Ondati, vyndati, sundati atd.
Josef Zubatý
[Articles]
-
Panu K. K. v Plzni.
1. Ukazovacími zájmeny a jejich odvozeninami ukazujeme obyčejně na předměty přímo přístupné smyslům osoby mluvící i posluchačovým, anebo aspoň na předměty oběma známé, přítomné v jich obou mysli, na př. na předměty, o nichž jsme spolu již mluvili, o nichž předpokládáme, že je posluchač zná a pod. Na př. řekneme-li »tam ten kříž«, je to obyčejně kříž, na nějž můžeme prstem ukázati, nebo kříž v naší krajině, o němž lidé od nás dobře vědí. Ale nezřídka se stává také, že ukazovacím slovem naznačujeme jen předmět své představy, neznámý posluchači. Cizinec se na př. ptá na cestu, domácí člověk mu ji popisuje a řekne m. j. »a potom tam od toho kříže musíte jít napravo«; ví, že mluví s cizincem, který je zde po prvé, ale ten kříž je známý jemu, je přítomný v jeho mysli, když si představuje sám místo, o němž chce mluviti. Anebo vypravujeme, co se nám »tuhle« nebo »ondyno« stalo; posluchač si z naší řeči nevybere, o které době mluvíme (leda že tomu není dávno), ale my to víme, a ukazujeme na dobu obsaženou v naší představě. Vypravujeme, že »tamhle« Sýkorovi se to také stalo; ten Sýkora snad je občan ze vsi kolik hodin cesty vzdálené, snad o něm posluchač jakživ ani neslyšel, ale my víme, že je usazen »tamhle«.
Takovéto odkazy na obsah představy mluvící osoby nalézáme někdy také, kde ukazovací slovo je jaksi poukázkou na slovo [169]pravé, jež z jakékoli příčiny nechceme nebo nemůžeme říci. Neznáme ho nebo nám nepřichází na mysl; »byl zde — ten, víš, co s námi byl na letním bytě.« Co všecko může znamenati naše to, franc. cela, ça a podobná slova! Věc, kterou se ostýcháme pojmenovati, jejíž jméno je neznámo nám nebo osobě, již pro ni posíláme, kterou má — v hádankách — z naší řeči poznati sama osoba, s níž mluvíme, osobu nebo rodinu, jíž si tak málo vážíme, že jí ani pojmenovati nechceme (»nemá to co jíst, ale po procházkách by to chodilo celý boží den«) atd. Jsou i pojmy tak neurčité, že jich ani určitě pojmenovati nedovedeme. Starší jazyky jich obyčejně vůbec nijak nejmenovaly (tak také starší čeština), my je naznačujeme tímto mlhavým to: »bylo to krásné« (slavnost se vším všudy), »praská to« (spojení jednotlivých částí budovy), »zabilo to pět lidí« (nějaké složité neštěstí) a pod.
2. Někdy se takový neurčitý způsob mluvení rozvíjí způsobem zvláště zajímavým. Bývali u nás, zvláště na venkově, a místy ještě jsou lidé, kteří nejrozmanitější věci dovedou naznačiti slovem tento, také někde tentoť (na Moravě, Kott 4, 60), tentonon, tentononc, tentočky; však se jim také smávali pořekadly jako »tentočky, otočky«, »tentočky onohočky od kočky« (»ono« našim předkům bývalo slušnějším pojmenováním lejna), říkali jim »tentočkáři«. Původně tento mohlo býti podle svého tvaru jen poukázkou na podst. jméno muž. rodu; na př. »musím na tento« (třebas na zámek, anebo také jinam), »tohle je tento« (na př. nesmysl). Ale časem se to stalo poukázkou na slova jakákoli, vyjadřující vůbec nějaký určitější pojem, snad mimo příslovce, a konec konců je »tento« i pouhou výplní větovou beze všeho významu (»jářku tento, co pak tu tento?«). »Tento« nahrazuje podstatné jméno jakéhokoli rodu i čísla (»byli tam tento ze Skutče«), jméno přídavné (»on je trochu tento«), i sloveso; a sloveso snad častěji než co jiného. Co znamená, vyrozumí se z ostatních okolností, někdy se pomůže posunkem, někdy se i přidá vlastní slovo. Slovesné »tento« může míti platnost kteréhokoli způsobu, času i osoby; jako sloveso skutečné i »tento« se skládá s předložkami nebo se záporovou částicí, spojuje se se slovesem býti nebo se zvratným zájmenem. U Tyla (ve vyd. Sekaninově 3, 328) diví se kdosi slovům, že se teď lidé po prostých českých písničkách »jenom zpropadají«, slovy: »Po takových písničkách, jako my tuhle tento —?« (= zpíváme). Anebo se říká: »já bych rád tento; dej pozor, ať to netento; tak už to vytento (vytáhni atp.); až se natento (najíme), pojedeme«; atd. Takový strýc Tento se dovede protentovati nebezpečnými úskalími slov jemu neznámých i slov ve slušné společnosti neobvyklých [170](jako slov vztahujících se k denním tělesným výkonům nebo k životu pohlavnímu) a ještě si pohoví tím, že ani dlouho nehledá slova docela obyčejného; nějaké to »tento« pomůže všude.
Kde je »tento« náhradou za sloveso, někdy mívá pak i skutečný slovesný tvar, utvořený způsobem, jakým odvozujeme slovesa ode jmen. Takovéto odvozeniny znamenají i »užívati slova tento« (a slov podobných), i zase se jimi naznačují rozličné výkony, jež by měly býti jmenovány svými slovesy. Kde říkají tento, mají sloveso tentovati (Kott, 4, 60; Přísp. 1, 425); a tak se říká na př. u Boskovic i potentovat se (s odpuštěním jednou na vždy; pan K. K. nám vybral látku, kde bychom se měli omlouvati na každé stránce), roztentovat znamená na Moravě »rozundati« i »rozmrhati, roznositi« (zásoby a pod.; Kott 3, 182); kdo se dovede vykroutiti ze všelijakých slohových nesnází, o tom říkají, že se vytentoval (a týmže slovem se ovšem naznačují i jiné věci); můžeme něco zatentovat (pravé sloveso nahraditi slovem tento), anebo se říká na př. »počkej, já ti to zatentuju« (zaváži, zastrčím a pod.), »jaksi se mi to tam zatentovalo« (zadrhlo, zpříčilo, zastavilo a pod.; 5, 298). Jinde zase tentočkují (4, 60), a tak jsou i slovesa natentočkovat (= namluviti komu co, Kott Přísp. 2, 181), roztentočkovat, vytentočkovat (= vykroutiti, vykonati, vyplésti a pod., Kott 4, 1146), zatentočkovat (7, 1124) atd. Kde říkají tentoť, tam také tentotí a mají slovesa jako dotentotit (= dodělat, 6, 101), natentotit (= nadělat, 6, 1125), potentotit (= nějak udělati, 2, 814), přetentotit (= předělati, 2, 986), utentotit (»už to jaksi spolu utentotíme« = ujednáme, 4, 469), vytentotit (4, 1146), zatentotit (5, 298), ztentotit (5, 677).
