Slovanství Jana Evangelisty Purkyně

Jan Petr

[Články]

(pdf)

-

V Purkyňově životě (1787—1869)[1] zaujímá v rámci jeho účasti na českém národním obrození významné místo jeho slovanství (slovanské a slavistické zájmy), které tvořilo trvalou součást jeho občanských postojů a promítlo se do jeho celoživotní společenské aktivity. Počátky jeho slovanství je třeba hledat v okruhu českých obrozenců první a druhé generace, především V. Hanky, J. Jungmanna a jejich vrstevníků. Jejich prostřednictvím poznal Purkyně již během svých vysokoškolských studií v Praze (od r. 1807) tehdejší slovanský svět, myšlenku slovanské literární vzájemnosti, odbornou domácí i zahraniční slavistickou literaturu a seznámil se s Jungmannovým národním programem. V tomto programu bylo slovanství začleněno do cílevědomého úsilí o povznesení vzdělanosti, politické orientace a kulturní úrovně formujícího se českého národa a mezi nástroje rozvíjení jeho novodobého spisovného jazyka. Již v předmluvě k 1. číslu časopisu Krok (1821) Purkyně napsal jakoby svá programová slova: „Čechův kmen jest rod Slovanů; tamť jeho původ, jeho vzrůst a okrasa; slovanskými dobami jest mu pohybovati se v okresu naučném. Mezi Slovany může Čech Čechem býti, v Germánsku vždy na sledu posledním … Nyní kdy obzvláštní věk slovanský ve všeobecném nastal dějinstvu, neslušno nám loudati se a prázdniti, poroku-li potomstva se nehrozíme“ (s. 7).

Purkyně byl přesvědčen o jazykové příbuznosti a namnoze i duchovní blízkosti slovanských národů, a protože věděl, že jsou politicky rozděleny do několika státních útvarů většinou s cizí nadvládou, hledal způsoby, jak by se mohlo uskutečnit jejich sbližování, vzájemné ovlivňování a touto cestou povznesení. Litoval totiž, že se slovanské národy nemohou vyvíjet společně a sjednocovat své duchovní síly, protože právě to by jim umožnilo uplatnit se v evropském a světovém měřítku ve větší míře než dosud. Tomu však — podle jeho slov — bránily historické, náboženské, politické a jiné okolnosti.

[3]Podle jeho slov, „tak valná, nejkrásnějšími schopnostmi nadaná část člověčenstva pro tolikeré roztržení a částečné seslabení nemůže na dráze společenského a duševního se zdokonalování pokračovati kupředu v té míře, jak by možno bylo při okolnostech jiných“.[1a] Již do blízké budoucnosti však hleděl optimisticky, protože věřil v nevyhnutelný pokrok, ve velký budoucí rozkvět slovanských národů a v jejich dosud nevyužité tvůrčí síly. Při těchto prognózách myslel v prvé řadě na literární vývoj a respektoval přitom současné politické uspořádání Evropy. Nikdy se nevyslovil ani o potřebě toto uspořádání změnit (např. o obnovení tehdy rozděleného polského státu nebo o osvobození jižních Slovanů z osmanského jha), ani o historické nevyhnutelnosti budoucího vzniku samostatných států slovanských národů. Purkyně jakoby počítal se setrváním slovanských národů ve vícenárodnostních státech s národnostně cizí nadvládou. Podle jeho názoru „Slované mohou pod každou spravedlivou vládou … dojíti určení, vytknutého jim v praobraze člověčenstva“ (d. cit. v pozn. 1a, s. 217—218). Od národnostně cizích vlád jen žádal, aby Slovanům nevnucovaly „cizí formy způsobem nepřirozeným“, ale podporovaly rozvíjení „přirozených jejich vloh k vyššímu zešlechtění“ v souladu s jejich dějinným určením.

