Současné postavení českého jazyka v USA
Karel Kučera
[Articles]
-
Je známo, že čeština byla v minulosti (zejména během posledních dvou století) přenesena daleko za hranice svého historického území a v současné době se jí užívá v řadě evropských i mimoevropských zemí.[1] Naše představy o postavení češtiny v zahraničí (a ovšem i naše představy o její podobě) jsou dosud jen mlhavé. Detailnější studie byly věnovány především českému jazyku v Polsku, v Jugoslávii a v Rumunsku;[2] o českém jazyce ve většině dalších států je však známo poměrně málo, i samotné údaje o počtu českých mluvčích tu často představují jen lépe či hůře podložené odhady a v jednotlivých pramenech se značně liší.[3]
V tomto příspěvku uvádíme základní statistické údaje charakterizující postavení českého jazyka ve Spojených státech, tj. v zemi, kde [58]sídlí velmi početná (v zahraničí pravděpodobně nejpočetnější) skupina českých mluvčích. Údaje byly shromážděny excerpcí periodicky publikovaných výsledků sčítání obyvatel USA v letech 1910—1980.[4] Ke spolehlivosti a reprezentativnosti citovaných údajů je třeba poznamenat, že sčítání obyvatel USA probíhá vždy jednou za deset let a je spojeno s průzkumem řady ekonomických, etnických aj. charakteristik. Vzhledem k lidnatosti Spojených států přitom pochopitelně nejde o totální sociologický průzkum, nýbrž o průzkum náhodně vybraného (zpravidla patnáctiprocentního) vzorku obyvatelstva; i tak však údaje takto získané představují zdaleka nejspolehlivější soubor statistických informací o americké populaci.
Z jazykovědného hlediska jsou výsledky sčítání obyvatel USA zajímavé především tím, že tradičně obsahují i základní údaje o mateřském jazyce dotazovaných osob, resp. i některé další informace o jejich jazykovém repertoáru. Kritéria, podle nichž jsou tyto údaje získávány, se však postupně mění, propracovávají se z hledisk statistických, sociologických aj., a hodnoty uváděné ve výsledcích sčítání obyvatel USA v různých obdobích nejsou tedy bohužel vždy plně porovnatelné.
V souvislosti se vzájemnou porovnatelností údajů, které uvádíme níže, je třeba upozornit především na skutečnost, že během tohoto století se při jednotlivých sčítáních amerického obyvatelstva postupně uplatnilo několikeré pojetí výrazu „mateřský jazyk“. Před r. 1940 byl mateřský jazyk ve spojitosti s přistěhovaleckou populací chápán v zásadě dvojím způsobem: jednak (u samotných přistěhovalců, tj. u osob narozených mimo americké území) jako jazyk užívaný k běžné komunikaci v rodině příslušné osoby před přesídlením do USA — a jednak (ve spojení s potomky přistěhovalců narozených již v USA) jako jazyk, kterého užívali k běžné komunikaci rodiče příslušné osoby, než přesídlili do USA. V roce 1940 byl pro potřeby sčítání obyvatel USA mateřský jazyk vymezen jako „základní jazyk užívaný v rodině příslušné osoby v jejím nejranějším dětství“, avšak v praxi byl často [59]chápán i jako základní složka jazykového repertoáru dotazovaných osob, jako jazyk, kterého tyto osoby skutečně dosud užívají.[5]
Směšování těchto dvou pojetí vedlo mj. ke značně přemrštěným představám o rozsahu komunikačního uplatnění přistěhovaleckých jazyků ve Spojených státech. Zjištěné údaje byly namnoze interpretovány jako údaje o počtu aktivních uživatelů příslušných jazyků, ve skutečnosti však značná část osob, které podle zmíněného vymezení uvedly některý přistěhovalecký jazyk jako svůj jazyk mateřský, nebyla v dospělém věku vůbec s to tímto jazykem komunikovat. Při sčítání obyvatel USA v r. 1980 byl pojem „mateřský jazyk“ ponechán zcela stranou a průzkum jazykového repertoáru americké populace se zaměřil na „jazyk užívaný doma“, tj. na zjištění aktuálního komunikačního uplatnění jednotlivých jazyků v USA. Jistě nepřekvapuje, že počet aktivních uživatelů přistěhovaleckých jazyků zjištěný v r. 1980 byl několikanásobně nižší než počet osob uvádějících v r. 1970 jednotlivé přistěhovalecké jazyky jako své jazyky mateřské: u češtiny představoval údaj z r. 1980 (122 356 osob) jen o něco více než čtvrtinu údaje z r. 1970 (452 812 osob) a u slovenštiny byl rozdíl ještě výraznější (510 366 v r. 1970, 87 661 v r. 1980).
