Časopis Naše řeč
en cz

O knížce „Aby řeč nestála“

Naďa Svozilová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Soubor próz Květy Koževnikové (Aby řeč nestála, vyd. posmrtně Mladá fronta, Praha 1984, 240 stran) vyvolává svým názvem představu, že tu půjde o nějaké nezávazné, zábavné povídání, jen tak „aby hovor nevázl“ (jak se úsloví aby řeč nestála běžně chápe). Jistě, i to v knížce najdeme. Ale zdaleka ne jen to: řeč je tu přímo tématem — a proto také tuto osobitou knížku (jejíhož vydání se autorka bohužel nedožila, četla jen korektury) připomínáme v našem časopise.

„Aby řeč nestála“ je druhou prozaickou sbírkou filoložky — vysokoškolské učitelky; její prvotinou byly velmi úspěšné cestopisné prózy Zpětné zrcátko (1977). Osobitost této druhé beletristické knížky K. Koževnikové je už v tom, že má jako výchozí a rámcové téma řeč. Napsání takové knížky muselo nutně narážet na různé problémy, jako např. hned volba žánru, míra odbornosti textu apod. Způsob, jak se autorka s těmito problémy vyrovnala, je rovněž zcela osobitý. Protože se nedomníváme, že by nové vydání této zcela rozebrané knížky bylo v dohledu, pokusíme se představit ji několika poznámkami (z lingvistického hlediska) a citáty.

Začneme chválou na autorčinu řeč. Svěží, bohatá, vtipná čeština je to první, co nás na knížce upoutá doslova od prvního slova. Je jistě základním předpokladem psát o řeči pěkným jazykem; ale u K. Koževnikové je to mnohem víc: autorka se tu projevuje jako filoložka nejen povoláním, ale i bytostným založením. Její všudypřítomný tvořivě reflexívní vztah k řeči, to je filologie v původním smyslu slova, opravdové milovnictví řeči. Jen několik příkladů pro ilustraci: tu zapře pan Věrný hůl a zapředeme řeč; počasí bylo ve stavu vlhkého mezideští; jen o něčem hmatatelném začnou (technici), už je svrbí ruka po tužce a tužka po papíru; pomalu se prohoupnout neurčitem; pryč s obavami, strachy a s mindrákama; jak plynul čas a lily se deště; malé odkapávátko minut (= hodinky). Ostatně: na čem lze lépe založit oslavu řeči než na tom, že nejen explicitně, ale i jen tak mimochodem, prostřednictvím své vlastní řeči ukážeme, co všechno „řeč umí“? — A tak si s potěšením a s plným vědomím a vychutnáním každého barvitého slovíčka, každé aliterace i rýmu, každého přirovnání přečtěte třeba tohle šťavnaté povídání (str. 62): „… ten pes je napůl liška, má chlupy ze zrzavého jehličí, když kvičí, tak úlisem, když štěká, tak dravčím vztekem, jistě za nocí ta šelma rozsvěcí žlutá bělma, vychází na schůzky s kojotem, s čarodějnicema a s hejkalem, dozajista žere i rdesno hadí kořen, polyká řeřavé uhlí a chrlí ohnivé jiskry — je to zkrátka pes drakopes“.

Ale Koževniková prostřednictvím svého vlastního projevu řeč pouze neoslavuje a nedemonstruje jen její půvaby. Implicitně — hojným používáním [258]prostředků hovorové a obecné češtiny — poukazuje například na jeden z výrazných problémů naší mateřštiny. (Tomuto problému věnuje ovšem pozornost i výslovně — viz dále.) Z citátů již uvedených připomínáme tvary s čarodějnicema a s mindrákama, a přidáváme několik dalších dokladů (samozřejmě nikoliv z přímých řečí postav): rejžák, smrádek, legrácky, akorát, slušňák, pindání, hejblata, finta, vejšplechty, frája, gusto, štreka, kvaltování, fajnovost, rejpnout, hasit si to…

