Složená slova přejatá z němčiny a Jungmannův Slovník česko-německý
Jitka Hladíková
[Články]
-
Slovo jako jednotka lexikálního systému se liší od jednotek ostatních jazykových plánů těsnějším vztahem k označované skutečnosti, těsná je tudíž i návaznost slovní zásoby na vývoj společnosti.[1] Jedním z dokladů této objektivní zákonitosti jsou slova, která byla přejata do slovní zásoby češtiny z jiných jazyků, především z němčiny. Tento fakt je odrazem konkrétní historické skutečnosti, že oba národy, český i německý, žily v bezprostředním územním sousedství a v důsledku německých kolonizací (od 13. stol.) dokonce na společném území. Kontakty obou jazyků byly proto neobyčejně silné.
Přejímáním slov německého původu se v souvislosti s rozborem slovní zásoby v jednotlivých etapách vývoje českého spisovného jazyka zabýval B. Havránek ve své práci Vývoj spisovného jazyka českého.[2] Ukázal, že ve středověku (na konci 13. a během 14. stol.) byla z němčiny nebo prostřednictvím němčiny přejímána většinou slova z oblasti náboženské a feudálněsprávní terminologie, z rytířského života a válečnictví vůbec a z řemesel; kromě toho se přejímaly také prvky konverzačního jazyka. Velký příliv německých slov zaznamenala čeština v době humanismu. Přejatá slova nepřecházela v té době přímo do češtiny spisovné (jako slova latinská nebo románská), nýbrž do soudobého (dnešní terminologií řečeno) jazyka běžně mluveného. Tematicky se tato slova zařazují do okruhu běžné konverzace, vojenského života, úřadování, řemesel a hornictví. Vývoj spisovného jazyka v období barokním je charakterizován překotným tvořením nových slov, která měla nahradit velké množství cizích slov (tedy i německých) z předcházejících období. Tendence nahrazovat přejatá slova se projevují i v době národního obrození; jsou ovšem podloženy vědeckým zkoumáním slovní zásoby, zejména zjišťováním slovotvorných typů neodporujících duchu češtiny. Obrozenský purismus se obrací proti všem výrazům přejatým, zvláště pak proti slovům přejatým z němčiny.
[7]Z poznatků uvedených v citovaném díle B. Havránka je zřejmé, že i když němčina měla na českou slovní zásobu značný vliv, byl poměrně omezený z hlediska stylových vrstev, do nichž se nově přejatá slova vřazovala. Včleňovala se totiž jednak do vrstvy slov běžně mluvených, jednak do vrstvy soudobých odborných názvů.
Obdobný obraz poskytuje tematické roztřídění našeho materiálu, který byl pořízen úplnou excerpcí německých přejatých slov uvedených v Jungmannově Slovníku česko-německém.[3] Lze je zařadit do těchto tematických okruhů: věci běžného života a běžná konverzace, obchod, řemesla a hornictví, zemědělství, správa, vojenství a rytířský život, náboženství, umění, přírodověda (názvy rostlin, zvířat, nerostů, dobové lékařské a chemické termíny), počátky rozvoje technických věd a matematiky. Uvedený materiál představuje celkem 1757 základových slov, 4052 slov včetně odvozenin.
Soubory z němčiny přejatých slov zařazených do jednotlivých tematických okruhů se liší v různých aspektech: např. v poměru slov, která již existovala ve staročeské slovní zásobě, ke slovům přejatým v pozdějších obdobích, v poměru slov jen spisovných, hovorových a jen nespisovných, v poměru slov neutrálních a expresívních. V jednotlivých tematických okruzích jsou dále v různé míře zastoupeny z němčiny přejaté soudobé odborné názvy. Tyto rozdíly jsou samozřejmě způsobeny odrazem různé mimojazykové skutečnosti; je třeba však mít na zřeteli, že materiál byl získán excerpcí slovníku, a je tedy již určitým způsobem determinován autorovým výběrem. V zařazení (event. nezařazení) z němčiny přejatých slov do Slovníku a v explicitním hodnocení grafickými značkami se odráží Jungmannovo stanovisko k jejich místu a funkci v systému slovní zásoby češtiny. V souladu se svými názory na národní jazyk, na pojetí spisovného jazyka Jungmann záměrně některá slova přejatá z němčiny potlačoval, tj. buď je ve Slovníku neuvedl, nebo je označil jako nesprávná, nebo naopak uznával jejich významovou a stylistickou oprávněnost, a proto je do Slovníku zařadil bez negativního hodnocení.