Současné postavení českého jazyka v USA je třeba vidět v náležité historické perspektivě. Čeština byla na území dnešních Spojených států poprvé přenesena několika jedinci zřejmě již v 17. stol.,[6] v komunikaci se však začala šířeji uplatňovat teprve s přílivem většího množství přistěhovalců od konce 40. let 19. stol. V souvislosti s neutěšenou ekonomickou, národnostní a politickou situací v Rakousku (resp. později Rakousku-Uhersku) počet českých přistěhovalců do USA s menšími výkyvy vzrůstal až do první světové války. Počet osob hlásících se k češtině jako svému mateřskému jazyku dosáhl vrcholu při sčítání obyvatel v r. 1920 (viz tab. 1); lze přitom předpokládat, že téměř všechny tyto osoby patřily k aktivním uživatelům českého jazyka, neboť v amerických městech i na venkově v té době ještě existovaly vysoce kompaktní čechoamerické komunity, v nichž čeština namnoze zcela zatlačovala do pozadí angličtinu jako jazyk každodenní komunikace. V době kolem přelomu století běžně užívali češtinu nejen příslušníci [60]1. přistěhovalecké generace (tj. osoby narozené v Čechách nebo na Moravě), ale i příslušníci 2. generace (děti přistěhovalců narozené již v USA) a příslušníci generací dalších (vnuci, popř. pravnuci přistěhovalců). Z dobových svědectví lze usuzovat, že děti a vnuci přistěhovalců byli tehdy velmi často vychováváni jako monoligvní čeští mluvčí a na začátku školní docházky nebyli mnohdy vůbec s to komunikovat v angličtině.[7]
Jak je zřejmé z následující tabulky, od r. 1920 počet obyvatel USA hlásících se k češtině jako ke svému mateřskému jazyku neustále klesá. Kompaktní čechoamerické komunity se v meziválečném období většinou rozpadly a spolu s nimi zanikly i příznivé podmínky pro generační předávání češtiny a její komunikační uplatnění. Je tedy nepochybné, že řada osob (především velká část příslušníků 2. přistěhovalecké generace a generací dalších), které při sčítání obyvatel USA v pozdějších letech uvedly češtiny jako svůj mateřský jazyk (tj. jako jazyk rodičů, srov. výše), nepatřila již vůbec k českým mluvčím.
Tab. 1. Obyvatelé USA uvádějící češtinu jako svůj mateřský jazyk[8]
| Rok | 1. generace | 2. generace | 3. generace | Celkem |
Jak už jsme poznamenali výše, při zjišťování jazykových charakteristik obyvatel USA byla v r. 1980 zvolena jiná kritéria než v letech předchozích. Zjištěné údaje sice nejsou přímo porovnatelné s výsledky dřívějších sčítání obyvatel, poskytují však podstatně více informací o čechoamerických mluvčích než výsledky z předchozích let.
