Slovosled v prózách Bohumila Hrabala

František Štícha

[Articles]

(pdf)

-

Zamyšlení nad literárním mistrovstvím Bohumila Hrabala poskytne snad možnost pochopit, proč jazyk a styl díla takové umělecké osobnosti, jakou bezesporu B. Hrabal je, nevyvolal dosud potřebu jeho výkladu. Domníváme se, že jedním z důvodů dosud neprojeveného zájmu o studium a výklad Hrabalova literárního jazyka ze strany lingvistů je sama podstata umělcova díla. Lze-li totiž říci, že slohové mistrovství V. Vančury, pozoruhodnost stylu Karla Poláčka či — abychom se neobraceli jen do minulosti, k uznávaným klasikům — třeba Josefa Fraise[1] tvoří relativně samostatnou výraznou složku uměleckého obsahu jejich díla, pak se zdá, jako by tematika próz Bohumila Hrabala, próz, z nichž „tryská život lidí zasažených krásou i steskem, lidí, kteří zůstávají pořád hrajícími si dětmi“ (Hrabal, Slavnosti sněženek), lidí, kteří jsou plně, bezprostředně a opravdově zaujati svým životem, jako by takováto tematika potlačovala možnost vnímat v jazyku, jímž je vyjádřena, zvláštní samostatnou uměleckou hodnotu.

Literární umění B. Hrabala zjevně nevyniká stylovými exkluzivitami (jak je tomu např. u Vančury nebo u Poláčka) a stylovými kontrasty (Poláček, Čapek, Frais) a nevyniká ani obzvlášť výrazným slovníkovým či metaforickým bohatstvím. A přesto lze říci, že jazyk a styl Hrabalův je ryze originální,[2] originální tak, jako je původní a svérázná [76]hravá spontánní aktivita postav autorových próz. Podstatu Hrabalova uměleckého pohledu na skutečnost lidí a lidskou činorodost leckdy až groteskní lze snad připomenout namátkou vybranou ukázkou: „Ten maličký pekař, než zadělal, tak se vždycky před pekárnou podíval na nebe, a podle počasí dával kvasnice, když bylo pošmourný počasí, tak dal míň kvasnic, když bylo pěkný počasí, tak, jako dneska, tak kvasnic dal víc, a pak zadělal na chleba, sám vyhrabal bukové uhlíky, a pak sázel, a pořád sledoval, aby chleba byl dobře propečený, takže lidé z Kerska si pochutnávali na tom božím daru…“ (Slavnosti sněženek, s. 61).

Pročteme-li pozorně tento úryvek, zjistíme, že v něm z hlediska jednotlivých jazykových prostředků, z nichž je vybudován, samo o sobě není nic pozoruhodného ani zvláštního. Jsou tu běžná slova v běžných významech, běžná slovní spojení, běžné věty. Jednotlivě vzato, vše běžné, normální. Avšak výsledný celek má k běžnosti dost daleko. Lze jen souhlasit s názorem, že promluvy autorových postav i vlastní autorské texty „jsou — často i za vnějškovou banálností — plné neotřelého vidění, poznání a hodnocení světa“.[3] Stylové originality dosahuje Hrabal přes onu „vnějškovou banálnost“ tím, že z běžných prostředků originálně vybírá a originálně tyto vybrané prostředky uspořádává zcela podle svého antidogmatického, dynamického vidění.

Není ovšem úkolem našeho článku posuzovat Hrabalovo umění literární. To jistě důkladně jednou učiní povolaní k tomu teoretici a literární kritikové, právě tak jako zhodnocení celé stylové šíře autorova díla se jistě zase ujmou naši stylistikové.

