[Answers]
-
(J. Š.) má základ v pravopisu Husově, podle něhož se tyto slabiky psaly na rozdíl od slabik de, te, ne tím způsobem, že se nad n, d, t dělalo znaménko diakritické, tečka. Místo teček nalézáme v pozdějších tiscích 16. stol., zvl. bratrských, tečku prodlouženou na způsob našeho apostrofu anebo změněnou v háček. Z příčin typografických posouvala se tato znaménka označující měkkost souhlásek d, t, n buď do mezery mezi těmito souhláskami a samohláskou následující a psalo se ďe, ťe, n’e (na př. v Kralické bibli), anebo se překládal »vršek« (tečka nebo háček) až docela na následující e (na př. v mluvnici Nudožerského, kde se učí, že »quando liquidam mollem, t. j. vůbec změkčenou souhlásku, e sequitur, stigma, t. j. »vršek«, transit a consona ad ipsam vocalem«). Způsob tento, psáti ně, dě, tě, ustálil se definitivně počátkem 19. stol., neboť v 17., 18. a na počátku 19. stol. držely se stále ještě způsoby starší, t. j. kladení tečky buď na souhlásku nebo na následující e anebo dokonce ještě starší způsob psáti slabiky ně, dě, tě spřežkami nie, die, tie. Návratem k původnímu fonetickému psaní ňe, ďe, ťe, jak to někteří oprávci pravopisu navrhují, nic by se nezískalo, neboť psaní dnešní — jak to právě vývoj našeho tisku ukazuje — jest typograficky mnohem výraznější a praktičtější, a pokud jde o platnost fonetickou, je stejně určité jako psaní ňe. Že by napsané ně mohlo sváděti Čecha, aby je četl jako bě, t. j. n-ě (= nje), jest vyloučeno, protože takových slabik v jazyce vůbec není. Ukazuje-li kdo na nedůslednost toho, že ě v slabikách bě, pě a pod. značí jiný zvuk a v slabikách dě, tě také jiný, zapomíná, že stejná nedůslednost se stanoviska dnešní výslovnosti jest, píšeme-li »k obědu« a »objedu« způsobem rozličným, ač to i ono vyslovujeme stejně, anebo píšeme-li dvojím způsobem »měl« a »mněl«, ač výslovnost je táž. Neboť — a na to je třeba nezapomínati — i pravopis je výsledkem vývoje a vývoj se neděje podle pravítka.
Naše řeč, volume 4 (1920), issue 6-7, p. 221
Previous Příjmení
Next Psohlavci