Nářeční pojmenování plodů lopuchu v češtině

Stanislava Kloferová

[Articles]

(pdf)

-

I taková vcelku bezvýznamná a nepraktická věc, jako je ostnaté plodenství lopuchu (rostliny Arctium L.), přichycující se háčkovitými chlupy na srst (tak Slovník spisovného jazyka českého 1, Praha 1960, s. 1132), ale také velmi dobře na šaty a vlasy, může přinést velice zajímavé svědectví; v našem případě jazykové, dokládající utváření a existenci určitého způsobu pojmenování v národním jazyce v průběhu jeho minulého a současného vývoje.[1]

Sledování názvů plodů lopuchu v nespisovných útvarech naší mateřštiny je o to zajímavější, uvědomíme-li si, že pro uvedený denotát (předmět mimojazykové skutečnosti) neexistuje ve spisovné češtině specifické označení terminologické povahy. Absence pojmenování ve spisovném jazyce plyne z perifernosti denotátu (jde o věc pro oficiální nomenklatury nedůležitou), avšak v lidovém jazyce je situace opačná. Ten přímo vyhledává případy pojmenování věcí sice nedůležitých, ale provokujících libostí nebo nelibostí, kterou vzbuzují.

Nářeční pojmenování ostnatých plodů lopuchu charakterizuje bohatá lexikální diferenciace, jejímž průvodním jevem je expresívnost každého výrazu. Naprostá většina pojmenování má metaforický původ. Expresívní zabarvení odráží přitom záporné hodnocení nářečními mluvčími a souvisí nepochybně s vnější podobou plodenství lopuchu a jeho přilnavostí, ale též s jeho neužitečností a nevítaností. Motivační příznaky, na jejichž základě došlo k přenesení, jsou si často blízké a nezřídka se u jednotlivých slov prolínají. Tak např. tvarem jsou motivovány výrazy knoflíky (bombíky), jejich ostnatostí a pichlavostí špendlíky, pícháče, bodláky, obtížnou odstranitelností pak nouze, bída, psota a smůla, u nichž lze navíc předpokládat motivující moment ‚neužitečnost, nepříjemnost‘ atp. Přenesením pojmenování osob (a tedy i jistou personifikací) dochází u příslušných slov k zvýraznění expresívních příznaků, které se tu soustřeďují na postižení záporných lidských vlastností, jakými jsou např. neodbytnost, obtížnost, ale též [236]dravost, snaha škodit atd.: žebráky, zloděje, židi, žertovně i švagři, ženiši, galánky, stryky, snad i babky. Obdobné motivační zdroje nalézáme u přenesených pojmenování zvířat: ježky, vlky, kočky, vši, připíňáky (připíňák nář. ‚klíště‘).[2] I tady se ostatně prolínají příznaky vnější podobnosti (chlupatost, rozježenost) a vlastního projevu chování (dravost, neodbytnost, zakousnutí atp.). Některá pojmenování mohou označovat sledované plodenství až sekundárně, jejich prvotní význam je patrně rostlina celá, tj. ‚lopuch‘. Náleží sem např. babí hněv, čumbrky, bodláky, a připustíme-li Machkův výklad, pak i kotačky.[3] Není rovněž vyloučeno, že by do této skupiny mohl patřit i výraz žebráky z jihozápadočeských nářečí, v nichž byl zapsán i tvar žebráčí. Lze tudíž předpokládat, že jde formou o kolektivum, jehož základem je název celé rostliny, tj. žebrák. Obdobné paralely nacházíme i v jiných nářečích, srov. např. vztah vlky, babky × lopuší, lopuní, pcháčí apod. (nikoliv *vlčí, babčí).

Na územích s tradičním osídlením ještě dnes příslušné nářeční ekvivalenty přežívají, a to i ve městech, kde dochází k výraznější nářeční nivelizaci. Jistou raritou je vytvoření „městského“ neologismu brněnského. Zde totiž, na pomezí územních areálů slov babky a kudlačky vznikly kudlibabky. Za své je přejímají nejen Brňané, ale i děti rodičů přišedších sem z různých nářečních oblastí. Tak vzniká kuriózní jev: zatímco např. v Prostějově znají různé generační vrstvy uvedenou reálii jako vlky, ve Strakonicích jako žebráky, pak v Brně děti původem nebrněnských obyvatel nejenže nectí rodičovskou tradici (což je však přirozené, protože vyrůstají v dětském kolektivu brněnském), ale přebírají tu od svých vrstevníků nové pojmenování kudlibabky. U samotných rodilých Brňanů si starší generace uchovává v paměti již zmíněné kudlačky (případně též kotačky).[4]