Autorka, odbornice a pedagožka v oboru stylistiky, uplatňuje ovšem tyto prvky ústrojně a uměřeně, tedy vždycky tam, kde by spisovný tvar nebo výraz působil knižně, koženě, a používá je především proto, že bez nich by její vyjadřování nebylo tak živé a přirozené. Podobně ústrojně, aktualizačně využívá například i výrazů knižních (hájemství, do šíra, občas se z nebe line i pravá bělavá tvář luny), a dokonce i odborných (o jménech daných entitám tak jedinečným, jako je třeba náš kocour Drápek). — Všemi těmito způsoby tedy autorka názorně předvádí, jak plasticky a přitažlivě je možno se vyjadřovat, když „vážíš opravdu každé slovo, jak nejpoctivěji umíš“.

A u metody „názorného vyučování“ se chvilku zastavíme. Tuto metodu totiž vzdáleně připomíná i uspořádání knihy; jednotlivé kapitoly jsou koncipovány tak trochu (rozhodně nikoli důsledně — je tu mnoho přesahů) jakoby na principu výklad — příklad. První části kapitol tvořívá krátký zábavně popularizující text zabývající se nějakým aspektem řeči, jejích složek i jejího uplatnění, všímající si i jejích uživatelů i vzdělavatelů apod. (tedy úvahy metařečové, metalingvistické i metafilologické). Například: Pojmenování, Význam slova, Čas v jazyce, O užitku řeči, Řeč hodnotí?, Porozumění, Sociolingvistika, Báseň, O užitečnosti lingvistů atd. Druhou částí bývá delší text ilustrující — někdy i značně vzdáleně — část první. Vznikají tak volněji nebo těsněji tematicky související dvojice, třeba: Řeč spontánní — Seminář mluvené řeči; Cizí slova — Bitva o kopějku (přesně: o její pravopis); Řeč v čase — Den bez hodinek apod. Celkem je těchto dvojic dvacet.

Touto skladbou knížky autorka překlenula problémy, které by jinak mohly vyvstat s výběrem vhodného žánru, s pojímáním odborných otázek v uměleckém textu, s členěním takového textu apod. Její způsob řešení není obvyklý; svou hybridností se knížka pohybuje na pomezí beletrie a popularizující publicistiky. Na tomto pomezí se ostatně pohybuje i svým jazykem, který má všechny vlastnosti (duchaplnost, poutavost, vtipnost, lehkost) předepisované právě „pomezním“ žánrům — eseji, fejetonu, črtě, causerii (a zástupce všech těchto žánrů bychom v knížce, vedle prostého vyprávění a vedle povídek, nepochybně shledali). Nebudeme však podnikat rozbor vztahu publicistických a uměleckých složek knížky (mnohé o tom najdeme ve výborném doslovu). Je přece symptomatické, že na rozhraničení těchto složek zjevně nezáleželo samotné autorce — stylističce! Označuje celek knížky jako povídky — a v tomto označení můžeme hledat i vysvětlení, na čem autorce [259]naopak záleželo: povídky nabízejí pěkné, příjemné povídání, „aby řeč nestála“.

Formou pěkného a příjemného povídání ovšem autorka poskytuje svým čtenářům něco dost odlišného, než jsou poznatky, které každý může najít ve slovníku nebo v gramatice. Srov. třeba úryvky z úvahy o spisovné a nespisovné češtině: „Možná, že když naši předci buditelé sepisovali první gramatiky, neměli si brát za vzor ten krásny jazyk památek šestnáctého století, ale to, co plynulo z huby tehdejšímu lidu prostému a co se přirozeně k veleslavínské češtině mělo jako nový dřevák ke starému safiánovému střevíčku. (…) Následkem toho mají ovšem buditelé na svědomí tu naši podivnou, vždy a všudypřítomnou podvojnost. Zkuste si ulovit bobříka správnosti a jen jeden jediný den neužít nespisovného tvaru! Takovou dietu snad ani vůbec nejde vydržet“ (str. 77).