V našem článku se zaměříme pouze na jednu složku výstavby výpovědi v Hrabalových prózách:[4] slovosledné uspořádání věty, které není podřízeno ryze gramatickým principům větné stavby. Jde tu jednak o jevy rytmického, formálního členění výpovědi, podřízené požadavkům příznakového, esteticky působivého zvukového ustrojení výpovědi, jednak o slovosledné postupy podmíněné (ať vědomě či podvědomě) tendencí narušovat ustálená schémata[5] výstavby výpovědi podmíněné jejím aktuálním členěním.[6]

[77]Slovosledné uspořádání věty je u Hrabala, zvlášť v jeho novějších prózách, jedním z nejvýraznějších jazykových prostředků slohové výstavby a lze jej právem považovat za jeden z prostředků autorovy osobité umělecké stylizace. Tento charakteristický rys Hrabalova uměleckého jazyka vystupuje ovšem výrazně do popředí až v jeho dílech posledních (počínaje Postřižinami). Naproti tomu starší práce Hrabalovy (zejména Taneční hodiny pro starší a pokročilé) jsou prostoupeny uměleckou stylizací typizační, tematickou a kompoziční natolik, že podíl stylizace slovosledné je v celku méně nápadný.

Chceme-li si v tomto článku zevrubněji povšimnout slovosledných zvláštností v Hrabalových prózách a tyto zvláštnosti charakterizovat jako odchylky od bezpříznakové slovosledné spisovné normy českého jazyka, jako zvláštnosti tuto normu narušující a porušující, musíme si nejprve ve stručnosti charakterizovat samy principy toho, co slovoslednou normou lze nazvat.

Normy bezpříznakového slovosledného uspořádání věty (výpovědi) jsou v zásadě — podobně jako normy syntaktické[7] — dvojího druhu: /1/ normy uzuální, systémové, které jsou v bezpříznakovém spisovném vyjadřování zpravidla dodržovány a jejichž porušení bychom hodnotili jako (závažný) nedostatek v užívání jazyka; patří sem: /a/ pozice příklonky za prvním větným členem ve větě hlavní a za spojkovým výrazem ve větě vedlejší; /b/ pořadí příklonek (Dám mu to; Smál se mu[8]); /c/ antepozice shodného a postpozice neshodného přívlastku (pivní sklenice — sklenice na pivo; neřekneme „Musíme koupit nějaké sklenice pivní“ (místo pivní sklenice), ani „Musíme koupit nějaké na pivo sklenice“ (místo sklenice na pivo).

/2/ Normy funkční, které nemají povahu systémového pravidla a jsou podle okolností více nebo méně závazné: /a/ normy týkající se požadavku, aby výrazy svým obsahem na sobě závislé či spolu související tvořily ve větě i jednotu lineární; /b/ normy podřízené požadavkům aktuálního členění výpovědi.

[78]Je nasnadě, že funkční slovosledné normy budou pevnější ve spisovných projevech psaných i v mluvených projevech odborných a v neutrálních, bezpříznakových projevech prostě sdělovacích. V subjektivně modifikovaných projevech běžně mluvených dochází naproti tomu k poměrně značnému uvolnění a narušování těchto norem. A to se patrně alespoň zčásti promítá i do Hrabalova slovosledu.

Podívejme se tedy nyní, jaké jsou a jaký prostor pokrývají slovosledné zvláštnosti v Hrabalově uměleckém výrazivu.

Slovosledné odchylky v Hrabalových prózách, tj. odchylky od ustálených slovosledných schémat mimouměleckého spisovného jazyka, lze roztřídit do několika typů:

/1/ Odchylky v postavení příklonek:[9]

a/ postavení reflexívních komponentů (se, si); tyto příklonky odsouvá Hrabal velmi často z neutrálního, obvyklého postavení za prvním větným členem ve větě hlavní a za spojkovým výrazem ve větě vedlejší směrem do středu věty, zpravidla do těsné blízkosti slovesa, k němuž patří;[10] takové posunutí příklonky působí často dosti neobvykle a někdy, přestože jde o kvantitativně malou slovoslednou úpravu, až jako silná stylizace: Paní Beníková chvilku se dívala (Slavnosti, 17); Tak až bude se hrát fotbal… (Slavnosti, 208); … takhle slušná ženská se nedívá… (Krasosmutnění, 26); … jako bych nastavenou čočkou píchal se do hřbetu ruky… (Slavnosti, 60); nařezával je, aby v ohni se víc rozpraskaly… (Slavnosti, 94); … jenomže blesky ji tak po kmeni rozryly, že zpomalila se v růstu… (Slavnosti, 137); … jako když rozšlápne se bedna… (Postřižiny, 86).

