Slovník cizích slov od Lumíra Klimeše

Libuše Kroupová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Potřebnost slovníků cizích slov byla a je zvláště dnes nesporná. Souvisí se vzrůstající vzdělaností nejširších vrstev národa, podporovanou rozšiřováním školních vědomostí, působením sdělovacích prostředků, s rozmachem vědy a techniky, s rozkvětem kultury i s procesem internacionalizace. Cizí slova jsou přejímána, ale na druhé straně je třeba i kriticky zvážit každé přejetí slova i jeho zařazení do slovníku.

Když se v r. 1979 objevilo na knižním trhu důkladné a obsáhlé dílo Slovník cudzích slov,[1] uvědomila si důrazně česká veřejnost naléhavou potřebu adekvátního díla.[2] Nový slovník by se měl oprostit od slov zastaralých, většinou citátových, psaných pravopisem jen původním (která najdeme např. ve slovníku Pechově[3]). Na druhé straně je nutno doplnit přibývající nová slova, přejaté běžné termíny i další nové významy, s kterými se nemůžeme setkat ve slovníku Rejmanově[4] nebo Kučerově.[5]

[155]V r. 1981 vydalo Státní pedagogické nakladatelství v Praze Slovník cizích slov od Lumíra Klimeše, slovník malého typu, který obsahuje 20 165 hesel. L. Klimeš (dále K.) pracoval na slovníku šest let (1973—1979). U díla tak náročného to není doba pro jednotlivce příliš dlouhá, i když autor nepopírá, že vychází ze Slovníku spisovného jazyka českého (dále SSJČ),[6] částečně i ze Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (dále SSČ).[7] Přejímá lexikografické zásady SSJČ, značnou část výkladů (místy s doplňky a odchylkami), stylistické hodnocení i gramatickou charakteristiku. Protože se jazyk neustále mění a v souvislosti s tím i hodnocení jazykových prostředků, bylo by vítáno, kdyby byl K. více přihlédl k vývojovému pohybu jazyka, který nastal od vydání SSJČ. Máme na mysli především stylová hodnocení i tvaroslovné údaje, jak dále ukážeme. Nově přejaté výrazy nebo významy slov se K. podařilo zachytit.

Po stručné předmluvě se v úvodu K. slovníku podávají obecné výklady o jeho zpracování, rozsáhlejší pojednání o výslovnosti a užitečný dodatek, totiž upozornění na slova, u nichž může dojít v dorozumívání k záměně (např. efektivní — efektní, fiktivní — fixní aj.). Další oddíl obsahuje seznam literatury, a to jazykové slovníky, naučné a bibliografické slovníky, atlasy a mapy a základní příručky pro jednotlivé obory. (Překvapuje, že zde chybějí Velký slovník cizích slov V. Pecha a Slovník cizích slov L. Rejmana.) Závěrečné oddíly se týkají zkratek a značek.

Každý slovník označený jako slovník cizích slov nutně provokuje k úvaze, co rozumět pod cizím slovem. Tato otázka je spjata s vymezením výběru slov.

Podle našeho chápání cizím slovem[8] rozumíme slovo přejaté z cizího jazyka, u něhož český uživatel cizí původ dosud zřejmě pociťuje v důsledku toho, že takové cizí slovo svůj původ v různých jazykových rovinách signalizuje.

Např. v hláskosloví u slov původu latinského nebo řeckého píší se písmena x a qu, vyskytují se hlásky nebo skupiny hlásek v domácích slovech citově neutrálních neobvyklé jako dlouhé ó, souhlásky f, g, na začátku slov samohlásky a, e, i, dvě samohlásky i mimo rozhraní slov (teorie, aero, gondoliér, hyena ap.). Ve výslovnosti podržuje se více méně původní výslovnost (kemp, concertino [končertý-] ap.), v mor[156]fologické rovině se objevuje specifické skloňování, ve slovotvorbě využití cizích slovotvorných prostředků (skládání, přípon ap.), ve slovní zásobě např. pojmenování cizí skutečnosti (čufty ap.). Jednoznačně působí jako cizí slova citátová (laissez faire, salvo honore ap.). Sporné bývají ty případy, kdy přejatá slova mají hláskovou stavbu i tvarosloví odpovídající slovům domácím, zvláště tehdy, kdy se povědomí o původní cizosti slova ztrácí nebo ztratilo, jako banán, bunda, dukát, kabela, koruna, tunel, vata, vila aj.

Výběr slov.[9] K. sice nepodává definici svého pojetí cizích slov, ale podle výběru slov zjišťujeme, že výše uvedené sporné případy nezahrnuje. Jinak se v podstatě ztotožňuje s pojetím cizího slova, které jsme nastínili.