Jako celek svědčí údaje z r. 1980 průkazně o současném rychlém [61]ústupu českého jazyka ve Spojených státech. V době největšího rozmachu americké češtiny (tj. v posledních desetiletích 19. stol. a v prvních desetiletích 20. stol.) měla nejvýznamnější úlohu v čechoamerickém krajanském životě 1. přistěhovalecká generace, tedy generace rodilých českých mluvčích, v jejichž jazykovém repertoáru měla čeština pevné (zpravidla jednoznačně primární) postavení. Údaje z r. 1980 však ukazují, že příslušníci 1. přistěhovalecké generace tvoří v současnosti již jen okrajovou složku čechoamerické populace: k českému původu (bez ohledu na počet generací dělících příslušnou osobu od předka, který přesídlil z Čech či Moravy do USA) se ve Spojených státech přihlásilo celkem 1 892 456 osob (!); z nich však jen zhruba 4 % byla narozena na území dnešního Československa.[9]
Konstatování, že 1 892 456 obyvatel USA se přihlásilo k českému původu, nelze chápat tak, že všechny tyto osoby měly výhradně české rodiče či prarodiče: vedle české genealogické linie uváděla totiž většina z nich ještě linie jiné, jen menší část (788 724 osob, tj. 41,68 %) se hlásila k původu ryze českému. Tato skutečnost (že totiž většina současných Čechoameričanů pochází již z etnicky smíšených rodin) je z jazykového hlediska velmi závažná a bezprostředně souvisí s ústupem češtiny v USA, neboť je známo, že ve smíšených manželstvích postupuje jazyková i kulturní amerikanizace podstatně rychleji a jen zcela výjimečně se tu podaří vytvořit podmínky příhodné ke generačnímu předání přistěhovaleckého jazyka.[10]
Ze zmíněného 1 892 456 obyvatel USA s českou genealogickou linií uvedlo 122 356 osob (tj. 6,47 %), že užívají českého jazyka ke komunikaci v domácím prostředí (k běžnému užívání češtiny na veřejnosti chybějí dnes už v USA podmínky). Co do počtu mluvčích tak byla čeština v r. 1980 na 18. místě mezi neanglickými jazyky užívanými v USA, a to za španělštinou (11 116 194 mluvčích), italštinou (1 618 344), němčinou (1 586 593), francouzštinou (1 550 751), polštinou (820 647), čínštinou (630 806), řečtinou (401 443), portugalštinou (351 875), japonštinou (336 318), jidiš (315 953), korejštinou (266 280), [62]arabštinou (217 529), vietnamštinou (194 588), maďarštinou (178 995), ruštinou (173 226), srbocharvátštinou (150 255) a holandštinou (148 046).
Na rozdíl od dřívějších období vývoje americké češtiny, kdy mnozí čeští mluvčí v USA byli monolingvní nebo ovládali angličtinu pouze částečně,[11] ukázaly výsledky sčítání obyvatel v r. 1980, že monolingvní čeští mluvčí ve Spojených státech již prakticky neexistují: ze zmíněných 122 356 uživatelů češtiny neovládalo angličtinu pouze 421 osob (0,34 %). Z ostatních malá část ovládala angličtinu „nikoli dobře“ (6 823 mluvčích, tj. 5,58 %); většinou byli však s to komunikovat anglicky „dobře“ (31 164 osob, 25,47 %) nebo „velmi dobře“ (83 948 osob, 68, 61 %).[12]
Při sčítání obyvatel v r. 1980 byl poprvé zaznamenáván věk uživatelů přistěhovaleckých jazyků. Zjištěné údaje jsou shrnuty v tab. 2.
| Věková skupina | Počet českých mluvčích | Zastoupení věkové skupiny mezi čes. mluvčími | Zastoupení věkové skupiny v celé americké populaci ve věku nad 5 let |
| 5—24 | 9 432 | 7,71 % | 36,82 % |
Z uvedených výsledků je zřejmé, že uživatelé českého jazyka v USA patří již převážně k nejvyšším skupinám a mladších mluvčích je jen velmi omezený počet. Jak anomální je věková skladba čechoamerických uživatelů češtiny, lze posoudit porovnáním třetího a čtvrtého sloupce tab. 2. Všimněme si, že v rámci celé americké populace je nejnižší věková skupina (5—24 let) zastoupena nejvyšším počtem osob a tvoří více než třetinu veškerého obyvatelstva Spojených států; zastoupení nejvyšší věkové skupiny (nad 65 let) je naproti tomu jen relativně málo výrazné (12,13 %). Mezi českými mluvčími je však situace právě opačná: nejnižší věková skupina je zastoupena jen okra[63]jově, necelými 8 procenty, a nejpočetnější skupinu českých mluvčích (bezmála polovinu) tvoří osoby ve věku nad 65 let. Tento stav je nevyhnutelným důsledkem skutečnosti, o níž jsme se již zmínili výše, totiž postupného zhoršování podmínek pro generační předávání češtiny ve Spojených státech a pro její komunikační uplatnění.
