Časopis Český jazyk a literatura

Ivana Bozděchová, Josef Hrbáček

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Redakce Naší řeči se rozhodla, že bude otiskovat v určitých časových intervalech zprávy o obsahu jiného bohemistického časopisu určeného především učitelům češtiny. Tímto časopisem je Český jazyk a literatura (dále ČJL) vydávaný ministerstvem školství ve Státním pedagogickém nakladatelství. Specializuje se sice na teorii a praxi vyučování českému jazyku a literatuře, ale přináší vedle článků probírajících metodiku výuky i rozbory různých jazykových jevů, samozřejmě se zřetelem ke škole. V těchto analýzách — vyvolávajících občas široké diskuse na stránkách časopisu — se řeší důležité jazykové otázky, které mohou zajímat i širší okruh čtenářů. Z minulosti jsou známé např. diskuse o sponě, o některých větných členech, o pravopisu, o hovorové češtině aj.; v současné době probíhá již od r. 1982 [263]výměna názorů na to, zda a jak se má ve škole uplatnit nová metodologie skladby, založená na valenční teorii a sémantické orientaci lingvistiky. Bude proto užitečné, aby i mimoškolní bohemistické kruhy a zájemci o problematiku češtiny byli informováni o výsledcích, k nimž se v ČJL dospívá, a to tím spíše, že časopis je mimo školu málo dostupný. V našich zprávách si budeme ovšem všímat jen jazykové složky.

Původně existovaly dva samostatné časopisy Český jazyk a Česká literatura. Oba začaly vycházet v r. 1950. V r. 1958 byly sloučeny. Od počátku až do loňského ročníku, tedy 35 let, byl vedoucím redaktorem časopisu J. Jelínek, jeden z našich předních metodiků češtiny, který mu vtiskl podobu metodického časopisu opřeného o teoretické základy československé lingvistické tradice. Od 36. ročníku je vedoucí redaktorkou M. Čechová, výkonným redaktorem je od r. 1967 Vl. Styblík. Časopis vychází v deseti číslech ročně a ročník je synchronizován se školním rokem.

Obsahová struktura časopisu odpovídá potřebám školy. Vedle článků a diskusních příspěvků (v rubrice Diskuse) otiskuje časopis zkušenosti učitelů (Z praxe našich škol). V rubrice Rozhledy referuje o různých konferencích a jubileích, pohotově seznamuje své čtenáře také s novinkami odborné literatury; zde pravidelně referuje též o obsahu Naší řeči. Velmi užitečná je rubrika Dotazy, v níž odpovídá redakce na konkrétní, zpravidla jazykové dotazy čtenářů.

Náš první referát o jazykové části časopisu ČJL zahrne dva ročníky, a to 35. (1984—1985) a 36. (1985—1986). Soustředíme se na články a diskusní příspěvky, v nichž vedle metodických otázek vystupuje do popředí i vlastní jazyková problematika.

35. ročník otevírá programová stať Za vysokou kvalitu výchovy a vzdělání mládeže (s. 1—7), která přináší zamyšlení nad zaměřením výchovně vzdělávací práce v souvislosti se závěry celostátní konference učitelů (11.—12. 6. 1984) a konkretizaci funkce jazykové a literární výchovy. Jednotné působení vzdělání a výchovy ve vyučování mateřskému jazyku zdůrazňuje také Vl. Styblík v 36. ročníku časopisu v čl. Jednota výchovy a vzdělání ve vyučování českému jazyku (s. 337—348). Jako otázku k diskusi předložila redakce článek kolektivu pracovníků katedry českého a slovenského jazyka FF UK Jazyková příprava budoucích učitelů českého jazyka (s. 130—136), v němž se vysokoškolští učitelé zamýšlejí nad otázkou, jak zlepšit odbornou připravenost budoucích češtinářů.

Na stránkách ČJL se věnuje stálá pozornost otázkám pravopisným, zejména ovšem otázce, jak pravopisu naučit. B. Sedláček v čl. Lze naučit žáky českému pravopisu? (36; s. 353—363) vyjadřuje přesvědčení, že lze. Je však třeba najít nejlepší metodu, jak mu učit. Podle zkušeností autora je důležité neoddělovat pravopis od mluvnice a naučit žáky rozlišovat pravopisné jevy lexikální, tvaroslovné a syntaktické. Pravopis by se neměl ve škole přeceňovat. V druhé části svého příspěvku (s. 407—415) se autor zabývá některými typy pravopisných cvičení. Pravopisem se v posledních dvou ročnících ČJL zabývají též další dva články z pera Vl. Styblíka. V prvním z nich píše autor o otázce hodnocení pravopisných chyb a v druhém (Jednotažné psaní a pravopis; 35; s. 70—82) sleduje vliv techniky psaní na pravopis.

