Skloňování osobních jmen příslušníků slovenského národa v češtině

Miloslava Knappová

[Články]

(pdf)

-

V rámci soužití příslušníků českého a slovenského národa ve federativní Československé socialistické republice dochází k běžnému užívání osobních jmen (= OJ) Slováků v češtině (a Čechů ve slovenštině), a to především v hromadných sdělovacích prostředcích a v různých oficiálních projevech. Protože při začleňování osobních jmen (rodných jmen a příjmení) příslušníků slovenského národa do češtiny vznikají zejména u některých typů OJ, zvláště příjmení, určité rozpaky, požadavky praxe si vynutily souhrnné zpracování této problematiky.

Podle obecně platných gramatických zásad[1] se jména a příjmení příslušníků jiných národností v češtině skloňují. Konkrétně to znamená, že se OJ přiřazují podle svého rodu a vyslovované podoby k českým deklinačním vzorům. Základ jména a příjmení užívaného ve slovenštině tedy zůstává slovenský, včetně jeho pravopisné podoby, a pouze se k němu připojují české deklinační koncovky.

Skloňování většiny OJ příslušníků slovenského národa nečiní v češtině potíže. Společenská praxe však ukázala, že určité typy jmen vzhledem k svému zakončení působí v češtině jisté problémy; proto na základě potřeb praxe uvádíme přehled skloňování slovenských OJ v češtině.

[129]Jména třídíme (podobně jako v Mluvnici češtiny II) podle rodu, na (I.) mužská a (II.) ženská, dále podle jejich zakončení na (1.) souhlásku (deklinačně tvrdou či měkkou), (2.) samohlásku nebo (3.) zakončení adjektivní, v závěru (III.) uvádíme příjmení nesklonná. Na zvláštnosti vyplývající ze zakončení jednotlivých typů upozorňujeme odděleně. U příjmení zakončených na -ek, -el, -ec, -ok, která obsahují tzv. vkladné -e- nebo -o- a jsou povětšině svým původem jména obecná, se objevuje v češtině a ve většině případů i ve slovenštině dvojí možnost skloňování, odrážející vývojové tendence paralelní v obou jazycích. V těchto případech se volba jedné z možností řídí rodinnou (slovenskou) zvyklostí (pokud je ovšem známa); není-li možné ji ověřit, dáváme přednost převažujícímu způsobu skloňování, resp. vývojovým tendencím. Jednotlivé typy OJ v přehledu ilustrujeme — opět podle požadavků praxe — četnými příklady.

I. Mužská jména a příjmení

1. OJ zakončená na souhlásku

1.1 Mužská OJ zakončená na souhlásku deklinačně tvrdou nebo obojetnou (h, ch, k, r, d, t, n, g, f, l, v) se v češtině skloňují podle vzoru „pán“, tj. Ján Rusňák, 2. a 4. p. Jána Rusňáka, 3. a 6. p. (soudruhu) Jánu Rusňákovi (ne tedy soudruhovi Jánovi Rusňákovi), 7. p. Jánem Rusňákem. Obdobně se skloňují rodná jména jako Anton, Jozef, Ľudovít, Štefan, Vasil, Viliam, Zoltán a příjmení jako Babyl, Blanár, Csillag[2] [čilag], Demčák, Eged, Horváth, Lázár, Šubik. Totéž platí o příjmeních, která jsou původem (rodinná) přivlastňovací přídavná jména, tj. Jankech — 2. p. Jankecha, Balážoviech, Jurových — 2. p. Jurovýcha, Matejov — 2. p. Matejova (obdobně se skloňují ve slovenštině).

1.1.1 Jména zakončená na -ek tzv. vkladné -e- při skloňování vypouštějí, tj. Jarábek — Jarábka, Zúbek — Zúbka, Ďuríček — Ďuríčka. Ponechává se jen v případě, že by vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina, např. Pištek — Pišteka, Furček — Furčeka, Stanček — Stančeka. — V slovenštině je ovšem tendence toto -e- ponechávat, tj. Fusek — Fuseka, Šulek — Šuleka, a to zvláště tehdy, jestliže se nepociťuje souvislost příjmení s obecným substantivem.[3] [130]Jestliže se ovšem v souhlase s rodinným územ toto -e- ve slovenštině oficiálně (např. v osobních dokladech) ponechává, respektujeme to i v češtině.

1.1.2 U rodných jmen zakončených na -er se vkladné -e- při skloňování vypouští, tj. Peter — 2. p. Petra, Alexander — 2. p. Alexandra. U takto zakončených příjmení, která jsou vesměs cizího původu, toto -e- ponecháváme, např. Kolumber — 2. p. Kolumbera.

