Ke kodifikaci pravidel užívání přechodníků
Emil Dvořák
[Articles]
-
0. Přechodník je vlastně jediný tvaroslovný prostředek spisovné češtiny, jehož užívání se nenaučíme spontánně, totiž při aktivním ovlád[181]nutí mateřského jazyka již v raném dětství. Je tomu tak proto, že v onom útvaru češtiny, kterému se v tomto období naučíme a který pak trvale tvoří základ naší znalosti národního jazyka, se přechodníky nevyskytují většinou vůbec — tak je tomu ve většině nářečí a v interdialektech, v obecné češtině i v hovorovém jazyku spisovném. A pokud se v tradičních nářečích ve východních oblastech zachovaly, jde o silně adverbializované zbytky, jejichž užívání se řídí pravidly zcela odlišnými od pravidel spisovné češtiny (není tu formální shoda s podmětem, neplatí požadavek stejnopodmětosti, předčasný děj minulý se vyjadřuje přechodníkem přítomným sloves dokonavých). S přechodníky se sice od dětství seznamujeme ve spisovných textech, především literárních, ale pravidlům jejich užívání se musíme naučit — ve škole, z mluvnic a jazykových příruček. Výsledky tohoto učení jsou většinou zcela neuspokojivé.[1] Pravidla užívání přechodníků, jak je podávají současné mluvnice a učebnice, nejsou právě jednoduchá a termíny přechodník přítomný a přechodník minulý správnému užívání těchto tvarů nijak nenapomáhají. V této stati si proto chceme položit otázku, zda by nebylo možné kodifikaci aspoň v základních příručkách zjednodušit a zmíněné termíny nahradit jinými, které by časovou platnost přechodníků vystihovaly lépe. (Formální stránky — tvoření přechodníků — si budeme všímat jen v případech, kde ovlivňuje jejich užívání.) Při kodifikaci pravidel užívání přechodníků je ovšem nezbytné vycházet ze současné spisovné normy; na její rámcovou charakteristiku se zaměříme v první části.
1. Přechodníkové konstrukce v současné spisovné češtině
1.0. Přechodníky jsou neurčité slovesné tvary s funkčním příznakem okolnostním.[2] Přechodníkové konstrukce, tj. přechodníky se závislými členy, vyjadřují děje,[3] které autor projevu hodnotí z hlediska dílčího komunikačního cíle jako druhotné. Z funkčního hlediska jsou prostředkem hierarchizace dějů a zároveň komplexní (syntaktické) kondenzace. Přechodníkové konstrukce samy explicitně nevyjadřují žádný sémantický vztah adverbiálního typu k ději řídícího, zprav. přísudkového slovesa; tento vztah můžeme hodnotit jako příčinný, časový, způsobový [182]aj. jen na základě jejich lexikálního obsazení, kontextu, společných znalostí ap.
1.1. Ústup přechodníkových konstrukcí
Přechodníky jsou v současné češtině prostředkem ustupujícím. Tento ústup můžeme sledovat od nejstarší doby historické: Ve zkoumaných textech do 40. let 14. stol. je přechodníků (aktivních participií s přechodníkovou funkcí) 11,8 % všech slovesných tvarů, do konce 14. stol. 9,5 %, v 15. stol. 7,5 %, v 16. stol. 7,9 %, v 17. stol. 7,1 %, do r. 1781 3,1 %, v obrození 5,4 % (dočasné zvýšení frekvence příklonem ke vzorům humanistické češtiny), do r. 1918 2,4 %, do r. 1945 1,4 %, do r. 1960 0,6 % (domněnky o oživení přechodníků se tedy nepotvrdily), v 60. letech 0,38 % a v 70. letech 0,14 %.[4] Ústup přechodníků můžeme sledovat i v dílech jednotlivých autorů napsaných v delším časovém odstupu, v jazykových úpravách pro nová vydání, v různých překladech některých děl do češtiny ap.
Ústup přechodníků souvisí s tím, že se jako prostředek s funkcí hierarchizovat děje a kondenzovat plně uplatňují jen v textech jistého typu a že jsou omezeny v podstatě jen na psaný jazyk. Knižnost přechodníků byla jako stylový příznak pociťována již v obrození, ale tehdy ještě nebyla hodnocena negativně. S postupujícím zjednodušováním větné stavby v 2. polovině 19. stol. se knižní charakter přechodníků zvýrazňuje: knižnost, která byla následkem omezení užívání přechodníků na psaný jazyk, se sama stává hlavní příčinou jejich dalšího ústupu. Přispívá k němu i to, že mnozí autoři psaných projevů neovládají bezpečně pravidla jejich užívání a někdy i tvoření.
