55. a 56. svazek Spisů PF v Ostravě
Otakar Šoltys
[Posudky a zprávy]
-
I.
55. svazek Spisů Pedagogické fakulty v Ostravě má velmi atraktivní název. Domníváme se, že studie Psychologické hledisko na uplatnění úlohy jazyka při řešení problémů (SPN, Praha 1985) musí zaujmout každého lingvistu, který si je vědom zřejmého faktu o nezbytnosti spolupráce psychologa, logika, lingvisty a dalších specialistů (neurofyziologa, filozofa, matematika) při prohloubeném popisu přirozeného jazyka. Často se tento fakt proklamuje, ovšem málo je zatím prací, které by od koncepčních nebo deduktivních úvah přistoupily k experimentu nebo základnímu výzkumu interdisciplinárně koncipovanému. Proto se domníváme, že je vhodné věnovat této práci Karla Paulíka soustředěnou pozornost, i když je napřed zřejmé, že jednotlivec nemůže v současné etapě rozvoje vědních oborů zastupovat celý tým odborníků.
Publikace vznikla rozpracováním kandidátské disertace z let 1977—80 v Psychologickém ústavu ČSAV. Zřejmě proto reaguje na aktuální psychologické dění velmi citlivě a vybírá oblasti a směry opravdu nosné. Podává zasvěcený přehled o současných názorech v psychologii myšlení, dále zejména o funkcích řeči a myšlení při řešení problému, problémové situaci a účasti znaků a pojmů v operačním myšlení atd. Všechny tyto rekapitulující výklady jsou velmi přesné a autor se mýlí poměrně zřídka, i když interpretuje názory lingvistů.
Souhlasíme s autorovou snahou proniknout do procesu myšlení pomocí přirozeného jazyka, protože přirozený jazyk je pro myšlenkové pochody tou nejobsáhlejší oporou, avšak zdá se nám málo nosná představa, že se v samotném systémovém uspořádání jazykových prostředků skrývají struktury, [151]které by mohly suplovat nebo urychlit vznik kognitivních struktur při řešení problému. Takovou oporou se může stát až textové užití přirozeného jazyka, při němž jednotlivým výpovědím může být připisována hodnota pravda, nebo nepravda, ať již z obecných principů formálně dokonalého uvažování, nebo z hlediska praktických zkušeností. Tato možnost však byla, podle našeho soudu, blokována využitím kognitivní hry, jejíž problematika byla slovně formulována pouze rámcově (ill defined problems).
K. Paulík se rozhodl formulovat pět hypotéz, které výzkum potvrdí, nebo vyvrátí: 1. Hlasitě verbalizovaná formulace řešení problému se pozitivně projeví na kvalitě jeho řešení. — 2. Verbalizace řešení usnadní nalezení a slovní popis obecného principu řešení společného více podobným problémům. — 3. Při řešení složitějších problémů (neúplně zadaných) se v zásadě neliší strategie volené muži a ženami ani jejich verbální formulace ani kvalita řešení. — 4. Existuje vztah mezi kvalitou řešení a použitými formami jeho verbalizace. — 5. Existuje vztah mezi kvalitou řešení a obsahem jeho verbální formulace (s. 60).
Tyto hypotézy pak byly ověřovány na kognitivní hře dominograf DG-5 u sta dotazovaných při dodržení všech pravidel standardnosti a validnosti testu. Hra DG-5 byla zadána slovy: „Vaším úkolem bude rozmístit těchto pět kotoučů na body hracího plánu tak, aby na sebe navazovaly podle svého označení a podle čar na grafu. Všimněte si, že některé vztahy, ty mezi body spojenými čarami, jsou správné, a tedy také dovolené, jiné, čarami nevyznačené, jsou naopak chybné. Kotouče můžete libovolně na hracím plánu přemisťovat. Zbylý pátý kruhový kámen odložte stranou, čímž naznačíte, že považujete úlohu za vyřešenou. Správné řešení poznáte v průběhu hry. Věnujte prosím důkladnou pozornost svému myšlení, abyste mohli o něm podrobně vypovídat“ (s. 63). Protože dotazovaní museli při řešení DG-5 uvažovat nahlas a protože autor otiskl i zápisy z výzkumu, máme možnost prohlédnout jazyková vyjádření a zběžně je hodnotit s kompetencí lingvisty. Je to čtení opravdu zajímavé, protože je ve značném nesouladu s očekáváním.