Na tomto místě je třeba poznamenat, že bez zajímavosti nezůstává ani výraz bodláky, u něhož patrně nejde o přímé přenesení názvu jiné rostliny (rod Carduus) na lopuch. Mluvčí (pocházející zprav. z městského prostředí) nerozlišují mezi jednotlivými druhy rostlin s pichlavým plodenstvím a obecně je označují slovem bodlák. Navíc má uvedené [237]pojmenování tu výhodu, že explicitně vyjadřuje nápadnou vlastnost denotátu (ať už jde o rostliny, nebo o jejich plody), totiž pichlavost; kromě toho postrádá výrazné expresívní zabarvení vlastní naprosté většině dialektismů, a figuruje tudíž jako výraz neutrální. Naznačenému vývoji bezpochyby přispěl i ústup z jazykového užívání, který patrně souvisí se zanikající potřebou plody lopuchu pojmenovávat. U dětí vlastně pozvolna mizí už i sám pojem, ostnaté kuličky jsou pro ně nezajímavé a ocitají se mimo jejich pozornost, protože zdrojem dětské zábavy se dnes stávají „civilizovanější“ předměty — názvům plodů lopuchu, jak vidět, ke škodě.

Jazykový zeměpis umožňující projekci nářečních pojmenování po celém území českého národního jazyka skýtá navíc pozoruhodný obraz zeměpisného rozrůznění jednotlivých ekvivalentů. Izoglosy vymezující výskyt jednotlivých dialektismů se tu namnoze překrývají s hranicemi archaických nářečních celků.[5]

Jazykovězeměpisná metoda umožňuje vyslovit právě na základě geografických souvislostí další možnou etymologii slova kotačka ‚plod lopuchu‘. Jak bylo uvedeno výše, Machek soudí, že tu došlo k přenesení pojmenování jiné rostliny. Jazyková situace v blízkém nářečním okolí však poskytuje i další možný výklad. V těsném sousedství areálu slova kotačky se užívá pojmenování kočky, kocáky, chocové knoflíky. Adjektivum chocový v posledním uvedeném dokladu je odvozeno od substantiva choc, které patrně souvisí s blízkostí někdejšího německého osídlení na Svitavsku (připomeňme si brněnské koc v jeho původním významu ‚kočka‘), navíc navazuje na doudlebský dialektismus choce, jehož počáteční ch- je zřetelným reflexem německého aspirovaného k- (byla tu ostatně zjištěna i podoba kchoce a k’oce). Jinými slovy, není bezpředmětné domnívat se, že kotačky mají etymologii vpravdě „kočičí“. V blízkosti názvů kocáky a chocové knoflíky zaznamenal výzkum též název mandy. Dnes v této oblasti nabylo slovo manda jiného významu, ale F. Bartoš je dokládá z východní Moravy ve významu ‚kočka‘[6]; připomeňme v této souvislosti i celonárodní výraz macek ‚kocour‘. V pojmenování kotačka patrně viděl tuto spojitost i J. Presl, tvůrce obrozenského botanického názvosloví. Povýšil staročeskou kotačku na máčku, tedy opět na ‚kočku‘. Když už se zmiňujeme o vztahu obrozenců k plodům lopuchu, uveďme, že J. Jungmann je označuje jako „chytající se na šaty knoflíky hořkého lu[238]penu“.[7] Názvem knoflíky se prozradil jako pravý hudlický rodák: pro Berounsko je ještě v materiále shromážděném v 60. letech našeho století příznačné slovo knoflíky.

