Nový příspěvek k dějinám slovníkářství

Věra Petráčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Koncem r. 1986 vyšla v řadě Monografie slawistyczne 53 porovnávací studie Elżbiety Kędelské Łacińsko-polskie słowniki drukowane pierwszej [85]połowy XVI wieku i ich stosunek do źródeł czeskich (PAN-Ossolineum, Wrocław—Warszawa—Kraków—Gdaňsk–Łódź, 120 s., 28 obr. příloh).

Autorka, příslušnice střední generace polských lingvistů historické orientace, tu navazuje na některé práce S. Rosponda, Z. Stiebra, S. Urbańczyka, J. Siatkowského, M. Basaje aj. a samozřejmě i na práce českých autorů, např. V. Flajšhanse, F. Menčíka, J. Pátý, J. Truhláře, B. Ryby a B. Wižďálkové (jako jediné představitelky současné české badatelské základny, která se hlouběji zajímá o obdobnou problematiku).

Svá porovnání zakládá Kędelská na faktu, že české, polské i jiné dobové slovníky byly ovlivňovány svými vzory, mnohdy dokonce byly jejich věrnými napodobeninami, a také na tom, že při hledání spojitostí mezi mnoha slovníky nelze pominout možnost jejich paralelního vzniku na základě náhodně volených stejných pramenů — předloh, z nichž čerpaly nezávisle na sobě. Rozbor prvních českých a polských tištěných slovníků však jasně ukázal na určitou bezprostřední závislost slovníků polských a českých, tzn. lze tu mluvit o přímých vzorech.

Při srovnávání nejstarších slovníků (z českých jde o Lactifer, Dictionarium trium linguarum, Quinque linguarum utilissimus vocabularius, slovníky Ř. Hrubého z Jelení a tzv. Synonymář, z polských pak slovníky Murmelia, Mymera, Slowarz 1532 a slovníky Jana Cervuse). Kędelská celkem správně pomíjela hesla zachycující základní slovní zásobu, která se opakuje, kterou najdeme v téže podobě i ve slovnících mnohem starších. Nevšímala si rovněž výrazů z oblasti náboženství nebo běžného života, jejichž původ můžeme označit jako biblický. Nakonec vyloučila známá pojmenování rostlin, zvířat, nemocí ap. a zaměřila se výhradně na a) výrazy řídké a speciální, b) výrazy „chybné, mylné“, c) souslovná pojmenování, d) slovesa, a to ve spojeních, obratech, větách ap., e) příslovce a příslovečné výrazy. Hesla tohoto vymezení (nesou jisté rysy jedinečnosti, osamocenosti a málokdy vytvářejí skupiny z vyhraněné — např. sémanticky — oblasti slovní zásoby) považuje pro svůj záměr za klíčová. Takto směrovaný výběr mohl podle našeho názoru vést spíše k dílčím zjištěním, která se často, někdy v otázkách zásadních, více či méně musejí rozcházet se závěry starších prací.

Všechny sledované polské tištěné slovníky vznikly v Krakově. Většina z nich se dočkala už v průběhu 16. stol. několika vydání. Jejich autory byli lidé udržující kontakt s univerzitou — překladatelé, tiskaři, korektoři ap. Soudobá česká i jiná lexikografická produkce jim nebyla neznáma, což se zákonitě muselo v jejich vlastní tvorbě nějak odrazit.