Dalo by se předpokládat, že užité výpovědi budou mít zejm. funkci zobrazovací, že budou zobrazovat poznané zákonitosti. V protokolech však vedle těchto očekávaných nacházíme i výpovědi s funkcí expresívní typu: „Co to je? To já asi nebudu umět… To tedy nevím, jestli to já udělám, to určitě bude blbě.“ nebo výpovědi s funkcí fatickou typu: „Jejda na takový věci já nějak nejsem, se mnou to asi nepůjde. Já to popletu.“, popř. s funkcí estetickou typu: „Tak nelíbí se mi tahle barva hnědá, je taková divná. Tu tam dávat nebudu.“ atd. Mnohdy je zřejmé, že kombinování barevných koleček probíhá snáze a rychleji než jejich slovní doprovod, který je jaksi nadbytečný (srov. protokol č. 18). Verbální doprovod myšlenkového pochodu je užitečný až ve třetím testu, v němž jsou do grafu umísťována slova podle klasifikačního principu abstrakta/konkréta. Byl-li tento klasifikační princip odhalen a formulován, pak obvykle následovalo rychlé řešení. Protože to však byl třetí, typologicky obdobný test v pořadí, může být úspěšnost závislá i na předchozí zkušenosti.
[152]Všechny testy byly velmi pečlivě vyhodnoceny, zjištění korelována a kvantitativně zpracována. V diskusi závěrů se prakticky žádná z hypotéz (s výjimkou 3.) neověřila. Nebyl zjištěn pozitivní vliv verbalizace na výsledky řešení ani na pochopení smyslu testu (1., 2.). Také nebyly pozorovány signifikantní rozdíly mezi muži a ženami v průběhu řešení (3.). Při diskusi zbylých dvou tezí bylo nutné odlišit úspěšné řešitele od neúspěšných. Úspěšní řešitelé byli věcnější, málomluvnější a sebevědomější, neopakovali chyby a jejich jazykový projev neodbíhal od zadaného problému. Neúspěšní řešitelé doprovázeli svůj neúspěch i obsahově roztěkaným vyjadřováním, které od zobrazovací funkce odbíhalo do expresí a emocionálních vyjádření. Autor velmi střízlivě a věcně hodnotí dosažené výsledky. S jeho závěry lze souhlasit až na převzatý názor o tom, že jazykový systém má logickou stavbu, která ovlivňuje řešení (s. 104). Toto a obdobná tvrzení formulovaná často na nejvyšších stupních abstrakce se pak v praxi jen těžko prokazují, jak konečně ukázal i Paulíkův výzkum. Soudíme také, že při užší spolupráci s lingvisty při formulování záměru výzkumu by bylo možné vymezit hypotézy, které by funkce přirozeného jazyka při řešení problémů postihovaly adekvátněji. Zdá se nám totiž, že při tomto výzkumu nebyl přirozený jazyk samostatným sémiotickým kódem, pomocí něhož by bylo možné odhalovat zákonitosti v objektivní realitě, ale pouhým cílovým objektem, do něhož přecházel překlad kognitivních pochodů probíhajících v jiných sémiotických kódech (graf, žetony, barvy atd.).
I tak ovšem považujeme práci K. Paulíka za velmi užitečnou, protože je to velmi poctivý pokus o propojení vyspělé teorie s kvalifikovaným výzkumem. Že se někdy vyspělá teorie s kvalifikovaným výzkumem nestřetává tak, jak bychom předpokládali, není autorova chyba. Spíše bychom měli ocenit odbornost a kulturu, jakými nám toto zjištění zpřístupňuje.
II.