1.2. Užívání přechodníkových konstrukcí z hlediska stylového
Přechodníky se pro svůj knižní ráz vyskytují zpravidla jen v projevech psaných; v mluvené formě se jich užívá jen výjimečně, zejm. v projevech intelektuálních a připravených (M. Horníček aj.).
Poměrně nejčastěji se přechodníků užívá ve stylu uměleckém (v 70. letech 0,16 % všech slovesných tvarů), zejm. v dynamických pasážích, v postupu vyprávěcím, zvl. ve větách s přísudkovým slovesem mluvení (v uvozovacích větách apod.) [183]a pohybu, dále přechodníků sloves myšlení a smyslového vnímání. Častěji se vyskytují v takových textech, kde jejich knižnost není hodnocena negativně: v poezii (0,37 % všech slovesných tvarů), v historické próze (0,41 %), kdežto v próze čerpající tematicky ze současnosti je jejich frekvence velmi nízká. Zatímco někteří prozaikové užívali přechodníků poměrně často ještě po r. 1945 i v této žánrové oblasti (J. Drda, Němá barikáda 2,6 %, J. Otčenášek, Občan Brych 1,4 % ap.), ze 40 knih ze 70. let ve 14 není přechodník ani jediný, ve 20 jsou jen ojediněle (ve 12 do 0,05 %, v 5 do 0,10 % a ve 3 do 0,20 %) a jen v 6 je přechodníků více než 0,20 % všech slovesných tvarů (J. Křenek, Pláňata 0,85 %, H. Prošková, Zlá panenka 0,67 %, Fr. Stavinoha, Figurky ze šmantů 0,32 %, J. Frais, Muži z podzemního kontinentu 0,28 % atd.). Zdá se, že původ autorů z oblastí, kde se v nářečích přechodníky zachovaly, frekvenci tohoto tvaru poněkud zvyšuje i v jejich projevech spisovných (tak je tomu u 5 z 6 zmíněných autorů próz čerpajících ze současnosti s frekvencí přechodníků nad 0,20 %; srov. i vzpomínkovou prózu J. Navrátila Slib — 0,26 %).
Ve stylu odborném jsou přechodníky prostředkem poměrně málo frekventovaným. Na překážku tu není knižní ráz tohoto tvaru, funkce kondenzační a hierarchizační je zde dokonce vítána; frekvenci přechodníků však snižuje především to, že nevyjadřují typ okolnostního vztahu děje k ději přísudkového slovesa explicitně. Proto všude tam, kde záleží na jednoznačném vyjádření sémantického vztahu, se dává přednost vedlejším větám příslovečným nebo nominalizacím (zpravidla předložkovým konstrukcím). V přírodovědné a technické literatuře snižuje jejich frekvenci i tendence k jednoduché stavbě větné. Častěji se užívá přechodníků v textech společenskovědních (v 70. letech 0,12 % všech slovesných tvarů), zejm. historických a právnických (v delších textech užila přechodníků asi třetina autorů zkoumaných textů, zatímco ekonomů jen čtrnáctina).
Ještě nižší je frekvence přechodníků v textech publicistických (v 70. letech 0,04 % všech slovesných tvarů). Na překážku častějšího výskytu je jak knižní charakter tohoto tvaru, tak poměrně jednoduchá stavba větná a často i malý rozsah textů (např. zpráv ap.). Většinou jde jen o zcela automatizované obraty typu vycházeje z…, zabývaje se… (známé ostatně i z odborné literatury). O něco častěji se vyskytují jen v analytických žánrech, v kritikách a v textech, kde se žurnalistika stýká se sférou uměleckou; relativně časté jsou v reportážních publikacích (zvl. z 50. a 60. let, např. J. Drda, Horká půda 1,02 %, M. Holub, Anděl na kolečkách 0,91 %).