[264]Podstatný díl příspěvků je zaměřen na jevy jednotlivých jazykových rovin. Tvarosloví je např. věnován článek Vl. Styblíka K vyučování tvarosloví v 8. roč. ZŠ (35; s. 109—117), navazující na články věnované tvarosloví v předcházejících ročnících časopisu. Otázkou slovních druhů se zabývají příspěvky E. Hošnové (36; s. 178—185), Vl. Styblíka (36; s. 188—189) a teoretičtěji pojatý článek K. Svobody Slovní druhy, větná stavba a myšlení (36; s. 394—407, 440—445). Autor vymezuje autosémantické slovní druhy podle jejich základních syntaktických funkcí a navrhuje rozlišovat subsystémy: základní (zahrnuje sloveso, substantivum a zájmenné substantivum, adjektivum a zájmenné adjektivum, adverbium), číslovkový a citoslovcový. V druhé části článku podrobně analyzuje adverbia a stanoví kritéria rozlišení adverbií a „modálních slovcí“ (v pojetí současných učebnic a mluvnic jde o částice).

Syntaktické problematice je věnován článek J. Štěpána K syntaktické charakteristice děl současných spisovatelů (35; s. 21—26), v němž se ukazuje, jak lze pomocí analýzy syntaktické stavby popisovat jazykové vyjadřování myšlenkových obsahů. Týž autor v čl. Ke kontaktním dvojicím rúznovětných podřadicích spojovacích výrazů (36; s. 17—22) píše o složitém podřadném souvětí s řetězcovou závislostí, v němž vedlejší věta druhého stupně závislosti předchází vedlejší větu prvního stupně závislosti, takže spojovací výrazy obou vedlejších vět stojí vedle sebe. Autor ukazuje, že kontaktní postavení spojovacích výrazů není možné neomezeně, některé spojovací výrazy vedle sebe stát nemohou nebo nestávají. Článek je užitečný pro jazykovou praxi.

Příspěvkem k zmíněné diskusi o skladbě ve škole je článek K. Svobody Ještě o vyučování syntaxi (36; s. 120—132, 175—185). Tato diskuse byla zahájena článkem Z. Hlavsy Nový pohled na skladbu a vyučování českému jazyku (ČJL 33, 1982, s. 120—129) a přispěli k ní O. Müllerová, B. Sedláček, J. Spal aj. Svoboda oceňuje sice přínos valenční teorie k hlubšímu výkladu struktury věty (i ve škole), ale sám v podstatě propracovává a upřesňuje pojetí tradiční. Obhajuje větněčlenský rozbor věty a zdůrazňuje nutnost analyzovat větu jako bilaterální jazykovou jednotku, tj. se zřetelem k její formální i sémantické stránce. V souvislosti s tím zdůrazňuje komplexnost větných členů. V druhé části článku probírá různé typy cvičení, jimiž by bylo možno ve škole prohloubit výklad souvětné stavby a sémantiky a zlepšit tím vyjadřovací praxi žáků.

V časopise se v poslední době věnuje také hodně pozornosti otázkám textu a komunikace. J. Hoffmannová v čl. Teorie textu a příprava učitelů mateřského jazyka (35; s. 213—220) seznamuje učitele se základními pojmy a s problematikou teorie textu, a to porovnáváním tří prací, které jsou koncipovány jako učebnice; jde o práce E. Bajzíkové Úvod do textovej syntaxe (Bratislava 1979), L. M. Losevové Kak strojitsja tekst (Moskva 1980) a E. Werlicha A Text Grammar of English (2. vyd., Heidelberg 1983). V článku se věnuje pozornost zejména otázkám soudržnosti textu, jeho komunikačního ztvárnění, tematické výstavbě textu, textovým jednotkám, vztahům mezi nimi, prostředkům textového navazování a typologii textů. Článek K interpretaci textu ve škole (36; s. 289—300) A. Šimonkové podává jednak přehled problematiky interpretace, jednak ukázku interpretace dvou krátkých básnických textů. [265]Interpretace ve škole může být částečná nebo všestranná, částečná pak podle zaměření je (1) literární, (2) jazyková, (3) slohová. Příspěvkem k teorii komunikace je článek A. Macurové K druhům a funkci vysvětlivek při čtení a interpretaci textu (35; s. 145—151). Vysvětlivky mají funkci poznávací, hodnotící a interpretační. Jakožto mezitext poukazují na jazykovou problematiku přijímaného textu, komunikaci v něm stylizovanou, na dobový společenský i literární kontext. Ozřejměním vnitřně textové funkce neznámých prvků se vysvětlivky podílejí na náležitém utváření smyslu celku literárního díla, a proto by měl učitel ve škole naučit žáky vysvětlivky číst.

