Konference o starší české, slovenské a slovanské jazykovědě

Věra Petráčková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dne 7. června 1983 uplynulo 450 let od vydání první mluvnice češtiny (a první mluvnice slovanských jazyků vůbec) v Náměšti nad Oslavou.[1] Její autoři — Beneš Optát z Telče, Petr Gzel z Prahy a Václav Filomates z Jindřichova Hradce — netušili, že tímto počinem, reakcí na aktuální společenskou potřebu vyvolanou zvýšeným zájmem o tištěné texty, položili základ českému mluvnictví. Je proto třeba ocenit, že katedra českého a slovenského jazyka filozofické fakulty Univerzity Karlovy uspořádala při této příležitosti ve dnech 3. a 4. května 1983 konferenci věnovanou nejstarší české, slovenské a slovanské jazykovědné literatuře.

Po slavnostním zahájení doc. dr. M. Čechovou, CSc., vedoucí katedry, následoval vstupní referát J. Poráka představující Optátovu, Gzelovu a Filomatovu práci v celé šíři. Náměšťskou mluvnici charakterizoval po stránce obsahové a metodické i z hlediska jejího společenského a kulturně historického přínosu. Zdůraznil význam Optátovy pravopisné reformy, která se během dvou desetiletí u tiskařů ujala, i vcelku úspěšný Filomatův boj proti řadě zastaralých jevů morfologických.

Analýzou dílčích problémů řešených v náměšťské mluvnici v porovnání s názory vyslovenými v mluvnici J. Blahoslava se zabývaly příspěvky A. Fiedlerové (Konkurence přivlastňovacího genitivu a posesívního adjektiva v náměšťské mluvnici) a M. Homolkové (Výklady o příslovcích a spojkách v náměšťské a v Blahoslavově mluvnici). Z porovnání názorů na konkurenci používání genitivu a adjektiva u Filomata a Blahoslava se A. Fiedlerové jeví názor Blahoslavův adekvátnější tehdejšímu úzu i vývojovým tendencím. O stanovení základní tendence zmíněných autorů v jejich výkladech o českých příslovcích a spojkách z hlediska rovnocennosti s obdobnými výrazy v latině se pokusila M. Homolková.

Pro příspěvek Slovotvorba v Blahoslavově gramatice a v gramatikách pozdějších mohl D. Šlosar vyvozovat jisté Blahoslavovy poznatky o tvoření slov jen ze stylistických výtek a doporučení. Rozbor také ukázal, že pozdější autoři (Konstanc, Rosa, Doležal) uvádějí v ilustračním materiálu i útvary umělé, což — na rozdíl od Blahoslava — znesnadňuje spolehlivé postižení dynamiky slovotvorného vývoje.

Na nedostatek autentických formulací v Blahoslavově mluvnici, týkajících se jednotlivých jevů ap., narazil i M. Čejka při zkoumání pojetí významu v této mluvnici. Zjistil, že v otázkách reference se Blahoslav držel augustinovského pojetí znaku. Blahoslavovu představu o stylovém (i emotivním) [270]významu hodnotí Čejka jako dobře promyšlenou.

J. Petr podal charakteristiku přímých výpovědí českých gramatiků 16. století, zejména J. Blahoslava, o nářečních jevech. Poukázal na to, že si Blahoslav uvědomoval archaičnost nářečí, jejich územní rozdíly a že přihlížel i k sociálním rozdílům v jazyce a k jevům, které se diferencují podle generací. Nakonec shrnul Blahoslavova kritéria jazykové správnosti, tj. jevů přípustných a nepřípustných pro vyšší styl.

Novější bádání ukazují, jak nastínil K. Horálek, že Blahoslavův překlad Nového zákona se opíral více o kalvínský překlad do latiny než o řecký originál. Byl tu tedy zvolen obdobný postup jako u překladatelů náměšťského Nového zákona. Po jazykové stránce je text Blahoslavova Nového zákona konzervativnější než Optátovy a Gzelovy úpravy. Blahoslavův text byl pro kralické vydání upraven a bylo zde poněkud zmírněno archaické zabarvení.

V příspěvku K terminologii první české mluvnice se E. Michálek pokusil o vyhledání shod v oblasti terminologie mezi náměšťskou mluvnicí a staršími texty domácími. Uvažoval zejména o vztazích mezi některými termíny Husovy Orthographie a spisy Optátovými. Došel k závěru, že na první českou mluvnici působily dost výrazně starší domácí tradice.

Cílem příspěvku N. Bayerové, Gramatická pojmenování u Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Filomata, bylo ukázat, jaká pojmenování pro gramatické jevy se vyskytují v textu zmíněných autorů a jak jsou tvořena. Všímala si i užívání počeštěných a českých gramatických pojmenování u J. Blahoslava. Nakonec podala dílčí přehled o tom, která z pojmenování se vyskytují ve vybraných gramatických textech do obrození.

Příspěvek J. Jančákové se snažil na materiálu prvního vydání Dalimilovy kroniky představit v hrubých rysech Ješínovu znalost staré češtiny. Srovnáním se základními rukopisy se ukázaly některé rozdíly Ješínova textu, dané zřejmě jeho nepochopením staročeských podob. I vlastní Ješínovy výklady o staré češtině svědčí o mezerovitosti jeho znalostí. Přesto však je toto vydání Dalimila na svou dobu pozoruhodné.