Postavení slovanských národů v Rakousku navrhoval řešit ve shodě s L. Thunem a F. Palackým ve smyslu koncepce austroslavismu při zaručení kulturních práv slovanských národů. Podle jeho soudu je však třeba vyvolat u rakouských Slovanů větší národní aktivitu, a to je především úkolem Čechů, kteří jsou předurčeni k tomu, aby mezi Slovany v habsburské monarchii zaujali vedoucí postavení.[2]

Purkyně byl přesvědčen o dějinném poslání Slovanů, věřil, že jsou předurčeni k tomu, aby již v blízké budoucnosti sehráli významnou úlohu v kulturních a hospodářských evropských a světových dějinách. Proto se snažil již ve své době přispět k tomu, aby se uskutečňovala dvoustranná i mnohostranná spolupráce slovanských národů, zaměřená na jejich sbližování na úseku jazykovém a literárním. Koncepčně přitom překročil právě v oblasti literárních styků Kollárovy představy o slovanské vzájemnosti a myšlenku Jungmannova národního progra[4]mu. Podle Purkyňovy koncepce se mají také slovanské jazyky sbližovat, tím se budou vzájemně obohacovat, terminologicky rozvíjet a takto funkčně zdokonalovat (čeština s přispěním ruštiny a polštiny, srbština podle ruštiny a češtiny atd.). Budou se stále více uzpůsobovat vyjadřovacím potřebám rozvíjející se kapitalistické společnosti a ve svých funkčních možnostech se postupně vyrovnávat rozvinutým západoevropským jazykům, zvláště němčině (d. cit. v pozn. 4, s. 179).

Pro psanou podobu všech slovanských jazyků navrhoval jako další domyšlený krok svého pojetí slovanské vzájemnosti zavést (poprvé r. 1830) společný pravopis vytvořený na základě latinky a užívat jej především v odborné a umělecké literatuře (d. cit. v pozn. 1a, s. 218) mezislovanského zaměření. Zavedení latinky (v Rusku to měl být jen počin jednotlivců, kterému by neměla bránit carská vláda) by podle Purkyně mj. umožnilo rychlejší šíření ruské vědecké a umělecké literatury především mezi západními Slovany a takový pravopis by se stal účinným nástrojem k pěstování slovanské literární vzájemnosti „v původním slovanském duchu“. Nesoudil tak jako J. Jungmann nebo v Polsku S. B. Linde, že by se měl vytvořit jeden společný všeslovanský jazyk; domníval se však, že by všichni vzdělaní Slované měli znát ruštinu.

Purkyně poukazoval na to, že české národní obrození vzniklo a rozvíjelo se v souladu se zájmy všech ostatních Slovanů a právě tím, bude-li vedle zájmů národních také plnit úkoly celoslovanské, dosáhne světového významu.[3] Vzrůst slovanského vědomí mezi lidem vykládal /1/ jako reakci na německé národní hnutí v 1. pol. 19. stol. a /2/ účastí Ruska v napoleonských válkách, kdy se slovanské národy (především ruská vojska s nimi za válečných tažení) setkávaly bezprostředně a ve velkém rozsahu, a poznávaly tak blízkost svých jazyků a národních zvyklostí (d. cit. v pozn. 2, s. 146).

Purkyňovo slovanství bylo rusofilské. Vycházelo z představy Jungmannova slovanství, ale Purkyně je rozšířil o evropské hledisko. Významné místo v něm zaujal český a ruský národ, český jako zprostředkovatel literárních a kulturních hodnot Slovanů (ty mu měla zprostředkovat slovanská vzájemnost) vyspělým západoevropským národům, ruský jako nejvýznamnější tvůrce a nositel ryzí, cizími vlivy neovlivněné slovanské literatury. Slovanská vzájemnost se tak stala [5]v Purkyňově pojetí podmínkou a nástrojem pro uskutečňování této oboustranné výměny literárních hodnot mezi germánským a románským Západem a slovanským Východem. Měla podporovat povznesení slovanského literárního života na vyšší až světovou úroveň a českým prostřednictvím se měly tyto skutečné umělecké a obsahové hodnoty slovanských literatur předávat západoevropskému, zvl. německému kulturnímu prostředí. Proto měli Němci podle jeho přesvědčení ve vlastním zájmu podporovat takto funkčně pojatou kulturní slovanskou vzájemnost, přistupovat k ní s důvěrou a neklást jejímu uskutečňování ve svých zemích překážky, ani ji neobviňovat z politických panslavistických záměrů. Podle jeho slov „slovanské národy stejně horlivě pečují o svou samobytnost jako národy německé a jiné …, a na druhé straně usilují o vytvoření vyššího celku ve společenství národních hodnot, opírajícího se o jednotu duchovního vztahu; avšak z toho naprosto nevyplývá státní jednota, slovanská univerzální monarchie“.[4]