Knižnosti přechodníků se užívá i záměrně. Je tomu tak především v slavnostních dokumentech, zvl. v jejich preambulích a závěrečných klauzulích. Jako archaismů se jich někdy využívá v historické próze (někdy i některých zastaralých konstrukcí). Mohou být i prostředkem ozvláštnění jazyka; tak např. stojí v stylovém kontrastu vedle prostředků obecné češtiny a slangu v pásmu postavy (… pingl, kterej se přiřítil inkasovat za ten uherák a za ten šampus, kterej jsme ani nedopili. Maje už jen bůra, nabídl jsem mu svůj občanskej průkaz, Violka jen [184]vzdychla, sáhla do podprndy, vytáhla kilo a pinglovi zaplatila Vl. Páral), ve větách banálního, až triviálního, vulgárního obsahu (např. vyvalili se z rady, světélkujíce žlutými břichy Vl. Vančura); jindy se jich využívá i k humoristickému účinku, někdy i tvarů záměrně nesprávných nebo nevhodně užitých (srov. dopis Boženy Tatrmužové v Poláčkově Hostinci U kamenného stolu; pod. A chce se vdávat. Vybrala si… Jirku Bernáta. V jehož zcela vážné úmysly slečna Hájková, jsouc s pozdravem, věří Fr. Stavinoha).
1.3. Jednotlivé tvary přechodníku
Poměrně nejživější zůstal přechodník přítomný nedokonavých sloves (v textech z 60. let 88 % všech přechodníku, ze 70. let již 95 %). Ani tento tvar však není stejně frekventovaný u všech časovacích typů. Zastaraly zejména tvary typu tra a peka (v souvislosti s úplným převládnutím „měkkého“ zakončení přítomného kmene), jednoslabičné tvary mužského rodu zva, rva, řva, spě aj. i přechodníky některých jednotlivých sloves. Naproti tomu se nepotvrdila domněnka, že dobří stylisté neužívají homonymních tvarů typu maže, kryje a kupuje: jsou stejně časté jako přechodníky ostatních sloves, pokud je z kontextu jasné, že jde o přechodník (zvl. je-li přísudkové sloveso v minulém čase, např. Následoval jsem ji kolem smrčin, pohybuje při chůzi rukama J. Frais).
Výrazně knižní ráz má přechodník minulý dokonavých sloves. V současné češtině se ho užívá jen u sloves s minulým kmenem samohláskovým a u typu tiskne (s analogickým zakončením -nuv), např. mohu začít psát, naladit sám sebe a počkat v tichu, a tak dosáhnuv vrcholu prázdnoty, mohu se svěřit inspiraci B. Hrabal. Z tvarů sloves s minulým kmenem souhláskovým se nejdéle uchovaly přechodníky slovesa jít s předponami, např. přišed — na rozdíl od přechodníků minulých typů nese a peče nejsou tvarově nezřetelné: v naší excerpci máme doklady ještě z 50. let; z posledních 25 let však nemáme doklad žádný.
Přechodník přítomný dokonavých sloves, tzv. přechodník budoucí, zcela zastaral a vyšel z užívání. Tento tvar byl častější ještě v obrození, kdy vyjadřoval předčasné děje minulé (v Jungmannově překladu Ataly 23 % všech přechodníků, v Babičce B. Němcové 19 %) — v této časové platnosti se ho ojediněle užívá i později (Šalda, Drda, Otčenášek). Omezením užívání těchto přechodníků na vyjadřování předčasného děje budoucího a časově nezařazeného urychlily kodifikace (J. Gebauera a všechny další) proces, který vedl k ústupu těchto tvarů a nakonec k jejich zániku: po r. 1918 jde již jen o zcela ojedinělé doklady ze sféry [185]odborné (Šusta) a umělecké (Vančura, Olbracht); po r. 1945 znám doklady s tzv. přechodníkem budoucím v kodifikované časové platnosti jen ze satir a z biblických citací (např. ať i já přijda, pokloním se jemu Fr. Kubka). Již V. Mathesius konstatoval, že „má dnes už příchuť tak silně archaickou, že ho lze bez násilí užít jen tu a tam v slohu zaměřeném formálně, zvlášť ve slohu monumentálním“, a J. V. Bečka ho prohlásil za „útvar už mrtvý“.[5]
Přechodník minulý nedokonavých sloves byl vždy ojedinělý (z hlediska času nemá svou funkční sféru), od r. 1918 neznám žádný doklad; zachoval se jen tvar byv, kterého se užívá v tzv. přechodníku trpném.