Tyto a podobné způsoby vyjadřování u nás vůčihledě zanikají. Za mých mladých let bývalo takové »tentování, tentočkování« slýchati velmi často, dnes zní již jaksi nezvykle a snad vymizí za několik desítiletí úplně. Moravan od Boskovic, jeden z těch několika našich filologů, kteří si občas na »Naši Řeč« vzpomenou příspěvkem, měl babičku, která ještě kde jaké sloveso nahrazovala slovem tento, tak často, že se jí i ptával, co jím vlastně myslí (beztoho, že ji tím asi i zlobíval), jeho otec si časem ještě zatentuje, ale dnes i v jeho kraji tak málo slýchati (ona stařenka užívala jen tvaru tento se složeninami, říkala na př., že se ta pšenica jaksi potento = pokazila; jen »potentovat se« bylo i v jejím slovníku, když na př. při rozvinování shledala, že se Janíček, či jak mu bylo, »potentoval«). Pomyslíme-li, že by za nějakých sto let některý filolog nevěděl nic o tomto zaniklém »tento« a že by náhodou někde našel doklad se slovesem dotentotit nebo do[171]tentovat, pochopili bychom bez mučení, že by mu takové slovo bylo po stránce etymologické dosti záhadné; a tato myšlenka nám může býti naučením, jak se snad máme dívati i na jiná slova dnes nám záhadná. Celé to »tentočkování« jistě pochází z doby dosti staré; svědčí o tom zřetelně zejména ta okolnost, že zájmeno tento, které je patrně jeho základem, dávno je po největší části českého území slovem zaniklým, žijícím jen v mluvě knižní. A přece v starším písemnictví není po »tentočkování« ani stopy, a i u Jungmanna, za něhož bylo po venkově jistě v plné síle, skoro nic z něho nenacházíme; je to způsob vyjadřování z nejvšednějšího života lidového, a jazyk starší známe skoro jen z vážného písemnictví, v němž pro »tentočkování« nebylo místa. I to je ovšem věc, již si dobře zapamatujeme pro možný výklad jiných podobných jazykových záhad.
O původě rčení bývá nesnadno souditi, kde není dosti látky na jeho osvětlení; tak i zde. Ale aspoň domněnka je možná. Kde nedovedeme anebo nechceme něco pojmenovati určitě, říkáváme »ten a ten, tolik a tolik, tak a tak« a pod. Na př. vypravujeme, jak k nám někdo přišel, řekl, že je ten a ten z Plzně, že slyšel to a to, že jede tam a tam, a že se tedy cestou u nás stavil. Když ještě žilo zájmeno tento, užívalo se tak jeho (a jeho odvozenin); ani nebylo třeba je opakovati. Čteme na př.: počekajte mne na tomto a na tomto miestě (Comestor 148a); ciesař sem a tě sem rytieře (= rytířem) učinil v tento (= ten a ten) den a v tuto hodinu (Gesta 38a); toto (= tolik a tolik) mi za to dávají (Desatero v Hradeckém rkp. 920); když kto žaluje, že mu tento a tento dlužen tolik (= tolik a tolik) grošuov benátckých a že jemu nechce zaplatiti, tehdy ten jeden (ze soudců) s tau lopatkau jde k tomu dlužníku, na koho žalováno, a dotkne jeho tauž lopatkau a řka takto: »Tento Jan aneb Petr — jmenuje ho jménem jeho — žaluje na tě, žes mu toliko grošuov dlužen …« (Lobkovic, Putování 148b); mám já k jednomu člověku tauto a tauto cestau poslána býti (Hájek 16b); mnohý takový, když naň řeknau »učinils toto a toto«, jestli tvú (Pravdo) radu má, díš mu »poznaj se« (= přiznej se; Tovačovský z Cimburka, Hádaní 93a). Nemohlo by naše tentování pocházeti odtud?
3. V. Pk. (= Vincenc Prasek, jak se lze snadně domysliti a jak mi potvrzuje Primus Sobotka) vypravuje v Sobotkově »Kratochvilné historii měst a míst« (224 n.) o slezském »onačení«: všecko možné se naznačuje nějakou odvozeninou slova onaký (= takový, mající onen způsob) nebo onak (= tak, oním [172]způsobem), při čem, docela jako v našem »tentování«, přidává se podle chuti a potřeby pro zřetelnost ještě pravé slovo. Jak se na Opavsku mluví, znázorňuje příkladem. Stryk nějaký (»Onačidlo«) tam dohání tetku, která zase ráda »ažuje«, a rozvine se mezi nimi tato rozmluva: »Ty ona Hano, něonač — něutěkaj tak a posluchaj, co se v tych onych -icích přionačilo.« — »A vitam vas, stryku až stryku; cuž tež to takoveho budě až budě?« — »Tuž Maryka -ova kupila se onaky-novy klobuk s onačidlama-voničkama, a jak ho kupila, zaonačila se ho do onačiska-almary. V nedělu onačila se do kostela, chce odonačiť almaru, tu maš babo karmaš, v klobuku koťata zaonačene.« — »To něni možna až možna. Esli je to pravda až pravda, dobře se ji stalo až stalo.« — »Cuž bych ti onačil, dyby to něbylo pravda?« — »No s panem Bohem až Bohem; hned to našej Barboře povim až povim.«
Čtenář sám si dovede přeložiti věty Onačidlovy do řeči našeho Tentočkáře: »netento — neutíkej tak« atd. A původ tohoto »onačení« je podobný jako původ našeho »tentočkování«; má také zájmenný původ v slově onaký nebo onak, kterým si pomáhávali ve Slezsku podobně jako u nás nevyčerpatelným »tento«. A zdá se, že území tohoto »onačení« bývalo a snad jest posud větší, než jak víme ze Sobotkovy knížky; vždyť jeho stopy nalézáme i v Čechách, ovšem stopy, o nichž nedovedeme říci, jsou-li to zbytky bývalého živého onačení či jeho zakrnělé zárodky. A zase jde o starý způsob vyjadřování; také onaký, onak jsou slova, jež ve skutečném významě zájmenném asi i na Moravě a ve Slezsku zanikla (známe odtamtud onaký, onakvý leda jen ve významě »jinaký«, nehledíc k významům jiným, které samy již jsou vlastně »onačením«).
Mimo ukázku Sobotkovu známe roztroušené doklady »onačení« z Kottova slovníku, zvláště z Ostravska zásluhou Tkáčovou, od něhož má Kott také většinu dokladů o »tentování«; čtenář z nich samých vidí, jak jsou si oboje tyto zvláštnosti podobny. Tak doonačiť = dodělati (6, 101), vyonačiť = vytentotit, vykonati nějak (4, 1023, kde je také slovenský doklad z Dobšinského s významem »zpráskati někoho«); jsou též doklady moravské, zvláště valašské, onačiť sa = tvrditi něco důrazně a omluvou (tedy asi něco jako »zaříkávati se«, Kott, Přísp. 2, 455, a zvl. Bartoš, Dial. slovn. 262), zaonačiť (jako naše české zaonačiti) znamená »zaříditi, popraviti, ozdobiti« (šak já to sama včiľ ináč zaonačím, tož to já musím nějak zaonačiť, 5, 177 podle Bartoše, v. Dial. slovn. 526), ale také na př. »dobytek sa zaonačíl« = [173]»zamatlal, umazal« (Bartoš t.); zonačiť znamená »přeměniti, pokaziti«, kde lze ještě jak tak stačiti s významem »učiniti jiným, onakým«, ale také »pomluviti«, též »zdělati, ve rvačce poznamenati« (ti ho zonačili, Kott 5, 604). K tomu doklady s prostším významem »měniti«, na př. Veleslavínovo přeonačiti = předělati, změniti, Jungmannovo přionačiti = k lepšímu proměniti, (poněkud) zlepšiti« (z lidové mluvy), vsatské zonačiti se = změniti se, zonačovati se = přetvařovati se (Kott 5, 604). I přídavné jméno onaký, na Valašsku a na Slovensku také onakvý (asi z onakový, jako obědvati z obědovati; jsou to slova víceslabičná), mívá významy poněkud odvozenější; onaký i v starší češtině znamenává asi »vzácný, znamenitý, vynikající« (onačejší = lepší, vzácnější, u Prefáta 19, G, 3a; Skála ze Zhoře I, 278, II, 5, 6, 28 píše na př. »přijeli … dva na pohledění dosti onací oficírové; v nejonačejších úřadech zemských; s znamenitým množstvím panstva a rytířstva onakého«), a ještě Tyl píše »tak se mu zdála Verunka den po dni onačejší a zprávnější« (než Bětuška; u Sekaniny 2, 923), »ať mi někdo řekne, že není tento kroj mnohem onačejší, nežli ty novomódní trety« (3, 125); k obkročáku v besedě posud zpívají »nechoď tam, přijď jen k nám, já jsem holka onačejší«. Bartoš (262) má doklady »onaká ženská« (= která je k světu), »do almárky sa schraňúvaly všelijaké onačejší věci« (= lepší), »už je onakvější« (když se po nemoci pozdravuje) a pod. Snad zde všude máme vycházeti od významu »jinaký, jinší« (říkáme o nemocném, že už jináč vypadá, nebo o někom, že je jinší chlapík a pod.). Ale říká-li se na Slovensku o věci choulostivé, o níž není dobře mluviti, »to je trošku onakvé« (Kott, Přísp. 2, 203), je základem význam »takový« (jako když na př. my řekneme o ženské, že je »taková«).