Blíže osvětlit tuto problematiku lze dvojím způsobem. První spočívá v porovnání slov přejatých z němčiny, která jsou ve Slovníku obsažena, s těmi, která se vyskytují v dobové literatuře. Již první zjištění[4] [8]dosvědčují, že Jungmann do Slovníku nezařadil zdaleka všechny německé výpůjčky, které ve slovní zásobě češtiny existovaly. Druhý způsob spočívá v podrobnější analýze slov přejatých z němčiny, která Jungmann do svého Slovníku zařadil a jejich stylistickým hodnocením vyjádřil kladné nebo záporné stanovisko. I když je Slovník svým charakterem v zásadě slovníkem výkladovým nenormativním,[5] autor mu přisoudil do určité míry i funkce normativní. Vysvětluje to již v Předmluvě ke Slovníku, kde říká: „Neboť i zle tvořených slov nevidělo se mi vynechati, aby mnohý našed je v některém novém spisu, o nich v omylu nezůstal.“[6] Tato slova jsou výrazně graficky označena křížkem. Jungmann tak vede uživatele Slovníku k tomu, aby se podobných slov ve své vlastní jazykové praxi vyvaroval.
K přijetí nebo odsouzení slov německého původu vedly Jungmanna aspekty formální i obsahové; obě hlediska však spolu neobyčejně úzce souvisí a nelze o nich pojednávat odděleně. Po stránce obsahové je pro Jungmannovo stanovisko k německým lexikálním přejímkám důležité, zda existuje domácí výraz, který by přejaté slovo nahradil jak ve významu nocionálním, tak i pokud jde o stylistickou platnost. Významně se uplatňuje také expresivita slova. Po formální stránce rozhoduje do jisté míry stáří přejetí slova, neboť s ním souvisí vžitost, stupeň zdomácnění, tzn. zařazení do systémových vztahů domácí slovní zásoby, a vůbec celkové hláskové, tvarové a slovotvorné přizpůsobení slova přijímajícímu jazyku.
Tato hlediska se v Jungmannově kladném nebo záporném přístupu ke slovům přejatým z němčiny uplatňují různou měrou. Zřetel ke stáří přejetí slova a jeho nahraditelnosti domácím ekvivalentem má až druhotný význam. Důležitější je hledisko expresivity a formální složenosti slova přejatého z němčiny. Přítomnost expresívních příznaků vede Jungmanna k přijetí slova a naopak složenost slov přejatých z němčiny má významný podíl na Jungmannově odmítavém stanovisku. V další části se proto detailněji zaměřím na problematiku složených slov.
Určitá tendence odmítat složená slova přejatá z němčiny se projevuje ve všech tematických okruzích (srov. odst. 4), především však v okruzích zahrnujících soudobou terminologii, kde byly složeniny vůbec, tj. nejen složeniny přejaté z němčiny, frekventované pro svou popisnost a nosnost.[7]
[9]Jungmannův vztah ke složeninám přejatým z němčiny zřetelně odráží např. terminologie zvaná tehdy lučební, tj. vlastně chemická. Jungmann křížkem označuje řadu termínů, doporučuje je tedy neužívat, a to i v případech, kdy nemá náhradní český termín (+bruštín I/192 z něm. Braunstein, +peregrýn III/65 z něm. Berggrün, +pleveys /pleyveys/ III/117 z něm. Bleiweiss). Tyto výrazy byly postupně nahrazeny dvouslovnými pojmenováními, terminologickými souslovími. Některá uvádí již Slovník: louh vápenný pro +kalkus II/15 z něm. Kalkguss, kámen vinný pro +vaynšteyn (+vaystan, +vinštayn) IV/28 z něm. Weinstein; některá vznikla až později: běloba olovnatá pro +pleveys.