Renesance filologických a vznik nových, s lingvistikou souvisejících oborů vede k zvýšenému zájmu o starší gramatické (rétorické, poetické) teorie. Příspěvek J. Krause Ke zdrojům normativnosti českých gramatik 16.—17. stol. (K žánrovému zařazení Konstancova Brusu jazyka českého z r. 1667) byl zaměřen na zkoumání vztahu tradic a modernosti českých gramatik na pozadí protikladů mezi normativností a popisností, širším a užším pojetím, latinou a jazykem domácím.

Mluvnické názory J. A. Komenského lze podle výsledků zkoumání K. Kučery rozdělit přibližně do tří okruhů: /1/ Komenského vymezení gramatiky jako „zákonů pro utváření řeči“, /2/ Komenského ideál gramatický (který byl formulován v souvislosti s koncepcí ideálního umělého jazyka), /3/ Komenského citlivý a mnohostranný přístup k regulování normy (který může být v některých ohledech vzorem i pro dnešní pojetí).

[271]Rosův Thesaurus linguae Bohemicae zůstává podle slov V. Petráčkové z mnoha důvodů (včetně negativního hodnocení tradovaného od 2. pol. 19. stol.) stranou lingvistického zájmu. Předběžný rozbor materiálu shromážděného v Thesauru a jeho zpracování však svědčí o autorově jazykové erudici, znalosti jazyka staršího období i soudobého úzu a schopnosti originálního řešení problematiky. Další zkoumání usnadní nově nalezený opis J. Neuberka.[2]

E. Jóna v příspěvku Podiel slovenských gramatikov na rozvoji českej gramatickej literatúry charakterizoval mluvnici V. Benedikta z Nedožer a P. Doležala. Prameny Benediktovy kodifikace spatřuje Jóna v nejlepších dílech české literatury 16. st. a v soudobé hovorové češtině. Doležal podle jeho mínění vycházel z Krmanovy rukopisné gramatiky. Soudí proto, že Doležal tak kodifikoval jazyk, který je možné nazvat „slovenskou“ variantou spisovné češtiny.

Podobné názory na Doležalovu kodifikaci prezentoval v referátě Doležalova gramatika a kultúrne formy predspisovnej slovenčiny R. Krajčovič. Krajčovič se dívá na jazyk kodifikovaný Doležalem jako na kulturní jazykový útvar, který byl produktem dlouhodobé interference češtiny a slovenštiny. Někteří obrozenští vzdělanci usilovali o to, aby byl uznán za spisovnou řeč Slováků. Tyto snahy odmítl Bernolák.

Anton Bernolák ve svých jazykovědných pracích navazoval na českou jazykovou a jazykovědnou tradici, kterou přes některé své kritické výhrady k jednotlivostem tvořivě rozvíjel. K. Habovštiaková dokumentovala tuto skutečnost na komplexním rozboru Bernolákových prací.

V příspěvku Pramene a charakter Masníkovej Zprávy písma slovenského upozornil L. Bartko na význam této drobné příručky, první svého druhu na Slovensku, která se opírala o české práce ze 70. let 17. století a která byla určena nejširší základně aktivních slovenských uživatelů kulturního jazyka. Proto Masník vědomě opouštěl tzv. vysoký styl a přibližoval se stylu nízkému.

Nad charakterem, funkcí a významem gramatik konce 18. století a začátku 19. století se zamýšlel v referátu K českým mluvnicím 2. poloviny 18. století F. Cuřín. Vyslovil názor, že tyto mluvnice, vlastně učebnice, nebyly určeny jen Němcům, ale i Čechům, kteří vystudovali v Německu. Podle postoje k některým hláskoslovným jevům dělí zkoumané mluvnice na progresívní a konzervativní.

Příspěvek Nejstarší mluvnice slovanských jazyků R. Večerky vycházel z pohledu na lingvistické zájmy za humanismu, jež byly podníceny potřebou odborné péče o spisovné jazyky. Na české půdě mohl tento proces začít dříve, neboť gramatická literatura u nás vyrůstala z dlouhé a intenzívní tradice spisovné češtiny.

[272]Podrobný výklad o dobovém chápání pojmenování český, ruský, slovanský ap., ať ve spojitosti s označováním národnostní příslušnosti, náboženského obřadu, nebo typu písma, jeho tradování v různých dokumentech od nejstarší doby, podal ve svém referátu Počátky české rusistiky V. Huňáček. Za slovanskou jazykovou příručku — učebnici je možné zhruba do 16. stol. pokládat např. Misál s paralelním textem slovanským a latinským.

---

[1] Gra(m)matyka Cžesska w dwogij sstránce, Náměšť 1533.

[2] Jde o Jana Františka Neuberka, znalce a sběratele staročeských památek a přítele J. Dobrovského, na jehož popud (snad) se rozhodl přepsat vlastní rukou Rosův Thesaurus.

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 5, pp. 269-272

Previous Ivan Lutterer: Vladimír Šmilauer (5. 12. 1895—13. 10. 1983)

Next Ludmila Uhlířová: Sloveso určité v aktuálním členění větném