 2.2.6. mnohoznačný (první člen číslovkový, vztah příslovečný); 2.2.7. rychlorozpustný, dalekosáhlý (první člen adverbiální, vztah příslovečný).
3. Nový, celkový význam adjektivní složeniny někdy nedovoluje vyjádřit vyšší míru, i když ji samostatně (mimo složeninu) adjektivní člen vyjadřuje; např. lidovědemokratický × demokratický — demokratičtější (v neterminologickém významu, jakožto příd. jm. jakostní). Takovouto ztrátu stupňovatelnosti najdeme i u spřežek, např. všehoschopný (spřežku lze však někdy stupňovat při dekompozici, tedy schopnější všeho, stejně jako samostatné příd. jm. schopný — schopnější). Důvodem ztráty stupňovatelnosti je bližší určení druhého členu členem prvním ve složenině, a to především ve dvojím smyslu:
3.1. První člen vymezuje druhý kvantitativně, měrově nebo rozsahově, např. sáhodlouhý, dvojúčelový, polotvrdý, polomastný, polovodivý, pololidový, polovzdělaný, polovyschlý, mnohoznačný (první člen bývá v takových případech realizován číslovkou nebo slovem kvantifikujícím). Mnohá kompozita s prvním členem málo-, mnoho- mívají synonyma s prvním členem méně-, více- (např. málotřídní = ménětřídní, mnohoznačný = víceznačný, mnohobarevný = vícebarevný, mnohočlenný = vícečlenný, mnohojazyčný = vícejazyčný apod.). U kvantifikujících výrazů dochází tedy při jejich užití jako prvních členů kompozita k neutralizaci protikladu 1. a 2. st. (málo — méně, mnoho — více); tedy např. více zde znamená ‚více než jedna‘, tj. stejně jako mnoho (více neznamená jen vyšší hodnotu než mnoho). Tato příd. jm. se někdy stupňují při hodnocení v jakostní příd. jm.: vícebarevnější (pestřejší), jednoznačnější (jistější, určitější), mnohoznačnější, víceznačnější (neurčitější), mnohostrannější člověk, tj. schopnější (naproti tomu: mnohostranná, vícestranná dohoda). Všechna příd. jm. s prvním členem málo- nebo mnoho- však takováto synonyma s méně- nebo více- nemají: málozubý, mnohomluvný. Naopak někdy existují jen příd. jm. s prvním členem méně- nebo více-: méněschopný, víceatomový. V těchto případech je možné stupňovat (příponově), pokud je druhý člen sémanticky stupňovatelný (např. mnohomluvnější, méněcennější apod.). K tomuto typu významové determinace druhého členu složeniny prvním členem bychom mohli zařadit také příd. jm. přirovnávací, jako jsou sněhobílý, skálotvrdý, zlatožlutý, stříbrolesklý, stříbrobílý, která rovněž nelze z významových [245]důvodů stupňovat. První složka vyjadřuje vysokou míru (kvalitu) vlastnosti (bělosti, tvrdosti, žlutosti, lesku) a neposunuje význam složeniny proti spojení slov bílý jako sníh, tvrdý jako skála, žlutý jako zlato atd. Význam srovnání (bělejší než sníh, tvrdší než skála atd.) se zde aktuálně neprojevuje. Avšak u přirovnávacích příd. jm. jako bleskurychlý, skálopevný, vodorovný, kde nejde o pouhé přirovnání (první člen se zde neuplatňuje ve svém vlastním lexikálním významu, neomezuje druhý člen na vysokou, příp. nejvyšší míru), lze vytvořit 2. stupeň (a to zejména při přeneseném užití): bleskurychlejší odpověď, skálopevnější přesvědčení apod.
3.2. Významová determinace druhého členu prvním (hlavně ve smyslu přívlastkovém a příslovečně zřetelovém) je doprovázena změnou stylové platnosti slova, a to zejména ve smyslu jeho terminologizace (výchozí příd. jm. bývá neutrální, výsledná složenina odborný termín). S tímto stylovým posunem se mění i sémantika příd. jm. k jeho jednoznačnosti, příp. k zúžení jeho lexikálního významu, např.: druhověspecifický (specifický ‚zvláštní‘, 2. st. specifičtější), ideověvýchovný, estetickovýchovný (× výchovnější), vzduchoprázdny, elektrodynamický (dynamičtější = pohyblivější), technickoekonomický (ekonomičtější = úspornější), optickomechanický (mechaničtější = bezmyšlenkovitější), vědeckofantastický (fantastičtější = neskutečnější), politickomorální, historickoidealistický, sociálněkulturní, vysokodaleký (složenina ke spojení vysoký a daleký skok), lehkorostlý (oproti samorostlý) atd.,
3.3. eventuálně se uplatňují oba typy determinace (3.1., 3.2.) zároveň: makroglobální.
