Čísla o češtině

Jana Slavíčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Není neznámým faktem, že hodnocení společenské prestiže jazykovědy je dnes v očích nejširší veřejnosti poněkud rozpačité. Tato (pro jazykovědce nelibá) skutečnost je však spojena s okolností nadmíru příznivou: lidé jsou otevření jakékoli argumentaci, která by potvrdila či vyvrátila jejich názory. Jedním z prostředků, jak vstoupit do diskuse se čtenářem/posluchačem, jsou pro lingvistiku právě nejrůznější popularizace v tisku, rozhlasu, televizi i v knižní produkci (poznamenejme, že naše bohatá tradice v této oblasti stejně jako vyhranění žánru jazykového koutku nemají u vyspělých národních lingvistik obdoby).

Knížka O češtině v číslech (M. Těšitelová a kolektiv: H. Confortiová, J. Králík, M. Ludvíková, I. Nebeská, L. Uhlířová; Academia, Praha 1987, 205 s.) má navíc i výhodu neotřelosti tématu, protože představuje disciplínu, pěstovanou u nás systematicky teprve od 60. let, a nadto, jak uvádějí autoři, svým rozsahem ve světovém měřítku ojedinělou.

Popularizace informací o jazyce a jazykovědě mimoděk vzbuzuje některé otázky: co může teoretik sdělit nového aktivnímu uživateli jazyka, který prošel dnes už nejméně dvanáctiletým školením; zda nejsou poznatky jazykovědy už natolik abstraktní, že je laik není ochoten zařadit do svého souboru nezbytných znalostí o světě; jak se vyrovnat s rozsáhlou terminologií a jak předvést teorie, které ještě nejsou obecně přijímány atp. Že se autorům podařilo většinu těchto koncepčních nároků vyřešit, o tom svědčí vysoká zajímavost, poutavost a svěžest knihy daná, zdá se, výhodným střídáním na jedné straně drobných postřehů, často překonávajících ustrnulé jazykové povědomí, překvapujících a současně přesvědčujících právě díky číselnému vyjádření, a na straně druhé dokladů, popř. modifikací zákonitostí obecnějších.

Víme např., na kolik slov a jakým způsobem se odhaduje průměrný slovník spisovného jazyka? Které je nejčastější slovo v češtině a proč? Proč se také přídavné jméno celý významově blíží zájmenům, popř. číslovkám, a čím je zvláštní přídavné jméno národní? Všimli jsme si, že v běžných textech jsou rodná jména mužů čtyřikrát častější než jména žen a ženská jména mají naopak širší repertoár? Ze číslo 2 je „oblíbené“ díky přirozené protikladnosti jevů, kdežto číslo 3 spíše díky pověrčivosti? Odhadli bychom, jaký podíl ze všech kombinačních možností hlásek je v češtině ve skutečnosti realizován a která hláska vstupuje do největšího počtu kombinací? Pokud budeme s dětmi hrát tzv. slovní fotbal, překvapí nás [142]ještě, že největší naději na úspěch máme u hlásek S, P, N, V? A přiznáme si, že bychom se asi spletli, kdyby se nás cizinec zeptal na význam slovesa mít (nejpravděpodobnější vysvětlení ‚vlastnit‘ by totiž pokrývalo pouze 8 % z jeho výskytu)?

Kniha přináší zdůvodnění, proč se strojové systémy zpracovávající český jazyk budou asi muset vyrovnat s rozlišovacími znaménky písmen, dokazuje, že i pro český slovosled lze zformulovat pravidlo, odlišující češtinu typologicky od jiných jazyků, že o převládajícím postavení slovesné skupiny v uměleckých textech a komunikátech rozhoduje frekvence zájmen, vede k zamyšlení, proč se slova podnik, závod jeví jako výrazy administrativní, … aj. Dozvíme se z ní mj. i to, kde všude se projevuje zákon jazykové ekonomie, že podle frekvence lze soudit na centrálnost či příznakovost jevu, nikoliv však na jeho důležitost, a že lingvistika je ze všech společenskovědních oborů nejvděčnějším uživatelem výpočetní techniky.

Jednotlivé problémy jsou probírány v širších souvislostech a mnohem přehledněji v rámci osmi tematických okruhů (o slově, o významu slova, o hláskách, o písmenech, o větě jednoduché, o souvětí, o ostatních jazykových jevech a o češtině a počítačích).

Praktický přínos uváděných výzkumů je zřejmý: kniha nejen uspokojuje touhu čtenářů po „grygarovských černých dírách v lingvistice“, nabízí dostatek podnětů k adekvátnějšímu přístupu k jazyku i pro laika či ukazuje kontextovou důležitost pojmů, známých pouze teoreticky, ze školních definic a vymezení. Jeví se však i nepostradatelným pomocníkem pro cizince studující češtinu (frekvenční výzkumy zachycují uzuální užití, tedy to, co student jinak může získat pouze dlouhodobým pobytem v česky mluvícím prostředí — existuje mimochodem kolokační slovník češtiny?). V neposlední řadě pak přináší inspiraci i pro komplexně pojaté jazykové popisy a teoretický výzkum (podnětný je koutek o studiu málo frekventovaných jevů).

Pozorný čtenář může mít po přečtení knihy i jisté výhrady: vzhledem k nedostatečnému rozlišení hlásky, písmene a fonému (danému popularizační snahou se termínu foném nějakým způsobem vyhnout) lze informace o hláskách a o písmenech chápat jako vzájemně nejasné, popř. nadbytečné či protikladné (srov. např. poznatky, že nejfrekventovanější českou hláskou je E, kdežto nejfrekventovanějším písmenem O). Odráží se tu nedostatečná pozornost, kterou jazykověda popularizaci pojmu fonému či jeho případnému zavedení do školní výuky dosud věnovala.

Knížka O češtině v číslech neobsahuje diferenciální rovnice (pro zachycení zákonitostí jazyka by to byl ostatně prostředek příliš jednoduchý). Její čísla jsou relativní, udávají proporce jazykového užití. Vyžadují velmi tvůrčí interpretaci, mohou však poskytnout explicitnější popis. Tak se kvantitativní lingvistika významně začleňuje do současného jazykovědného bádání. A jak recenzovaná práce dokazuje, začleňuje se rovněž do úsilí moderní jazykovědy o živý dialog s veřejností.

Naše řeč, volume 73 (1990), issue 3, pp. 141-142

Previous Libuše Čižmárová: Video

Next Daniela Škvorová: Stylistika pro informační pracovníky