A podobným způsobem, lehce, žertovně, občas s ironií a vždycky s osobním zaujetím (někdy možná maličko mnohomluvně), se pojednává např. o tom, jak řeč zjednodušuje, o nemožnosti přesného vyjadřování, o tom, „jak vlastně kuse, primitivně, škobrtavě, až přímo pajdavě ve skutečnosti mluvíme“ (podle svědectví magnetofonu), ale naopak zase i o tom, jak mnoho přímo kouzelného lze řečí vytvořit — rýmy, básně, celou uměleckou literaturu, a zase o vulgarismech, o tom, že slovy lze i ublížit, o nezbytnosti cizích slov pro každý jazyk — a o mnohém dalším (také o lingvistech, lingvistice, o cizincích u nás, o úskalích tlumočení atd.). — Víceméně všechny metařečové úvahy mají pragmatický charakter; autorka sleduje řeč především v její službě komunikaci, literatuře, v její schopnosti realizovat sebevyjádření člověka, sleduje ovšem i její slabiny, a nezamlčí ani slabiny těch, kteří o řeč pečují. (Protože: „správný lingvista by měl umět žít přímo renesančním životem řeči, ale taky na ni umět vzít chladnokrevně skalpel a s renesanční dychtivostí se jí podívat pod kůži,“ s. 186.)

Jedním z mnoha příkladů toho, že samotné autorce nejsou „svaté“ např. vžité jazykové významy (a bere tedy na ně skalpel), je její svérázné chápání úsloví „aby řeč nestála“: „Představuji si Řeč jako neduživou mátohu. Kdepak nějaký bujný oř! Řeč musí být velice neduživá a velice mátoha, jinak by všichni neměli pořád takovou péči o to, aby nestála. To je vždycky strachu, aby se snad nesvalila, jen zavítá, už jí podstrkují židle a vaří kafíčko na posilněnou“ (s. 22). V podobném duchu autorka přehodnocuje např. i významy slov cizopasnost, lidojed (v tomto případě ne právě nejcitlivěji) a dalších, řeka neteče, ale leží (viděno zdálky), štěnici se dá říkat i sluníčko, atd. Schopnost „dívání pod kůži“ můžeme chápat i jako předpoklad schopnosti dialekticky prohledat proměnlivost, relativitu jevů (nejen ovšem jazykových). Autorka schopnost dynamicky vidět řeč (i svět) projevuje všestranně a učí jí i své čtenáře. Vlastně jsou autorčiny úvahy malou školou dialektiky: cizost i domáckost vůbec, ve slovníku však zvlášť, jsou jen dva body jedné přímky; ať mluvím, o čem mluvím, jsem spoután skutečností [260]i sám sebou; žádné slovo nevyjádří skutečnost, jaká je, ale zároveň se jím vyjádří všechno, co je potřeba; řeč je živá tkáň, v níž jedny buňky právě mřou a druhé se právě rodí; žádný jazyk na světě nikdy neumřel docela (nemělo by se říkat mrtvý jazyk): každý přispěl aspoň slůvkem, novým významem, novou možností vystavět větu jazyku jinému, … — A takto by se dala opsat nebo parafrázovat polovina knížky. (Proto není snadné o ní psát; do pera se tlačí autorčina slova, a vůbec je styl jejího uvažování velmi inspirativní, přesněji řečeno nakažlivý. Přesvědčivým dokladem je tu doslov ke knížce: třeba už to, že jeho autor hned v úvodu sám sebe nazývá doslovcem a čtenáře vybízí k rozklapnutí knížky).

Zdá se, že knížka Květy Koževnikové „Aby řeč nestála“, ačkoliv by v ní něco pro sebe našel každý čtenář, přinese nejvíce těm, kteří se o řeč zajímají hlouběji. Nejenže se až do posledních nuancí mohou těšit jejím košatým, rozmarným jazykem; prostřednictvím tohoto potěšení se jim však nabízí mj. i nepřeberné množství postřehů o smyslu řeči ve světě lidí, i podnětů k vlastní tvůrčí jazykové aktivitě.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 5, s. 257-260

Předchozí Běla Poštolková: Jubilejní bibliografie

Následující Marie Čechová: Jaroslavu Jelínkovi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1