Překvapuje však, že v slovníku nenajdeme některá slova vhodná pro malý typ slovníku, jako např. aplaus, garáž, hangár, chemikálie, kečup, kiosk, kramle, kšeft, kumbál, lágr, lampión, likér, manžeta, margarín, montáž, ofsajd, orchestr, proton, rekomando, spíkr, sporožiro, štafle, tendr, trik, trofej, ulita, vindra, xerox ap.

Je přirozené, že K. z důvodů úsporných a také proto, že předpokládá v rukou uživatele Pravidla pravopisu, uvádí jen základová slova, a ne už jejich odvozeniny.

(Neuvádí např. adjektiva: finanční, porézní, riskantní, introspektivní, penzijní, geodetický, izotopový; substantiva: kolportér, improvizátor, violista, snobismus, kavalérie, reklamace, inzerce, kandidatura, špionáž ap.)

Nicméně se domníváme, že uživatel může být právě v tvoření těchto odvozených adjektiv a substantiv na pochybách; stačilo by pro informaci i jen uvedení přípony u základního slova, a to zvláště v těch případech, kdy se odvozeného slova užívá jako termínu.

Stejně tak je potřebné, aby přejaté slovo, užité ve výkladu, bylo zařazeno i jako slovo heslové (např. koncert u hesla koncertantní ap.). Nedůsledné je uvádění přechýlených jmen (u advokát, byzantolog, sólista není přechýlená podoba, u examinátor, filolog, fanatik naproti tomu je).

I když chápeme Klimešův záměr zaregistrovat některá slova pro čtenáře starší literatury, přesto by mohl být jejich počet omezen (např. výrazy aide mémoire, apoftegma, direktrice, quiterna, haranga, dajčmajstr, cejba aj. nejsou nezbytné).

[157]Pokud jde o odbornou terminologii, věnoval K. zvláště pozornost heslům z lékařství, matematiky, geometrie, fyziky, chemie, botaniky, biologie, vojenství, pedagogiky, jazykovědy, právní, hudební a církevní terminologie.

Zaznamenávání zeměpisných jmen je diskusní. Podle našeho názoru by je měl slovník cizích slov registrovat jen tehdy, pokud mají spojitost s obecným pojmenováním. K. neuvádí substantiva, jen adjektiva, jejichž propriální povaha snadno unikne (píší se s malým začátečním písmenem). Dosti soustavně se uvádějí názvy jazyků: indoevropské, austroasijské, germánské, vlámský, koptský atd., sousloví jako např. hallstattská kultura, orenburský kůň, sánská koza, někdy s vypuštěním substantiva: cejlonský (čaj). Vedle toho je uvedena značná řada adjektiv odvozených z názvů států, hlavních a velkých měst (s příslušnou lokalizací).

V pravopise se přihlíží ke školnímu vydání Pravidel českého pravopisu[10] i k akademickým Pravidlům[11], dále k SSČ a SSJČ. Představuje se dvojí způsob psaní přejatých slov, v podobě počeštěné a původní. Progresívní, počeštěná podoba se klade na první místo. Od původní podoby se odkazuje na počeštěná hesla (camp, camping v. kemp, kempink), ne však důsledně. Někdy je tomu naopak; srov. hesla bek II, kurt I, byznys, fér ap. s odkazem od počeštěné podoby k podobě původní.

Výstavba heslového odstavce má tradiční uspořádání. Za heslovým slovem následuje údaj o výslovnosti (je-li potřebný), slovnědruhový údaj, ev. další gramatické údaje, stylová charakteristika, jednotlivé významy. Je třeba jen litovat, že se v K. slovníku nemohlo dostat místa označení původu slov. Podle našeho názoru to patří k nezbytným složkám popisu přejatých slov.

Údaj o výslovnosti se opírá o zjištěný kultivovaný úzus a jeho kodifikaci v publikaci Výslovnost spisovné češtiny.[12] Snaží se o opravu některých nepřesností systémovým vyrovnáním (shodně např. uvádí výslovnost u slov androgen, antigen s délkou [-gén]). Od způsobu užitého v této publikaci se liší tím, že doporučuje vyslovovat ve slovech přejatých z angličtiny neznělé th jako [ts], nikoli [s].