b/ ostatní příklonky jsou rovněž mnohdy posouvány do středu věty: … každý den se jezdili autem podívat, jak v Hájence jsou malíři s kuchyní a sálem daleko (Slavnosti, 24); A celý ten domovní trakt, který v létě je ukryt v milosrdenství listoví… (Slavnosti, 37); Chytal ty vosy a sršně do ruky, pak rychle je rozdrtil… (Slavnosti, 115); někdy je naopak příklonka předsunuta do přízvučného postavení: … nehmotné jiskérky, které do mne stupují a mne provoňují… (Postřižiny, 56).

/2/ Předsouvání větných členů:

/a/ Nejčastěji se odtrhává příslovečné určení od určovaného pří[79]sudku, a mnohdy se přitom předsouvá až na samý začátek věty: … vždycky zvuk kola mu buzarem přinášel zprávu… (Slavnosti, 67); Vždycky pan Kakra šel v pohřebním konduktu poslední… (Slavnosti, 117); Pane Franc, vy půjdete pořád po betonce a hlasitě budete předčítat… (Slavnosti, 131); Pískaři teple na mne dýchali (Krasosmutnění, 14); Musíš zase k nám přijít, řekla… (Krasosmutnění, 44); Matka, když vařila v tom hrnci, velice byla nešťastná. (Krasosmutnění, 14); … a já jsem už věděl, že zase strýc Pepin udělal vzpouru… (Krasosmutnění, 54); A já za ním chodím a pořád pan Rambousek opakuje jedno a to samé (Krasosmutnění, 67);

b/ příslovce je odtrženo od determinovaného členu tak, že mezi určující příslovce a determinovaný člen je vložen přísudek: Hrozně byl rád, když některý dělník přišel do práce pozdě… (Krasosmutnění, 73);

c/ zájmeno je odtrženo od určovaného substantiva a předsunuto na počátek věty: … takovou měla maminka moc… (Slavnosti, 74); takovejch kdybysme měli jako jsi ty sto tisíc… (Taneční hodiny, 10);

d/ část složeného jádra výpovědi (komplexního rématu) je předsunuta před téma (východisko): … otevřel druhé dveře s oknem do zahrádky, a vyřítili se z té kůlny dva kozlové… (Slavnosti, 143); Proti mně kráčel tlustý strážník, …, rovnou šel ke mně (Krasosmutnění, 11);

e/ uvnitř komplexního rématu je jedna rematická složka předsunuta před sloveso, do kontrastivní pozice, aniž jde o vyjádření kontrastu (jako např. ve výpovědi Sem to polož, ne tam!): … nejdřív se umyl v chlévě, pak na okno dal sirky a nůž… (Slavnosti, 113); … před kterou na židli seděl starý pán (Slavnosti, 135); … a já místo abych se na to vyflákl, tak pro kamarády jsem chtěl zachránit těch dvacet vajíček… (Slavnosti, 168); … a každýmu jelenovi od huby šla pára… (Slavnosti, 199); Francin chtěl vstát, ale nějak to nešlo, pokusil se ještě jednou, ale s židličkou byl srostlý… (Postřižiny, 61);

f/ uvnitř komplexního rématu je přísudková část předsunuta před determinujícími členy: Topič zamrkal na mne vesele… (Ostře sledované vlaky, 30); A couval jsem, svatý Antonín se usmíval pořád laskavě, a tak jsem vyběhl z kostela do slunce… (Krasosmutnění, 11); … a o kus dál je její sestřička, říkají jí myslivci sličná Tonička… (Slavnosti, 137);

[80]g/ uvnitř komplexního tématu je zaměněno pořadí přísudek — podmět za příznakové pořadí podmět — přísudek: Čím větší randál byl v lokále, tím Jaroušek byl spokojenější… (Slavnosti, 120).

