Časopis Naše řeč
en cz

O příspěvku sovětské lingvistiky ke studiu českých citoslovcí

Jitka Šonková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Problematice citoslovcí nebyla již delší dobu věnována soustavnější pozornost. Pomineme-li výklady v různých mluvnicích, můžeme jmenovat snad pouze starší monografii Trávníčkovu, Kořínkovu a některé novější články.[1] Vzhledem k tomu, že citoslovce jsou v českém i ruském jazyce živou, bohatou a stále se rozvíjející součástí slovní zásoby, má jejich zkoumání význam pro studium jazyka spisovného i nespisovného. Chceme proto seznámit čtenáře s novou prací zabývající se touto problematikou. Vycházíme z uveřejněného autoreferátu, protože práce jako celek dosud tiskem nevyšla. Sovětská bohemistka Larisa Alexandrovna Kulikovová obhájila v březnu 1982 na Leningradské státní univerzitě A. A. Ždanova kandidátskou disertaci na téma „Citoslovce v současné češtině (ve srovnání s ruštinou)“.[2]

Práce je založena na užším chápání kategorie citoslovcí, které se ustálilo v sovětské jazykovědě. Toto pojetí zahrnuje jen citoslovce emocionální a imperativní.[3] Předmětem výzkumu dané práce jsou citoslovce emocionální. Jako materiál pro zkoumání problematiky byly využity výkladové, překladové a částečně i etymologické slovníky českého a ruského jazyka, díla českých a sovětských spisovatelů 20. století, zejména překlady z češtiny do ruštiny nebo z ruštiny do češtiny, a dále záznamy mluvené řeči pořízené autorkou.

L. A. Kulikovová se zaměřila především na objasnění podstaty mnohoznačnosti citoslovcí a na problematiku konfrontační: srovnává citoslovce, která mají shodnou formu vyjádření v češtině i v ruštině, zejména citoslovce vzniklá v obou jazycích odvozením, stanovuje úlohu intonace u sémanticky difúzních citoslovcí a srovnává emocionální typy intonace mající v češtině i v ruštině stejný význam.

Práce je rozdělena do tří kapitol. První se zabývá funkčně sémantickou analýzou původních emocionálních citoslovcí v češtině a v ruštině. Hlavní pozornost je věnována srovnávací analýze citoslovcí, která se v obou jazycích shodují svou formou (např. brr brr, hm gm). Konfrontační me[148]toda výzkumu umožnila nový pohled na mnohoznačnost emocionálních citoslovcí; sémantika mnohoznačných citoslovcí je popisována jako určitý systém zahrnující základní, doplňkový a potenciální význam slov.

V druhé kapitole se rozebírá tzv. interjekcionalizace, tj. přechod různých slov, slovních spojení a vět k citoslovcím. Autorka chápe tento jev jednak jako komplexní, jednak jako postupný a dlouhodobý, zahrnující ve svém vývoji několik etap. Sleduje jej v rovině sémantické, formálně morfologické a syntaktické. Jeden rys tohoto procesu, změna sémantiky slov, je charakterizován postupným stíráním původního základního významu a rozvíjením významu emocionálního (např. u slov původem kultovních: panebože, ježíšmarjá v češtině, gospodi, mater božja v ruštině). Charakter těchto změn je zde analyzován v závislosti na tom, jaký slovní druh nebo tvar se stává interjekcí. Rozbor sémantických změn provázejících proces interjekcionalizace dovoluje autorce vyjádřit domněnku, že mnohoznačnost je vlastní i citoslovcím odvozeným (např. citoslovce no nazdar! vyjadřuje nepříjemný údiv i pokárání a nesouhlas). Tento jev je — podle autorky — spojen s dobou přechodu určitého slova do kategorie citoslovcí: čím je proces interjekcionalizace starší, tím je sémantika odvozeného slova širší. Formálně morfologický aspekt interjekcionalizace se projevuje především v upevnění paradigmatické neohebnosti slov. Zkoumání syntaktické roviny interjekcionalizace je doloženo na postavení sledovaného slova ve větě: interpozice odpovídá počátečnímu stupni tohoto procesu (např. „Výslech, panečku, to není jen tak něco jednoduchého …“), antepozice odráží jeho konečnou fázi (např. „Panečku, tady fičelo!“).

Experimentálně fonetický výzkum, který je obsahem třetí kapitoly, prokázal, že intonace citoslovečných vět má svůj systém. Potvrzuje to mínění některých lingvistů o sociální podstatě emocionální intonace (M. Romportl, N. V. Vitt). Intonace je nejen nezbytným, ale ve většině případů dostatečným prostředkem, který mnohoznačná citoslovce diferencuje.

Uvedená práce je přínosná svým tématem, využitím konfrontační metody a přesvědčivým postižením dané problematiky.


[1] F. Trávníček, Neslovesné věty v češtině. I. Věty interjekční, Brno, 1930. — J. M. Kořínek, Studie z oblasti onomatopoje. Příspěvek k otázce indoevropského ablautu, Praha 1934. — J. Štěpán, K interjekcím označujícím zvuky zvířat, SaS 3, 1980, s. 204—207. — F. Kopečný, Citoslovečné povely pro tažná a jízdní zvířata, SaS 3, 1981, 209—215.

[2] L. A. Kulikova, Meždometija v sovremennom češskom jazyke (v sopostavlenii s russkim), Avtoreferat dissertacii na soiskanie učenoj stepeni kandidata filologičeskich nauk, Leningrad, 1982, 22 s.

[3] Slovník slovanské lingvistické terminologie (Praha 1977, s. 286—7) užívá termínů náladové (vlastní) citoslovce a volní citoslovce.

Naše řeč, ročník 67 (1984), číslo 3, s. 147-148

Předchozí Eva Pokorná, Alena Polívková: Zeměpisná jména Československa

Následující Věra Petráčková: Sborník Letní školy slovanských studií

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1