Východištěm slezského »onačení« bylo něco podobného našemu »tentování«; bohužel nemáme zde tak zřetelných dokladů tohoto původu. Ale vzpomeňme si, jak mluvíváme my sami. »Šel jsem tak lesem, a tam tak potkám takového chlapa; měl takovou hůl a tak se po mně díval…« Anebo jak vypravujeme dětem vymyšlený příběh nebo pohádku. »A Vašíček tak šel pořád dál, až přišel k takové zahradě.« »K jaké, babičko?« »No, jak tak jsou zahrady, jako tamhle učitelovic nebo Šemberovic. A v té zahradě byly takové stromy a na nich zlatá jablíčka. A ten Vašíček ta jablíčka tak trhal. A teď přišel takový drak a z nosu a z huby mu šlehaly plameny až na Vašíčka. A Vašíček tak s toho stromu dolů, uřízl si takovou hůl a tak toho draka přes [174]hlavu, a bylo po něm.« A přeložme si to do kraje a do doby, kde se vedle našeho »takový, tak« říkalo i »onaký, onak«, vmysleme se do prostého způsobu řeči, která mnohem spíše stačí bez slovesa a bez určitého pojmenování všech věcí, o nichž se mluví, a máme tak asi mlhavý obraz, jak mohly vypadati prvky slezského »onačení«. »Onačiti« není nic jiného než »onak dělati«, a pochází asi z vět, kde buď sloveso bylo provázeno příslovcem »onak«, anebo i vůbec ve větě s tímto příslovcem scházelo.
4. Na moravském Podluží zase mají za náhradu kde jakého slovesa slovo ondiť; pověděl nám o něm podle zprávy řídícího učitele Dobiáše ze St. Hrozenkova Bartoš v Dial. slovníku (před tím v Dialektologii). Říkají tam na př.: »Peknú sem si fialenku v zahrádce zaondil (= zasel, zasadil), kdosi mi ju vyondil (= vytrhal); dybych věděl, kdo to byl, tom bych naondil (= natloukl).« »Kdo mi ty hodiny zondil (= zkazil)?« »Vyondil (= vydřel, vypletl) sa z kola.« »Ondzí (= dělá, trousí) si do hnízda.« »Mám tam preondzený čerep« (= převržený střep, nádobu, t. j. mám tam špatné oko, rozlil jsem si tam ocet). I ze Slovenska známe Bernolákovo ondiť = činiti, onačiti, jinačiti, což patrně není nic jiného než moravské ondiť; a z Palkoviče má Jungmann obondívati se (asi obondievať sa), »blöde, schüchtern tun« (asi okolkovati, býti samé »tento«), »sich abgeben, herumziehen mit etwas« (asi = ondati se s něčím). Snad se najde nějaké onditi i v Čechách; prof. Boh. Sládeček, od něhož mám hojně zajímavých doplňků k látce odjinud známé jednak z jeho rodiště, Dobrovice u Ml. Boleslavě, jednak ze zpráv jeho žáků na vinohradském gymnasiu, dověděl se m. j., že se u Mýta (ve zbirožském okresu) říká »ovondit šaty« = utahati (k sloven. onděť, o němž hned bude řeč, srv. č. rozunděti z r. 1512 v § 6).
A na témže Slovensku je také onděti nebo onďati, podle Rybaye »v nevhodný čas dělati«; z Palkoviče má Jungmann významnou pro nás větu »když pravého slova najíti nemůže kdo, říká onďati, na př. onďal mňa = hrešil (huboval) mňa«. »Onďať« je tedy významem totéž, co naše »tentovat, tentočkovat«. Podle Vlčkovy zprávy na př. vyonďať sa znamená asi tolik co naše »vytento se, vytentovat se, vytentočkovat se«, totiž buď »najíti potřebná slova, vyjádřiti se« (nemôže sa vyonďať), anebo také »vykonati tělesnou potřebu«, a naonďať na někoho je (podle Kottova výpisku ze Zátureckého, Přísp. 2, 179) tolik, co naše, řekněme, »nakašlat na někoho«; ale onďať může podle slov studentíka z Turčanského Sv. Martina (studuje v Trenčíně) zna[175]menati i rozličné tělesné práce, na př. »robotník ondia (= prohazuje) piesok cez sieť (= skrze síť; Palkovičovo »onďal mňa« mu znělo cize). Je tak příliš smělá domněnka, že původ těchto slov, k němuž se vyšlapanou etymologickou cestou nedostaneme, je nějak podobný původu sloves »tentovat« a pod.?
Na Moravě a ve Slezsku uondit se znamená také »unaviti se, uondati se« (celý se uondil, už sem celý uonděný, Kott, 4, 377); nenamane se každému čtenáři sama sebou myšlenka, že také naše ondati patří do téhož kruhu slov co ondiť, onděť, onďať z československého východu? Snad někdo namítne, že významový obor oněch východních tvarů je mnohem širší; ale není nemožno, že se významový obor našeho českého tvaru zúžil, a opravdu najdeme u něho ještě i významy jiné. Zatím uvádíme mor. přiondať »zdržeti« (přiondali vás tam do boha = dlouho, Kott 7, 477 podle Fr. Stránecké). Již zde vidíme také složeniny této slovesné skupiny; podobné jsou ještě zondati (se), uondati (se), naondati (se). Ale tyto složeniny se zdají aspoň v Čechách pozdní (o nářečích východních nechceme souditi, protože z jejich dějin skoro nic neznáme); jest však vrstva složenin najisto mnohem starších.
Staré složeniny slovesa ondati hledám v slovesech na -ndati, která mají nejčastěji (a dnes tak říkajíc vždy) význam »dávati někam« nebo »bráti odněkud«, blíže určený významem předložky; ale v době starší se shledáváme i s doklady významů jiných, zvláště s významem slovesa, jež tak rádi nahrazujeme nějakou tou mlhavou náhradou. Docela zřetelně se tyto složeniny rozpadají ve dvě skupiny, jejichž vzory nám mohou býti slovesa nandati a odundati: ku první patří slovesa složená s předložkami zakončenými samohláskou, ke druhé slovesa s předložkami zakončenými souhláskou anebo tvořenými jedinou souhláskou. Čtenář vidí tvarový rozdíl mezi oběma skupinami (na-ndati, od-undati); pokusíme se o jeho výklad, a je-li náš výklad správný, již tvar těchto sloves sám dokazuje, že to jsou slova stará (bezpochyby starší než naše písemnictví). O jejich stáří svědčí ostatně také okolnost, že je nalézáme, ač se jim jazyk knižní větším dílem vyhýbal, v dokladech již od 15. stol.
5. Gebauerova Historická mluvnice (I, 249 a 564) má několik dokladů, kde slova, z nichž první se končí samohláskou -a a druhé se počíná samohláskou o, splývají v jedno tak, že místo obou samohlásek zbývá jediné a. Z a ono, a on vzniklo ano, an, z a onde podobně ande; je něco dokladů, v nichž by za předložkou na mělo následovati slovo počínající se o-, jako nan svět, nanen [176]svět, nanom světě, nanu stranu (m. na on = onen svět atd.), straně nabě (strany na obě, na obě strany), jsou i doklady naheň, nabličej (na oheň, na obličej). Jak se tyto změny staly, stáhly-li se obě samohlásky v jednu či druhá prostě zanikla, ať hledají filologové (i stažení by bylo možné, třebas je výsledkem krátké a, ne dlouhé á jako v ňáký z nějaký, něaký; musili bychom se ovšem domýšleti, že se obě samohlásky stáhly v době prastaré); nám zde stačí, známe-li konečný výsledek. Takovéto doklady jsou z největší části již v nejstarších našich památkách ojedinělé archaismy, stopy z dob, kdy takováto změna bývala pravidlem; zachovalo se déle jen ano, an, ande, kde tato slova nabyla jiných významů, takže se již necítil jejich původ z a ono, a on, a onde (později ovšem zanikla i slova ano, an, ande, mimo přitakující ano). Snadně také poznáváme, proč se náš jazyk onoho bývalého pravidla vzdal: nestejnost tvarů téhož slova, jako na př. onen (nebo on) svět, onoho světa, nanom světě, a jak ještě uslyšíme, s ónoho světa, ot ónoho světa, anebo oheň, ohněm, nahni, k óhni atd. byla mu nepohodlná, a byla konec konců zbytečná.
