Garnýž,
Petr Peňáz
[Short articles]
-
jako ‚ozdobný dřevěný nebo kovový rám kryjící tyč nebo kolejnici s úchytkami k pohyblivému zavěšení záclon, opon apod.‘ je dnes slovo zcela běžné, zvláště u mladší generace, už proto, že i označovaný předmět tvoří součást vybavení většiny bytů. V pojmenování tohoto předmětu jsou ovšem mezi českými mluvčími jisté rozdíly, podmíněné teritoriálně a věkově, i když přesné rozložení výskytu nelze zatím detailně určit. Ve srovnání se slovem garnýž se zčásti synonymní výraz konzola (s variantou konzole) užívá zvláště v Praze a v Čechách, a to hlavně střední a mladší generací[1] (na východní části území, především na Moravě, je však zcela ojedinělý). U substantiva garnýž se objevuje kolísání v rodě: vedle naprosto většinového pojetí feminního existuje i chápání maskulinní. (Ojediněle se vyskytují i pojmenování jiného typu: jednak sousloví záclonová tyč, u něhož splývá rozdíl mezi garnýží a skutečnou, tj. nekrytou, záclonovou tyčí; jednak lidové označení slovem truhlík, u něhož se tento rozdíl naopak zvýrazňuje. Zcela ojedinělý je pomnožný výraz kodry, udávaný mluvčím z východních Čech. Konečně starší a vzdělanější generace si vzpomene na slovo karnýs, příp, karnýz, které označovalo vedle garnýže také (a původně výhradně) ozdobnou architektonickou římsu.)
Budeme-li uvažovat o nejvhodnějším spisovném označení předmětu, o němž je řeč,[2] upadneme poněkud do rozpaků, což se ostatně u předmětů praktické denní potřeby stává velmi často. Jestliže vyloučíme označení, která jsou ojedinělá nebo známá jen starší generaci, zbývá vlastně jen dvojice garnýž : konzola. Slovu konzola dodávají prestiže dvě skutečnosti: jednak to, že jde o výraz častý v Praze, což není okolnost zanedbatelná, a jednak to, že jde o výraz řádně lexikograficky zachycený už v PS[3] (zatímco novější slovo garnýž je zaznamenáno až v dodatcích k SSJČ[4]). Nevýhod tohoto označení je několik: jde o výraz s rozšířením menšinovým a s menší frekvencí u mladší generace, a hlavně o výraz mnohoznačný, jak o tom již byla zmínka.[5] Je tedy právem možno uvažovat o tom, zda by nebyl vhodnějším spisovným označením výraz garnýž. Okolnost, že se objevuje pouze v dodatcích k SSJČ, souvisí patrně také s tím, že autoři SSJČ a nověji SSČ[6] patřili převážně do oné skupiny oby[267]vatel, pro kterou výraz není běžný. Totéž vysvětlení by mohla mít i stylová charakteristika „poněkud zastaralé“, které se v SSJČ výrazu dostalo. Lze spíš předpokládat, že výraz byl tehdy ještě ojedinělý a mezitím se rozšířil.[7] Etymologická charakteristika „z němčiny, pův. italské slovo“ není chybná, stojí však za to ji na tomto místě upřesnit.
Pátrání po nejstarším etymologickém východisku vede k řeckému výrazu korone ‚vrána‘ (jde o onomatopoické slovo založené na citoslovci pro vraní krákání, podobně jako angl. crow, něm. Krähe, č. vrána apod.). V řečtině byl tento výraz metaforicky přenášen na nejrůznější zakřivené předměty (snad podle vraního zobáku): luk, lodní záď a příď, dveřní kliku, věnec, korunu (i č. koruna má původ v tomto slově). Podobně i příbuzné řecké substantivum koronis má význam ‚to, co je zakřivené‘: užívalo se ho o homérských lodích, o věnci, dále o písařské značce, jíž byly oddělovány jednotlivé strofy a odstavce, a konečně i ve významu ‚zakončení‘ (motivace pro takový význam byla právě v oné písařské značce, ale také v metaforické aplikaci významu ‚věnec, koruna‘).[8]
Latinský výraz pro vránu je cornix (2. p. cornicis, f.) a patrně byl užíván v podobných metaforických funkcích jako odpovídající řecké slovo (i když takové užití, na rozdíl od řečtiny, nepronikalo do klasických textů), neboť je známo, že vulgárně latinské cornice(m), jež je jeho pokračováním, znamenalo už ozdobnou architektonickou římsu. Sémanticky tu mohlo působit i ono podobně znějící (a do latiny přejímané) řecké koronis[9] a ve hře byla jistě jak zakřivenost ozdob na římse, tak i funkce římsy zakončovat stavbu. Italské slovo z tohoto základu je cornice ‚římsa, rám‘ a v 16. stol. bylo přejato do francouzštiny v podobě corniche. Francouzské slovo přešlo (původně zřejmě jako součást profesního stavitelského slangu) v 18. stol. do němčiny,[10] kde vedle spisovného Karnies existují rakouské podoby Karniese, Karnische.[11]
Německý výraz přešel záhy do češtiny, takže už v Jungmannově slovníku nacházíme heslo karnis s významem ‚vrchní křivolaká částka římsy, římsa‘. Původně stavební termín se v češtině postupně stává převážně výrazem z oblasti architektury interiéru. Označuje ozdobnou římsu na nábytku: „… nábytek velmi pěkný; pavouk potahoval svou pavučinou krásny karnýz …“[12] a speciálně pak ozdobný kryt na závěsech opon: „Traversa maskována … [268]karnýzem, z něhož … splývá … opona“.[13]
Z třicátých let pochází doklad na novou hláskovou modifikaci slova: „2 niklové garnýže pro 3dílná okna, zánovní, ihned na prodej“,[14] Od té doby existují vedle sebe podoby (karnýs (i karnýz) a garnýž (psáno i karnyž, garniž, garnyž), přičemž výraz karnýs zastarává. Jako stavební termín jej zaznamenává PS,[15] poslední zachycení v českých výkladových slovnících je u Váši — Trávníčka.[16] Později byl výraz karnýz (ps. též karnies) ve stavebnictví nahrazen termínem zvonovnice,[16a] ale v truhlářské profesi přežíval.