Publikace Josefa Skácela a Emanuela Šustka Jazyková příprava v kvalifikačním růstu pracovníků podniků vyšla jako 56. svazek řady Spisy pedagogické fakulty v Ostravě (SPN, Praha 1985). Kniha přináší několik závažných otázek, které dík tradicím a setrvačnosti myšlení unikaly doposud pozornosti odborníků a které praktický život velkých průmyslových podniků dosud neformuloval jako nutnou objednávku lingvistům a pedagogickým pracovníkům zabývajícím se výukou cizích jazyků.
Oč tedy jde? V podstatě o tezi, která je ve své abstraktní podobě nesporná a všeobecně přijímaná: pracovník zabezpečující produkování hodnot ve výrobním procesu by měl být schopen shromažďovat informace, vybírat z nich podstatné a ty pak ekonomicky výhodně uplatňovat ve výrobě. Shromažďování informací by mělo probíhat nezávisle na jazyku, kterým jsou zveřejňovány. Pracovník s tímto postavením ve výrobním procesu by [153]měl být natolik jazykově vybaven, aby byl schopen přijímat poznatky prostřednictvím ruštiny, angličtiny a jiných jazyků.
V současném stadiu vývoje našeho průmyslu vzrůstá nesmírně potřeba důkladného jazykového proškolení řídících kádrů v jazycích spolupracujících podniků, ale nejen to. Vzrůstá i potřeba jazykově připravit střední kádry a dělníky, kteří výrobu založenou na mezinárodní spolupráci realizují. Na jedné straně není sporu o tom, že nejsilněji by tyto potřeby měly pociťovat výrobní podniky. Ty by měly požadovat od jazykovědců, aby jim takové programy připravovali. Na druhé straně je třeba si přiznat, že jazykovědci sami o sobě nemohou z vnitřních zákonitostí vlastního oboru takové potřeby objevit nebo je teoreticky konstruovat. Informace, které nalezneme v recenzované knize, mají podle našeho soudu dvojí využití: /1/ Měly by se s nimi seznámit ty řídící kádry v našich výrobních podnicích, které se potýkají se stejnými problémy, s jakými se potýkaly podniky ostravské průmyslové aglomerace před vznikem kursů připravovaných Ústavem teorie a praxe řečové činnosti. Toto využití považujeme za hlavní. /2/ Měli by se s nimi seznámit lingvisté, aby si plně uvědomili, že v období vědeckotechnické revoluce se i lingvistika může stát bezprostřední výrobní silou a že se nově jeví i problémy zdánlivě vyřešené.
Kniha má dva autory a také se skládá ze dvou relativně samostatných částí. První část nese název Odbornost a jazyk a skládá se ze tří kapitol. Autor této části E. Šustek je školený řídící pracovník zdůrazňující plánovitost řízení společenských procesů a spoléhající na uplatnitelnost racionálních postupů v masových společenských procesech.
Nejlépe ho snad můžeme charakterizovat citováním jedné teze z úvodu: „Podniky jako subjekty socialistické dělby práce musí aktivně působit při vytváření objektivních rámcových podmínek a subjektivních předpokladů pro mezinárodní integraci. Autorům spisu jde o skromnou účast na podpoře těchto procesů v podmínkách ekonomické aktivity jednotlivých podniků.“ (s. 10). Tato věta také tvoří jasný rámec základních odlišností výkladů obou autorů od běžných lingvistických výkladů. Ač totiž lingvisté již desetiletí hovoří o jazyku jako o nástroji, který slouží k dorozumívání, instrumentální přístup k jazyku byl vždy negován tím, že poznání zákonitostí jazyka bylo cílem lingvistických výzkumů, takže na pojetí jazyka jako prostředku se mnohdy tiše zapomnělo. Přímým předmětem zájmu recenzované publikace není jazyk o sobě, ale otázka, jak zajistit přípravu pro úspěšnou komunikaci v cizím jazyce v konkrétně definovaných podmínkách. Současně se řeší otázka, jak o užitečnosti vlastních řešení přesvědčit praxi na jedné straně a klasickou lingvistickou obec na straně druhé. Přiznejme si, že to není úkol snadný, zejm. pokud jde o jeho druhou část, neboť s takovou mírou konkrétnosti a s takovou potřebou důkladné znalosti odběratele lingvistických poznatků se lingvisté setkávali prozatím zřídka. (Tak např. hned v úvodu, v němž autor seznamuje čtenáře se základními rysy společenských procesů vedoucích k integraci výroby, se dovídáme, že nedostatečná znalost ruštiny při přípravě společných investic může znamenat [154]ztrátu ekonomické efektivnosti až 30%, což zasvěceného znalce konkrétních podmínek v ostravské průmyslové aglomeraci zřejmě nepřekvapí, ale pro klasické lingvistické výzkumy je to fakt, se kterým se lingvisté dosud nesetkávali.)