K těmto Gebauerovým dokladům přidáváme nandati, zandati místo na-ondati, za-ondati. Byly-li podobné změny také při styku samohlásky o s jinými samohláskami než s a, nevíme; ale stačíme bez nich. Tvary nandati, zandati mohly se státi (a podle naší domněnky se i staly) vzory, podle nichž si vytvořil jazyk ostatní složeniny slovesa ondati s předložkami zakončenými samohláskou (přindati, vyndati atd.); vždyť slova vznikají v jazyce stále a stále nejčastěji podle vzorů již hotových, ne tak, že by si člověk každé nové slovo vždy teprv znova vědomě tvořil (a i vědomé tvoření slova, jaké vidíme na př., hledá-li učenec jméno pro nový pojem, děje se skoro vždy napodobením slov starých; bylo na př. staré slovo uhlík, jehož naši chemikové v minulém století počali užívati na pojmenování chemického prvku, a podle něho utvořili i jména vodík, kyslík, hliník atd., nic se nestarajíce o to, že koncovka -ík vlastně má jiný význam, a o jiné věci podobné). Podáváme zde několik dokladů takovýchto sloves.
Dondati známe jen ze slovníků, s významem »až do konce, až na konec dostrčiti«. Ve Frantových právech (6b, 1518) se zpovídá osel vlkovi, jak jeho pán »nandal sobě slámy do škoreň« a on mu z hladu jedno stéblo snědl (jiné doklady, nejstarší z konce 15. stol., u Jungmanna). Pondati, »položiti něco, postrčiti«, (v tomto významě v staré době s 2. p.); také »něco něčím poklásti (Jiří J. Harant z Polžic vypravuje v 17. stol. o mrtvole, jak byla »vonným kořením pondána«). Nejstarší doklad z Ba[177]worowského rukopisu 120a; Arnošt s Veclem se dali zašíti do volských koží, aby je pták noh vynesl z propasti, a jejich druhové »oba ven vynesechu (= vynesli), na též místo je pondali (= položili), kdež prvé jiné kládali«. Místo pondati s významem »postrčiti« dnes říkáme popondati, s nepůvodním zdvojením předložky, jako říkáme popojíti, poposednouti, popohnati, popostrčiti místo starého posednouti atd. (»posedni výše« v evangeliích). Vratislav z Mitrovic píše, jak »nebozí sedláčkové most přes příkop přendali« (4, 8), zboží se přendává z jednoho vozu do druhého. Doktor Faust si uřezal nohu a zanechal ji u žida v zástavě, ale žid pak vidí, že ta noha »zsmradí se a červy rozleze, a není možné, aby ji ten jistý doktor sobě zase přindati mohl (Historia o životu doktora Jana Fausta, Svět. knih. 327 až 329, 120); přindáváme polének do ohně. Jungmann má prondati z rukopisu o štěpování (z r. 1447). Popisuje se tu nějaké zlepšování vína; přes díru do sudu se má prostříti »rúcha«, posypati tlučeným bobkem, a aby bobek přišel ve styk s vínem, končí se rada větou »prondaj skrzě dieru vřetenem« (na téže str. 45 čteme v podobné radě »vezmi vřeteno a prostrč jím ten drn skrzě až do rúchy«). Pravdův Ambrož zase prondával dýmky (Nár. bibl. 12, 129). Čelakovský má z obecné mluvy své doby věty »musíme sena s vozu undati (= ubrati), sic neprojedeme; undej toho dříví s cesty«; dotazy u svých žáků se dověděl prof. Sládeček, že se podobně říká v Praze, na Benešovsku, Vlašimsku, Slánsku, Rokycansku a Plzeňsku (v Praze jsem undat nikdy neslyšel; je možno, že se to slovo sem dostalo v nové době odněkud z venkova). V rukopise o štěpování čteme na př. »vyndaj pecky«, r. 1510 se píše »vyndali sme z něho (z pivovaru) pánev a kádi všecky« (Arch. č. 13, 335). Prefát (1563) píše o lodi »v ní … díry se zandají aneb zatepou špunty«.
Vedle obyčejného významu »dáti někam, odněkud« v starší době nalézáme i významy jiné. Pondati se podle Rosy znamená také »zneřáditi se«. Undati zná ještě Jungmann z obecné mluvy s významem »unaviti, uondati« (undáte mi koně), undati se z Vorlíka s významem »unaviti se, namoci se«. Totéž undati se čteme v přísloví o nenasytovi, jež zapsal r. 1582 Srnec (Flajšhans, Česká přísloví 2, 486), »rád by — bez poroka (= bez urážky, s odpuštěním) — undaje se snědl zase«; jak tomu rozuměti, pozná laskavý čtenář sám z tohoto výpisku z Veleslavínova slovníku (Dictionarium, 1579, N, 2a): »caco, -are, dejicere, kakati, undati se, potřebu udělati« (také bez poroka). Prondati, proundati mají slovníky i s významem »utratiti peníze, [178]promarniti« (srv. níže provundati). Má-li Kott 7, 503 od Loun (od Wintra) větu »prondalo se to na ni«, jest to asi jen metafora našeho obyčejného prondati (propíchlo se to, nezůstalo to neporušeným tajemstvím).
6. Proti této skupině složenin s předložkami zakončenými samohláskou stojí složeniny s předložkami souhláskovými. Také zde si musíme uvědomiti jistý hláskový zjev, chceme-li těmto složeninám dobře porozuměti; a také zde výsledky tohoto zjevu ukazují na velmi starou dobu, v níž tyto složeniny vznikly.
V staré češtině byl častý (snad i pravidelný) úkaz, že se ve jmenných i slovesných spojeních s předložkami končícími se souhláskou počáteční samohláska druhého slova dloužila. Bohužel nám to při nedokonalosti tehdejšího pravopisu dokazují jen doklady, kde písaře napadlo délku oné samohlásky naznačiti, na př. zdvojením, nebo kde se samohláska zdloužením i jinak měnila. Najdeme-li na př. místo dnešního k apoštolům napsáno kaapostolom, místo z Uher zuuher (někdy již v 15. stol. nalézáme způsobem Husovým i dnešní čárku nad samohláskou), anebo víme-li že se ó měnilo v uo, ů, dlouhé ú pak v au, ou, a najdeme k uobyedu, z uohnye, zuostrziti, zaussy, bezauchym (= k obědu, z ohně, zostřiti, z uší, bezuchým), usoudíme, že se v staré době říkalo k ápoštolóm, k óbědu atd. Později se tohoto dloužení jazyk vzdal, zase mu bylo zbytečné, aby totéž slovo jednou mělo samohlásku krátkou (na př. oběd, při obědě), po druhé dlouhou (k óbědu, k uobědu); ale zůstaly nám zbytečky jako vůči, vůbec, vůkol, zůstati z v óči (v uoči), v óbec, v ókol, zóstati. Složeniny slovesa ondati pak ukazují za předložkovou souhláskou délky nebo jejich následky, ovšem dnes i v době již dosti staré poněkud zatemněné způsobem, jehož si musíme všimnouti.
