O výslovnosti některých německých příjmení

Olga Suchánková

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pro výslovnost německých vlastních jmen platí v češtině v podstatě stejná pravidla jako pro výslovnost přejatých slov obecných. Čeština v zásadě vždy nahrazuje hlásky původního jazyka hláskami, které se vyskytují v českých slovech. Tato zásada se týká zejména samohlásek; např. německé zaokrouhlené samohlásky o a u (známe je také z maďarštiny nebo francouzštiny) se nahrazují nejbližšími českými samohláskami e a i.

Uživatel si však někdy není zcela jist, jak má vyslovovat koncové slabiky německých osobních jmen, v nichž se píše e, zvláště jde-li o koncovky psané -el nebo -er, typ Badel, Hampel, Pimper, Richter aj. V našem příspěvku se chceme zaměřit na otázku, zda je pro češtinu vhodná výslovnost „počeštěná“ se samohláskou e, nebo bez této samohlásky, a to se slabikotvornou souhláskou l nebo r, tj. způsob bližší původní výslovnosti německé.

Je možno říci, že pokud jde o jména německých nositelů, v zásadě dáváme přednost výslovnosti, při níž nahradíme skupiny -el, -er slabikotvornými souhláskami l, r, takže pak vyslovujeme [bádl], [hampl], [pimpr], [richtr].[1]

Pouze tam, kde by vznikla hlásková spojení, která jsou v češtině neobvyklá nebo by působila výslovnostní obtíže, jako lr, nr, dáváme přednost výslovnosti se samohláskou e, např. Schiller [šiler], Schiner [šiner], Müller [miler], Weiner [vajner], Winkler [vinkler], Wagner [vágner] aj. Podobně také jména Bayer, Meier, Schreier vyslovujeme obvykle se samohláskou e, tedy [bajer, majer, šrajer] atp.

Výše uvedené zásady však neplatí v případě, kdy nositelem příjmení německého původu je Čech. Dopisy posluchačů Čs. rozhlasu svědčí nejednou o tom, že někteří čeští nositelé jmen tohoto typu považují často výslovnost bez samohlásky e, se slabikotvornými l, r za „nečeskou“. Přejí si vyslovovat svá příjmení v nominativu i v nepřímých pádech „česky“, tj. se zachováním výslovnosti samohlásky e v souladu s psanou podobou svého příjmení (např. Goder, Falker, Fetter aj.). V případech, kdy nositelem takového původně německého jména je Čech, považujeme v češtině za správnou tu výslovnost, kterou uznává sám nositel jména. Pro výslovnost vlastních jmen je tedy rozhodující úzus rodiny: setkáváme se s Čechy, kteří [159]se vyslovují [hampel] i [hampl], [falker] i [falkr], [feter] i [fetr] atp.[2]

Velmi známým a veřejností často citovaným příkladem jména výše uvedeného typu je příjmení českého básníka Jiřího Wolkera. I toto jméno můžeme při skloňování a odvozování slyšet v obou podobách, jak se samohláskou e, tak i bez ní. Ovšem o rozšířenosti podoby se slabikotvorným r svědčí i sama kodifikace psané podoby některých tvarů tohoto jména a slov od něho odvozených v platných jazykových příručkách. Tak např. ve Slovníku spisovné češtiny (Praha 1978) najdeme vedle sebe tvary wolkrovský i wolkerovský, Pravidla českého pravopisu (Praha 1977) uvádějí podoby Wolkra i Wolkera, přičemž tvary bez samohlásky jsou v obou příručkách na prvním místě.[3]

Jméno Jiřího Wolkera má ovšem v češtině trochu odlišné postavení proti ostatním jménům tohoto typu. Kromě běžného hovoru se s ním velmi často setkáváme také v souvislosti s literaturou, s uměleckým přednesem. Proto je výslovnost Wolkerova příjmení ovlivňována ještě dalšími faktory než výslovnost ostatních jmen končících na -el, -er. V uměleckém přednesu, popř. v jevištní mluvě se totiž obvykle dává přednost výslovnosti se samohláskou e. Přítomnost samohlásky jednak přispívá k lepší srozumitelnosti a výraznosti slova, jednak je pro herce nebo recitátora artikulačně pohodlnější, protože se může „opřít“ o tónovou strukturu samohlásky. Je zde tedy důležitá i skutečnost, kdy a při jaké příležitosti je tohoto jména užito.

V závěru shrnujeme: při posuzování výslovnosti německých příjmení je třeba vycházet z toho, zda jde o Němce, nebo zda je nositelem jména Čech. V případě nejistoty při volbě výslovnosti německých, ale i jiných cizích příjmení mají váhající možnost nahlédnout do platné kodifikační příručky spisovné výslovnosti nebo použít informativního slovníčku výslovnosti cizích vlastních jmen.[4]

---

[1] Ve prospěch této tendence svědčí i některé počeštěné psané podoby těchto typů jmen, jejichž nositeli jsou Češi. Podíváme-li se např. do pražského telefonního seznamu, snadno zjistíme, že tyto typy příjmení se vyskytují nejen v původní, německy psané podobě, ale velmi často i s pravopisem částečně nebo úplně počeštěným, např. Badel/Bádl, Hampel/Hampl, Pimper/Pimpr, Richter/Richtr, Wimmer/Vimer/Vimr, Winter/Vinter/Vintr, Stöckel/Stöckl/Štekl apod. (Jména s počeštěnou psanou podobou vyslovujeme ovšem jen se slabikotvornou souhláskou, jak to odpovídá psané formě.)

[2] Podobně je tomu i s výslovností německého příjmení Neumann. Ve jménu německého fyzika Franze Neumanna nahradíme německou dvojhlásku eu hláskovým spojením oj a vyslovíme je [nojman] Toto příjmení je však velmi frekventované i u Čechů (stačí opět nahlédnout do telefonního seznamu). Také zde se budeme řídit výslovností, které užívá sám nositel jména; může znít [nojman], ale i [najman]. (Podoba [najman] je obvyklá ve výslovnosti rakouské němčiny.)

[3] S takovým kolísáním se setkáváme i u jmen českých, např. Alše/Aleše, Vepřka/Vepřeka, alšovský/alešovský atd.

[4] Výslovnost spisovné češtiny, Výslovnost slov přejatých, Praha 1978; M. Honzáková, M. Romportl, Čteme je správně?, Praha 1981. Srov. o tom recenzi L. Švestkové, NŘ 65, 1982, s. 49—50.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 158-159

Předchozí Jan Petr: Mezinárodní — mezinárodový

Následující Karel Kamiš: Několik poznámek k vývojové nemluvnosti