K životnímu jubileu Josefa Hubáčka

Bohumír Dejmek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V r. 1986 se dožil Josef Hubáček, docent Pedagogické fakulty v Hradci Králové, 80 let. Narodil se ve vesnici Jílovice u Dobrušky a do vínku dostal venkovskou důkladnost a houževnatost. Po absolvování filozofické fakulty UK odešel na Ostravsko, učil tam na školách v Dolní Suché a v Českém Těšíně. Po pěti letech se vrátil do Čech, vyučoval v Králíkách a poté působil jako ředitel v Žamberku. Pro jeho další činnost má právě toto období, období praxe, zásadní důležitost.

Procházíme-li publikační činnost J. Hubáčka, jsou na první pohled nápadné dvě její stránky: neobvykle vysoký počet publikací jako projev autorovy pracovitosti (dosud 130 titulů) a nebyčejně široký záběr Hubáčkovy činnosti, od témat týkajících se organizačních, řídících a didakticko-pedagogických záležitostí školy, přes studie o dílčích jazykových problémech až k vyhraněné orientaci na vyučování slohu na základní škole. V Hubáčkově činnosti se tvořivě a užitečně spojují jeho úsilí pochopit a zhodnotit dosavadní zkušenosti a názory na vyučování slohu, jeho vlastní praxe a teoretické znalosti jazyka, pedagogiky i psychologie, umožňující v oblasti vyučování slohu vytvořit ucelenou soustavu, obsahově i metodicky jasně koncipovanou. Hubáček sleduje v tomto směru i školskou tradici polskou, německou, anglickou. Nejvíce se však zabývá českou odbornou literaturou, humanistickou a obrozeneckou, zejména J. Jungmannem (Jungmannova Slovesnost a vyučování slohu, Jungmannova Slovesnost a pozdější učebnice slohu). Výsledkem mnohaletého bádaní o historii vyučování slohu jsou dvě rozsáhlé studie, dovršující dosavadní Hubáčkovu práci, a to Vyučování slohu na české škole v letech 1820—1869 a Vyučování slohu ve školách obecných a měšťanských v letech 1869—1900 (obě vyšly v Edičním středisku Pedagogické fakulty v Hradci Králové).

Poznání, že vše nové se rodí v návaznosti na minulé, resp. přehodnocováním minulého, vyrůstalo nejen z dlouholetého a namáhavého studia starších mluvnic a učebnic, nýbrž i ze zdrojů jiných: např. z literatury umělecké (studie o jazyce obrozenců B. Němcové, K. Havlíčka Borovského, J. Nerudy, ale i soudobých autorů, např. V. Řezáče) a odborné (Eseje o Leninově jazyce a stylu). Je pak zcela přirozené, že Hubáčkovy zkušenosti se maximálně uplatnily v měřítku nejširším — v autorském kolektivu zpracovávajícím učebnice podle nového pojetí, v němž vyučování slohu má přední místo (Český jazyk pro 3. r., Český jazyk pro 4. r. a příslušné metodické knihy). [109]J. Hubáček tu v slohových částech, jichž je autorem, navázal na nejpokrokovější tradice našich učebnic, jeho pohled je všestranný (rozvíjí nejen písemné, nýbrž i mluvené projevy žáků), vpravdě moderní svou systematičností, tematickou angažovaností a přirozeností, odpovídající věku a mentalitě žáků.

Zájem o pedagogiku a didaktiku přivedl J. Hubáčka k studiu významných osobností, mezi nimi na prvním místě J. A. Komenského a odtud pramení i hluboký zájem o jeho češtinu.

Své poslání naplňuje J. Hubáček i ve svém učitelském působení, při výchově budoucích učitelů na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Odborníci, kolegové i studenti oceňují všechny charakteristické rysy jeho osobnosti: bohaté zkušenosti z praxe, rozsáhlé teoretické znalosti i organizátorské a koncepční schopnosti. Uplatňuje je ve všech formách výuky, v přednáškách, seminářích, při pedagogické praxi, při vedení studentů v SVOČ i jako rádce mladších kolegů.

Do dalších let přejeme doc. dr. J. Hubáčkovi, CSc., pevné zdraví a mnoho dalších úspěchů.

Naše řeč, volume 70 (1987), issue 2, pp. 108-109

Previous Slavomír Utěšený: Medardova kápě

Next Milada Homolková: K životnímu jubileu Aleny Fiedlerové