Novočeské utrejch uvádí Slovník ve dvou hláskových variantách +hutreych 1/784 a utreych IV/820 z něm. Hüttenrauch; obě existovaly již ve staročeské slovní zásobě. Jungmannovo stanovisko k nim je však rozdílné. Nepřijímá hutreych, jehož složenost byla v jeho době bezesporu více pociťována. (Jistě to ovlivňovala paralelní existence variant hut a huť I/784 z něm. Hütte.) U slova utreych uvádí dvouslovný domácí termín kyselina siťaničná, jímž je německá přejímka nahrazena v oblasti terminologické a vytlačena do jazyka běžně mluveného, jak je vidět z dokladu v obchodu utreych neb myšák jmenovaná (I/820).
Řada složených slov byla přejata do hornické terminologie, která byla po staletí svého vývoje pod německým vlivem. To se nutně muselo projevit i na výrazových prostředcích. Z němčiny přejatá slova zde fungovala jako soudobé odborné názvy. Znamená to, že tato slova bylá ustálena v odborném hornickém významu, v němž nemohla být nahrazena jednoslovným domácím ekvivalentem, který existoval ve vrstvě prostředků běžně mluvených (např. +filfas I/544 ‚košík (v rudnictví)‘, +hutman I/784 z něm. Hüttenmann ‚hlídač dolů‘, +maršeyd, +maršat II/395 z něm. Markscheibung ‚rozměření zvláště hory‘). Tyto obecné domácí ekvivalenty Jungmann sice uvádí, vždy je však musí doplnit poukazem na to, že se výrazu používá v hornictví (event. v rudnictví). Jen výjimečně se pokouší uvést v heslové stati jednoslovný domácí ekvivalent, který by se mohl v odborném významu ustálit (např. +latroch II/268 ‚jest průduch k vyvádění páry z dolu, dymník‘). Bez ohledu na jejich funkčnost je Jungmannovo stanovisko ke všem složeným slovům přejatým z němčiny v oblasti hornických výrazů záporné. (Výjimku představuje pouze slovo žumpeyz, +žumeysen V/868 z něm. Sumpfeisen ‚rycové železo, jímž se skála šramuje‘.)
V okruhu výrazů běžné komunikace jsou složeniny přejaté z němčiny méně frekventované. Např. mezi výrazy týkajícími se částí domu a jeho zařízení jsou pouze tři taková slova (+fraucimer, fraucimor I/553 z něm. [10]Frauenzimmer, +krumpešt II/206 z něm. Grundfeste ‚pekelec‘ +mazhaus II/409 z něm. Masthaus[8]). Jungmann je všechna odmítá, i když slova mazhaus a fraucimer/fraucimor existovala dokonce již ve staročeské slovní zásobě.
Je třeba zdůraznit, že Jungmannovo do jisté míry záporné stanovisko ke složeninám se týká pouze složenin přejatých z němčiny, a nikoli tohoto způsobu tvoření vůbec.
Jungmann si dobře uvědomoval příznačnost skládání slov právě pro němčinu, jak o tom svědčí jeho názor ve Slovesnosti.[9] Na druhé straně však dobře vystihl výhody tohoto slovotvorného postupu pro vědecké názvosloví i pro umělecký styl, a proto jej ve vlastní neologizační činnosti hojně využíval. Ukazuje to M. Helcl v již zmíněném článku,[10] kde říká, že Jungmannovým přínosem k teorii skládání slov v českém jazyce bylo „poučení o funkčním a stylovém hodnocení složených slov“. Vymezil jim jednak místo básnických prvků v „řeči vázané“, jednak si uvědomil jejich vhodnost pro terminologii.