Ve způsobu uvádění výslovnosti se řídí praxí SSJČ a SSČ. Slova, u nichž není udána výslovnost, se vyslovují tak, jak se píší. U slov, kde se připouští výslovnost s dlouhou i krátkou samohláskou, se stejně jako v SSČ výslovnost neuvádí, protože uživatel nemůže chybit (kosmodrom ap.). Naznačení výslovnosti u těchto typů by však bylo přesnější. Jinak K. vychází ze své školské praxe a snaží se vést uživatele k správné výslovnosti důrazným vytčením slov, ve kterých se ve výslovnosti chybuje: např. balkón [balkón, balkon], ne [balgón, balgon], a to jednak v úvodní části k slovníku, jednak u jednotlivých hesel: absence [-pse-, nikoli -bze-] aj.

[158]Tvaroslovné údaje. Jak jsme již naznačili, vychází K. i v tvaroslovných údajích ze SSJČ.[13] Uvádí tvary všude tam, kde by o správném spisovném tvaru mohla vzniknout pochybnost.[14] Maximálně se snaží informovat uživatele i na úkor úspornosti (např. uvádí i 2. p. mn. č. u feminin typu guvernantka).

Menší připomínky bychom měli k jednotnějšímu uvádění tvarů u jmen středních zakončených na -on, -ium, -eum, -uum, -um (kolegium 2. j., dominium 2. j. a 7. mn., evangelium 2. j., mn. 2., 6., 7. ap.), k charakteristice pomnožných jmen a k vymezení rodu. Slova jako akta ‚úřední spisy‘), insignie, kapary, minerálie, orgie nepovažujeme za množná, ale pomnožná. U alveol chybí údaj ž., čevapčiči je nejen m. mn., ale i neskl. s., subtropy nejsou ž., ale m. Za nedopatření pokládáme nesjednocení hesel minus a plus. (Plus je uvedeno jako příslovce a substantivum, minus jen jako substantivum.) Jinak bychom doplnili u příd. jména nonstop i příslovce, u podst. jména fakt i částici, u froté a expres i příd. jméno. U fair [fér], fér by mělo být označení příslovce a příd. jména. Slovesa optovat (u K. ned.), absolvovat (u K. dok.) pokládáme za nedokonavá i dokonavá.

Kladem je jistě i registrování vazebných údajů. Je jen škoda, že K. nemohl respektovat i novější tendence ve spisovném jazyce, jak se je snažil zachytit SSČ,[15] neboť SSČ vyšel až v závěru autorovy práce.

Stylistické údaje. Stylistická charakteristika je mnohoaspektová vzhledem k uvádění slov nespisovných, hovorových, expresívních, knižních, básnických, slov odborných ap., slov omezených na ose dobového zařazení, popř. určení spisovnosti. Zjištění stylistické charakteristiky je u mnohých slov obtížné. K. zachovává stylistické hodnocení SSJČ a nezaznamenává jisté posuny, které v jazyce i v hodnocení slov v poslední době nastávají zvl. od roviny nespisovné k rovině spisovné.

Slova, která označuje K. jako obecná, bychom označili jako a) neutrální (penál); b) hovorová (bál); c) expresívní (kapitalista — ‚boháč‘); d) knižní a zastaralá (anály); f) zastaralá (piksla). Za výrazy neutrální (u K. hovorové) považujeme např. abonentka (‚předplatní lístek na koncert‘), absolutně (‚vůbec, naprosto‘), disgustovat, situovaný (‚žijící v určitých poměrech‘), interesantní, pardon (‚odpuštění‘), faul (u K. slangový výraz).

[159]Na druhé straně mnohé výrazy, které K. stylově neomezuje, bychom charakterizovali jako a) hovorové (firma — ‚vývěsní štít‘); b) expresívní (barák — ‚chalupa‘); c) hanlivé (sodoma); d) slangové (kádr — ‚pracovník‘); e) knižní (abonmá, abonnement, apodiktický, devótní, komité, nimbus, satisfakce, taxativní), f) odborné (centripetální, ferment (chemický termín), hemisféra, inhibice, kokus (biologický termín), opus, synchronický, trauma (lékařský termín); g) zastaralé i oblastní (škartka).

Některé další výrazy hodnotíme jinak, než jsou charakterizovány Klimešem: a) knižní (lapsus — u K. hovor.), b) hovorové (tuzér — u K. zast. hovor. a slang.), c) obecné (furt — u K. zast. a ob.), d) běžné (absurdita, federální — u K. řídké).

Výklad významu není v K. slovníku zpracován jednotně. Zdůvodňujeme si to cílem, který si zřejmě K. dal — poskytnout informace studentům středních i vysokých škol. Malý slovník cizích slov by předpokládal výklady stručné, zaměřené na závažné významové prvky, u termínů popis i užití, využívání synonym i antonym.