V první kapitole jsou podrobně probírány základní vlastnosti kvalitního plánu jako progresívnost, reálnost a vědeckost, obecná metodologie řízení při realizaci plánu, vedle toho je však i explicitně formulován záměr, o němž jsme se zmiňovali v úvodu: „… že odborná a jazyková příprava jsou zde chápány podstatně šířeji a v dosti nekonformním smyslu. Ona nekonformnost spočívá v tom, že odborná příprava je úzce spjata s jazykovou přípravou. Čerpá podle specifik příslušných podniků a výzkumných ústavů z podstaty jejich činnosti, z jejich poslání ve společnosti, ze společenského pohybu, vědeckotechnického pokroku, z inovačních a integračních procesů, ale i z takových procesů a činností, které dotvářejí samotnou kvalifikaci řídícího pracovníka.“ (s. 22). Dále je v první kapitole objasňováno specifické postavení ruštiny v naší společnosti a v ostravské průmyslové aglomeraci.
V druhé kapitole jsme podrobněji seznamováni s realizovaným projektem v národním podniku Tatra Kopřivnice, který byl s úspěchem praxí přijat. V informaci je spojováno konkrétní s obecným; dozvídáme se, že je vhodné postupovat od stanovení katalogu problémů k novým formám a metodám odborné jazykové přípravy, že je tedy třeba: /1/ vycházet z celospolečenských potřeb a jim odpovídajících cílů v daném podniku či instituci, /2/ formulovat konkrétní úkoly v několika směrech, /3/ stanovit různé typy kursů (to v rovině obecně metodologické). Hned nato následuje informace o tom, že tato metodologie vedla v Kopřivnici ke zřízení tří typů kursů: pro vrcholné řídící pracovníky, pro konstruktéry, technology a pracovníky vývoje, pro montéry vysílané do zahraničí. Zároveň jsou promýšleny a vyčíslovány důsledky a výhody takového postupu v souvislostech pro lingvistu dosti netradičních, jako jsou faktor ekonomie času, inovační cyklus, úspora paliv a energie. Je zajímavé, že je velmi zdůrazňována úloha odborníka a jeho seznamování s informacemi přímo, bez prostřednictví překladatele. Jistě je tato tendence opřena o zkušenosti, ovšem pro lingvistiku by to znamenalo přehodnocovat tezi o jednotnosti spisovného jazyka a jeho stylovém členění a navrátit se k původní havránkovské představě samostatných funkčních jazyků. Tím se ovšem otevírá závažný teoretický a metodologický problém, který by mohl, kdyby své řešení autoři prokázali, mít závažné důsledky.
Třetí kapitola je věnována ekonomickému přínosu odborné jazykové přípravy, v níž je popisována anketa a statistické šetření k významu dobré a specializované přípravy pro řídící a ostatní pracovníky průmyslových podniků. Jestliže bylo použito testu se všemi náležitostmi vědeckého výzkumu, pak zjištěné výsledky jsou více než přesvědčivé. Kvalitní a odborně zaměřená jazyková příprava se stává bezprostřední silou, která pozitivně ovlivňuje výrobní proces. Zajímavé by bylo také vědět, zda s týmž ekonomickým přínosem vyčísleným v korunách souhlasí také zúčastněné podniky. Čistě bez empirických zkušeností a z matematické dedukce se může zdát, že vyložená matematická závislost by mohla být zprostředkovanější a složitější, než se v publikaci uvádí. Jádro dosavadních zkušeností shrnuje autor na s. 51 [155]v pěti bodech, přičemž asi nejzávažnější je bod třetí, v němž se říká, že jazyková příprava je pro podnik levnější než zakládání tlumočnických a překladatelských oddělení. Tato zkušenost je zcela nová a zaslouží si, aby byla řádně rozpracována a teoreticky zvládnuta.