Nejvíce starých dokladů takovýchto složenin je s předložkou v, tedy v-ondati, s významem »dáti něco do něčeho«. Kde je napsáno ještě staré o, nevíme z písma, bylo-li dlouhé či krátké, protože není (pokud vidím) dokladů, kde by staří písaři, kteří délku jen zřídka kdy označovali, byli náhodou napsali na př. woondati. Proto také i naši filologové čtou s krátkým o, vondati, nejen na př. Jungmann, ale i Gebauer (který ovšem toto slovo docela jinak vykládá, než my zde). Ale později nalézáme psáno také vuondati (sedláci přišli, vuondali Stanislavovi truhláři řetěz na hrdlo a vedli do vězenie 1512, Arch. č. 19, 119); z toho i ze starého pravidla o dloužení za souhláskovou předložkou my soudíme, že se za stara říkávalo vóndati, a tak také napsané wondati čteme a přepisujeme. Ale dlouhá samohláska, za níž násle[179]duje v téže slabice n, m, r, l nebo j, v pozdější době se v češtině zkracuje; místo starého myšlénka (časem zúženého v myšlínka) my říkáme (a dnes i píšeme) myšlenka (myšlinka), místo bývalého topénka, topínka říkáme i píšeme topinka, místo kórka, kuorka, kůrka říkáme v obecné mluvě kurka (ale píšeme kůrka), místo půlčík (kořalky) se říká pulčík (ale píšeme půlčík; půlka zachovalo ů, t. j. dlouhé ú, protože délka je zde chráněna slovy jako půle, v půli, půliti a pod.), místo bývalého pójdu, puojdu, půjdu říkáme pujdu (anebo spíše ještě v obecné mluvě pudu). A tak se měnilo i staré vóndati, vuondati, vůndati; doklady pozdější píší vundati. Důsledně bychom vlastně měli psáti vůndati; ale tato slova byla v skutečném písemnictví málo obvyklá a proto se u nich nevytvořila pevná pravopisná tradice jako u slov jiných.
Dnešní odundati známe již z 15. stol. v Jungmannových dokladech z rukopisu o štěpování jako wotondati, což ovšem tedy čteme votóndati. Frantova práva mají již votundati (čerti tam prosí Pašku, jenž jim křížky obstavěl všecko peklo, »nečiň nám toho a wotunday ty křížky« 5b); snad bylo tenkrát (r. 1518) ještě dlouhé ú (votůndati), ale Frantova práva délek neoznačují. Z Rosy má Jungmann také předundati (dáti před něco), jinak slovo neznámé. Dnes rozundáváme na př. postele při stěhování, hodinář rozundává hodiny; za starých časů »rozundávali« rváče (na př. 1510 »tu jsem já je rozuondal, aby se mord nestal« Arch. č. 13, 359; pod. 1513 t. 19, 202, 1523 t. 28, 16; povšimneme si zejména zajímavého tvaru z r. 1512 »a oni v tom je rozunděli« t. 19, 108). Prefát z Vlkánova (17, G, 1a; 1563) mluví o větvoví, které »stojí co nějaké choštiště (koště) rozuondané (rozebrané nebo rozčepýřené)«, ale také o lodníku, jenž »rozundal plachtu«; paní Zuzana Černínová má starosti, aby jí její lidé »nerozundali« zásoby, na př. ovoce a p. (t. j. nerozmrhali, bez užitku neroznosili; u Dvorského 306, 328, 329), paní Kateřina z Žerotína podobně užívá tvaru rozvundati o zásobách medu a ořechů, o povlacích, ubrusech, cínu a pod. (na př. v Histor. arch. 2, 181; 7, 31; 52; 65) ještě Dobrovský a Jungmann znají v tom smysle sloveso rozundati, rozvundati o zboží nebo o penězích. Ve smysle přeneseném se říká »rozundaný« o člověku nějak rozmrzelém, nesvém. Sundati známe ve dnešním významě na př. z Vratislava z Mitrovic (3, 7; u Pacova také sundávají = sesazují půlmistra, Kott 3, 761). Nejstarší známý doklad vidím v rukopise o štěpování (1447, v museu se značkou IV, D, 68); v popise jakéhosi štěpařského uměleckého výkonu tam čteme »a tak tu trubku s těmi vočkami votóndaj [180](odundej) ot dřěva, aby sě mohla ta trubka s těmi vočkami na tom dřěvci obraceti, ale nesswondawaj té trubky s toho dřěvcě dolóv…« Jungmann čte nesvondavaj; ale takové tvary (viz § 7) jsou teprve pozdější, tento rukopis pak mívá w i za u (kwora = kuora, -wy v rozk. zp. sloves 6. tř. = -uj a pod.), a proto raději čtu nesuondávaj. Jungmann má z Rosy také jiné sundati = dáti dohromady; podle zprávy prof. Sládečka žije toto sundati v jeho rodišti, v Dobrovici u Ml. Boleslavě (sundal, svundal je dohromady = zprostředkoval jejich sňatek). Vóndati, vuondati, vundati »dáti do něčeho« je v hojných dokladech od 15. stol. počínajíc v lékařských spisech o přípravě všelijakých léků a pod. (vóndajž tu kóru v horký dřevěný olej; vóndajž mu [nemocnému do nosu] této masti 1440 atd.), v předpisech štěpařských, kuchařských (na př. v Kantorově Kuchařství, u Zíbrta 4b, 44a); ještě na př. paní z Žerotína radí 1633 komusi »ať jí (tvá žena březové vody) vezme a do ní takový koření vundá« (Hist. arch. 2, 191); podnes prý se říká u Rokycan na př. »vundej ty krávy do chlíva« (Sládeček). Zundati s významem »sundati« má Jungmann z Rosova slovníku; to vypadá jako moravské nebo slovenské slovo s předložkou z místo s.
7. U slov složených (v nejširším smysle tohoto slova) někdy se i zapomíná, že to jsou slova složená. Zouti je složené sloveso, z-outi, jako obouti; ale protože není nesloženého tvaru outi, cítívá se to jako slovo nesložené a novým skládáním se tvoří již od 16. stol. (ne-li dříve) slova szouti, zzouti, dnes (zvláště na Moravě) sezouti, zezouti, ba i nazouti, kde novou předložkou vzniká dokonce slovo opačného významu, než jaký sluší složenině z-outi. Příslovečné složeniny vůbec, vůkolí (t. j. v obec, v okolí) se cítí i jako pouhé obměny slov obec, okolí a místy se říká i ta vůbec, to vůkolí, ve vůbci, ve vůkolí. To se stalo i se starou složeninou vóndati, vuondati, vůndati, vundati a slovo toto se pak cítí, jako by znamenalo prostě »dáti« (s významem pohybovým vůbec), ne »dáti do něčeho«. Stalo se to dosti dávno, a ani není hrubě divu: nebylo nesloženého slovesa óndati, uondati s dlouhým ó, uo a již proto se nepociťovala tak živě souvislost sloves vóndati—ondati.
Vratislav z Mitrovic říkal na př. »vundati ptáka do klece« (2, 13); o jaký směr pohybu jde, je cítiti již ze smyslu celé věty, z příslovečného určení »do klece«; proto chápeme, že dovedl totéž vundati, v němž necítil předložky v, položiti, i kde je řeč o směru jiném než do něčeho, že dovedl napsati na př. i »jinému oprátku na krk vundati« (2, 19). A tak jsme čtli v § 6. již z [181]r. 1512 doklad, jak sedláci vuondali komusi řetěz na hrdlo; Prefát vypravuje r. 1546, jak patron lodi »rozkázal lodičku kundeli (gondolu), kterou sme byli tehdáž v navi (lodi) vtaženou měli, vundati (= dáti, umístiti) u prostřed nave« (Výb. 2, 1493). Winter ví (Český průmysl a obchod v XVI. věku, 1913, 324 n.), jak r. 1593 ševcovský mistr Vokurka svého učedníka »uhodil košíkem třikrát v hlavu«, jak se po třetí košíkem prorazila rašple; rašple uvázla pacholeti v hlavě, takže ji nemohlo »odundati«: a to všecko proto, že kluk neměl dílnu v pořádku a rašpli »vundal mezi koše.« A Historia o Faustovi (1611, str. 169) vypravuje o jednom studentovi stavu rytířského, jak prsten »na prst svůj vundal« atd. Ba, našli jsme vundati i s významem opačným, »vyndati«, není-li to tisková chyba: »vundej z něho jádro ven« Č. lid 19, 318 (17. stol.). Vundati v takovýchto větách nabývá docela významu našeho dnešního »dáti« s nějakým směrovým určením (na př. »vundati někomu oprátku na krk« je naše »dáti někomu oprátku na krk«), jehož jsme se mimochodem dotkli IV, 67; nemám za nemožné, že staré, dnes již zaniklé sloveso vundati pomáhalo nějak při vzniku dnešního dáti v tomto významě.