V K. slovníku najdeme na jedné straně výklady odpovídající malému typu slovníku, většinou přejaté ze SSJČ (matematika, geodézie, gesto), někdy s doplňky (glaukom, glukóza, gusle, gutaperča) a odchylkami (gastritida, gastrektomie), které nebývají vždy zachyceny zcela systematicky (např. u hesel z botaniky zařazení do určité čeledi u saturejka, citroník, mangovník, naproti tomu bez zařazení u agáve, aloe, begónie), s podstatnějším přepracováním např. u hesel z geometrie (trajektorie, determinant aj.). Na druhé straně jsou záměrně ve slovníku výklady přímo encyklopedické, které malému typu slovníku vůbec neodpovídají svým podrobným zpracováním, údaji historickými, číselnými, např. u hesel z vojenství (diverze, divize, okupace), z pedagogiky (rektor), z filozofie (utopie, realismus, revoluce), z ekonomiky (renta), jazykovědy (relativní), z hudby (generální aj.), z obecných slov (grog) ap., výklady s nadbytečnými údaji zeměpisnými a časovými ap. (badminton … nazv. podle Badmintonu [bed-], venkovského sídla vévody z Beaufortu (1. p. Beaufort [boufort]) v z. Anglii 35 km ssz. od přístavu Cardiff [kádyf]; epištola … 3. nabádavý veřejný list (např. Epištoly kutnohorské (1851) od Karla Havlíčka Borovského †1856); geoid zeměp. … Země není zcela přesná koule…) i etymologickými (sro. badminton, hermetický), ačkoliv se jinak etymologické údaje nezachycují. Ve výkladu se nadbytečně objasňují i další slova (např. církevněslovanský u hesla glagolita, polovodič u hesla germánium). Synonym i antonym se využívá. Antonyma bychom doplnili např. u hesel hypotenze — hypertenze, u příslovce piano a u hesla minuskule. Na obšírnost výkladů působí jistě i různost přístupu odborníků, kteří K. pomáhali jednotlivá hesla zpracovávat, i důkladnost autorova.

Za lexikografický nedostatek považujeme to, že při slovotvorném výkladu základové slovo, k němuž se u odvozeného slova odkazuje, není slovem heslovým (srov. melancholický příd. trpící melancholií, svědčící o melancholii … výraz melancholie není přitom heslovým slovem; obdobně je tomu u hesel melodický, hydromechanický aj.). Jinak se základové slovo vykládá často u odvozeného slova, což nepovažujeme za výhodné (bakteriolog … od[160]borník zabývající se bakteriologií, tj. vědou o baktériích), i když autor byl zde veden zřejmě snahou po úspornosti.

U neslovotvorného výkladu termínu běžného v současném vyjádření není vhodné např. odkazovat na dřívější jiné pojmenování a k němu dávat výklad (halogen, chem. h-y prvky dříve zvané halové; výklad je u hesla prvky halové, u halový I).

Při řazení jednotlivých významů u polysémního slova pokládáme za diskusní postup od významu původního k významu v současnosti běžnému (např. u hesel akademie, favorit, galantérie, halma, štafeta ap.); v malém slovníku bychom dali přednost postupu opačnému.

Z drobností uvedeme, že při výkladu se někdy nerespektuje dvojvidovost (akomodace je nejen přizpůsobení, ale i přizpůsobování). U hesla asparágus nejde o listy, ale lístky. U hesla gondola 1 bychom doplnili výklad slovy ‚se zdviženou přídí a zádí‘. U hesla skunk chybí význam ‚kožešina‘, u hesla festival další význam ‚slavnostní sjezd s bohatým programem‘ u hesla garda význam ‚skupina osob spojená příslušností k téže generaci‘, u hesla gordický uzel dnes přenesený význam ‚těžko řešitelná otázka‘ (pro tento význam je heslo gordický ve slovnících vůbec uváděno). Vedle kliky (‚skupiny lidí‘) je přejatým slovem (homonymem) i hovor. klika ve významu ‚štěstí‘ aj. Řadu významových odstínů bychom považovali za samostatné významy: např. u hesla park význam ‚sad‘ a ‚velkoměstskou instituci‘, u hesla publicistika ‚činnost publicisty‘ a ‚souhrn časopisů‘, u hesla rádiový ‚týkající se elektromagnetických vln‘ a ‚týkající se rádia‘. U hesla profil bychom vydělili publicistické spojení úzký profil jako nový význam. Heslo produktivní bychom rozčlenili do tří významů: 1. ‚schopný produkovat‘, 2. ‚výnosný‘, 3. ‚tvořivý‘ ap.

Tisková nedopatření se objevují v každém díle a nemusí být vždy jen vinou autora. Uvedeme jen několik příkladů: kandicionál místo kondicionál, giocosa místo giocoso, glosemantika místo glosematika aj.