Tzv. přechodníky trpné jsou v současné češtině prostředkem výrazně knižním (v textech z 60. let jen 0,8 % všech přechodníků, ze 70. let 0,3 %, tj. 0,0005 % všech slovesných tvarů). Mají stejný význam jako samotná příčestí trpná a jsou jimi vytlačovány, zejm. ve sféře umělecké (a publicistické); ve sféře odborné je jejich ústup pomalejší, vyskytují se zvl. v textech společenskovědních, nejčastěji lingvistických.
1.4. Tzv. ustrnulé (absolutní) přechodníky
Ustrnulé přechodníky můžeme pokládat za přechodníky, tj. slovesné tvary, vlastně jen z hlediska diachronního; jejich slovesný charakter je silně oslabený (i když je většinou můžeme nahradit přísudkovým slovesem se spojovacím výrazem). Jejich užívání není omezeno požadavkem stejnopodmětosti. Silně se adverbializovaly a formálně ustrnuly, zprav. se zakončením -ě/e, méně často -íc; zakončení -íc převládlo jen u výrazu tak říkajíc/takříkajíc, kdežto u ostatních ustrnulých přechodníků je v textech ze 70. let 92 % zakončeno -ě/e. Z hlediska významu a převládající slovnědruhové platnosti jde o dvě skupiny:
/a/ Ustrnulé přechodníky plnovýznamové, které nabyly platnosti příslovce. Ztratily schopnost být rozvíjeny — užívá se jich bez závislých výrazů (nechtě, chtě nechtě; leže, sedě, stoje, kleče, výj. chodě; zastarale vstávaje lehaje), nebo ve zcela lexikalizovaném spojení (tak říkajíc). K úplné ztrátě slovesného charakteru došlo ve spřežkách (takříkajíc, vleže, vsedě ap.).
/b/ Ustrnulé přechodníky se silně oslabeným slovním významem, u nichž adverbializace byla překryta slovnědruhovou transpozicí v nevlastní předložku. Nemohou stát bez rozvíjecích výrazů. Užívá se jich v konstrukcích vymezujících platnost nebo rozsah výpovědi nebo vý[186]razu: soudě, počínaje, konče (ne)vyjímaje, (ne)počítaje, výjimečně u jejich synonym. Ustrnulých přechodníků nehledě a nemluvě se užívá mimo to jako spojovacích výrazů.
Ustrnulé přechodníky mají poněkud knižní ráz; jen některých z nich se užívá i v mluveném jazyku. Nejčastěji se vyskytují ve sféře odborné a administrativní, méně často v publicistice, zčásti i v beletrii (avšak jen výjimečně v textech výrazně zaměřených na estetický účin).
2. Kodifikace užívání přechodníků a současná spisovná čeština
2.1. Požadavek stejnopodmětosti
Počínaje mluvnicí Fr. Tomsy (1782) připouštějí kodifikace užívání přechodníků jen v konstrukcích stejnopodmětých, tj. takových, které by po transformaci ve větu měly stejný podmět jako přísudkové sloveso, na němž závisí. (K ustrnulým přechodníkům viz výše — 1.4.) Za periferní případy (referenční) stejnopodmětosti lze pokládat přechodníkové konstrukce, jejichž „podmět“ je pojmenován jinak než podmět přísudkového slovesa, dále konstrukce, jež jsou vztaženy jen k jednomu členu několikanásobného podmětu, a snad i přechodníkové konstrukce, jejichž „podmět“ se kryje se souhrnem podmětů dvou koordinovaných vět.
Stejnopodmětost se v sémantické rovině zpravidla opírá o totožnost levovalenčního participanta, tj. o totožnost původce nebo nositele děje či vlastnosti. Avšak není tomu tak vždy: Požadavek stejnopodmětosti není splněn v případech, kdy přechodníkové konstrukce závisí na infinitivu, jehož původce děje není totožný s podmětem věty, nebo na jednočlenné větě; kodifikace spisovné češtiny — na rozdíl od jiných slovanských jazyků — tyto případy nepřipouštějí; v současné češtině se nevyskytují. Naproti tomu je požadavek stejnopodmětosti splněn i při rozdílnosti původců děje, a to při rozdílném slovesném rodu (diatezi) přechodníků a přísudkového slovesa. Zatímco o vhodnosti tzv. trpných přechodníků u přísudkových sloves činného rodu nemůže být pochyb, činné (základní) tvary přechodníku u přísudkového slovesa v trpném rodě nejsou časté ani vždy slohově vhodné.