Druhá část nese název Projekt jazykového zdokonalování a program jazykové přípravy jako jednota odborné a jazykové přípravy. Autora této části, J. Skácela, je poměrně snadné identifikovat, protože svými specifickými zkušenostmi i originálním přístupem zejm. k otázkám plánovitého rozvoje jazyka jako systému si vydobyl již vlastní postavení v naší lingvistické obci. Také v jeho části se snoubí obecná teorie s konkrétními aplikacemi. Na této koncepci si ceníme zejména to, že autorova erudice podniká pokus sloučit tradici nejlepšího odkazu československého systémového myšlení se školou sovětské řečové činnosti a s konkrétními zkušenostmi z jazykové situace na Ostravsku, to vše pod zorným úhlem společensky angažovaného praktického využití.
Čtvrtá kapitola je věnována odpovědi na otázku, proč je pro výrobní organizace důležité mít projekt jazykového zdokonalování. K argumentům, s nimiž jsme se seznámili v první části, jsou dodávány ještě argumenty vycházející z komunikačních potřeb, rozvoje osobnosti a průběhu řečové činnosti. Mnoho životních a odborných zkušeností je uloženo do výkladu o zvyšování jazykové schopnosti a o motivaci ke zvyšování této schopnosti. Autorova odborná přání se pak odrážejí v pojednání o nutnosti řídit jazykovou komunikaci. V této otázce se s autorem odborně rozcházíme. Připouštíme však, že komunikační situace a komunikační potřeby na Ostravsku mohou být na takovém stupni rozvoje, že přímé ovlivňování jazykovědcem vyžadují.
V páté kapitole je popisován postup konkrétní přípravy projektu, jak se vyhledávají slabá komunikační místa, jak se vyhledávají cíle projektu, postupné cíle, varianty projektu, reálné a nereálné motivace, politickoorganizační zabezpečení, jak se z projektu zpracovává program. Velmi nás např. zaujala pasáž o rekognoskaci ke zjištění slabých míst nebo plánování vědeckovýzkumné práce v programu jazykové přípravy. Šestá kapitola je věnována problematice realizace programů, její společné metodologické části. Zdůrazňuje se, že každá konkrétní realizace se musí skloubit s konkrétními podmínkami. Sedmá kapitola je věnována způsobu vyhodnocování a zkušenostem při vydávání osvědčení. Jako dodatek je připojen i Projekt jazykového zdokonalování v ruštině v TŽ VŘSR, což považujeme ze velmi vhodnou explikaci předcházejících výkladů, protože pozorný čtenář si jasně uvědomí, kolik z toho, co autoři vykládali, se už podařilo realizovat a jak svůj projekt ještě mohou rozvíjet.
Jsme přesvědčeni o tom, že autoři začali prakticky realizovat v cizím jazyku to, co zatím v mateřském jazyku nedoceňujeme, totiž jazykovou přípravu pro specializované a společensky závažné komunikační situace. Rozvoj naší společnosti je zákonitě spojen se vzrůstem náročnosti na komunikaci při uskutečňování řídících společenských procesů, jehož kvan[156]titativní a kvalitativní rozvoj se zatím děje bez účasti odborníků. Celý svět v současnosti horečně studuje komunikaci, aby ji mohl modelovat na přístrojích a aby ji mohl racionálně ovlivňovat. Také v rámci ČSAV se této problematice věnuje pozornost.
Ostravským lingvistům se podařilo zpracovat závažné společenské a lingvistické téma, s nímž podle našeho soudu jako s objednávkou měla přijít společenská praxe. Jestliže byl postup obrácený, slouží to pouze ke cti ostravských lingvistů.
Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 3, s. 150-156
Předchozí Helena Confortiová: Frekvence grafémů, tvarů a konstrukcí ve slovenštině
Následující Slavomíra Ježková: Péče o jazyk na Kubě
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1