Časopis Naše řeč
en cz

Knížka o tvoření staročeských příslovcí

Karel Fic

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Monografie Zdenky Rusínové Tvoření staročeských adverbií (Spisy filoz. fak. UJEP č. 253, Brno 1984, 129 stran) je prvním souhrnným zpracováním této tematiky. Autorka se při své analýze opírala o výsledky současného stavu bádání o adverbiích, tj. příslovcích, (s ohledem na problematiku zasazení do věty, na jejich vztah k slovesu, k příd. jménu), avšak respektovala zvláštnosti staročeského materiálu (zejména spjatost povahy slovnědruhové formy a pojmenovávacích postupů, obsahů a prostředků). Nosně tu využila moderní výzkumný způsob — formulovaný Dokulilovou slovotvornou teorií — ke studiu materiálu historického. Ten představují excerpce Gebauerova Slovníku staročeského, akademického Staročeského slovníku a materiál získaný vlastní autorčinou doplňkovou excerpcí z pramenů zhruba do konce 15. stol. (v případě adverbií tvořených od sloves je hranice posunuta až do počátku 17. stol.).

Adverbia se vytvářela z názvů substancí, vlastností, dějů, ze zájmen, číslovek i z původních příslovcí neodvozených. Šlo o složitý proces, při němž uvedené slovní druhy měnily své primární významy na význam okolnostní. Z rozboru materiálu tedy vyplynulo rozdělení staročeských adverbií do základních skupin podle toho, od jakého základu jsou odvozena.

Kapitola o adverbiích tvořených od podstatných jmen (desubstantivních) je nejrozsáhlejší, což je dáno četností materiálu i potřebou postihnout základní mechanismy tohoto typu tvoření. Okolnostní významy lze dělit především na významy místní, časové a způsobové; jimi je do jisté míry určen i okruh podst. jmen, která mohou uvedené okolnostní významy vyjadřovat. Autorka zvolila reprezentační vzorek podst. jmen, která byla pro adverbializaci nejvhodnější. Vybrala je podle několika kritérií, z nichž nejzávažnější bylo kritérium sémantické (7 podst. jmen pojmenovávajících místo, 5 s časovým významem, 12 s významem způsobovým). Dále popsala vznik ostatních desubstantivních adverbií, tj. od jiných typů podst. jmen, než jsou výše uvedeny. Sledovala tvoření adverbiálních formací s případnými významovými posuny.

V popředí zájmu autorky byla tedy adverbializace prostých a předložkových pádů podst. jmen s ohledem na postižení systémových vztahů. Ty jsou formulovány v tom smyslu, že vznik okolnostního významu z podst. jmen probíhal nejsnáze v nejfrekventovanějších a nejtypičtějších kontextech. Jako významotvorní činitelé se při adverbializaci podst. jmen uplatňovaly též faktory kontextové povahy. Forma podst. jména se postupně vyčlenila ze svých vztahů v příslušném paradigmatu (vzoru), což se projevilo tím, že nové útvary přestaly mnohdy respektovat probíhající změny tvaroslovné i hláskoslovné. V práci je zdůrazněn též vliv předložky při vzniku adverbia, [34]a to zejména skutečnost, že předložka bývá omezena na některá spojení s co nejmenším počtem podst. jmen. Taková spojení pak spíše ustrnou. Při vzniku adverbií z podst. jmen se v neposlední míře jako důležitý faktor projevilo fungování v antonymních dvojicích (shóry — sdóly).

Adverbia odvozená od příd. jmen (deadjektivní) vznikala ponejvíce prostou transpozicí (přeměnou) vlastnosti v okolnost. Takto se tvořila především adverbia s významem způsobové okolnosti děje. Deadjektivní adverbia jsou odvozena nepříliš početnými, avšak výraznými a jednotnými prostředky, specificky se uplatňujícími adverbiálními formanty -e, -o, -y (mdle, jitřně, draho, krchmo, lehky, němečsky). Přechod z formace adjektivní do adverbiální je tedy jednoznačný, a jak vysledovala autorka, uplatňuje se po celou historickou dobu. Rusínová též podtrhla roli předložkových vazeb a popsala produktivní typy těchto předložkových adverbií; jsou to původní předložková spojení s 2., 4. a 6. pádem (docela, napřiemo, na hotově). Zároveň ukázala, že ne všechny typy příd. jmen jsou vhodné pro transformaci v adverbia.

