Nářeční názvy pažitky
Antonín Rubín
[Short articles]
-
Pažitka, bot. česnek pažitka, Allium schoenoprasum, je vytrvalá rostlina s tenkými trubičkovitými listy sytě zelené barvy. Pojmenování má od pažitu, tj. ‚husté, krátké trávy‘; krátké, protože požaté, useknuté. Od starého slovanského slovesa požít je tedy název pažit i pažitka. Slovo pažitka je však nejen součástí slovní zásoby spisovné češtiny, ale pro označení této rostliny se ho užívá i ve venkovských nářečích. Častěji se s ním setkáváme při okrajích Čech než ve vnitrozemí, kde je u staré venkovské generace pojmenování pažitka řídké. Vždy však bývá v dubletě s nářečním pojmenováním jiným. V dubletách se rovněž vyskytuje na střední Moravě, kde je též velmi řídké; na Slovácku a ve východním Slezsku už je výraz pažitka častější. Na Kopanicích při moravsko-slovenské hranici byl už několikrát zaznamenán i jako jediný, na Valašsku pak převážně jako jediný, a to s dlouhým -í-, tedy pažítka. Slovanského původu je i slovo cíbek, jímž se označuje pažitka v některých lokalitách východně od Prachatic.[1]
Další naše nářeční pojmenování pro pažitku pocházejí z němčiny. Z německého slova Aschlauch je označení vošlejch, s nímž se můžeme setkat na Chodsku, v širokém okolí Nového Města na Moravě a v nejjižnějším cípu Čech, na Doudlebsku. Tady se ovšem vyslovuje ošlejch, protože v doudlebském nářečí se slova začínající na o- skutečně s o- vyslovují (tedy např. oko, obličej, on se otočil ap.) na rozdíl od nářečí jinde v Čechách a na západní Moravě, kde je náslovné v- (voko ap.), stejně jako v obecné češtině.[2]
Po celých Čechách i na Moravě (s výjimkou její jihovýchodní a východní části, jak už bylo řečeno) se pro pažitku užívá názvů utvořených z německých slov Schnittlauch a Schnittling. V Čechách si konkurují dvě podoby lišící se jen slovotvornou příponou, a to šnytlík a šnytlink. První zaujímá většinu Čech, druhé se převážně užívá na jihu, západě a severozápadě země, ale i na jihozápadní a jižní Moravě. Na velké většině moravského území byla zaznamenána podoba šnytlich, v západním Slezsku šnytloch, ve východním šnytlok, řídce pak šnyclik a šnyclok.
Zejména obě české podoby šnytlík a šnytlink mají řadu hláskových obměn. Oběma společná je změna šn- ve šm- v začátku slova; říká se tedy v příslušných oblastech i šmytlink, šmytlík a šmytlich. Další změnou je změkčení šn- ve šň- v začátku obou podob užívaných v Čechách, které tedy znějí i šnitlink i šnitlík. Místy dochází i ke změně -t- v -d- uvnitř slova šnytlink a je tedy i šnydlink, na jižní Moravě místy i šmydlink (s dvěma obměnami). V oblastech, kde se krátí koncovka -ík, se vyslovuje šnytlik ap.
[216]Tato velká hlásková i slovotvorná variabilita nářečních pojmenování utvořených z německých slov Schnittlauch a Schnittling je způsobena podobou přejímaného slova, jazykovým prostředím i tím, že se slovo svým hláskovým složením českému prostředí vymykalo, cítilo se jako neústrojné. Měnil se tedy jak jeho základ, tak i slovotvorné přípony; přejímané slovo se přizpůsobovalo nářeční situaci. Německá přípona -ink na části území zůstala, na většině byla „počeštěna“, nahrazena domácí příponou -ík. Přípona -och ve Slezsku ukazuje zase na vliv polštiny. Ve slezských nářečích se měnilo dále -t- v -c- (šnyclik, šnyclok) v souladu s místními hláskovými změnami.
Nedubletní české pojmenování pažitka v nářečích na východní Moravě může svědčit o tom, že se tam s pěstováním této rostliny začalo později než jinde, a že proto už dostala název shodný se spisovnou češtinou; spíše však o tom, že vnější německý vliv vzhledem k poloze území chyběl.
Z hlediska onomaziologického jsou německé názvy Schnittling a Schnittlauch českému pažitka podobné. Slovní základ schnitt- značí v němčině ‚řezání, sečení‘, tedy podobnou činnost jako žetí ve slově pažitka.
[1] Cíb = dutý stvol např. cibule, česneku, pažitky. Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 84.
[2] Ošlejch je i druh drobné cibule, např. zimní (Slovník spisovného jazyka českého 2, s. 450). Název je z něm. Aschlauch, to pak z lat. ascalonium podle města Askalonu v Palestině, odkud ten druh pochází. Srov. V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954, s. 266.
Naše řeč, volume 66 (1983), issue 4, pp. 215-216
Previous Alena Polívková: Rétorika v dějinách jazykové komunikace
Next Karel Pech: Proč je důležité, aby si děti hrály
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1