Střediskem slovanské vzájemnosti se staly nejprve Čechy, odtud se podle Purkyně tato kulturní myšlenka rozšířila k jižním Slovanům, Polákům a Rusům; do Prahy také právem přijíždějí slovanští vědci, spisovatelé a kulturní pracovníci. Věřil, že obdobných středisek slovanské spolupráce se vytvoří v budoucnosti více a že „původní slovanský duch zazáří dobročinným světlem do nejodlehlejších oblastí slovanského světa“ (d. cit. v pozn. 2, s. 151). Purkyně v době, kdy velmi aktivně přispíval do několika slovansky zaměřených časopisů, chtěl založit osobitý všeslovanský časopis (1838), který by se stal orgánem slovanské vzájemnosti. Kromě toho navrhoval zřídit v Praze všeslovanskou čítárnu dobře vybavenou nejrůznějšími slovanskými časopisy a knihami.[5] K bližšímu poznávání slovanských jazyků doporučoval vydávat nejen učebnice a dvojjazyčné srovnávací slovníky, ale také chrestomatie slovanských textů, které by umožnily na základě četby poznávat druhé slovanské jazyky (d. cit. v pozn. 2, s. 146—147).

Velký význam ve svém pojetí slovanské vzájemnosti Purkyně připisoval Rusku a ruské literatuře, o níž příznačně zdůrazňoval, že je původní slovanská, vyrůstá z lidových zdrojů a že není ovlivněna zá[6]padními a kosmopolitními ideovými vlivy. Právě touto svou povahou, kterou v plném rozsahu neshledal u západoslovanských literatur, může účinně ovlivnit západoslovanské literatury a rodící se jižní slovanské písemnictví vyrůstající z lidové slovesnosti a takto největší měrou přispět k povznesení všech slovanských literatur. Nedomníval se přitom, že by se všechny rozvíjející se novodobé slovanské literatury měly začlenit do velké ruské literatury, i když v ní by podle něho dosáhly největšího ocenění (d. cit. v pozn. 2, s. 156). Podle jeho soudu se nemají zříci svého osobitého charakteru (ten vyrůstal z jejich lidového slovesného základu) a národního jazyka, ale mají se přes velký přínosný vliv ruské literatury nadále vyvíjet samostatně (d. cit. v pozn. 2, s. 150).

Purkyně patřil k prvním našim obrozencům, kteří poznali velikost Puškinova a Gogolova díla. Když dostal r. 1839 od S. B. Lindeho z Varšavy tři svazky Puškinovy poezie, začal překládat do češtiny Evžena Oněgina. Ve Vratislavi soustavně sledoval ruské odborné časopisy (dostával je od svých ruských slovanofilsky zaměřených přátel) a referoval o nich v německých, polských a českých časopisech. Zvláště cenná je v tomto směru jeho kritická a faktograficky bohatá studie o současné ruské novelistice z r. 1838 (Nowsza rosyjska nowelistyka, Tygodnik literacki, Opera omnia X, s. 106—113), v níž právem uvedl na prvním místě Puškinovu a po něm Gogolovu prózu, a informativní přehled o ruské literatuře v r. 1838 (Mitteilungen über russische Literatur vom Jahre 1838, Ost und West 1839, Opera omnia X, s. 132—140).

Při očekávaném vzrůstu významu Slovanů ve světě mělo podle Purkyně sehrát právě Rusko významnou úlohu. Kdyby se totiž západním Slovanům (a především Čechům) nepodařilo vytvořit vlastní národní vzdělanost, umění a vědu, bylo by lépe, aby ji přijímali ze slovanského Ruska než od neslovanských národů (d. cit. v pozn. 1a, s. 232). Purkyně předpokládal, že by se ruská literatura postupně stala ústřední slovanskou literaturou, také proto, že jedině ruský národ má pro svou vědeckou a kulturní činnost oporu ve vlastní státní organizaci. Chválil zřizování slavistických kateder v Rusku (d. cit. v pozn. 2, s. 155) a státem podporovaný rozvoj slavistiky a výstižně dodal, že v carských vládních kruzích „není dosud vidět velkou lásku k slovanství“. Poukázal na zřizování slavistických kateder v Prusku a doufal, že se také tak v brzké době stane na univerzitách rakouských (d. cit. v pozn. 2, s. 156).