Obdobně se také nestupňují složená příd. jm., v nichž první člen (zprav. adjektivní nebo příslovečné povahy) je samostatně stupňovatelný a druhý člen je (významově) nestupňovatelný: srov. např. krátkozobý, měkkozobý, velkoplodý, silnoproudý, lehkorostlý, vysokotlaký, krátkozraký, staročeský, dlouhoperiodický, rychlořezný, mnohonárodní, velkokapacitní, mnohoměsíční atd. Tato příd. jm. jsou z hlediska významového vztahová, celkový význam tedy rozhoduje o jejich nestupňovatelnosti. Navíc tyto složeniny mají často platnost odborných termínů.
4. Slovotvorně (v rámci jednoho slova) lze stupňovat pouze koncový (většinou druhý) člen složeniny. Mnohá složená adjektiva vyjadřující vlastnost, u níž lze uvažovat o stupních míry, obsahují však pouze první člen (povahy adjektivní nebo příslovečné) stupňovatelný sémanticky. Pro komparaci se pak nabízejí dvě možnosti:
[246]4.1. Formálně se stupňuje druhý člen, složenina je jako celek zachována: prvořadý — prvořadější, i když vyšší míra se týká vlastnosti vyjádřené prvním členem. Obdobně je: dalekosáhlý — dalekosáhlejší (druhý stupeň má vyjadřovat ‚sahající dále‘), málomluvný — málomluvnější (‚mluvící méně‘), rychlorozpustný, starobylý, drahocenný, dalekonosný apod.
4.2. Komparativ lze vyjádřit pouze opisem (tj. spojením 2. st. základového slova prvního členu se základovým slovem druhého členu složeniny), např. tmavomodrý — tmavěji modrý (2. st. příslovce ukazuje k výchozímu spojení tmavě modrý). Patří sem též tzv. bahuvrihiové (posesívní) složeniny (s prvním členem stupňovatelným), např. černovlasý — mající černější vlasy, dlouhoperiodický — o delších periodách, velkokapacitní — s větší kapacitou, mnohaletý — trvající více let, několikaměsíční — trvající více měsíců atd. Toto syntaktické stupňování je u vlastních složenin obdobou dekompozičního stupňování u spřežek (kromě pouhé dekompozice zde však dochází k úpravě členů složeniny v příslušná základová slova výchozího syntagmatu, a tím i ke změně slovnědruhové platnosti — u bahuvrihiových kompozit). O komparaci lze u bahuvrihiových složenin (na rozdíl od ostatních typů složenin) mluvit jen s jistým omezením, neboť vyjádření míry se týká jen jednoho členu.
5. Stupňování adjektivních složenin, jejichž oba členy jsou sémanticky samostatně stupňovatelná příd. jm. (příp. příslovce), je zřejmě podmíněno vztahem (formálním i významovým) obou členů. U složenin subordinačních se stupňuje podle smyslu buď člen určující (jasněžlutý — jasněji žlutý, nesnadnohořlavý — nesnadněji hořlavý), nebo určovaný (jasněžlutější, tmavomodřejší), u koordinačních pak koncový člen, ačkoliv to nemusí vždy odpovídat celkovému významu (zvlášť u souřadných složenin, mezi jejichž členy je těsná významová jednota), srov. např. sladkokyselý — sladkokyselejší, kde 2. st. vyjadřuje vyšší míru (jedné) nové kvality, tedy nejen kyselejší. Tento způsob stupňování je jazykově nejednoznačný (svědčí o tom v některých případech i existence složenin s opačným pořadím členů, tedy např. u podřadných složenin synonymní adjektiva věrohodný a hodnověrný — komparativy, které jsou také synonymní, lze utvořit od obou: věrohodnější, hodnověrnější.