/3/ Posouvání tématu (východiska) do rematické pozice na větném konci.

Základním slovosledným uspořádáním výpovědi z hlediska jejího aktuálního členění je v češtině pořádek téma (východisko) — réma (jádro); tématem, východiskem výpovědi bývá často skutečnost známá, aktuální z předchozího kontextu či situace, něco, co je námětem nebo podnětem k uskutečnění výpovědi; mnohdy je pak poukaz ke kontextové zapojenosti tématu výpovědi vyjádřen ukazovacím zájmenem, např. Za takové jednání měl být potrestán. Východisko výpovědi, podnět k jejímu uskutečnění bývá ovšem mnohdy tak silným motivem, že není třeba teprve představovat tento podnět na začátku věty jako její téma, nýbrž začneme výpověď hned jejím jádrem a východisko umístíme až dodatečně na konec věty, za její intonační vrchol: Měl být potrestán za takové jednání. Takový způsob slovosledného uspořádání výpovědi je v češtině dosti běžný[11] a hojně ho využívá i B. Hrabal: … všichni se bavili jako děti tou prací… (Krasosmutnění, 79); A tak jsem přestal ten čas psát, odstrčil jsem daleko od sebe ty svoje příběhy… (Slavnosti, 29); … díval se na předměty ve veliké dálce, tak jak byl zvyklý z života svých předků sedět na zasněžených horách a díval se, kde se něco jen pohne v těch velebných velehorách… (Slavnosti, 29); … jak pískal ty Ovčáky, tak z píšťalky vystupovaly saze a třísnily mu ruce a tvář, až byl celý černý od těch sazí… (Slavnosti, 201); Nikdy jsem neuhádl, co to vlastně kmotříček tesá tou širočinou. (Krasosmutnění, 174); … a zase se objevila ta lampa o poschodí výš, zase zmizela, aby se objevila, a pořád každým schodem stoupala ta lampa. (Postřižiny, 60); Ten plamen, který sršel ze strýce Pepina, byl tak hrozně krásný, že jsem se rozhlížela, ale nikdo se nepodivil té parádě (Postřižiny, 97); … šlapalo se mi mnohem volněji v té ustřihnuté sukni… (Postřižiny, 106).

Tyto případy nelze ovšem obecně pokládat za odchylky od slovo[81]sledné spisovné normy, neboť jsou za určitých podmínek běžné ve spisovném jazyce všech stylů, např.: Strohý protiklad teorie × praxe nemá oprávnění v soudobé filozofii.[12]

Co je v této souvislosti pro Hrabala zvlášť typické — a zde už jde opět o narušování slovosledné normy — to je odsouvání východiska do koncové rematické pozice i za podmínek, které tomuto slovoslednému uspořádání výpovědi (v mimoumělecké spisovné normě) nevyhovují. Východisko lze totiž v běžném (hovorovém i odborném) vyjadřování posouvat do koncového postavení jen tehdy, pokud předcházející část výpovědi může tvořit samostatnou výpověď (např. Měl být pokárán /za takové jednání/). A právě v těchto případech je zcela přirozené, neutrální a noremní přesunutí intonačního vrcholu před koncové východisko na poslední člen předcházejícího rématu. Hrabal tyto podmínky často nerespektuje. Výsledkem je ovšem v rámci výrazného uměleckého obsahu Hrabalových próz soulad s celkovou výstavbou textu a silná umělecká stylizace:

Ten rokokový kout tak rozdráždil brášku a švagrovou, že každý den se jezdili autem podívat, jak v Hájence jsou malíři s kuchyní a sálem daleko. (V tomto souvětí jsou ještě jiné odchylky od slovosledné normy, které jsme charakterizovali a doložili již výše. Neutrální slovosled by vzhledem k předcházejícímu kontextu zněl takto: Ten rokokový kout brášku a švagrovou tak rozdráždil, že se každý den jezdili autem podívat, jak jsou malíři v Hájence s kuchyní a sálem daleko.); A hudba hrála na závodišti v Chuchli a psi štěkali… (Slavnosti, 29); … a kouzlo spadlo s žáků a učitelky, zase se pohybovali… (Slavnosti, 191); Už dopředu jsem cítil, jak na mých prsou se vzdouvá ta lodička (Krasosmutnění, 9); A tak, když obešel několikrát pokoj, zase se sklonil a postavil na zem ty svoje kuchařky (Krasosmutnění, 16); Nikdy otec nevypátral, která z koček to udělala pod jeho postelí. (Krasosmutnění, 38); … sám od sebe je strýc položil na tu kovadlinu a otec vzal tu dubovou palici a jednou ranou roztříštil ty rakouské hodinky. (Krasosmutnění, 53); … nabírala vidlemi ty červené paličky … vzala plnou hrst a vpletla do vlasů pana děkana ty červené květy. (Krasosmutnění, 109); Stáli jsme na schodech a dívali jsme se na řeznici … a tak jsme vešli, strýcova námořní čepice potěšila řez[82]nici… (Krasosmutnění, 126); … a oni se na mne dívali tak, jako bych já ten vlak rozstřílel. (Ostře sledované vlaky, 27).

/4/ Adjektivní atribut je odtržen od určovaného substantiva: … zdvižená jeho obrovitá paže… (Slavnosti, 140); … sál s chutí a žízní tvrdý ten alkohol… (Slavnosti, 206); Tak jsem stál na prahu tmavého našeho bytu… (Krasosmutnění, 25); Když jsem se vracel ze školy v předklonu, tak prudký foukal vítr od železničního mostu… (Krasosmutnění, 177). V některých těchto případech jde zjevně o záměrný stylový kontrast mezi archaickou slovoslednou formou a nespisovnými, slangovými lexikálními prvky (srov. Hrabalův výraz sát alkohol a nespisovné nasávat; podobně tvrdý ten alkohol a dát si něco tvrdýho).

/5/ Postpozice adjektivního atributu: Lojza mne vzbudil a skládal svoje nářadí tetovací. (Krasosmutnění, 14). I v tomto případě jde patrně o (záměrný) stylizační kontrast mezi obsahem spojení tetovací nářadí a slovoslednou formou reprezentující odborné pojmenování.

/6/ Složitější případy slovosledných odchylek.

Některé výpovědi Hrabalova textu jsou charakteristické složitějšími slovoslednými odchylkami; lze v nich pozorovat několik různých záměn bezpříznakového základního slovosledu za slovosled příznakový: … takovou měla maminka moc, že oba nás si do těch očí vzala. (Základní bezpříznakový slovosled by vypadal takto: Maminka měla takovou moc, že si nás vzala oba do těch očí.) Lze tu rozlišit tyto slovosledné posuny: /1/ záměna pořadí příklonek (nás si místo si nás); /2/ záměna pořadí determinujícího a determinovaného členu (oba nás místo nás oba); /3/ záměna pořadí přísudek — příslovečné určení v rámci komplexního rématu (do těch očí vzala místo vzala do těch očí).

Paní Novotná ukládala dlouho vždycky ten otcův dar. (Základní slovosled: Paní Novotná ten otcův dar vždycky dlouho ukládala.) Jde tu o tyto změny: /1/ přesunutí tématu (východiska) do koncové pozice; /2/ záměna pořadí příslovečné určení — přísudek (ukládala dlouho místo dlouho ukládala); /3/ záměna pořadí určení času — určení způsobu (dlouho vždycky místo vždycky dlouho). … protože já od druhé třídy jsem měl trojky vždycky z počtů a z mluvnice a vždycky dvojku z mravů. (Krasosmutnění, 31); … na náměstí na mokrém dláždění dostaly dva motocykly smyk, srazily se a dokulili se dva motocyklisté jim k nohám… (Krasosmutnění, 59); … tolik potřebovaly ty Francinovy lampy kyslíku, že vysávaly vzduch… (Postřižiny, 13); Strý[83]cova čepice zářila … a strýc musel oběma rukama držet pevně tu čepici (Postřižiny, 113); … a já jsem věděla, že jistě si Francin namaloval křídou ty kroky… (Postřižiny, 127).