Z hojných případů adverbií tvořených od sloves (deverbativních) zajímá Rusínovou zejména vývoj různopodmětých přechodníků a jejich úloha při vzniku neshodných přechodníků vůbec. Vhodně vyšla ze syntaktické funkce příčestí a sledovala vliv přechodu příčestí od podmětu k přísudku na jejich formu. Postupným zánikem jmenných kategorií se příčestí přetvářela v adverbia. Při sledování úlohy různopodmětých přechodníků při vzniku neshodných přechodníků vůbec dochází autorka k závěru, že nejvýznamnějším typem je skupina sloves smyslového vnímání (zároveň s konstrukcemi u sloves myslet, domnívat se, nalézt apod.), která vyžadují doplnění významu substancí nebo dějem, které vyjadřují objekt smyslového vjemu (uzřě syna svého Augustina podlé sebe stojiece, když kokota slyšel pějíce). Jiný početný typ pak představují slovesa v neosobní formě (a též být, zdát se), vyžadující doplnění infinitivem a přechodníkem (potřeba nám jest modléce sě volati). Zvláštním typem vět jsou ty, v nichž je různopodmětý přechodník přívlastkem (vzniece reptánie od lida stýskajíc sobě po práci). Společným jejich rysem je užití přechodníků bez shody se jménem a vyjádření okolnosti vedlejším dějem. Neshoda přechodníku s psychickým podmětem byla hlavním důvodem uvolňování vztahu přechodníků k podmětu vůbec a nepřímo přispěla ke vzniku adverbií z příčestí. Skupina vlastních deverbativních adverbií je málo početná. Jako její specificky odvozovací prostředek vidí autorka jen příponu -mo a konverzní nulovou koncovku. Je třeba připomenout, že se k těmto adverbiím přistupovalo s vědomím, že sloveso samo představuje netypický základ pro tvoření příslovcí, což je dáno tíhnutím slovesného významu k dynamičnosti (k času i k subjektu děje).

Výsledkem studia adverbií tvořených od zájmen (depronominálních) je závěr, že tato příslovce jsou uzavřeným okruhem slov zachovávajícím dvojčlennost struktury pojmenování ve vztahu báze — příznak. Jsou charakterizována jako ucelená soustava, přísně významově strukturovatelná [35]a obsahující řadu synonymních výrazů. Rusínová postihuje protiklad významů místa a času a na druhé straně významů způsobu a míry. Vhodně těží z poznatků etymologických bádání a ukazuje, že systém depronominálních adverbií, ač se jeví hotovým, není neměnný. Cenný je též přehled soustavy významů a forem depronominálních příslovcí.

Početně omezené jsou skupiny adverbií tvořených od příslovcí (deadverbiálních) a číslovek (denumerálních). Tvoření příslovcí na adverbiálním základě má charakter změny modifikační a specifikační. Denumerální adverbia jsou ve skutečnosti součástí adverbií deadjektivních, zpravidla s významem časovým nebo způsobovým.

Závěrem bychom chtěli podtrhnout význam monografie; spočívá nejen v tom, že jde o první souborný popis historického tvoření adverbií v češtině, ale především v tom, že přesvědčivě prokazuje specifičnost procesu adverbializace u jednotlivých slovních druhů a také postihuje obecné rysy tohoto procesu. Autorka vhodně využila všech dílčích poznatků a svými bystrými postřehy popsala systémové vztahy uvnitř této specifické části slovní zásoby. Její jemná analýza staročeských adverbií je významným obohacením poznání staré češtiny i teoretickým přínosem pro nauku o tvoření slov.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 1, s. 33-35

Předchozí Jan Petr: Kvantitativní charakteristiky současné češtiny

Následující Jitka Hladíková: Studia Bohemica III

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1