Po analýze vybraných hesel z výše zmíněných slovníků českých, polských, ale i mnoha jiných autorka jednoznačně konstatuje, že z českých slovníků ovlivnily polskou tvorbu pouze dva, a to Lactifer Jana Vodňanského — slovník Jana Cervuse z r. 1540 (Kędelská připouští též jeho vliv na sbírku slovní zásoby Bartoloměje z Bydhoště) — a Dictionarium trium linguarum (1513) — slovník Františka Mymera (z r. 1528?). (V dřívějších studiích se podtrhávala „předlohovost“ Dictionarium trium linguarum, zatímco Lactifer byl v těchto souvislostech opomíjen.) Z dalších českých slovníků 1. pol. 16. stol. se podle Kędelské vzorem nebo předlohou pro polské slovní[86]ky nestal žádný. Polští autoři (Jan Murmelius, Šimon z Łowicze aj.) hledali oporu jinde, převážně v slovnících italské a francouzské provenience z počátku 16. stol. Na druhé straně ovšem Kędelská říká, že není možné vliv českých slovníků jako celku na polskou lexikografii popřít. Měl však podle ní jiné rysy, projevoval se v přejímání českých slov do polštiny, tzn. i do jejího lexikografického zpracování. Polské slovníky totiž velmi často obsahují výrazy — bohemismy,[1] které se v jiných textech neobjevují. Jde o slova převzatá opět jen z Lactiferu a Dictionarium trium linguarum, jež se dostala do heslářů všech prvních tištěných polských slovníků.[2] Dosud běžně uznávaný pramen polských slovníků, česko-latinský Synonymář, Kędelská z veškerých srovnání vylučuje. Odmítá i jeho obecně přijatou přibližnou dataci, samý počátek 16. stol., a posouvá ji až za rok 1540. Autorství Synonymáře připisuje M. Kolínovi z Chotěřiny.[3] Pozoruhodné je, že se u polských autorů nesetkal s odezvou ani slovník Řehoře Hrubého z Jelení z r. 1537, jehož publicita byla — ostatně jako u všech prací vzešlých z Frobeniovy basilejské tiskárny — poměrně velká.

Na studii E. Kędelské je patrná snaha o objektivní posouzení skutečné závislosti prvních polských tištěných slovníků na tradičně předpokládaných českých vzorech, a to na základě vyhodnocení zcela nově vytypovaných souborů shromážděných podkladů. K objektivitě měla přispět podobně orientovaná analýza dalších lexikografických prací, jimiž se mohli autoři sledovaných slovníků případně řídit. Různorodost, rovinná nevyváženost hledisek zvolených pro výběr materiálu základní otázku spíše dále otevřela. I v tom je však třeba vidět přínos celé studie-sondy, kterou při dalším výzkumu česko-polských jazykovědných kontaktů nelze v žádném případě přehlédnout.

---

[1] V nazírání na bohemismy se Kędelská opírá o závěry Siatkowského a Basaje, ovšem v případě sledovaných slovníků z nich vyjímá všechny jednotky uznané za výpůjčky ze starší češtiny, tj. z doby před 16. stol. K vyhodnocení materiálu v nemalé míře využila též údajů z novodobě zpracovaných slovníků staré češtiny, staré a střední polštiny. Jistým vodítkem pro ni byla ještě kartotéka k slovníkům Bartoloměje z Bydhostě a studie B. Wižďálkové Nejstarší známý tištěný vokabulář latinsko-česko-německý (Miscellanea oddělení rukopisů a vzácných tisků I, Státní knihovna ČSR, Praha 1971).

[2] Kromě těchto výpůjček zaznamenala Kędelská v rámci svého souboru klíčových hesel výrazy, které se do soudobé mluvené polštiny dostaly zásluhou polských studentů. K jejich pravděpodobnému zdroji se však blíže nevyjadřuje.

[3] K takovému konstatování by však bylo zapotřebí daleko detailnějšího a všestrannějšího rozboru jak Synonymáře, tak Kolínova slovníku z r. 1551, nikoli vycházet pouze ze srovnání textu na titulním listu a letmého pohledu na pravopisné rozdíly, zvlášť tvrdí-li autorka, že tu jde o tisk téže tiskárny. Kędelská zpochybňuje rovněž dosud uváděnou dataci vzniku u dochovaných exemplářů Murmeliova (polského) slovníku. V tomto případě lze korekci dřívějších názorů akceptovat — vzhledem k prokázaným maďarským prvkům proniklým bezděčně z obdobného slovníku s touto jazykovou složkou na místě polské, který byl sázen souběžně s Murmeliovým v tiskárně H. Wietra.

Naše řeč, volume 72 (1989), issue 2, pp. 84-86

Previous Helena Confortiová: Český retrográdní slovník

Next Renata Povolná: Slovenský příspěvek k nářeční syntaxi