Mírové iniciativy

Věra Vlková

[Short articles]

(pdf)

-

Jedním z výrazných projevů dynamiky slovní zásoby současné češtiny je poměrně rozsáhlé tvoření plurálových podob u abstraktních názvů a jejich značná frekvence v jazykových projevech. Mezi nejfrekventovanější a také nejdiskutovanější se řadí množné číslo podstatného jména iniciativa, např. mírové iniciativy, společenské iniciativy, občanské iniciativy.

Jisté rozpaky při hodnocení těchto pojmenování jsou dány především tím, že podstatná jména abstraktní, stejně jako některá jiná jména, bývají tradičně vázána na užívání v čísle jednotném. V dnešních mluvnicích[1] se hovoří o tom, že vedle podstatných jmen hromadných, která souborně označují vždy více věcí téhož druhu (srov. např. dříví, listí, kamení, křoví), množné číslo zpravidla netvoří ani jména látková, která označují látku jevící se jako kompaktní celek (např. voda, benzín, olej, sklo, ruda, zlato, železo, palivo, hnojivo, písek, světlo). Množné číslo dále zpravidla netvoří ta abstraktní podstatná jména, která slouží k označení dějů (např. myšlení, čtení, chůze, výstavba, výroba) a vlastností (např. dobro, moudrost, závist, nepřátelství). Takovýchto jmen směřujících k užití v množném čísle v současném jazyce stále přibývá. Nejvýrazněji se tento vývojový pohyb projevuje u jmen látkových a u abstrakt. Mezi posledně jmenované, a to mezi názvy vlastností, se řadí i podstatné jméno iniciativa.

Při užití uvedených typů podstatných jmen v množném čísle dochází k určitému významovému posunu. Např. jména látková slouží především k označení různých druhů látek, srov. spojení jako minerální vody, topné oleje, železné a neželezné rudy, tekutá paliva, zelená krmiva.

Plurálové tvary u abstraktních podstatných jmen charakterizuje Mluvnice češtiny[2] jako různé modifikace významu výchozího, reprezentovaného tvary singulárovými. Jména dějová mohou v množném čísle nabývat významu výsledku děje, např. obě stavby byly dokončeny v předstihu, ukázal mi své kresby, vyprávěl mi o svých zážitcích z dovolené. Dále mohou označovat místo děje (koupele, zavážky apod.), popř. prostředek nebo okolnost děje (splátky, připomínky, výčitky, sázky aj.).

Podobně pojmenování vlastností mohou nabývat významu projevu těchto vlastností, často v závislosti na kontextu, srov. např.: stojí za to žít pro drobné radosti, dopouští se stále stejných nepřesností, neobešlo se to bez násilností, během zápasu se dopustil několika surovostí.

U některých abstrakt vyjadřuje množné číslo význam soubornosti, např. tvůrčí možnosti, dílčí dovednosti, teoretické i praktické znalostií. Velmi často množné číslo dodává podstatným jménům konkrétnosti, srov. ozbrojené síly, plné moci, zahraniční dovozy. Do této kategorie bychom zařadili i spojení mírové iniciativy. V tomto užití již nejde o pojmenování vlastnosti, ale o označení určitých konkrétních iniciativních míro[165]vých akcí, návrhů, činů, kroků apod.[3] To platí i pro spojení společenské iniciativy a občanské iniciativy, avšak v některých kontextech se ukazuje, že konkretizace postoupila dále. Tato spojení označují totiž vedle určitých společenských (občanských) akcí, návrhů, kroků, činů apod. i skupiny osob majících společný cíl, zájem apod.

Množné číslo u podstatných jmen látkových a abstraktních tedy není v současném jazyce žádnou výjimkou, není v něm ani ničím novým. Jeho užití nám dává možnost vyjádřit řadu dalších významových odstínů, popř. nových významů.[4] Jde tedy o prostředek v jazyce plně oprávněný a funkční.

Vedle funkce pojmenovací, která má v této souvislosti důležitost primární, je třeba věnovat pozornost i funkci stylistické. Spojení mírové iniciativy umožňuje stylizaci úspornější, sevřenější. Na druhé straně však tento způsob vyjádření může být v řadě případů méně konkrétní, nedostatečně jasný a přesný. V této souvislosti bychom mohli doporučit, aby se užití tohoto spojení (stejně jako uvedených spojení dalších) citlivě zvažovalo. Zejména v publicistice by se podobná spojení mohla změnit v obsahově prázdná klišé.

---

[1] Mluvnice češtiny 2, Praha 1986, s. 46n.; srov. též B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1981, s. 123n.

[2] Viz d. cit. v pozn. 1, s. 50.

[3] V této souvislosti se upozorňuje i na jiný motivující zřetel užití plurálové podoby podstatného jména iniciativa, a to na komunikační potřebu vyjádřit opakovanost děje — srov. J. Horecký, K. Buzássyová, J. Bosák a kol., Dynamika slovnej zásoby súčasnej slovenčiny, Bratislava 1989, s. 138.

[4] Srov. též d. cit. v pozn. 3, s. 136.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 3, pp. 164-165

Previous Eva Hošnová, Ivan Lutterer: Šedesátka Josefa Hrbáčka

Next Petr Nejedlý: „Reket“?