A proto se toto vundati skládá i s jinými předložkami. Vedle dondati má Jungmann i tvar dovundati, bylo i navóndati, navundati = nandati (mimo Jungmanna srv. i Kotta 6, 1131, s dokladem z r. 1679), odvundati = odundati (u Jungmanna i u Gebauera v Hist. mluvn. 1, 381 doklad z r. 1624), podobně bylo podundati i podvundati, povundati (trochu dále dáti), předvundati = předundati, převundati = přendati, přivundati = přindati, provundati = prondati, svundati = sundati, uvundati = undati (uložiti), vyvundati (Č. lid 19, 318, Hist. arch. 2, 284), zavundati (i zaondati, v Kantorově Kuchařství 13b asi s významem »zabaliti«). Tvary takové posud žijí. Vedle sundat v obojím významě (dáti dolů i dáti dohromady) se říká svundat v Dobrovici, svundat »dát dolů« v N. Městě n. Met., v Poděbradech, prý i na Moravě (v. též Kott 7, 808, kde je doklad z Erbenových Písní), rozvundat v Dobrovici, Sušici, Domažlicích, Č. Skalici, v Kr. Hradci, u Blanska na Moravě (Sládeček, řed. Nejedlý na Kr. Vinohradech).
Vóndati—vundati tímto způsobem ve složeninách vlastně zastupuje prosté sloveso ondati (jako složené již zouti v nové složenině sezouti zastupuje nesložené -outi); a vundati se konec konců mate s původním ondati. Vundati se říkalo místo ondati i tak, že nabývalo dějového vidu trvalého, jaký sluší nesloženému [182]ondati; pomáhala zde jistě i okolnost, že lidová výslovnost po veliké části českého území již dávno byla u nesloženého slovesa vondati. A toto vundati, nově nahrazující bývalé a správné ondati, nalézáme ve složeninách i mimo ně s významy dosti rozmanitými, ukazujícími zase k původnímu neurčitému »ondání, ondění.« Vundati se (s něčím) znamená totéž co ondati se (párati se, zaměstnávati se, pachtovati se); Jungmann z Rosy i z obecné mluvy má věty jako »co se pak tam vundáš? co se s ním vundáš? budu já se s tebou vundati! nemohu se s tím vundati«. A také »co sobě pak vundáš? (= co tropíš).« Navundati se znamená i totéž co naše naondati se (u Jungmanna ze Zlobického a z obecné mluvy »dosti se s ním navundal, co se s tím navundal!«). Povundati znamená u Rosy »pokáleti, znečistiti«, povundati se »pokáleti se, unešvařiti se, podělati se«; z obecné mluvy má totéž zvratné sloveso Jungmann s významem »uškoditi sobě v těle, polámati se«, povundaný slove v záp. Moravě, kdo má průtrž (Bartoš). Provundati (i proundati) peníze, zboží znamená promrhati, utratiti; tak na př. také v píseckém zápise z r. 1657, jak nějaký čarodějník »po dvaceti tolařích, které propil a provundal, jest od něho (od ďábla) přijal« (Listy fil. 44, 411). Zvundati znamená u Rosy »zmačkati, zmodrchati, zdělati, zhmožditi« (jak je to zvundal!); Tyl (ve vyd. Sekaninově 2, 879) píše ještě »ta nůše by mě přece trochu zvundala (= zondala), kdybych ji byla musela až do města vlect.«
Zkrátka, vznikl zde dosti veliký zmatek mezi slovesem ondati a jeho zatemnělými zloženinami. Na Klatovsku se říká vondat ve smysle pražského odundati, s videm dokonavým, takže tvarem trvacím pak je vondavat (= odundávati); v. Kott 7, 104 (potvrzují nám to pp. K. Klostermann a min. taj. Dr. Jak. Šebesta; vinohradský kvartán Štulc slyšel i větu »vondej knihu ze stolu«, ale neví kde). Se stejným významem se tam říká i vorundat, vorundávat, a stejně se říká, jak nám píše p. okr. šk. insp. Fr. Mík, také v Husinci; orundati vzniklo asi z odundati rozlišením dvou d v témže slově, ale tato změna by sotva nastala, kdyby se v tomto slově ještě docela jasně cítila předložka od. Na Klatovsku (a podle zpráv prof. Sládečka i v Dobříši, Rokycanech, v Plzni) říká se i vodrundat. Snad vznikl tento tvar zkřížením tvarů vodundat a vorundat, snad pomáhalo i nějaké slovo jiné; na Pražsku je sloveso zrundit (zmuchlati, v nepořádek uvésti; na př. děti dováděly v posteli a všecko zrundily), jehož původ není dosti jasný; v Husinci mají sloveso vodrunit (holí odraziti), a nějaké vodrunit [183]nebo vodrundit by bylo mohlo způsobiti, že by vedle vorundat bylo vzniklo křížením nové slovo vodrundat.[1]
Věcem takovým jazykozpytec snadně porozumí; ví, jak mocnou ochranou znění i významu slova je jeho příslušnost ke skupině slovní zněním a významem určitě vyhraněné a jak snadně rozličným vlivům podléhají slova, jež této ochrany nemají (na př. slova cizí). Ještě snáze pochopíme doklady, z nichž se zdá, že se naše pravidlo z § 4, podle něhož ve složeninách s předložkami ukončenými samohláskou má býti -ndati, jinak -undati, také porušuje; spíše se podivíme, že dokladů tohoto zmatku je ku podivu málo. Jungmann má ze slovníku Dobrovského vendati; v jediném jeho starém dokladě z rukopisu o štěpování (1447) jest čísti wonday, ne wenday (písmo na onom místě není docela zřetelné, ale spíše z něho vyčítám o než e, a není pravděpodobno, že by písař, který stále píše a patrně také říkal vóndati, byl také říkal vendati). R. 1648 píše paní Zuzana Černínová (u Dvorského 155) o nějaké zamčené truhle, že »neznati, by bylo co odendaváno«; odendat, odendavat se prý říká i v Praze a v Rokycanech (Sládeček); každý vidí, že to je tvar neslýchaný místo obvyklého odundati, odundávati.
8. O původu této divné skupiny slov lze mluviti jen v domněnkách, které se mohou opírati o poučení, jež jsme našli v tentování a onačení. Význam slov, jež shrnujeme společným názvem ondání, je tak rozmanitý, že sotva tuto rozmanitost dovedeme pochopiti jinak, než vidíme-li ve skupině této něco podobného, jako jsme viděli zvláště zřetelně v »tentování«, tím spíše, že všechny pokusy, držící se obyčejných způsobů etymologických, selhávají (mám za zbytečné je zde opakovati). Patrně i zde musíme hledati slova, jež mají původ v nějakém slově ukazovacím, jehož naši předkové v době jistě pradávné užívali jako poukázky na slovo pravé podobně, jako se posud užívá slova tento.
Základní ono slovo ovšem, jako základ slezského a ostatního »onačení«, bylo příslušníkem zájmenné skupiny družící se okolo [184]ukazovacích zájmen on, onen. »Onkání«, t. j. zvyku oslovovati přítomnou osobu zájmenem »on« a slovesem v 3. os. j. č., Slováci říkají (nebo říkávali) ondiť, onděť (ovšem musíme pomýšleti spíše na »onkání« vyšších osob ku podřízeným lidem, jaké bývalo zvykem v 18. a počátkem 19. stol., než na mazlivé »onkání« doby naší). Kdybychom směli souditi, že onděť, ondiť jsou přímé odvozeniny zájmena on, snad bychom hledali základ »ondání« v nějakém ono, jako »tentování« se počalo z tvaru tento[2]; ale spíše se zdá, že slovesa ondiť, onděť s významem »onkati« sama patří již k »ondání«, že Slováci starších sloves onděť, ondiť prostě užili také ku pojmenování tohoto velkopanského způsobu oslovování. V základě, jejž hledáme, musily býti již hlásky nd. A tak jsme vedeni ku příslovcím ondy nebo onde. S časovým příslovcem ondy sotva lze co počíti; zbývá tedy onde (vl. »na onom místě, tam«).