Různopodměté přechodníky se od 60. let 19. stol. vyskytují jen zcela ojediněle v textech nižší jazykové a stylové úrovně; hodnotíme je jako jazykové chyby. Požadavek stejnopodmětosti je tedy ve shodě se současným spisovným územ. Periferními případy se vzhledem k jejich naprosté výjimečnosti kodifikace nemusí zabývat.
[187]2.2. Požadavek mluvnické shody s podmětem
Shodu jmenných kategorií (čísla a v singuláru i rodu) přechodníku s podmětem vyžadovala v souladu s územ literatury vyššího a středního stylu již naše první mluvnice (1533) a po ní všechny mluvnice a jazykově kritické práce (s výjimkou 5. vydání mluvnice Pohlovy z r. 1783). Od 60. let 19. stol. se tvary bez náležité shody vyskytují jen v textech jazykově a stylově nekultivovaných. Ke kolísání mezi shodou mluvnickou a shodou podle smyslu dochází v některých případech u podmětu několikanásobného, u jmen hromadných a některých číslovek základních (pět, několik apod.).
Starší kodifikace vyžadovaly shodu i u ustrnulých přechodníků adverbializovaných (viz 1.4.a), jichž se užívá většinou ve větách, v nichž — při dějovém pojetí významu ustrnulého přechodníku — je původce jejich děje zároveň podmětem věty. Kolísání spisovného úzu mezi tvary shodnými a tvary zakončenými -e/ě bez shody svědčí o plynulosti přechodu slovnědruhové platnosti. U sloves vyjadřujících polohu těla se „neshodné“ tvary (leže atd.) připouštějí od 30. let, u slovesa (ne)chtít až od 50. let.
Mimo tyto případy se požadavek formální shody přechodníků s podmětem věty opírá o současný úzus. V publicistice se sice ojediněle vyskytují tvary bez náležité shody (v denním tisku, v textech formulovaných ve spěchu, zvl. konstrukce vycházeje z…), v odborné a umělecké literatuře jsou však zcela výjimečné. O tento spisovný úzus se kodifikace musí opírat.
2.3. Čas a vid přechodníku. V současné češtině se užívá u sloves nedokonavých jen přechodníků přítomných, u dokonavých jen přechodníků minulých (srov. 1.3.). To znamená, že relativní čas je vyjádřen dvakrát: současnost tvarem přítomným a videm nedokonavým, předčasnost tvarem minulým a videm dokonavým. Čas přísudkového slovesa zařazuje děj přechodníku zpravidla i do základního stupně časového: děj přechodníku přítomného vždycky, děj přechodníku minulého většinou — nejednoznačné je jen časové zařazení děje přechodníku minulého závislého na přísudkovém slovese v čase budoucím (dosavadní kodifikace ovšem připouštěly užití tohoto tvaru jen pro vyjádření dějů minulých). Toto zjištění umožňuje zjednodušit formulaci pravidel týkajících se užívání přechodníků z hlediska času a vidu aspoň v základních mluvnicích, jazykových příručkách a učebnicích: přechodník přítomný sloves nedokonavých vyjadřuje děj současný, přechodník minulý sloves doko[188]navých děj předčasný; přísudkové sloveso může být v kterémkoli čase, způsobu i vidu.
Je dále třeba uvážit, zda je nutné — ve shodě s gramatickou tradicí (a termínem přechodník minulý) — omezit užívání tohoto tvaru na vyjadřování předčasných dějů minulých, anebo zda je možno toto omezení vypustit. V této souvislosti je třeba připomenout, že nám tu rozbor současného úzu nepomůže: případy, kdy je přechodníkem vyjádřen předčasný děj budoucí, jsou zcela výjimečné — ze 70. let známe jen doklad s přechodníkem minulým (a zvednuv nahotu svou jako štít / s tím mrtvým dřevcem / rozběhnu se krajinou Vl. Janovic); formulace pravidla tu sotva může výrazněji ovlivnit jazykovou praxi. Kodifikace omezující užívání přechodníku minulého sloves dokonavých na děje minulé je asymetrická jednak tím, že se týká jen jednoho z obou přechodníků, jednak tím, že se týká jen jednoho základního stupně časového. Přikláníme se k rozšíření časové platnosti přechodníku minulého dokonavých sloves i na předčasné děje budoucí (zde ostatně po zániku přechodníku přítomného dokonavých sloves podle dosavadních kodifikací není možno přechodníku užít). Taková kodifikace je jednodušší, přehlednější, symetrická — a proto pro zvládnutí snazší a výhodnější.