Rozhodující byla tedy pro Jungmanna otázka ústrojného tvoření složenin, tj. tvoření podle typů vytyčených J. Dobrovským.[11] Jungmann je rozebírá podrobně ve Slovesnosti.[12]
Důvodem Jungmannova negativního stanoviska ke složeninám přejatým z němčiny by tedy mohl být fakt, že neodpovídají typům ústrojného skládání v češtině. Při jejich podrobnějším zkoumání z tohoto hlediska však zjistíme, že většinou (vyjma např. slova dastych Jgd/887 z něm. dass dich) patří k jednomu typu, a to k podřadným složeninám vnitřním, s první i druhou částí substantivní, výjimečně s první částí adjektivní. Podle vzájemného syntaktického vztahu obou částí jde vždy o složeniny přívlastkové. To je ovšem kompoziční typ Dobrovským i Jungmannem uznávaný, dokonce i v dnešní češtině dosti produktivní.[13] Podle Jungmannova třídění uvedeného ve Slovesnosti jde o typ b) složení „samostatných se samostatnými“ nebo f) „přídatná se samostatnými“.[14]
[11]Zařazení složených slov přejatých z němčiny k typům ustáleným v češtině je problematické. Jednotlivé komponenty složenin přejatých z němčiny totiž ani jako základová slova, ani jako odvozeniny v české slovní zásobě samostatně neexistují. Pro domácí (tedy v české slovní zásobě slovotvorným postupem skládání skutečně vytvořená) kompozita, která se řadí k typu podřadných složenin vnitřních, ovšem platí, že jejich první člen není (přesněji: nehodnotí se jako) úplný tvar slova (i když se s některým tvarem slova může shodovat). Druhý člen se může vyskytovat buď jako samostatné slovo (tvrdokov, lesostep, lidovláda, ostrostřelec, hluchoněmý, česko-polský), nebo jím je slovní základ s příslušnou příponou (listonoš, zemědělec, černovlasý).[15]
Zde je třeba hledat klíč k Jungmannovu přístupu ke složeninám přejatým z němčiny. Složeniny, jejichž jednotlivé části se v češtině samostatně nevyskytují, totiž odmítá zcela striktně, ačkoli za ně většinou nemá náhradu. (Jako další příklady lze uvést +cverok I/235 z něm. Zwerchhacke, +kalfaf II/13 z něm. Kalkfass, +rumpál III/958 z něm. Rollbaum, +verpánek V/74 z něm. Werkbank.) Jen v ojedinělých případech je přijímá, většinou tehdy, kdy byla hláskovými změnami výrazně setřena hranice mezi oběma komponenty a navíc cizí původ složeniny není jednoznačně pociťován (hambalek I/653 z něm. Hahnbalken, vantrok V/27 z něm. Wandtrog). O Jungmannovu přístupu mnohé napovídají dvojice, kdy německá přejímka existuje jednak samostatně, jednak ve složenině, jejíž další část se však v češtině jinak neobjevuje (např. hobl I/707 z něm. Hobel — +cíhobl I/233 z něm. Ziehhobel; šenk IV/444 z něm. Schenk — +mundšenk II/515 z něm. Mundschenk). V takovém případě totiž Jungmann bez námitek přijímá nesložené slovo, i když existuje domácí synonymum, které by je mohlo nahradit (šenk — hospoda), složeniny však odmítá.
Příklady z terminologie feudální správy Jungmannův přístup k problematice složených slov přejatých z němčiny osvětlují nejnázorněji. Existují zde kromě jiných složeniny, jejichž druhým komponentem je (v hláskových modifikacích) slovo hrabě I/742 z něm. Graf: markrabě II/394 z něm. Markgraf, falchrabě (falcgrabě, falckrabě) I/537 z něm. Pfalzgraf a +landhrabě (+lantkrabě) II/262 z něm. Landgraf. Slova marka II/394 z něm. Mark a falc I/537 z něm. Pfalz se v češtině vyskytují také samostatně, stejně jako slovo hrabě. Proto složeniny z těchto slov vzniklé Jungmann přijímá. Land-, které je první částí z němčiny přejatého kompozita landhrabě, však v české slovní zásobě samostatně [12]neexistuje, proto se Jungmann staví k této složenině odmítavě. Stejný je jeho přístup také k ostatním složeninám s land-: +landfogt II/261 z něm. Landvogt, +landfried (+landfríd) II/262 z něm. Landfrieden, +landhofmistr II/262 z něm. Landhofmeister, +landkočí II/262 z něm. Landkutscher, +lanfaléř (landfaléř) II/262 z něm. Landfahrer.