Zdá se, že toto příslovce nabývalo i významu »hle«. V 36. ročn. Listů filol. jsem ukázal, že ono v slovanštině, i ještě v staré češtině (zvl. na Moravě) znamenalo »hle«; tento význam se zvláště jevil ve spojení s a, ano (z a ono) znamenalo původně »a hle« (ještě Kralická bible má na př. větu »ano mezi služebníky jeho není dokonalosti,« Job 4. 18, ve Vulgátě »ecce, qui serviunt ei, non sunt stabiles«). Tak zvláště v častých v staré době větách jako »uda sě jmu (= událo se mu) to viděti, ano (pův. »a hle«) mistr učí děti,« »mníš trávu, ano zelé« (= mníš, že to tráva, a hle, je to zelí). Ve stejných větách nalézáme i ande (z a onde), na př. v Hradeckém rukopise 22a »i vezřě (= vzezřel, vzhlédl) ten (malomocný) na své tělo, ande jako sniežek bielo« (= a hle, jako snížek bílé). Byly tedy doby, kdy onde znamenalo totéž co ono, totiž »hle«; a v té době se mohlo říkati také na př. »on onde (= hle) se stromu dolů (t. j. slezl nebo spadl), »on onde za stodolou« (t. j. něco dělá) atd. Skládalo-li se již onde i s předložkami, jako tento, říkalo-li se nande (= naonde), vynde (= vyonde), vónde (v-onde) atd., jako se říká natento, vytento, roztento a pod., ovšem nevíme; ale že slo[185]vo znamenající »hle« mohlo tak jaksi nahrazovati sloveso, víme z jiného starého způsobu vyjadřování. Hujer ukázal v Listech filol. 31, 469 a 40, 280, že se po staročesku říkávalo podobně »nuž se« (také »nu se«) ve větách jako »sv. Petr protřev sobě voči a nuž se (= tento, vrhl se) na Pašku, počne s ním hanebně trhati«, »a on (Hašek) s svými obrátiv koně, nuž se (= tento, hnal se) pryč, a oni (Novoměstští) po něm«; a se také je tvar (střední) ukazovacího zájmena (= vlastně »toto«), který m. j. znamenal »hle«. Z onde si pak jazyk vytvořil sloveso onditi, onděti, ondati, onďati; ondati vzniklo v krajích českých a jiných, kde onde znělo s tvrdým nd, onďati na Slovensku, kde se vyslovovalo oňdě s měkkým ňď (píšeme sice nď, ale vyslovujeme ňď).
Ostatek je již jasný. Sloveso ondati a jeho složeniny nabyly významu slova, jímž se může nahrazovati kde jaké sloveso i se složeninami. Tato mlhavost významu se ovšem časem zhušťovala ve významy stálejší, jako se děje i u slovesa dělati a jeho složenin[3]. V Čechách se konečně ustálil význam dnešního ondati na slovese nesloženém, ve složeninách pak významy našeho nandati, vyndati atd.; a tím se stalo, že dnes nám je sloveso ondati se vším, co k němu patří, něco docela jiného, než nandati atd. A toto ondati s významem již zúženým se v pozdější době skládá znova s předložkami, ale již ne podle starého pravidla (§ 4): vznikají složeniny naondati se, uondati (již ne nandati se, undati), zondati (již ne zóndati, zůndati), které mají jen význam základního dnešního ondati s odstínem, jejž mu dává předložka.
Malou poznámku. V rukopise Královédvorském se v básni o slavném sedání (Ludiše a Lubor) také vypravuje, jak spolu zápasili Střebor s Ludislavem, až »dřěvce oba zlámasta (= zlámali); i tak [186]uondána biesta (uondáni byli), oba z dráhy vystúpista.« Uondati v básni z 14.—15. stol. (či do které doby její původ kladou) by byl podle všeho, co dnes víme, tvarový anachronismus; a mám čtenáři povídati, jak všelijak by si byl mohl Čech oné doby vykládali, kdyby byl slyšel nebo četl o zápase, jehož výsledkem bylo, že oba rekové byli »uondáni« a vystoupili z dráhy? Že tento rukopis prohrává v každé podrobnější zkoušce ze staročeského jazyka, jest ovšem dnes věc neznámá jen lidem, kteří staročeského jazyka neznají anebo nedovedou usouditi, co logicky plyne z jazykového rozdílu mezi skutečnými památkami staročeskými a tímto rukopisem.
9. Obě skupiny, o nichž zde mluvíme, jsou slova obecného života; je to přirozený následek jejich původu (rozumíme-li mu dobře), a tento jejich ráz nám je také kusem důkazu, že jejich původ byl nějak odchylný od původu slov jiných. Nedovedeme si pomysliti, že by se dnešní řečník, básník, spisovatel vědeckého díla nebo románu ze života vrstev nelidových oháněl lidovým slovem »tento«; proto chápeme, že v starých památkách našeho písemnictví nenalézáme slova »onde« v podobné nahrazovací úloze, z níž vykládáme počátek sloves ondati a ostatních, třebas onde v jiných významech v staré době ještě žije (nevíme ostatně, žilo-li v oné úloze ještě vůbec v 13.—14. století). A je to pochopitelné, že se vážné písemnictví vyhýbalo i slovu ondati s jeho původním i přidruženým příslušenstvím, zvláště smíme-li se domnívati, že v něm byla i slova, jež nezněla mile pro ty rozličné významy, s jakými se v písemnictví vůbec málokdy setkáváme. I pondati v rukopise Baworowském je ojedinělou výjimkou; snad se časem najde ještě nějaká výjimka jiná, ale mnoho jich očekávati nelze.
Slova tato nalézáme vesměs o dějích nejvšednějšího lidského života, a tak již od starých dob; a tato okolnost může nám býti pokynem, jak se k nim má chovati písemnictví dnešní. Patrně tak, jako se k nim chovalo písemnictví staré a jako se k nim chová živý jazyk dnešní. O dějích všedních jich denně užíváme bez rozpaků, a lze říci, čím všednější děj, tím hojněji, takže by nám znělo nepřirozeně a strojeně, kdyby nám hospodyně oznamovala na př., že již vyňala pečeni z trouby, že musí sejmouti pukličku s hrnce, že odsunula hrnec od rozpáleného místa, kdyby se vyhýbala větě, že služce nandala jídla plný hluboký talíř, a pod. Někde lze položiti prostější slovo jiné podobného významu (odtáhnouti, stáhnouti a j.), ale někde naše zásoba slov přece nestačí. Dnešní písemnictví mnohem více povídá o takových všedních výkonech než písemnictví staré; proč mu ztěžovati [187]volbu nejpřípadnějšího slova, které si v této míře dobylo místa v písemnictví již před stalety? Jazyk sám si zde již učinil pořádek tím, že se vzdal dosti velikého množství takových slov, zejména slov, která mohla mívati i významy méně pěkné; proč nemá jíti jazyk knižní stejným krokem s jazykem živým? Je dobře, má-li jazyk volbu mezi slovem všednějším a slovem hodícím se do situace povznesenější; nikdo nebude vypravovati, že Josef z Arimatie »sundal« tělo Kristovo s kříže, ale nikdo by se neměl nutiti, aby vkládal na př. v románě hospodyni do úst rozkaz »sejměte mi ten veliký hrnec s police«.