V této souvislosti je zajímavá ještě jedna statistika, kterou přineslo sčítání obyvatel USA v r. 1980. Podle ní žili čeští mluvčí ve Spojených státech celkem v 56 859 rodinách, z toho však jen zhruba ve třetině (20 714 rodin, 36,43 %) užívali češtiny všichni členové. S jistou nevelkou nepřesností lze říci, že těchto 20 714 rodin představuje jedinou reálnou základnu generačního předávání českého jazyka v USA, prostředí, z něhož by měla vzejít další generace českých mluvčích. Výsledky však ukázaly, že tato základna je již prakticky vyčerpaná: jde totiž naprostou převahou o rodiny, jejichž jádro tvoří starší manželé (viz tab. 2) a v nichž žije celkově jen 2 748 osob ve věku do 18 let.
Výsledky sčítání obyvatel USA v r. 1980 nasvědčují tedy tomu, že během nejbližších desetiletí bude počet českých mluvčích ve Spojených státech výrazně klesat a čeština (stejně jako naprostá většina ostatních amerických přistěhovaleckých jazyků) bude rychle ustupovat do pozadí.
[1] Značné množství českých mluvčích sídlí v USA, v Kanadě, Argentině, Jugoslávii, SSSR, Rumunsku, Polsku, Francii, Německu, Rakousku, Belgii, Švýcarsku, Austrálii a jinde. Srov. k tomu J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, a V. Krupa — J. Genzor — L. Drozdík, Jazyky sveta, Bratislava 1983.
[2] Touto problematikou se zabývá několik monografií: D. Mirković, Govori Čeha u Slavoniji (Daruvar i okolina), Beograd 1968; S. Popovićová, Govor dvaju čeških naselja u Bosni (Nova Ves i Mačino Brdo), Beograd 1968; J. Siatkowski, Dialekt czeski okolic Kudowy (I, II), Wrocław—Warszawa—Kraków 1962; G. Ciplea, Graiurile cehe din Banat, disert. práce, Univerzita Kluž 1971. Kromě toho se češtinou v Polsku, Rumunsku a Jugoslávii zabývá větší počet časopiseckých a sborníkových statí J. Běliče, K. Dejny, P. Jančáka, S. Utěšeného aj.; jejich reprezentativní přehled podává J. Bělič, d. cit. v pozn. 1, s. 356. Češtině v některých dalších zemích bylo věnováno jen několik disertačních a diplomových prací a dílčích časopiseckých studií, např. G. Fischer, Die Sprache der Wiener Tschechen seit 1945, disert. práce, filos. fakulta, Vídeň (citováno podle J. Běliče, d. cit. v pozn. 1, s. 356); V. M. Henzlová, Cultivation and Maintenance of Literary Czech by American Speakers, disert. práce, Stanford University 1975; E. Mesticová, Vliv angličtiny na češtinu krajanského tisku ve Spojených státech před první světovou válkou, dipl. práce, FF UK Praha 1980; B. Kochis, Czech in Nebraska, in: Languages in Conflict, University of Nebraska Press, Lincoln and London 1980, s. 111—118.