1.1.3 U příjmení zakončených na -ok, která mají souvislost s obecnými podstatnými jmény, se -o- při skloňování v češtině (podobně jako ve slovenštině) vypouští, ovšem v souhlase s rodinnou zvyklostí je možné je i ponechat, tj. Bobok, 2. a 4. p. Bobka (popř. Boboka), 3. a 6. p. Bobkovi (i Bobokovi), 7. p. Bobkem (i Bobokem). Obdobně se skloňuje např. Vačok, Bučok, Svitok, Dudok. Pokud by při vypuštění -o- vznikla obtížně vyslovitelná souhláskovou skupina, -o- se ponechává, např. Urbančok — Urbančoka, Kopčok — Kopčoka.

1.1.4. U rodných jmen zakončených na -ol se -o- ve jméně Pavol v češtině vypouští, tj. Pavol — 2. p. Pavla, 3. a 6. p. Pavlovi atd., u jména Karol se podle slovenských zvyklostí vžilo i v češtině toto -o- ponechávat, tj. 2. p. Karola (Divína) atd.

1.1.5 U příjmení zakončených na -el, která jsou většinou cizího původu, se -e- zpravidla zachovává, např. Hummel — 2. p. Hummela, Štancel — 2. p. Štancela, ovšem v souhlase s rodinnou zvyklostí je možné je i vypustit, např. Nágel — 2. p. Nágla (vedle Nágela), Kúgel — 2. p. Kúgla (vedle Kúgela).

1.1.6 Rodná jména zakončená na -us tuto koncovku při skloňování v češtině (na rozdíl od slovenštiny) vypouštějí, tj. Július, 2. a 4. p. Júlia, 3. a 6. p. Júliovi, 7. p. Júliem.

1.2 Mužská jména zakončená na souhlásku deklinačně měkkou, řidčeji obojetnou (j, č, š, ž, s, z, c) se skloňují podle vzoru „muž“, tj. Matej Hruškovič, 2. a 4. p. Mateje Hruškoviče, 3. a 6. p. Mateji Hruškovičovi, 7. p. Matejem Hruškovičem. Obdobně se skloňují rodná jména jako Alojz, Ondrej a příjmení jako Garaj, Juhász [juhás], Király [kiráj] — 2. p. Királye, Kiss [kiš], Kováč, Mináč, Nagy [naď] — 2. p. Nagye, Vajas [vajaš].

1.2.1 U příjmení zakončených na -ec, tj. Hronec, Klinec, Szirovecz [sirovec] vkladné -e- při skloňování v češtině vypouštíme, tj. 2. a 4. p. Hronce, Klince, Szirovcze.

Jestliže se nepociťuje souvislost s obecným substantivem, v slovenštině se objevuje tendence toto -e- spíše ponechávat, např. Perec — [131]2. p. Perece; v tom případě respektujeme oficiálně uznávanou rodinnou zvyklost.

2. OJ zakončená na samohlásku

2.1 OJ zakončená na -a skloňujeme podle vzoru „předseda“, např. Gejza Varga, 2. p. Gejzy Vargy, 3. a 6. p. Gejzovi Vargovi, 4. p. Gejzu Vargu, 7. p. Gejzou Vargou. Obdobně se skloňuje rodné jméno Atila a příjmení jako Bajcura, Golonka.

Jestliže je před koncovým -a souhláska deklinačně měkká (koncovky -ďa, -ňa, -ša, -ca), odráží se to i v zakončení pádových koncovek, např. Boďa — 2. p. Bodi, 3. a 6. p. Boďovi, 7. p. Boďou, Huňa — 2. p. Huni, Goruša — 2. p. Goruši; Ďurica — 2. p. Ďurici (vývojové pravopisné tendence směřují u tohoto posledního typu i k psaní podle vzoru „předseda“).

2.2 Příjmení zakončená na -o se skloňují podle vzoru „pán“, přičemž koncové -o se při skloňování odsouvá, např. Beňo, 2. a 4. p. Beňa, 3. a 6. p. Beňovi, 7. p. Beněm. Stejně se skloňují i Bartko, Lacko, Turzo aj.

2.3 Příjmení zakončená na -ó se skloňují rovněž podle vzoru „pán“, avšak pádové koncovky se připojují k plné podobě příjmení, tj. Szabó [sabó], 2. a 4. p. Szabóa, 3. a 6. p. Szabóovi, 7. p. Szabóem, Forró, 2. a 4. p. Forróa atd.