Z našeho návrhu kodifikace nijak nevyplývá, že bychom vylučovali možnost vyjádřit předčasný děj budoucí tzv. přechodníkem budoucím, tj. přechodníkem přítomným dokonavých sloves; nepokládáme však za nutné, aby se tento tvar uváděl v praktických mluvnicích, učebnicích a jazykových příručkách — stejně jako v nich neuvádíme tvary béřeme, prou se nebo kluší. (Ve vědeckých mluvnicích a studiích zabývajících se vývojovou dynamikou je ovšem uvedení tzv. přechodníků budoucích — stejně jako zmíněných tvarů — účelné.)
2.4. Terminologie
V souvislosti s tímto návrhem kodifikace pravidel užívání přechodníků pokládáme za užitečné znovu se zamyslit i nad terminologií, zejména z hlediska učebnic, jazykových příruček a praktických mluvnic. Rozlišování přechodníků podle času se dostalo do našich gramatik mechanickým přenesením termínů latinských participií.
Trojí přechodníky — přítomné, minulé a budoucí — uvádí poprvé V. J. Rosa (1672), vycházeje z jejich časového významu; termíny přechodník minulý a budoucí vystihovaly tehdejší časovou platnost obou přechodníků dokonavých sloves, termín přechodník přítomný však byl nevhodný. Tato terminologie se však plně vžila a termíny přechodník přítomný a minulý dobře slouží k rozlišování dvojích tvarů přechodníku. Dodatečně se ukázalo, že tyto termíny jsou motivovány z hlediska tvoření tvarů od slovesných kmenů: přechodník přítomný se tvoří od kmene přítom[189]ného, minulý od kmene minulého. Tyto termíny mají paralely i v jiných jazycích, zvl. v jazycích slovanských. V pracích zabývajících se starou a starší češtinou, vývojem jazyka, českými dialekty, ve studiích konfrontačních ap. jsou nezbytné.
Již od sklonku minulého století se však upozorňovalo na to, že tyto termíny, zejm. termín přechodník přítomný, jsou z hlediska časového významu nevhodné a hledala se za ně náhrada. Nalezl ji už K. Vorovka: přechodník současnosti — předčasnosti minulé — předčasnosti budoucí; termínu přechodník pro současnost užívá J. V. Bečka (v kombinaci s termíny přechodník pro minulost — pro budoucnost); Vl. Šmilauer zavádí termíny přechodník pro současnost — pro předčasnost v minulosti — pro předčasnost v budoucnosti; K. Hausenblas doporučuje termíny přechodník pro současnost — pro (nebudoucí) předčasnost — pro budoucí předčasnost.[6]
Autoři těchto návrhů vycházeli především z toho, že termín přechodník přítomný nevystihuje časový význam tohoto tvaru; počítali však s existencí dvou přechodníků u sloves dokonavých. Z hlediska popsaného současného vývojového stadia užívání přechodníků a podaného návrhu kodifikace jejich užívání je pak výhodnost termínů podle časového významu ještě výraznější: nevyhovuje nejen termín přechodník přítomný, ale ani termín přechodník minulý. Proto doporučujeme užívat v učebnicích, praktických mluvnicích a jazykových příručkách termínů přechodník pro současnost a přechodník pro předčasnost. (U přechodníku pro předčasnost by pro starší vývojová období bylo možno rozlišovat přechodníky pro předčasnost v minulosti a v budoucnosti; tyto termíny by vyhovovaly zejména pro období od 60. let 19. stol. do r. 1945.)
Bylo by ovšem možné i v učebnicích a praktických mluvnicích kombinovat terminologii obojí — ve výkladech o tvoření tvarů užívat termínů přechodník přítomný a minulý, ve výkladech o jejich užívání termínů přechodník pro současnost a pro předčasnost. Protože však v současné spisovné češtině jde o dvojí termíny pro jediný jazykový prostředek (přechodník přítomný = pro současnost, minulý = pro předčasnost), pokládáme takový postup z didaktického hlediska za nevhodný. Zastírá se tak i dialektická jednota obsahu a formy. Při rozhodování, zda za základní máme považovat termíny podle tvoření, nebo podle významu, doporučujeme termíny charakterizující časovou platnost jako vhodnější nejen proto, že za základní pokládáme stránku významovou, ale především proto, že termíny přechodník přítomný a minulý nevystihují časový význam tvarů, kdežto termíny přechodník pro současnost [190]a pro předčasnost, vhodné z hlediska významu, nelze ani z hlediska tvoření tvarů hodnotit negativně. Jak přesvědčivě ukázal K. Hausenblas,[7] pojmenování tvarů jako přítomných a minulých podle toho, od kterého slovesného kmene se odvozují, není dostatečně odůvodněné a bez termínů tohoto typu se obejdeme; termíny kondicionál přítomný a minulý jsou motivovány jinak.