Z hlediska typografického nezdá se dosti výrazné a přehledné očíslování jednotlivých významů. Slovnědruhová homonyma zpracovaná v jednom heslovém odstavci jsou zvýrazněna typograficky, např. u hesla buklé, ale ne už u výrazů andante, extra, fenomén aj. Hnízdování složenin není rovněž zpracováno jednotně. Pod heslem první části složeniny (např. auto-, homo- aj.) jsou zpracovány příslušené složeniny s odraženými odstavci vzhledem k heslu první části složeniny, ale u složenin patřících pod první část hypo- a hyper- tomu tak není).

Dívali jsme se na stránky K. slovníku z mnoha aspektů. Pokud byly naše poznámky spíše kritické, zvláště k výběru slov, stylistické charakteristice, tvaroslovným údajům i výkladu slov, neznamená to, že neoceňujeme snahu jednotlivce odvážit se vydat v tak krátkém čase dílo pro uživatele vítané. Klimešův Slovník cizích slov není běžným typem malého slovníku cizích slov, ale originální kombinací slovníku jazykového a naučného, pomůckou, která může pomoci i při četbě starší literatury, instruktivně upozorňující na pravopis, časté chyby ve výslovnosti i v tvarosloví přejatých slov.

---

[1] M. Ivanová-Šalingová a Z. Maníkova, Slovník cudzích slov, Bratislava 1979.

[2] V ÚJČ ČSAV v lexikografickém oddělení se na takovém díle už čtvrtý rok pracuje.

[3] V. Pech, Velký slovník cizích slov, Praha 1948.

[4] L. Rejman, Slovník cizích slov, Praha 1966.

[5] K. Kučera, Cizí slova, Výběrový slovník, Praha 1978.

[6] Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971.

[7] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Praha 1978.

[8] Srov. též V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 96—129.

[9] Abychom mohli objektivněji zhodnotit přínos K. díla po stránce výběru hesel i jejich výkladu, vybrali jsme si písmeno G, které jsme srovnali se SSJČ. Zjistili jsme, že K. svůj slovník obohatil novými termíny (ev. významy) na rozdíl od SSJČ, a to dosti podstatně v oboru medicíny (13), vojenství (67 — zde by jistá redukce neškodila), techniky (4), technického slangu, geologie (4), fyziky (3), geofyziky (3), jazykovědy (3), náboženství (2), motorismu (2), řemesel (2) a po jednom termínu v dalších oborech. Pro potřebnost uvádění těchto slov svědčí i to, že je najdeme v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku, Praha 1980—82, ev. v Slovníku cudzích slov.

U různých termínů, ale i u některých obecných pojmenování provedl K. různá menší i větší doplnění (142) i několik větších oprav (8). Encyklopedicky vyložil 110 hesel (přetížil je údaji časovými a zeměpisnými). Z SSJČ přejal doslova výklady 254 hesel, s jistou redukcí (10), celkově tedy 53 %.

[10] Pravidla českého pravopisu, Školní vydání (6. vyd.), Praha 1977.

[11] Pravidla českého pravopisu (6. vyd.), Praha 1974.

[12] Výslovnost spisovné češtiny, Výslovnost slov přejatých, Výslovnostní slovník, Praha 1978.

[13] Nebylo by ovšem na škodu, užívá-li autor zásad SSJČ, aby je alespoň ve stručné podobě uživateli připomněl (např. skutečnost, že uvádí 1. p. mn. čísla maskulin jen tehdy, má-li koncovku jinou než -i, kromě jmen typu na -nt).

[14] Tím se autor značně liší od jiných slovníků cizích slov, které tvaroslovným údajům věnovaly pozornost v minimální míře, např. Pechův slovník nezachycuje vůbec ani slovnědruhové údaje, Rejmanův slovník jen slovnědruhové údaje a slovenský slovník Ivanové-Šalingové podává tradičním způsobem slovnědruhové údaje s minimálním dalším tvaroslovným aparátem, např. 2. p. u podst. jmen, údaji o nesklonnosti ap.

[15] Srov. k tomu L. Kroupová, K tvaroslovným údajům v novém Slovníku spisovné češtiny, NŘ 59, 1976, s. 196—201. Např. povolení koncovky -ách vedle -ích v 6. p. mn. č. u jmen zakončených na -k, -g, h, -ch se zabarvením hovorovým nebo expresívním (zvláště u jmen zdrobnělých aj.).

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 3, pp. 154-160

Previous Jana Hoffmannová: Současná stylistika a její aplikace v praxi

Next Jan Petr: Významný dokument o pěstování jazykové kultury v Polsku