Co mohlo stát za touto sémantickou a hláskovou proměnou uvedeného slova? Jeho frekvenci ovlivnilo především to, že se garnýž stala běžným vybavením domácnosti. Sémantický posun nastal obdobně jako u výrazu konzola (srov. pozn. 1). Označení karnýs (původně zdobný architektonický pevný prvek) se přeneslo na funkčně i tvarově blízký předmět ze dřeva nebo kovu.
Zdůvodnění hláskových změn je složitější. Existují v podstatě dvě možnosti vysvětlení:
První z nich předpokládá, že se nová podoba slova šířila vlivem rakouské formy Karnische. Při větším zobecnění tohoto pův. odborně slangového výrazu se mohla prosadit i pokleslá výslovnost s g- v násloví, neboť paralelnost podob s g- a k- bývá u přejatých slov častá (srov. kauč/gauč, kamaše/gamaše aj.). Podivné koncové -ýž by snad bylo možné vysvětlit hyperkorekcí v nepřímých pádech (v nichž docházívá k neutralizaci znělosti); podobně i podobu na -ýz vedle karnýs.
Druhé, poněkud komplikovanější vysvětlení počítá se sekundárním vlivem francouzštiny jakožto jazyka moderního a běžného v období mezi světovými válkami. Francouzské sloveso garnir ‚opatřit, ozdobit‘ bylo v češtině známé už z dříve přejatých slov garnýrovat a garnitura. Nelze proto vyloučit, že výraz garnýž byl ve svém novém významu spojován s francouzským slovem garnissage ‚ozdobné obložení‘.
Pokud jde o dnešní úzus, má slovo garnýž výhodu většinovosti a významové jednoznačosti. Je možná sice námitka, že část mluvčích nepociťuje toto slovo jako stylově plně neutrální, a to pro jeho hláskovou podobu. Lze se však domnívat, že těchto mluvčích ubývá. Je proto možné pokládat výraz garnýž z dnešního hlediska za vhodné a spisovné označení pro uvedený předmět.
[1] Význam slov garnýž a konzola se ovšem nekryje. Konzola má význam poměrně široký, označuje především ‚vodorovný nosník na jednom konci upevněný‘, odtud speciálně ‚postranní nosník záclonové tyče‘ a metaforicky celé ‚zařízení na zavěšení záclon‘, ať už v podobě prosté záclonové tyče nebo s krycím rámem (tedy garnýž).
[2] Pokud jde o obchodní označení, využívá výrobce té okolnosti, že garnýže bývají dodávány vždy se závěsnou kolejnicí a s posuvnými úchytkami, a volí proto označení záclonová souprava. V praxi se tento výraz uplatňuje ovšem minimálně a nadto jde vlastně o označení poněkud jiné skutečnosti.
[3] Příruční slovník jazyka českého II, Praha 1937—1938, s. 251.
[4] Slovník spisovného jazyka českého IV, Praha 1971, s. 970.
[6] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978.
[7] Obdobná situace je ve slovenské lexikografii, kde odpovídající slovenský výraz garniža není zachycen v původním korpusu Slovníku slovenského jazyka (I, Bratislava 1959), nýbrž až v dodatcích k tomuto slovníku (V, Bratislava 1968). Novější Krátky slovník slovenského jazyka (Bratislava 1987) však už tento výraz uvádí.
[8] Viz H. G. Liddel — R. Scott, A Greek-English Lexicon, Oxford 1953, s. 983.
[9] Původně se dokonce předpokládalo, že z řečtiny přejaté lat. coronis je přímým východiskem naší slovní rodiny. To však odmítl G. Alessio; v. C. Battisti — G. Alessio, Dizionario etimologico italiano II, Firenze 1951, s. 1114.
[10] F. Kluge, Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 19. vyd., Berlin 1963, s. 352n. Nejstarší doklad je z roku 1722.
[11] Großes Fremdwörterbuch, Leipzig 1977, s. 371.
[12] N. V. Gogol, Něvský prospekt, sb. Zábavné spisy, Praha 1847, s. 429.
[13] I. Herrmann, Burlesky, Praha 1913, s. 27.
[14] Lidové noviny 47, 1939 (v kartotéce č. 2 ÚJČ ČSAV není uvedena strana).
[16] F. Trávníček, Slovník jazyka českého, 4. vyd., Praha 1952, s. 634.
[16a] B. Syrový, Architektura, 2. vyd., Praha 1972.
Naše řeč, volume 72 (1989), issue 5, pp. 266-268
Previous Pavel Jančák: Vzpomínka na českého dialektologa Jaroslava Voráče
Next Eva Macháčková: Kolikáté máme výročí?
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1