Zajímavá je i motivační propojenost, vázaná vztahy územními. O slovech choce, kočky, kotačky, případně mandy, už byla řeč. Pojmenováním žebráky se shodují jihočeské dialekty s Kladskem a Ostravskem, motivačně totožné jsou polské dziady ‚žebráky‘. Se západočeským výrazem knoflíky koresponduje tentýž název na Svitavsku (zde zřejmě i v pravděpodobné návaznosti na mluvu dřívějších německých osídlenců) a slezský ekvivalent knefle (tady je vliv němčiny nabíledni). Z jižních Čech je doložen výraz vši (případně žebrácké vši), němčina užívá slova Klette ‚lopuch i plod‘, přeneseně i v idiomu existujícím v češtině v podobě držet se někoho jako veš (něm. an j-m wie eine Klette hängen). Výraz Klette ostatně souvisí se slovesem kleben ‚lepit‘.[8] Uvedená etymologie svádí k obdobnému výkladu severozápadočeského regionalismu lepíky, toto spojení však patrně není na místě. Podle Machka souvisí slovo lepík se staročeským řepík ‚lopuch‘ (řepí ‚plod lopuchu‘), doloženým navíc i ve slovenském národním jazyce.[9] Významový základ by se tu pak shodoval s výrazem kudlačka, neboť substantivum řepík navazuje na sloveso vřepiti/vpeřiti ‚vetknouti, např. ruku do vlasů‘.[10] V novějším období vývoje dialektů však nelze vyloučit změnu počátečního ř > l (řepík > lepík) možnou adideací (formálně významovým přikloněním k jinému slovu, zvukově blízkému) ke slovesu lepit; ve prospěch tohoto předpokladu hovoří i doklad lípáky v areálu pojmenování lepíky.

Nebudeme tu zabíhat do dalších podrobností, uveďme však ještě, že shodné motivační zdroje existují i v příbuzné slovenštině, jejíž dialekty nabízejí rovněž nepřeberné množství výrazů, často shodných s ekvivalenty českými: vlky, ploštice, blechy, koľačky, gombíky, bobáky, bubáky, repíče atd.[11]

Jak vidět, i v dnešní době, kdy tradiční nářečí jako dílčí, oblastně vymezené jazykové systémy nespisovné vrstvy českého národního ja[239]zyka rychle ustupují, lze bezpečně u každého z nás nalézt návaznost na jazykovou tradici předků. Vděčným pomocníkem je přitom část slovní zásoby pojmenovávající denotáty, které jsou pro mluvčího v každodenní běžné komunikaci podružné, stojí na okraji naší pozornosti, a nepodléhají tudíž bezprostřednímu tlaku spisovného jazyka. Ten pro ně buď nemá plnohodnotný ekvivalent (vedle plodů lopuchu připomeňme např. chuchvalec ovoce), nebo jim přisuzuje konkrétní výraz jen formálně, tj. výraz znají pouze uživatelé určité části území národního jazyka (patří sem např. slova bouchoř ‚plod švestky znetvořený houbou Taphrina pruni‘, bubák ‚uschlý tmavý zbytek květního kalichu rostlin na malvicích‘ atp.).

 

Text k mapě

Mapa znázorňuje zeměpisné rozložení základních areálů. Výrazu knoflíky se užívá ojediněle místy i jinde, zejména v nářečích středočeských, středomoravských a slezských. Název žebráky se objevuje dále i v Kladsku a na Ostravsku. Z okrajových regionalismů připomínáme např. výrazy připíňáky (Trutnovsko), zloděje (západní Slezsko) a špendlíky (střední Čechy).

[240]

 

---

[1] Jazykový materiál pochází z terénního výzkumu pro Český jazykový atlas, uskutečného v 60. letech ve vybraných obcích a městech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

[2] Morfologických alternací u maskulin (vlky × vlci) si zde nevšímáme.

[3] Podle V. Machka je slovo kotačka ‚plod lopuchu‘ až výsledkem přenesení pojmenování rostliny máčky (Eryngium) „vzhledem k pichlavosti“, srov. Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1971, s. 282.

[4] Pro úplnost dodáváme, že na slově kudlibabka se podílejí dva komponenty, a to nářeční sloveso kudlit ‚tahat za vlasy‘ a nářeční substantivum babka ‚plod lopuchu‘.

[5] Tato skutečnost je o to zajímavější, uvědomíme-li si, že základem současného členění dialektů českého národního jazyka je rovina hláskoslovná.

[6] F. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, s. 191.

[7] J. Jungmann, Slovník česko-německý 1, Praha 1835, s. 807, heslo choce.

[8] F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Berlin und Leipzig 1934, s. 307.

[9] V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin. Praha 1954, s. 255.

[10] D. cit. v pozn. 9, s. 530.

[11] Za tuto informaci vděčím PhDr. A. Ferenčíkové, CSc., z Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra v Bratislavě. Materiál pochází z archívu dialektologického oddělení.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 5, pp. 235-240

Previous Eva Macháčková: K přivlastňovacím zájmenům vztažným

Next Ivana Bozděchová: Ke stupňování složených přídavných jmen