K zásadnímu obratu v Purkyňově nazírání na polskou otázku a pol[7]sko-ruské vztahy došlo mezi 30. a 60. léty. Ve 30. letech projevoval zarážející nepochopení pro příčiny boje polského lidu a revolučních demokratů v království, boje namířeného proti carské nadvládě. Odmítal programově revoluci a možnost revolučních změn ve společnosti. Byl přesvědčen, že pokrok lidstva je neotřesitelný a nezadržitelný, a proto podle něho „vášnivé výstřelky jej nejsou s to ani uspíšit, ani zadržet“ (d. cit. v pozn. 4, s. 195). Tato jeho slova v r. 1842 byla adresována polským revolucionářům z r. 1831.

Z takového protirevolučního postoje hodnotil po potlačení listopadového povstání další vývoj polsko-ruských vztahů jako nekonfliktní a dokonce souhlasil s M. P. Pogodinem, že další rozkvět Polska bude zaručen násilným připojením k carskému Rusku. Podle něho slovanský (především ruský) duch začne teprve nyní pronikat v ruském záboru Polska do polské společnosti a že rusifikace polského školství přinese z hlediska jím chápané slovanské vzájemnosti příznivé výsledky pro celé Slovanstvo: vytvoří totiž více souladu a jednoty mezi Slovany. Přitom se domníval, že rusifikací nebudou dotčeny svébytné rysy polského jazyka a další vývoj svébytné polské literatury. Podle něho se měli Poláci také v druhých záborech zajímat o ruský jazyk a literaturu a touto cestou (zvláště mladí polští spisovatelé) o celé Slovanstvo. Podle něho totiž ruský národ „postupem času nabývá stále většího významu i svou literaturou“ (d. cit. v pozn. 2, s. 152).

Takové rusofilské slovanství Purkyně hlásal v Dubrovského varšavském časopise Dennica-Jutrzenka (1842, d. cit. v pozn. 2) a ve své osobní korespondenci. Není divu, že bylo velmi příznivě přijímáno v kruzích reprezentovaných W. A. Maciejowským, S. B. Lindem, A. Kucharským a samotným P. P. Dubrovským[6] a mezi některými ruskými slavisty. Nemohlo však najít jiný než odmítavý ohlas jak v revolučně demokratických kruzích sociálně a národnostně potlačovaného polského národa, tak také v té části české veřejnosti, která po r. 1831 v duchu revolučně demokratické slovanské spolupráce rozhodně odsoudila carismus a postavila se na obranu potlačeného listopadového povstání a polských emigrantů. S nesouhlasem vůči svému společensky nediferencovanému rusofilskému slovanství se Purkyně také setkal ve Vratislavi u studující polské mládeže na univerzitě a v Literárně slovanské společnosti, které vtiskl od jejího založení r. 1836 slovanské za[8]měření.[7] Odtud pramenily jeho roztrpčené výroky o nezájmu Poláků o slovanskou vzájemnost („stupor polonicus“).

K výrazné změně v Purkyňově pojímání rusofilství došlo po jeho návratu do Prahy (1850), když se seznámil s příčinami diferencovaného přístupu českých demokratů k Rusku, k zemi, v níž nejen vládne car, ale také žije ruský lid. Toto poznání, styk s mladou nastupující českou generací a vlastní zkušenosti z období Bachova neoabsolutismu (které mohl srovnávat v mnohém ohledu s poměry v carském Rusku) jej přivedly k tomu, že již v r. 1851 (d. cit. v pozn. 1a, s. 212) mluvil o násilném zavádění azbuky (tj. ruštiny) v Polsku a při hodnocení lednového povstání v Polsku r. 1863 se postavil proti staročechům, proti F. Palackému a F. L. Riegrovi, na stranu mladočechů, a v redakci Národních listů k „polské straně“.[8] Tehdy také manifestačně v Nerudově Rodinné kronice (3, 1864, č. 23) uveřejnil překlad vstupní scény z Nebožské komedie Z. Krasińského (Opera omnia XI, 1968, s. 351—355). V té době přechovával tento „nenapravitelný starý muž“ (jak je nazván v jednom policejním hlášení) ve svém pražském bytě polské povstalce, utíkající po porážce lednového povstání přes Prahu dále na západ. O několik let později, ve spise Austria polyglotta (Praha 1867) již otevřeně psal o „rusifikaci petrohradské“ Poláků a o tom, že národ Rusínů (tj. Ukrajinců) byl „z větší části podmaněn záskočně ruskou vládou“ (Opera omnia IX, s. 236—7). Rozhodně odsoudil tyto její činy, přestože mu byl v r. 1862 udělen ruský Řád sv. Vladimíra 3. třídy za zásluhy o rozvoj vědy.[9]