Doporučujeme-li užívat termínů přechodník pro současnost a pro předčasnost v učebnicích, praktických mluvnicích a jazykových příručkách jako základních, nijak tím nevylučujeme možnost připomenout zde i termíny přechodník přítomný a minulý jako názvy synonymní: je to užitečné pro studium slovanských jazyků i odborné literatury o češtině.
2.5. Tzv. přechodníky trpné
Tzv. přechodníky trpné — konstrukce přechodníku jsa (zřídka bývaje) nebo byv a příčestí trpné — mají stejný význam jako ostatní tvary tohoto typu, tj. procesuální nebo rezultativní. Procesuální význam mají tvary sloves nedokonavých i dokonavých; konstrukce s přechodníkem jsa vyjadřují děj současný, s přechodníkem byv předčasný. Při rezultativním významu jde o výsledek předcházejícího děje (slovesný rod může být neutralizován); pokud výsledný stav trvá i v době děje přísudkového slovesa v minulém čase, jsou konstrukce s přechodníkem byv a jsa synonymní.
Z toho vyplývá, že pravidla o užívání tzv. přechodníků trpných není třeba v základních příručkách a učebnicích zvlášť formulovat: z hlediska času platí pro ně v podstatě totéž co pro tvary činné (základní), z hlediska slovesného rodu a procesuálního nebo rezultativního významu totéž co pro ostatní tvary trpného rodu (participiální formy).
2.6. Interpunkce
Pravidla českého pravopisu stanoví, že „doplněk jen volně připojený, vyjádřený … rozvitou vazbou přechodníkovou“ se odděluje čárkou, kdežto „nepříliš rozvité těsné vazby přechodníkové se zpravidla čárkou neoddělují … Hranice mezi oběma druhy není však ostrá, a proto je tu v kladení čárek jistá volnost; často nám může být oporou způsob výslovnosti (s pauzou nebo bez pauzy)“. Tuto formulaci nepokládáme za příliš vhodnou; není ani v plném souladu se současným spisovným územ.
Za nevhodné pokládáme rozlišování dvou typů přechodníkových kon[191]strukcí, totiž volně připojených a těsných — nejde tu o analogii s volným a těsným přívlastkem a přístavkem, o nichž Pravidla pojednávají v předcházejících odstavcích: z tohoto hlediska by totiž bylo možno označit všechny přechodníkové konstrukce za volné. Vhodná není ani poznámka o opoře ve způsobu výslovnosti: o rytmické samostatnosti přechodníkových konstrukcí svědčí i závazné postavení příklonek (srov. Binder, pevně se drže tyče, naklání se k nim — Binder, drže se tyče, jim podává volnou ruku K. Čapek). Současný úzus je v rozporu s tvrzením, že nepříliš rozvité přechodníky „se zpravidla čárkou neoddělují“: v textech ze 70. let je čárkou odděleno 56 % přechodníků nerozvitých („holých“) a 81 % přechodníků rozvitých jediným členem.
Jisté rozdíly v interpunkci se projevují v různých komunikačních sférách, zčásti i v závislosti na slovosledu; tendence tu však nejsou příliš výrazné a kodifikace k nim sotva může přihlédnout.
Doporučujeme proto, aby se v kodifikaci interpunkce u přechodníkových konstrukcí vypustilo jak rozlišování přechodníků volně a těsně připojených, tak rozlišování přechodníků rozvitých a nerozvitých, a výklady v Pravidlech byly nahrazeny prostým konstatováním, že přechodníkové konstrukce se většinou oddělují čárkami. Je ovšem pravda, že taková formulace se liší od „direktivního“ stylu Pravidel (formulací typu „oddělují se“, „zpravidla se oddělují“), má ráz spíše popisný — domníváme se však, že v některých případech by tento přístup byl účelnější (třeba i ve formulacích některých pravidel psaní velkých písmen).
