Praktická učebnice stylistiky

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Pod redakcí B. Friedricha a J. Zecha vydal dvanáctičlenný kolektiv berlínských jazykovědců a pedagogů v nakladatelství Volk und Wissen v NDR stručnou a účelnou učebnici německé stylistiky pod názvem Kurze Stilistik — Eine Anleitung für Schüler (Berlín 1987, 176 s.). Zněním podtitulu je publikace sice adresována studentům (v úvodu se říká, že od 7. třídy základní školy) a vůbec mladým lidem, autoři však výslovně zdůrazňují, že text počítá i s dospělými uživateli jazyka, pro něž stylizace psaných i mluvených projevů je běžnou součástí jejich každodenní činnosti, ať už pracovní, zájmové, nebo politické.

Zmíněná orientace vede k tomu, že stranou autorského zájmu zůstává styl umělecký (a částečně i běžně dorozumívací), hlavní výklad se soustřeďuje na oblast pracovního jazyka a na ty žánry, které představují těžiště praktického stylizačního výcviku. Tyto žánry jsou v učebnici utříděny na základě toho, jak autor sdělení přistupuje k zpracovávané látce. V rámci psaného jazyka to jsou žánry sdělování zážitkového (vyprávění skutečné události nebo fiktivního příběhu, reprodukce vlastního nebo cizího zážitku), věcně zaměřeného (popis, zpráva i speciální žánry nabídky, poptávky, žádosti) a konečně problémového (výklad, úvaha, argumentace). Z žánrů mluveného jazyka se probírají typy monologické (proslov informativní, příležitostný, důkazový, úvod k diskusi) a dialogické (formální a neformální rozhovory, diskuse).

Předností učebnice je jasné autorské podání, výstižný příkladový materiál a vzhledem k jejímu účelu i nápadná terminologická úspornost — vysky[155]tují se v ní totiž jen základní odborné názvy související s probíranými žánry a s běžně známými kategoriemi mluvnického popisu. Naproti tomu více pozornosti se věnuje vztahům významovým (časovým, místním, příčinným apod.) a způsobům jejich vyjádření v textu.

Výklady učebnice se bezprostředně podřizují požadavkům vyplývajícím z řečových činností, v nichž uživatel jazyka běžně vystupuje. Podle první kapitoly knihy (K základním rysům psaného a mluveného projevu) se obsah těchto stylizačních požadavků řídí množstvím informací, které je třeba sdělit, jejich věcnou náplní i způsobem uspořádání a v neposlední řadě i s ohledem na toho, komu je sdělení určeno. Stylizujeme tedy podle toho, jak si odpovídáme na otázky „čeho chceme projevem dosáhnout?“, „co chceme sdělit?“ a „v jakém pořadí chceme svůj sdělný záměr uskutečňovat?“. Možnost bezprostředního korigování projevu podle reakcí partnera (nebo partnerů) je pak základní charakteristickou vlastností řeči mluvené. V ní ovšem také nachází svůj výraz vztah mezi účastníky sdělování a spolu s tím i jejich odhad a hodnocení celé situace, do níž je sdělení zasazeno. Omyly v tomto hodnocení stejně jako nesprávný odhad předběžných znalostí a očekávání příjemců vede k chybám v porozumění. Rozdílům mezi projevy psanými a mluvenými věnují autoři ve všech kapitolách učebnice velkou pozornost, zároveň si však přitom všímají i vývojových proměn, jimiž tyto rozdíly procházejí. Vedle příčin civilizačních a kulturních, jako je růst nároků na umění stylizovat náročnější žánry a na schopnost myšlenkově zpracovat větší počet písemných i ústně předávaných textů, je totiž vzájemný vztah mezi psanými a mluvenými texty ovlivňován i rozvojem technických prostředků uchovávání, šíření a přeměny informací. V této souvislosti autoři publikace správně poznamenávají, že hlavní odlišnost mluvené řeči nespočívá v pravidelném výskytu nespisovných jevů, ale především v častém zastoupení těch mluvnických a lexikálních prostředků, které vyjadřují zjevný nebo naznačený dialog s posluchačem a odvolání na situaci, v níž projev vzniká a v níž také dochází k porozumění — nebo také k rozporu mezi záměrem mluvčího a interpretací posluchačů.

Před kapitolami věnovanými probíraným slohovým útvarům zařazují autoři výklad o obecných zásadách věcného uspořádání textu. Čtenář se tu dozvídá, jak obsah spolu s účelem sdělení ovlivňují míru zevrubnosti zpracování tématu, přesnost stylizace (popř. její protiklad — záměrné užívání vágních výrazů), podmínky určující volbu jazykových prostředků a jejich uspořádání v lineární (písemné nebo zvukové) textové linii. Podrobněji se zásady tohoto uspořádání probírají v souvislosti s jednotlivými žánry, protože odrážejí jejich tematickou i jazykovou specifičnost, např. úlohu časového pořadí událostí při vyprávění, vztah mezi argumenty a tezemi nebo mezi vyjádřením příčin a následků v odborném výkladu, úlohu prostorového rozložení věcí nebo událostí při odborném nebo uměleckém popisu atp. Zvláštní pozornost se věnuje i rámcovým složkám projevu — jeho začátku a konci.