Frazeologií se zabývá ve dvou článcích M. Čechová. V prvním z nich (Frazeologie a mládež, 36; s. 101—110) uvažuje o schopnostech mládeže používat frazeologického výraziva (a rozumět mu). Na základě výzkumu na ZŠ a SŠ autorka zjistila „značné individuální rozdíly v chápání i v rozsahu znalostí frazeologismů“. Nejlépe umí mládež používat přirovnání, horší už byla znalost rčení a dalších frazeologických jednotek a nejhorší vůbec je to se znalostí jejich přesného významu. V druhém svém článku Frazeologie ve škole (36; s. 145—150) uvádí autorka zevrubněji důvody, pro něž je vhodné začleňovat frazeologii do vyučování češtině, a naznačuje způsoby, jak lze s frazeologií pracovat.

Na problematiku slohové výchovy se zaměřuje Z. Kožmín. Zdůrazňuje tvořivý přístup k slohové práci (36; s. 241—250) jako možnost vyjádření vlastního citového života žáků. V článku Inspirace a sloh (35; s. 202—213) doporučuje, aby nebyla zadávána témata příliš široká a aby měla bezprostřední vztah ke skutečnosti: „Má-li žák objevit svou vlastní inspiraci, musejí být pro vznik každého textu vytvořeny takové předpoklady, aby vyvolaly i formové nasměrování textu a aby zároveň otevřely prostor pro vlastní myšlení, průzkum, fantazii.“ Rovněž sovětská autorka O. N. Chorožkovská z Výzkumného ústavu pedagogického v Kyjevě v článku O rozvoji vyjadřování žáků na školách v USSR (35; s. 273—275) zdůrazňuje, že jazykové úkoly zadávané žákům musí mít potřebné sdělovací zaměření, aby je žáci plnili se zaujetím. Kromě toho se dovídáme, že i v pedagogické praxi ukrajinských základních škol převažuje zaměření k písemným slohovým pracím a že přetrvává nedoceňování významu souvislých mluvených projevů. Důraz na mluvené projevy žáků klade také V. Kučera ve stati Mocné slovo (36; s. 436—440). Poukazuje na neuspokojivý stav kultury jazykových projevů (nejen ve škole) a na nebezpečí automatizace myšlení a ztráty individuality projevu.

Z existence dvou národních a státních jazyků u nás vyplývá pro českou školu povinnost zabývat se vedle češtiny i slovenštinou. V čl. Význam a cíle vyučování češtině a slovenštině jako druhému jazyku v rámci vyučování jazyku mateřskému (35; s. 391—401), který napsaly M. Čechová a V. Budovičová, se rozebírá situace vyučování slovenštině na českých školách dříve a dnes. Cílem výuky slovenštiny není dokonalé aktivní ovládnutí spisovné slovenštiny. Mladí lidé se mají naučit slovenštině dobře rozumět, aby mohli vnímat slovenské projevy. Výuka má důležité politické cíle v souladu s národní politikou federativního socialistického státu. F. Uher v podobně zaměřeném článku (36; s. 60—69) vychází z teorie tzv. druhého [266]jazyka (jazyka, který je ve společenství, jehož je uživatel členem, používán vedle jeho jazyka mateřského) a charakterizuje blízkost češtiny a slovenštiny jako česko-slovenský receptivní (příp. pasívní) bilingvismus. Autor se zabývá jeho rozvíjením v předmětu český jazyk a literatura v rámci všeobecně vzdělávací školy a v rámci studia bohemistiky na vysoké škole. Současný stav výuky slovenštiny na ZŠ zkoumá J. Hedvičáková (36; s. 11—17), o motivaci učiva o slovenštině uvažuje H. Hrdličková (35; s. 458—461) a o výuce češtiny na Slovensku informuje J. Dvončová (36; s. 250—256).

ČJL pravidelně informuje své čtenáře také o výchovně vzdělávacích jazykových akcích mimovyučovacích, např. o olympiádě v českém jazyce, a uveřejňuje hodnotící články u příležitosti životních jubileí významných pracovníků v bohemistice. V posledních dvou ročnících byla hodnocena činnost B. Sedláčka, L. Klimeše, M. Sedláčka, E. Dvořáka. Úvodní článek posledního čísla 36. ročníku Poděkování J. Jelínkovi za pětatřicet let řízení časopisu Česky jazyk a literatura (s. 433—435) přinesl zhodnocení činnosti J. Jelínka a jeho zásluh o vysokou odbornou a pedagogickou úroveň časopisu.

Naše charakteristika 35. a 36. ročníku ČJL se snažila tuto vysokou úroveň dokumentovat a ukázat význam časopisu jak pro rozvoj teorie vyučování českému jazyku, tak pro zlepšení úrovně vyučovací praxe, jakož i pro šíření nových poznatků a výměnu zkušeností.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 5, pp. 262-266

Previous Olga Müllerová: Příspěvek k jazykové teorii a praxi

Next Zdeněk Tyl: K životnímu jubileu Milady Nedvědové