3. Návrh kodifikace
Poznámka: Nejde nám o návrh formulací — ty je třeba přizpůsobit typu mluvnice, příručky nebo učebnice, jejím adresátům, její koncepci i stylu ostatních výkladů.
Přechodníky jsou slovesné tvary s funkčním příznakem okolnostním; vyjadřují děje, které autor projevu z hlediska dílčího komunikačního cíle hodnotí jako druhotné. Jejich užívání se ve spisovné češtině řídí těmito pravidly:
/1/ Užívá se jen přechodníkových konstrukcí stejnopodmětých, tj. takových, které by po transformaci ve větu měly stejný podmět jako přísudkové sloveso.
/2/ Přechodník pro současnost (tvořený od přítomného kmene nedokonavých sloves) vyjadřuje děj současný s dějem přísudkového slovesa (v kterémkoli časovém stupni).
Přechodník pro předčasnost (tvořený od minulého kmene dokonavých sloves) vyjadřuje děj předcházející před dějem přísudkového slovesa (v kterémkoli časovém stupni).
[192]/3/ Přechodník se shoduje s podmětem věty v čísle (v singuláru i ve jmenném rodu):
Přechodník pro současnost sloves 1. třídy (mimo typ maže), 2. třídy a sloves být, vědět, vidět a jíst je zakončen v mask. sg. -a, ve fem. a n. sg. -ouc, v pl. -ouce;
ostatních sloves v mask. sg. -e/ě, ve fem. a n. sg. -íc, v pl. -íce.
Přechodník pro předčasnost je zakončen v mask. sg. -v, ve fem. a n. sg. -vši, v pl. -vše. (U sloves typu nese a peče a u slovesa -jít s předponou přechodníky pro předčasnost zcela zastaraly.)
Případně i:
/4/ Tzv. ustrnulých přechodníků, které podlehly slovnědruhové transpozici v příslovce (nechtě, leže, sedě apod.; tak říkajíc) nebo v předložky (počínaje, konče, nehledě, nemluvě atd.), se uvedená pravidla netýkají.
Ve výkladech o interpunkci:
/5/ Přechodníkové konstrukce se většinou oddělují čárkami.
[1] Srov. M. Čechová, Teorie a praxe vyučování českému jazyku na gymnáziu, Praha 1978, s. 101n.; E. Dvořák, „Umělá pravidla“ Josefa Dobrovského, SaS 40, 1979, s. 33 aj.
[2] Srov. M. Komárek, Příspěvky k české morfologii, Praha 1978, s. 20 a 84n.
[3] Termínu děj užíváme pro zjednodušení v nejširším smyslu, rozumíme jím příznak probíhající nebo trvající v čase, tedy činnost i stav a jeho změnu.
[4] Užíváním přechodníků se zevrubně zabýval J. V. Bečka, a to O přechodníku v současné beletrii, NŘ 25, 1941, 129n. a Přechodník v nové češtině, sb. První Hovory o českém jazyce, 3. vyd., Praha 1946, 98n.; K frekvenci srov. J. Jelínek — J. V. Bečka — M. Těšitelová, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961; E. Dvořák, Vývoj přechodníkových konstrukcí ve starší češtině, Praha 1970; týž, Přechodníkové konstrukce v nové češtině, Praha 1983. V poslední jmenované práci, opírající se o excerpci 23 845 přechodníků, se uvádějí doklady ke všem jevům, o nichž se pojednává v této stati.
[5] V. Mathesius, Řeč a sloh, sb. Čtení o jazyce a poezii, Praha 1942, s. 88; J. V. Bečka, d. c. v pozn. 4, 1941, s. 153 (na 8 000 str. beletrie našel jen 2 doklady: u Holečka a Vančury).
[6] K. Vorovka, Strážce jazyka, Praha 1896, s. 270; J. V. Bečka, d. c. v pozn. 4; Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, 2. vyd., Praha 1966, s. 342n.; K. Hausenblas, K terminologii slovesných tvarů a významů v současné češtině, sb. Miscellanea linguistica, Ostrava 1971, s. 99n.
Naše řeč, volume 66 (1983), issue 4, pp. 180-192
Previous Eva Macháčková: Jména vlastností ve větě
Next Jiří Zeman: Ještě k přízvukování prvotních jednoslabičných předložek
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1