Některé složky Purkyňova slovanství se nám dnes jeví jako obsahově rozporné, programově vzdálené od politické reality současné Evropy a ve své době zcela nerealistické. Naproti tomu mimořádně velký význam a skutečnou trvalou národní hodnotu mají důsledky Purkyňova hlubokého slovanského uvědomění jako součásti jeho českého vlastenectví. Byla to jeho bojovná obhajoba práv slovanských národů na svébytný rozvoj, víra v jejich budoucí rozvoj, úsilí o jejich kulturní a hospodářské povznesení, jeho celoživotní a často neohrožená podpora [9]studující mládeže ze slovanských zemí a snaha o její výchovu v duchu slovanské spolupráce,[10] rozsáhlé pěstování osobních styků se slovanskými vědci a kulturními pracovníky a neúnavné šíření poznatků o rozvoji literatury a vědy slovanských národů v německé veřejnosti. Purkyně se také zúčastnil, ale bez významnější aktivity, Slovanského sjezdu v Praze r. 1848. V 1. pol. 19. stol. patřil k našim předním znalcům a šiřitelům ruské literatury v zahraničí a byl hlasatelem slovansko-německé spolupráce na zásadách vzájemné rovnosti a úcty (např. d. cit. v pozn. 4, s. 191).

Ve jménu slovanské, česko-slovenské kulturní jednoty se Purkyně odmítavě postavil proti úsilí některých Moravanů (F. Trnky, V. Žáka aj.) a Slováků (především A. Bernoláka) vytvořit si již ve 30. letech svůj vlastní spisovný jazyk a jím psanou literaturu, a takto se literárně oddělit od Čechů (1836, Opera X, s. 71). Ani nikdy nesouhlasil s činem Ľ. Štúra a jeho spolupracovníků, směřujícím ke kodifikaci samostatné spisovné slovenštiny. Slováky vždy ve svých spisech řadil k českému národu. Naproti tomu však již v r. 1833 energicky odmítl tvrzení o nadřazenosti maďarštiny nad slovenštinou, které našel v knize Über das physische Element der Bildung und der Wechselverhältnisse der Staaten oder natürliche Diplomatik (Stuttgart 1833). Energicky v dopise F. Palackému z 20. 9. 1833 vybídl P. J. Šafaříka, aby proti tomuto nehoráznému výroku vystoupil (d. cit. v pozn. 5, I, s. 3).

Znalostí slovanských jazyků mj. využil při obrozenském úsilí vytvářet nejen umělecký (ve svých překladech ze slovanských i neslovanských literatur), ale především odborný vědecký styl českého spisovného jazyka. Četné podněty k této své jazykové činnosti také získal ze slovanských zemí, např. z úsilí krakovských profesorů J. Mayera a F. Skobela uvést polštinu do lékařství a z díla ruského anatoma J. O. Muchina, jehož sedmidílný kurs anatomie (1813—1815) se stal Purkyňovi vzorem pro české anatomické názvosloví. Jak víme, Purkyně se významným způsobem podílel na utváření české přírodovědné a lékařské terminologie[11] a na pěstování vědy v českém jazyce.