[156]K přednostem učebnice patří i podrobné poučení o stylizaci těch žánrů, které se v současné době stávají stále více společensky závažné a aktuální. Je to zejména přednáška, diskuse a výklad založený na argumentaci.[1] Příprava každého z těchto žánrů zahrnuje a) stanovení cíle a podstaty problému, který je třeba vyřešit (spolu s výkladem užívaných pojmů, pokud jejich význam není nesporný), b) volbu cest vedoucích k řešení, rozhodování mezi argumenty citovými a logickými (a v rámci logických mezi indukcí a dedukcí) a c) shrnutí výsledků, k nimž mluvčí dospěl. Jednotlivá poučení a zvolené příklady přesvědčivě dokazují názor, že logická správnost a významová soudržnost textu jsou závažnými slohovými hodnotami, které se podílejí na působivosti a srozumitelnosti sdělení. Převládající řečové činnosti zmíněných útvarů lze charakterizovat slovesy zjistit, porovnat (konfrontovat), tvrdit, zdůvodnit, vyvracet, zobecnit, dospět k závěru apod. Střídání nebo stereotyp těchto činností si čtenář nebo posluchač pochopitelně uvědomuje a podle toho také text — a v souvislosti s tím i jeho obsah a osobnost autora — vědomě nebo podvědomě hodnotí.

Argumentaci (souvislý sled důkazů) charakterizují autoři jako text v textu, jako vedlejší výkladovou linii zdůvodňující základní teze projevu. Má-li argumentace být účinná, musí respektovat různé podmínky povahy jazykové, to je lexikální, mluvnické i stylistické, a mimojazykové, to je zejména logické a etické. Tyto podmínky rozebírá učebnice velice podrobně, s mnoha příklady, v zásadě je však možné je shrnout do čtyř bodů:

/1/ užité pojmy musí být srozumitelné a jednoznačné, jejich obsah se nesmí v průběhu argumentace měnit;

/2/ problém by měl být řešen prostřednictvím postupného, metodicky a didakticky uspořádaného hromadění důkazů;

/3/ autor musí přistupovat k řešení problému z přesně vyhraněných pozic, přesto by neměl zapomínat ani na konfrontaci svých názorů s argumenty a příklady opačné povahy;

/4/ argumenty nejsou přesvědčivé vždy a za všech okolností, ale jejich obsah a prostředky musí být voleny s ohledem na vlastnosti partnerů (na jejich věk, znalosti, zkušenosti) a na situaci sdělování.

Závěrečná kapitola knihy probírá slohové hodnoty jazykových prostředků z oblasti slovní zásoby a větné skladby. Výklad tu částečně postupuje od formy k funkci (upozorňuje na úlohu synonymie a polysémie, na vlastnosti [157]odborného názvosloví, na postavení speciálních jazykových jevů, např. pasívních a neosobních konstrukcí, prostředků zhušťování textu, tj. větné kondenzace apod.), převážně však od funkce k formě. Všímá si tak různých možností, jak sdělit významy modální, časové, místní, jaká je podstata vyjádření příčiny, podmínky, důsledku, přípustky, zabývá se různými typy reprodukce textu.

I z naší stručné charakteristiky vyplývá závěr, že se autorům z berlínských jazykovědných pracovišť podařilo napsat stylistiku opravdu účelnou, která odpovídá potřebám současné dorozumívací praxe a zároveň vhodně čerpá z aktuálních výsledků moderní stylistiky i oborů příbuzných, zvláště z teorie textu a teorie jazykové kultury. Bohužel musíme konstatovat, že učebnici podobného zaměření česká stylistika naší veřejnosti stále ještě dluží.

---

[1] V této souvislosti je možné připomenout — výklad učebnice k tomu totiž na mnoha místech opravňuje —, že nejpotřebnější stylizační dovedností v současné jazykové komunikaci je reprodukování jiného textu (stejně jako v oblasti porozumění je to učení z textu). Uplatňuje se v celé řadě publicistických žánrů a platí o nejrůznějších druzích hlášení, o bibliografických dokumentech, konspektech atp. Proto také výuka stylu by měla pěstovat vědomí svébytnosti každého stylového útvaru, např. novinový úvodník může být zpracován na základě administrativních dokumentů (zpráv, usnesení), ale neměl by opakovat jejich formulační zvyklosti a stereotypy.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 3, pp. 154-157

Previous Eva Schneiderová: Sborník přednášek o slangu a argotu

Next Eva Macháčková: Současný spisovný jazyk. Valenční pojetí skladby ve škole