Hrabalův slovosled se zdá být v kontextu novější české prózy opravdu zjevem mimořádným. Bylo by ovšem třeba provést důkladnou analýzu slovosledných postupů i u jiných autorů, abychom mohli bezpečněji a objektivněji odlišit obecnější tendence od individuálních zálib autorových.

---

[1] Viz studii A. Sticha, Slohová dynamičnost v nové české próze (Josef Frais), Naše řeč 62, 1979, s. 26—38.

[2] F. Buriánek tu hovoří o tematické, kompoziční a stylové originalitě, in: Bohumil Hrabal. K 65. narozeninám B. Hrabala, prop. odd. nakl. Československý spisovatel.

[3] Srov. J. Kolár, K poetice Hrabalova „světa naruby“, Estetika 17, 1980, s. 121—125.

[4] Excerpovali jsme tyto prózy: Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Praha 1964; Ostře sledované vlaky, Praha 1965; Postřižiny, Praha 1976; Slavnosti sněženek, Praha 1978; Krasosmutnění, Praha 1979.

[5] Hrabalova tendence (ať vědomá nebo podvědomá) porušovat ustálená slovosledná schémata může souviset s jeho sklonem k „inverznímu vidění a pojmenovávání“ skutečnosti (Kolár, o. c. v pozn. 3).

[6] Základní poučení o aktuálním členění výpovědi (věty) je např. v knize O češtině pro Čechy, Praha 1960; V. Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947. Nejnověji je tato problematika zpracována v díle P. Sgall — E. Hajičová — E. Buráňová, Aktuální členění věty v češtině, Praha 1980.

[7] Srov. J. Kraus — J. Kuchař — A. Stich — F. Štícha, Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny, Slovo a slovesnost 42, 1981, s. 228—238.

[8] Ve staré češtině je pořadí příklonného se a příklonného zájmena často obrácené (Smál mu se).

[9] Srov. L. Uhlířová, K poloze příklonek ve vedlejších větách spojkových, Naše řeč 59, 1976, s. 184—191; M. Grepl, Vývoj slovosledu v Tylově próze, Slovo a slovesnost 20, 1959, s. 247—261.

[10] Na tento jev upozorňuje také A. Stich, o. c. v pozn. 1, u J. Fraise.

[11] Tendence klást východisko výpovědi, které je podnětem k jejímu uskutečnění, až na konec věty, je velmi silná i v němčině, kde vede často až k porušení tzv. větného rámce, např. Glaube kein Wort, was ich dir sagte in dieser Nacht (Max Frisch). V angličtině dokonce je vzhledem k její syntaktické normě umístit východisko až na konci věty často nutné; např. Hemingwayova věta Lidé jsou k želvám nemilosrdní nemůže znít v angličtině „People are about turtles heartless“ nýbrž pouze People are heartless about turtles, jak píše Hemingway (Stařec a moře).

[12] Umisťováním východiska na konci výpovědi se zabývá podrobněji V. Mathesius v článku K pořádku slov v hovorové češtině, sb. Čeština a obecný jazykozpyt, s. 353—359 a také J. Mukařovský ve studii Pokus o slohový rozbor „Babičky“ B. Němcové, Kapitoly z české poetiky II, 1941, s, 411—424.

Naše řeč, volume 66 (1983), issue 2, pp. 75-83

Previous Jiří Kraus: Tradice a úkoly péče o kulturu dorozumívání

Next Jan Petr: Sovětská práce o zájmu klasiků marxismu-leninismu o slovanskou filologii