2.4 Příjmení zakončená na -e se skloňují v češtině buď podle vzoru „soudce“, nebo pomocí zájmenných koncovek, tj. Mišeje, 2. a 4. p. Mišeje nebo Mišejeho, 3. a 6. p. Mišejovi nebo Mišejemu, 7. p. Mišejem; obdobně se skloňuje Cserge [čerge], Krnáče, Šovdoje, Matejove — 2. p. Matejoveho, 3. p. Matejovemu atd. V slovenštině se tato příjmení skloňují výlučně pomocí zájmenných koncovek, takže tomuto způsobu dáváme přednost i v češtině, abychom tím zároveň respektovali rodinný úzus.

2.5 Příjmení zakončená na -i, -y se skloňují pomocí zájmenných deklinačních koncovek, tj. Ujvári — 2. a 4. p. Ujváriho, 3. a 6. p. Ujvárimu, 7. p. Ujvárim, Ferenczy [ci] — 2. a 4. p. Ferenczyho, Fábry, Pivovarči — 2. p. Pivovarčiho, Ferencei [ferenceji] — 2. p. Ferenceiho.

2.6 Příjmení zakončená na -u/-ú se skloňují podle vzoru „pán“, ovšem pádové koncovky se připojují k plné podobě příjmení, např. Laššú, 2. a 4. p. Laššúa, 3. a 6. p. Laššúovi, 7. p. Laššúem.

3. Mužská příjmení s koncovkou přídavných jmen tvrdých zakončená na -ý se skloňují podle vzoru „mladý“, např. Belokostolský, 2. a 4. p. Belokostolského atd., podobně Bolvanský, [132]Selecký, Dúcky (podle slovenského rytmického zákona za sebou nemohou následovat dvě dlouhé slabiky) — 2. a 4. p. Dúckého, 3. a 6. p. Dúckému, 7. p. Dúckým, Múdry — 2. a 4. p. Múdrého atd.

4. Mužská příjmení s koncovkou přídavných jmen měkkých zakončená na -í se skloňují podle vzoru „jarní“, např. Matí, 2. a 4. p. Matího, 3. p. Matímu, 6. a 7. p. Matím.

II. Ženská jména a příjmení

1. OJ zakončená na souhlásku

Patří sem nečetná rodná jména jako Miriam, Dagmar, užívaná i v češtině; skloňujeme je podle vzoru „žena“, tj. 2. p. Dagmary, 3. a 6. p. Dagmaře, 4. p. Dagmaru, 7. p. Dagmarou; lze je ovšem ponechávat i nesklonná.

2. OJ zakončená na samohlásku

2.1 Rodná jména zakončená na -a se skloňují podle vzoru „žena“, tj. Elena, 2. p. Eleny, 3. a 6. p. Eleně, 4. p. Elenu, 7. p. Elenou.

2.2 Rodná jména zakončená na -ia se skloňují podle vzoru „růže“, tj. Mária, 2. p. Márie, 3., 4. a 6. p. Márii, 7. p. Márií; stejné skloňování má tedy i Júlia, Emília, Žofia aj.

2.3 Ženská příjmení zakončená na -ová, -á, -a se v češtině skloňují podle adjektivního vzoru „mladá“, tj. Čižmárová, Dobrá, Múdra, 2., 3. a 6. p. Čižmárové, Dobré, Múdré, 4. a 7. p. Čižmárovou, Múdrou.

2.4 Ženská příjmení zakončená na -ia, tj. mající ve slovenštině formu přídavných jmen měkkých, se skloňují podle vzoru „jarní“, tj. Lepšia, Menšia — 2. p. Lepší, Menší atd.

III. Nesklonná příjmení

Nesklonná zůstávají v češtině — podobně jako ve slovenštině — pouze příjmení, která jsou původem přídavná jména přivlastňovací zakončená na -ie, typ Jakubovie.

---

[1] Srov. Mluvnice češtiny II, Praha 1986, s. 350n.

[2] Četná příjmení příslušníků slovenského národa jsou maďarského původu; jejich výslovnost uvádíme v hranatých závorkách.

[3] Viz M. Považaj, Tvorenie ženských priezvisk v spisovnej slovenčine. Kultúra slova 8, 1983, s. 269 a 271. — Morfológia slovenského jazyka, Bratislava 1966, s. 76—77.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 3, s. 128-132

Předchozí Ivana Svobodová: Analýza dotazů z jazykové poradny

Následující Radka Vaňasová: K současné frekvenci českých příjmení