[3] Tak např. J. Bělič, d. cit. v pozn. 1, s. 20, uvádí (zřejmě podle I. S. Bruka, Čislennosť i rasselenije narodov mira, Moskva 1962), že v USA se k české národnosti hlásí přibližně 670 000 osob; tento údaj přejímá i Čeština za školou, Praha 1974, s. 456. V. Krupa — J. Genzor — L. Drozdík, d. cit. v pozn. 1, s. 107, naproti tomu uvádějí počet 510 000 osob (zřejmě podle I. S. Bruka, Naselenije mira, Etnodemografičeskij spravočnik, Moskva 1981). Oba údaje se přitom značně liší od výsledků sčítání obyvatel USA (viz níže).
[4] Citujeme z jazykových, etnických a přistěhovaleckých statistik v publikacích U. S. Census of Population: 1940, Washington 1943, sv. 1, část 1, tab. 1; U. S. Census of Population: 1960, Washington 1962, sv. 1, část 1, tab. 70; U. S. Census of Population: 1970, Washington 1973, sv. 1, část 1, tab. 19; U. S. Census of Population: 1980, Washington 1983, sv. 1, část 1, tab. 254, 256, 257; U. S. Census of Population: 1980 (Supplementary Report: Ancestry of the Population by State), Washington 1983, tab. 3, 3a, 4.
[5] Srov. J. A. Fishman — J. E. Hofman, Mother Tongue and Nativity in the American Population, in: J. A. Fishman et al. (ed.), Language Loyalty in the United States, The Hague 1966, s. 39, pozn. a.
[6] Srov. T. Čapek, The Čechs (Bohemians) in America, Houston — New York 1920, s. 9nn.; k vývoji a charakteristice češtiny ve Spojených státech vůbec viz K. Kučera, Český jazyk v USA, Praha, Universita Karlova (v tisku).
[7] T. Čapek, d. cit. v pozn. 6, s. 102, v r. 1920 konstatuje, že „učitelé často nemohou uvěřit, že to či ono dítě se narodilo v Americe; tak začátečnická je znalost angličtiny, s níž přichází do třídy“.
[8] Při sčítání obyvatel USA nebyly jazykové charakteristiky zaznamenávány vždy u příslušníků všech tří přistěhovaleckých generací. V tabulce proto chybějí údaje o příslušnících 2. generace pro rok 1930 a 1960 a o příslušnících 3. generace v letech 1910, 1920, 1930 a 1960. V roce 1950 nebyly jazykové ani etnické charakteristiky obyvatel USA vůbec zjišťovány. Tam, kde chybějí údaje pro příslušníky některé z přistěhovaleckých generací, jsou celkové součty v posledním sloupci tabulky uvedeny v závorkách.
[9] Přesný údaj tu chybí, neboť statistiky z r. 1980 uvádějí bez dalšího rozlišení pouze počet obyvatel USA narozených v Československu (tj. Čechů i Slováků). Vzhledem k tomu, že k českému původu se přihlásilo 1 892 456 osob a ke slovenskému původu 776 806 osob (celkem tedy 2 669 262 osob československého původu) a v Československu se narodilo 112 707 obyvatel USA, lze alespoň souhrnně říci, že příslušníci 1. přistěhovalecké generace tvoří 4,22 % současné čechoamerické a slovenskoamerické populace.
[10] Srov. R. J. R. Kennedy, Single or Triple Melting Pot? Intermarriages in New Haven, 1890—1950, American Journal of Sociology 58, 1952, s. 56—59.
[11] Srov. např. R. I. Kutak, The Story of a Bohemian-American Village, The Standard Printing Company Inc., Louisville, Kentucky 1933 (přetisk Arno Press and The New York Times, New York 1970), s. 63n.
[12] Vzhledem k tomu, že „velmi dobře“ bylo vůbec nejvyšší možné ocenění, lze předpokládat, že značnou část takto ohodnocených mluvčích tvořily osoby plně bilingvní, resp. i osoby, v jejichž jazykovém repertoáru byla základní složkou angličtina, nikoli čeština.
Naše řeč, volume 73 (1990), issue 2, pp. 57-63
Previous Redakce: Oprava
Next František Štícha: K užívání opisného pasíva v současné češtině
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1