10. Na konec se zmiňuji ještě o dvou drobnějších otázkách jazykové správnosti. Nejprve, jak znějí trvalé tvary těchto našich sloves. Jungmann píše důsledně nandávati, vyndávati, sundávati, odundávati s dlouhým á; v tom se s ním srovnávají i úřední Pravidla. Pražská, a pokud vím, středočeská výslovnost vůbec i výslovnost v jihozápadních Čechách je nandavati atd. s krátkým a; a tak píše též něco málo dokladů novějších, jež znám (o dokladech starších nemluvím, protože nebývají po této stránce vždy bezpečné). V některých krajích českých je však á dlouhé, tak u Č. Dubu (Hujer), na Boleslavsku (Sládeček), u Něm. Brodu (Smetánka). Dlouhé á by mělo v Praze i uondávati, zondávati, kteráž slova ovšem svým významem stojí mimo skupinu sloves jako nandávati, nandavati; ale to jsou slova, k nimž je zřídka kdy příležitost a jež by asi byla spíše nahrazena nesloženým tvarem ondati. Také rozundávati slýchám, a nevadí mému pražskému sluchu; častější odundavati (neodundavej to ještě) slýchám s a. Krátkost samohlásky před -vati je nepochybná nepravidelnost, jíž ani nedovedu vyložiti; jiná slovesa všech tříd zde mívají samohlásky dlouhé (bývati, hořívati, vyrozumívati, chodívati, vymazávati, vydělávati atd.). Proto snad by bylo lépe psáti (a ve spisovné mluvě i vyslovovati) -ávati; ale o tom bude rozhodovat konečná úprava našeho pravopisu.
Snad by mohla býti pochybnost o vazbě slovesa ondati, zvláště zvratného ondati se. Jungmann má věty »ondá se s tím celý den«, »co se s tím naondá, ubohý«, podobně také mluvíváme a slýcháme. Také však jsme již čtli, že se má říkati ondati (se) čím, nikoli s čím; v »Nár. listech« z r. 1913 píše na př. 8. června Ypsilon o otci Komárkovi, že by nekopal (t. j. míč na hřišti) a nelítal, že by taky nevlezl na velocipéd, »ani by se neondal tennisem«, a pan Ypsilon patří ke spisovatelům, bohužel ne příliš hojným, kteří nejen dbají rad a pokynů o jazykové správnosti, ale mají i svůj poctivě český jazykový cit. Podle našeho soudu [188]je obojí vazba správná, ale ovšem s rozdílem významovým. Ondati (někoho nebo sebe) něčím je na místě, kde ono něco je příčinou skutečné únavy a kde chceme říci, že osoba, která se něčím ondala nebo byla ondána, na konec jest unavena nebo bude unavena. Proto je pouhý 7. pád oprávněn zejména u slovesa uondati (se), které již předložkou u- naznačuje následek »ondání« (říkáme »tou cestou jsem se uondal, uondali mne tam chozením od Piláta ke Kaifášovi«); je oprávněn také u pouhého ondati (se), kde jde o onen význam, na př. ve větách jako »pořád mne ondají všelijakými posílkami«, je oprávněn také o otci Komárkovi, který nestál o únavu, již by si odnesl z tennisového hřiště. Ale ondati se s něčím patří ke slovesným vazbám jako »nositi se, tahati se, trmáceti se s něčím« a pod., kde mluvící nemá na mysli únavu jako výsledek takovýchto výkonů, nýbrž jen jejich zdlouhavost, zbytečnost a často také marnost, a kde jmenný výraz s předložkou je spíše předmět děje než příslovečné určení. Mládenec se tahá léta s pannou a nic nikam; trmácel jsem se s tím celý den, a výsledek ani nestál za celé to namáhání; co se s tím pořád nosíte, postavte to někam a dejte už s tím pokoj. Tak se můžeme také s něčím ondati, zbytečně se namáhati a zdržovati; a tak můžeme také někoho jiného s něčím ondati, t. j. působiti mu zbytečnou práci a nepříležitost (ač u slovesa nezvratného takovéto vazby jsou méně obvyklé a podle našeho soudu bývají i nepůvodní).
*
Ze zajímavé skupiny sloves, jimž jsme zde věnovali více místa, než jsme vlastně sami zamýšleli, v živé mluvě dnešní se zachovalo jen několik. Aspoň v středních Čechách. Říká se zde nandati, odundati, přendati, přindati, rozundati, sundati, vyndati, zandati, také popondati místo staršího pondati. A říkáme ovšem také ondati, uondati, naondati, zondati (se). Tvary jako vundati, svundati atd. zanikly, ač je zná na př. ještě Jungmann z obecné mluvy, a zanikla i slova jiná, o nichž jsme vykládali. Byli bychom vděčni čtenářům, kdyby nám o slovech těch podávali zprávy z lidové mluvy svých krajů. O slovech ve středních Čechách zachovaných zprávy z krajů jiných, poněvadž bývá dobře znáti rozšíření slov, zvláště význačnějších (Francouzi mají atlas map, v nichž je naznačena oblast jednotlivých francouzských slov a jiných znaků nářečních); z toho na př., že na Klatovsku vondat znamená pražské odundavat, soudíme, že vondat tam neznamená [189]ondati, a potvrzuje nám to dr. Šebesta zprávou, že se tam v tomto významě říká jen uvondat. O slovech ostatních by nám byly milé zprávy, kde ještě žijí; o všech těchto slovech bychom znali rádi i významy a tvary (na př. kde se říká sundávati a p.), zejména zvláštnější, v nichž se objevují. I zprávy o všelijakém tom tentonování, ondění a onačení a o věcech podobných by nám byly vhod, ze Slovenska také zprávy o onďání. Takovéto zprávy bychom ukládali, a až by jich byla hromádka, uveřejnili bychom je se jmény zasilatelů pro budoucí potřebu.
[1] O slově vodrunit se dovídáme z popisu hry »na pastýře«, jejž nám poslal p. šk. insp. Mík. »Při tom jsme honili čampuli, t. j. válec na způsob zátky uříznutý obyčejně z větve nebo z roubíku, tak vysoký jako tlustý (asi 3 cm.). Postavili jsme se do velikého kruhu, každý s holí v ruce. Uprostřed stál hráč také s holí, jíž poháněl čampuli, chtěje ji dostati ze stáda, t. j. vyhoditi z kruhu. Úkolem naším bylo nepropustiti jí mimo kruh, a jakmile se k někomu přiblížila, musil ji holí odraziti, vodruniti. Podařilo-li se komu čampuli tak uhoditi, aby odlétla hodně daleko, volali jsme: Ten ji vodrunil!« Skoro se zdá, že v těchto slovích vězí něco cizího (něm. rund?).
[2] Takové ono (= tento) bychom snadně pochopili. »Venkovští lidé si v rozpacích na Boleslavsku pomáhají slovy »jářku, vono, jako tento, vono tento, vono támhle«, jako Němci slovem Dings, Dingsda, Dingsdaher« (Sládeček). U Tyla (3, 205) by pan baron Hrdopyška rád dal školu školnímu pomocníkovi, vezme-li si nádavkem komornou jeho paní, a radí se o tom se svým správcem; ptá se ho, jaký člověk je ten pomocník, a správce v rozpacích (»neví, co má říci«) koktá: »Já bych nevěděl — že by — ono, co by —«. Místo »ono« by se zde stejně mohlo říci i »tento«.
[3] Zadělati nám znamená na př. tolik co zandati, ale také zaneřáditi. Na Hané nadělať je naše nandati (na př. »nadělať« si jídla na talíř), vydělať — vyndati, rozdělať = rozundati, rozbaliti a pod., podělať = stč. pondati, t. j. pokrýti něčím; v severní a západní Moravě si pochutnávají na koláčích podělaných »trnkama« (= povidly), pokydaných tvarohem. Co znamenají u nás v Čechách rozličné složeniny téhož slovesa (i nesložené sloveso samo), vykládati netřeba. Také dělati patří do třídy náhradných sloves, jež z nejrozmanitějších příčin vstupují na místo slov plného významu (vykládal jsem o nich v 2. sv. Sborníku filologického); hospodyně dělá postel (t. j. stele), dělá kamna (t. j. čistí), a zase je klademe na naznačení děje, o jakém neradi plně mluvíme, jako Francouz říká na př. faire le lit, la chambre, la barbe, faire dans le lit, dans ses chausses atd. Není to ovšem sloveso původu zájmenného; jeho obecný význam je činí k takovému úkolu způsobilým.
Naše řeč, volume 4 (1920), issue 6-7, pp. 168-189
Previous René Lote: Vyučování jazyku mateřskému ve Francii
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1