Je nutné zdůraznit, že Jungmannův záporný přístup se uplatňuje pouze jako určitá obecná tendence; vyskytují se četná slova, která jí neodpovídají. Mnohdy pak Jungmann odmítá složeninu přejatou z němčiny, i když obě její části existují jako samostatné jednotky. Jeho negativní stanovisko někdy vyplývá z toho, že odmítá již jeden z komponentů jako samostatné slovo (např. +perk III/66 z něm. Berg ‚jalová skála‘ — +berkvant (brkvant) I/166 ‚havířský oděv‘ z něm. Berggewand, +percoch III/65 z něm. Bergsucht, ‚dušnost havířská‘, perkytle III/67 z něm. Bergkittel ‚havířská kápě‘, +perkmistr III/66 z něm. Bergmeister, perkvant III/67 z něm. Berggewand ‚havířský oděv‘; +šichta z něm. Schichte — +šichtmistr IV/457 z něm. Schichtmeister).
Závěrem lze shrnout základní hlediska, která podmiňují Jungmannův přístup ke slovům přejatým z němčiny. Jeho kladné stanovisko je zvláště ovlivňováno stářím přejetí slova, neexistencí domácího ekvivalentu (tyto dva faktory jdou často ruku v ruce) a expresívními příznaky. Jungmannův záporný přístup je dán naopak především hledisky formálními (tj. formální, zvláště slovotvornou charakteristikou slova). Toto zjištění je plně v souladu s Jungmannovými zásadami dalšího rozvoje českého jazyka, které formuloval jako „šetření formy“, tj. gramatické struktury, a rozmnožování „materie“, tj. slovní zásoby.[16] Tyto principy lze přenést též na užší pole, jaké představuje slovní zásoba. I zde je v Jungmannově přístupu dominantní ono „šetření formy“, tedy zřetel ke slovotvorné charakteristice slov. Jestliže toto hledisko není v souladu se zákonitostmi platícími v českém jazyce, potom přejatý lexikální prvek nemá právo na existenci v české slovní zásobě, a to bez ohledu na stránku významovou.
[1] Srov. I. Němec, Principy studia slovní zásoby a jejího vývoje, SaS 36, 1975, s. 92n.
[2] Československá vlastivěda, řada II, Praha 1936; srov. i M. Helcl, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 37n.
[3] J. Jungmann, Slovník česko-německý I—V, Praha 1835—1839 (dále Slovník).
[4] Např. na základě excerpce z knih: Paměti Františka J. Vaváka, část I (1770—1780), část II (1780—1783), vydal J. Skopec, Praha 1907; J. J. Jungmann, Korespondence, Praha 1956.
[5] Srov. např. Vl. Šmilauer, Jungmannův Slovník česko-německý, Slavica Pragensia XVII, Praha 1974, s. 47.
[7] Srov. M. Helcl, Josef Jungmann a složená slova v češtině, Slavica Pragensia XVII, Praha 1974, s. 55n.
[8] Takto uvádí Jungmann ve Slovníku.
[9] J. Jungmann, Slovesnost aneb Náuka o výmluvnosti básnické i řečnické, 3. vydání, Praha 1846, s. 22, „Oním způsobem (tj. skládáním) dějeme se Němcům, tímto (tj. odvozováním) Latiníkům podobnější“.
[10] Srov. d. c. v pozn. 7, s. 59.
[11] J. Dobrovský, Die Bildsamkeit der Slavischen Sprache, an der Bildung der Substantive und Adjektive in der böhmischen Sprache dargestellt, Praha 1799.
[12] Srov. d. c. v pozn. 9, s. 20.
[13] P. Hauser, Nauka o slovní zásobě, Praha 1980, s. 152.
[14] Srov. d. c. v pozn. 9, s. 20.
[15] M. Dokulil, Tvoření slov v češtině I, Praha 1962, s. 66.
[16] J. Jungmann, Zápisky, Praha 1973, s. 79.
Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 1, s. 6-12
Předchozí Jarmila Bachmannová: K výzkumu a popisu nářeční frazeologie
Následující Ivana Svobodová: Skladebné změny v publicistice let 1905—1984
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1