6. Zvláštní skupinu tvoří adjektivní složeniny s prvním členem zájmenným a s druhým členem v komparativu, např. sebemenší, sebevětší, sebelepší. Tato příd. jm. vyjadřují největší možnou míru vlast[247]nosti (sebe- je zde v platnosti přirovnávacího genitivu). Existují jen v této, již stupňované podobě. Od takovýchto příd. jm. je třeba odlišovat kompozita jako sebevědomý, sebejistý, sebekritický, kde první člen sebe- označuje původce i předmět děje zároveň, a lze je stupňovat (v závislosti na stupňovatelnosti druhého členu), tedy např. sebevědomější, sebejistější, sebekritičtější apod.[3]
7. Možnost tvořit komparativ od adjektivních složenin je tedy dána oběma členy, nikoliv pouze členem koncovým, u kterého se stupňování (kromě případů syntaktického stupňování) formálně realizuje. Potvrzuje se tak jednotnost složenin jako celku (významové i formální sjednocení obou členů a jejich osamostatnění od výchozího syntaktického spojení). Dekompoziční stupňování umožňuje chápat samostatnost (složeného) slova jako jev potenciální (v Mathesiově pojetí slova jako formální jazykové jednotky),[4] srov. v citované stati uvedenou potenciálnost rázu, dokazující potenciálnost samostatnosti slova. Možnost dekompozice některých spřežek při stupňování svědčí také o jejich postavení na přechodu mezi vlastními složeninami a syntaktickým spojením slov (oproti vlastním složeninám mívají části spřežek větší samostatnost významovou a někdy i formální — viz jejich pravopis). Rozložení spřežky je však pouze jednou možnou variantou stupňování, jako celek lze spřežku při stupňování zachovat vždy. V tom se spřežky shodují s vlastními složeninami, a proto je také oprávněné spřežky řadit mezi složeniny.
8. Z hlediska onomaziologického se při stupňování uplatňují modifikační kategorie (k pojmenování již hotovému se přidává příznak míry). Obdobně je tomu např. při odvozování zápornou předponou ne- (přidává se příznak záporu, popření). Právě zápor uvedl M. Helcl[5] jako nový znak (důkaz) významové jednotnosti složenin [248](tedy možnost prostého popření připojením záporky ne- před celé spojení obou složek). Za další znak této jednotnosti (u složených adjektiv) můžeme chápat stupňování, jak jsme se to pokusili objasnit v tomto příspěvku.
9. Shrnutí: Při stupňování složených příd. jm. se uplatňují tyto základní formální typy:
/1/ příponové (syntetické) stupňování, např. činorodější, pravděpodobnější;
/2/ dekompoziční stupňování, a to a) vlastní (příponové), např. pravdě podobnější, hlouběji kořenící, b) opisné, např. více odrážející vodu;
/3/ opisné (analytické) stupňování, např. více činorodý, více pravděpodobný;
/4/ syntaktické stupňování (parafráze), např. mající tmavější vlasy.
Syntetické a analytické stupňování je funkčně rovnocenné (synonymní); analytické stupňování (pomocí příslovce) lze užít u těch typů složenin (vlastních i nevlastních), které lze zároveň stupňovat i synteticky. Dekompoziční stupňování je omezeno na některé typy nevlastních složenin; v závislosti na formě a významu členů těchto spřežek se rozlišuje příponové a opisné dekompoziční stupňování. Dekompoziční stupňování se nevyskytuje u vlastních složenin; za jeho jistou obdobu lze považovat u některých typů vlastních složenin (hlavně u tzv. bahuvrihiových složenin) syntaktické stupňování (tj. vyjádření vyšší míry parafrází).
[1] Viz např. I. Poldauf, O podstatě stupňování přídavných jmen, Časopis pro moderní filologii 31, 1948, s. 102—122; Ct. Bosák, Opisný komparativ v současné ruštině, sb. Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české 2, 1961, s. 133; H. Křížková, K absolutnímu užití komparativu v ruštině a češtině, Ruský jazyk 14, 1963/64, s. 337—382.
[2] Nebudeme se zde zabývat tvořením 3. st., které je zcela pravidelné, a to z 2. st. předponou nej-.
[3] Při popisu stupňování složených příd. jm. jsme se zaměřili na příponové (syntetické) stupňování (tvoření 2. st.); opisné (analytické) stupňování jsme uváděli pouze u těch případů, kdy syntetické stupňování není možné. U všech typů složenin je však možnost opisného stupňování (srov. např. více pravděpodobný vedle pravděpodobnější, více pravotočivý vedle pravotočivější). Ve srovnání s příd. jm. nesloženými, která se stupňují příponově (kromě dějových příd. jm., např. více prosperující), se opisnému způsobu u složených příd. jm. dává častěji přednost před příponovým. Důvod je praktický — délka složeného slova se při stupňování ještě zvětšuje. (Volba příponového a opisného způsobu stupňování u daných složených příd. jm. je zřejmě podmíněna i stylově.)
[4] V. Mathesius, O potencionálnosti jevů jazykových, 1911, sb. U základů pražské jazykovědné školy, Praha 1970, s. 5—34.
[5] M. Helcl, Podstata kompozice a její podíl na rozhojňování slovní zásoby jazyka českého, kandidátská disertační práce, Praha 1957.
Naše řeč, volume 73 (1990), issue 5, pp. 241-248
Previous Stanislava Kloferová: Nářeční pojmenování plodů lopuchu v češtině
Next Olga Martincová: O mluveném jazyku a jazykové kultuře
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1