Purkyně zdůrazňoval a v praxi prokazoval, že k existenci a povznesení národního postavení (a šlo mu o všechny slovanské národy) ne[10]stačí jen pěstovat jazyk a literaturu (i když oběma společenským jevům připisoval pro existenci národa prvořadý význam), ale že je také třeba na odpovídající technické úrovni rozvíjet domácí národní průmysl a řemeslnou výrobu.[12] O to také usiloval v rámci boje za zrovnoprávnění Slovanů ve světě a Čechů s Němci v českých zemích. Po mnoho let bojoval za institucionální zajištění české národní vědy a jejího dalšího rozvoje tak, aby se mohla stát aktivní součástí vědy světové.

Purkyňovo soustavné pojímání české národní problematiky v širších mezinárodních vazbách, její začleňování do slovanského kontextu a jeho prostřednictvím do širších evropských a světových společenských souvislostí — a to byl jeden z projevů Purkyňova slovanského uvědomění a koncepčně pojatého slovanství — mělo průkopnický a pokrokový ráz právě v době, kdy se konstituoval novodobý buržoazní český národ. Především na tuto stránku jeho slovanství (vedle jeho praktického uskutečňování slovanské spolupráce), která má bezpochyby trvalou národní hodnotu, chceme dnes při hodnocení Purkyňova odkazu z pozic ideologie socialistické společnosti plným právem položit důraz a vyzvednout ji v rámci zkoumání pokrokových tradic našeho národa.

---

[1] Příspěvek byl přednesen na konferenci Jan Evangelista Purkyně ve vědě a kultuře, která se konala v Praze ve dnech 26.—30. srpna 1987 k 200. výročí Purkyňova narození.

[1a] J. E. Purkyně, O prospěšnosti všeobecného rozšíření latinského způsobu psaní v oboru jazyka slovanského (ČČM 1851). Opera omnia X, Praha 1968, s. 211—235, na s. 217.

[2] J. E. Purkyně, O literaturnom edinstve meždu slovjanskimi plemenami (Dennica-Jutrzenka 1842). Opera omnia X, s. 144—156, na s. 146.

[3] M. Kudělka, Slavistické práce Jana Ev. Purkyně, in: Jan Evangelista Purkyně. Opera omnia X, Praha 1968, s. 11—66.

[4] J. E. Purkyně, Über den gegenwärtigen Zustand der böhmischen Literatur und ihre Bedeutung, von Leo, Grafen von Thun (Tygodnik Literacki 1842). Opera omnia X, Praha 1968, s. 171—195, na s. 193.

[5] Srov. jeho dopis F. Palackému z 15. 6. 1838, in: Jan Ev. Purkyně, Korespondence I, vyd. Jar. Jedlička, Praha 1920, s. 11—12.

[6] L. P. Laptěvová, Jan Evangelista Purkyně a Rusko, in: Acta Universitatis Carolinae, Historia Universitatis Carolinae Pragensis 27, fasc. 1, Praha 1987, s. 133—158.

[7] E. Achremowicz — Z. Żabski, Towarzystwo Literacko Słowiańskie we Wrocławiu 1836—1886. Wstęp i redakcja naukowa B. Zakrzewski, Wrocław 1973.

[8] E. Rozsívalová — L. Niklíček, Život Jana Evangelisty Purkyně, in: Jan Evangelista Purkyně. Život a dílo. Sborník vydaný při příležitosti 200. výročí Purkyňova narození, Praha 1986, s. 9—99, na s. 80—81.

[9] Písemná pozůstalost. Jan Evangelista Purkyně (1787—1869), zpracovali K. Bílek a D. Oulehlová, Praha 1986, s. 6.

[10] Srov. např. jeho odvážnou pomoc bulharským studentům při výuce jejich mateřského jazyka v Praze, D. Štětinová, První výuka bulharštině, čas. Bulharsko (Praha) 1986, č. 1, s. 11.

[11] M. Říhová, Purkyňův příspěvek k soudobým otázkám jazyka, in: sb. cit. v pozn. 8, s. 114—124.

[12] J. Klepl, Jan Ev. Purkyně a Průmyslová jednota, in: Jan Ev. Purkyně 1787—1937. Sborník statí, Praha 1937, s. 158—181.

Naše řeč, ročník 71 (1988), číslo 1, s. 2-10

Předchozí K 40. výročí Února

Následující Olga Müllerová, Jan Kulhavý: O jednom z typů pracovní komunikace (rozhovory mezi „letadlem“ a „letištěm“)