Záalpí, Zaalpí

Libuše Hanzalová

[Short articles]

(pdf)

-

Repertoár v češtině užívaných zeměpisných názvů typu Záalpí není rozsáhlý, ale zaráží nejednotnost kvantity v jeho předponové části. Máme Záalpí (SSČ[1] připouští i spisov[217]nou podobu Zaalpí), Záporoží, Závolží, ale Zabajkalí, Zadunají, Zajordání, Zakarpatí, Zakavkazí.

Slovotvorně se tyto názvy řadí k prefixálně-konverznímu typu odvozování substantiv s koncovkami středního rodu podle vzoru „stavení“. Odvozování obecných jmen (apelativ) jmennou předponou za-, zá- (z původní předložky za) je pravidelně provázeno dloužením této přehodnocené předložky (např. záhlaví, záhrobí, zákoutí). Ke kvantitativní alternaci v kořenné části odvozeného slova dochází jen tehdy, připouští-li ji základové substantivum i ve skloňování, popř. v jiných odvozeninách. Je tedy záskalí, zátylí, ale záhrází, zánártí. Tato substantiva vystupují ve významu ‚místo za něčím‘ a motivace předložkovým spojením je zcela zřetelná (např. zádveří, zákampí, zákostelí, zákulisí, zámoří, zápraží).

Ke stejnému slovotvornému typu náleží místní a pomístní jména typu Zábrodí, Záhoří. I zde je zřejmá motivace předložkovým spojením: Zábrodí pojmenovává ‚místo za brodem‘, Záhoří ‚místo ležící za horou‘. U těchto vlastních jmen (proprií) platí stejná pravidla pro kvantitativní alternaci v kořenné části jako u apelativ, rozdíl je však patrný v části předponové: zachovává-li kořenná část toponyma[2] samohlásku dlouhou, je zachována krátkost přehodnocené předložky za (např. Zahájí, Zahůrčí, Zastrání). Ve všech ostatních případech je předponová část pravidelně dloužena (např. Zábrdí, Záchlumí, Zámlyní, Zámostí, Záskalí).

Pravidelné dloužení v předponové části nenalézáme u skupiny zeměpisných jmen Zabajkalí, Zajordání, tedy u přejatých zeměpisných názvů. Slovotvorně se řadí k původním českým toponymům typu Záhoří, avšak svým konkrétním lexikálním významem se od nich liší. Vystupují jako choronyma (tj. názvy států, krajů a oblastí). V rámci slovotvorného typu využívala však čeština předpon za-, zá- jen pro toponyma. Pro pojmenování oblastí, krajin a krajů (vzhledem k jejich poloze vůči vodnímu toku či pohoří) se užívalo předpon po-, pod-, tedy Polabí, Povltaví, Pošumaví, Podkrkonoší, neboť se lépe uplatnily v podmínkách relativně nevelké územní rozlohy našeho státu; případné choronymum odvozené z oronyma[3] předponou za- by totiž vlastně pojmenovávalo území vně státu (např. Zákrkonoší, Zášumaví). Existující názvy Zálabí a Zátaví (vzniklé z původního tvaru Zaotavie ‚místo za řekou Otavou‘) vystupují jen v platnosti toponym.

Rozkolísanost kvantity předpon za-, zá- v přejatých choronymech, a to i v jejich adjektivních tvarech, lze vystopovat od samých počátků jejich užívání. Snaha přiřadit je k českým toponymům typu Záhoří s dlouhou předponou zá- se prosadila jen u názvů Záalpí (jedno z nejstarších přejatých jmen), Záporoží, které se přizpůsobilo dříve přejatému a častěji užívanému obyvatelskému jménu Záporožec, a v málo frekventovaném zeměpisném názvu Závolží. (České encyklopedie vydané v poslední době se však [218]uchýlily k transliteraci a uvádějí podobu Zaporož’je.)

Krátkost předpony se však prosadila v názvu Zajordání, který vznikl překladem souběžně užívaného choronyma Transjordánie (pův. název Transjordania →Transjordánie → Zájordání → Zajordání i Zajordánsko).

Nejmenší rozkolísanost kvantity lze nalézt v dokladech zeměpisných názvů přejatých z ruského jazyka v novější době. Jména Zabajkalí, Zakarpatí, Zakavkazí jsou slovotvorně průhledná a lehce srozumitelná i v českém prostředí, v němž se slovotvorně i tvaroslovně adaptovala i s ponecháním původní krátké výslovnosti předponové části.

Rozbor jednotlivých dokladů naznačuje, že sledovaná zeměpisná jména k nám pronikala v různých dobách a za nestejných podmínek. Dříve přejatá jména se plně přizpůsobila českým toponymům typu Záhoří s pravidelně dlouženou předponou (Záalpí). Později přejímané zeměpisné názvy už přehodnocenou předložku nedlouží, vytvářejí i synonymní tvaroslovnou variantu se zakončením na -sko (Zakavkazí-Zakavkazsko) a v některých případech zpětně působí i na jména již dříve adaptovaná (Zájordání → Zajordání i Zajordánsko, vznikají dubletní tvary Záalpí-Zaalpí).

---

[1] SSČ = Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978.

[2] Toponymum je „vlastní jméno neživého přírodního objektu a jevu (hvězda, slunce, …) a toho člověkem vytvořeného objektu, který je v krajině pevně fixován (město, ves …)“, Zpravodaj Místopisné komise 14, 1973, s. 54.

[3] Oronymum je „vlastní jméno tvaru vertikální členitosti zemského i mořského dna (… pohoří, vrchovina, … údolí, dolina …)“, d. cit. v pozn. 2, s. 65.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 4, pp. 216-218

Previous Olga Martincová, Věra Vlková: Deoxidace, nebo dezoxidace?

Next Libuše Olivová-Nezbedová: Apelativum flusovna