Časopis Naše řeč
en cz

Slovník spisovné češtiny

Emanuel Michálek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Po devítisvazkovém Příručním slovníku jazyka českého (1935—1957) a čtyřsvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971)[1] vychází péčí pracovníků Ústavu pro jazyk český ČSAV jednosvazkový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.[2] Autoři slovníku, pracovníci oddělení lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český ČSAV, se snažili vytvořit příručku poskytující uživatelům spolehlivé poučení o současné slovní zásobě i o jazyku vůbec a umožňující zároveň uspokojivé vyjádření myšlenek i postojů ke skutečnosti, jak zdůrazňuje předmluva z pera J. Filipce (s. 5—7). Vedle předmluvy je vlastnímu slovníku předesláno populární základní poučení o zpracování lexikálního materiálu (s. 8—10). Je přehledně uspořádáno, vybrané příklady jsou tištěny ve zvláštním sloupci. Odkazuje na podrobnější výklady umístěné na konci slovníku pod titulem Zásady zpracování slovníku (s. 779—798). Tyto zásady jsou spojeny s rejstříkem v nich užitých termínů (s. 798—799). Na základní poučení navazuje seznam zkratek a značek užitých v textu slovníku (s. 11—14) a poznámka o zásadách interpunkčních (s. 14—15).

Slovník spisovné češtiny je normativní slovník výběrový. Nezaznamenává proto výrazy okrajové, např. zastaralé, nářeční, řídké, termíny jen úzce speciální apod. Slovník je určen nejširším vrstvám uživatelů a snaží se přinést maximum důležitých jazykových poznatků. Úkol normativní a kodifikační plní slovník zvláště promyšleným výběrem slov a frazeologických jednotek, jejich významovou diferenciací a výkladem významů, stylistickým zařazením, přihlížením k variantám a dubletám. Dotváří podobu spisovné normy, zachycenou předchozími příručkami, i její vývojové změny. Má plnit úlohu aktivního, regulujícího činitele, předjímajícího vývoj spisovné normy a přispívajícího k zvyšování jazykové kultury uživatelů spisovného jazyka. K zvládnutí těchto náročných úkolů spolupracovali autoři s členy dalších odborných institucí, zejména pravopisné komise vědeckého kolegia jazykovědy, komise morfologické a ortoepické. Slovník zpracovává lexikální materiál etapy socialismu, tj. z posledních třiceti let. Vychází při tom ze zjištění, že těžištěm dnešního spisovného jazyka je styl odborný a publicistický. Přináší především jádro spisovné slovní zásoby, stylisticky [250]bezpříznakové. Z jednotek stylisticky příznakových zaznamenává zejména výrazy hovorové, knižní a expresívní, pokud mají větší frekvenci. Ze slov obecné češtiny uvádí slovník jen příklady zcela běžně užívané. Tak např. ve srovnání se Slovníkem spis. jaz. českého chybějí často i expresívní slova macík, maglajz, machl, machlovat, marodit, maštal, mazák…, kdežto makat, mašina, mastný ‚notný‘ uvedena jsou. Přitom se zde obecná čeština chápe úže než v Slovníku spisovného jazyka českého. Ukazují na to poměrně četné případy označené v Slovníku spisovné češtiny jako hovorové a dříve zařazované do češtiny obecné. K nim patří slova máma, manýry, marast, marod aj. Jako hovorové označuje slovník i některé tvary zájmenné typu má, svá v 1. p. jedn. čísla žen. rodu, mojí, svojí v pádech nepřímých, dříve nepovažované za spisovné. Obdobně jsou hodnoceny rovněž např. varianty oblíknout, vlíknout. Slovník touto úpravou přihlíží k tomu, že spisovná norma je dnes pod vlivem mluveného jazyka.

Z druhů slov jsou tu nejvíce zastoupena podstatná jména a slovesa, zvláště nepředponová. Zmínku zasluhuje slovníkové zpracování sekundárních předložek a částic. Jsou v Slovníku spisovné češtiny uvedeny ve větší úplnosti než v příručkách starších, je zde podán jejich první úplný lexikografický popis. Úplněji než dřívější slovníky shrnuje Slovník spisovné češtiny hlavní údaje týkající se pravopisu a výslovnosti zpracovaného lexikálního materiálu. Opírá se o školní vydání Pravidel českého pravopisu a o publikaci Výslovnost spisovné češtiny. V souladu s intencí autorů Pravidel z doby více než před 20 lety uvádí však slovník jen tzv. progresívní podoby heslových slov.

Značnou péči věnovali autoři vnitřní jednotě slovníku. S ní souvisí mimo jiné i snaha, aby všechna slova užitá ve výkladech významů slov byla zároveň heslovými slovy slovníku (srov. s. 6). Výjimkou jsou jen slova tzv. otevřených řad, jako jsou číslovky, složeniny a odvozeniny adjektivní. Tato zásada se ovšem nevztahuje na slovní zásobu užívanou v Zásadách zpracování slovníku (s. 779—798). V nich se např. mluví o referenčním charakteru zájmen (3. 52), o fundujících slovech (5.321.1), o slovníkových hnízdech (2. O. n.), o podvýkladech (9. 343). Tyto výrazy nejsou zaznamenány ani v rejstříku termínů připojeném k Zásadám zpracování slovníku (s. 798—799). Je ovšem třeba dodat, že v příslušném kontextu, kde je těchto výrazů užito, jsou vždy náležitě vysvětleny, snad s výjimkou slova podvýklad. Jistou výhradu vzbuzuje široké pojetí pojmu významový odstín (5. 22). V slovníku je oddělován středníkem od významu, k němuž patří. Počet těchto případů je ovšem proti čtyřsvazkovému slovníku velmi omezen. Jako příklad je v Zásadách zpracování slovníku citován první význam slova mlýn ‚budova se zařízením na rozemílání obilí n. jiných hmot‘ s významovým odstínem ‚toto zařízení‘. Soudíme, že pojem významového odstínu charakterizovaného v Zásadách (5. 22) jako menší významový rozdíl je stále nedosti jasný. Projevuje se to i větší mírou ne[251]jednotnosti ve zpracování případů, které lze v podstatě považovat za zcela obdobné. Podobný vztah, jaký je v citovaném příkladě mezi mlýnskou budovou se zařízením na rozemílání a tímto zařízením samým, je rovněž mezi řadou pojmenování pro místnosti a mezi příslušnými názvy pro nábytek, nábytkovou soupravu do těchto místností, ale tyto případy jsou vždy zpracovány ve dvou samostatných významech. Např. ložnice je 1. místnost zařízená ke spaní, 2. souprava nábytku do ní. Obdobné dva významy se vyčleňují také u dalších slov tohoto okruhu, jako jídelna, kuchyně, pokoj ve významu ‚obytná místnost‘ proti homonymnímu pokoj ‚klid‘ apod. Obdobné řešení sémantické stavby jako u slova mlýn nacházíme rovněž např. u slova pohostinství, které v druhém významu označuje veřejné stravování (v menších místnostech) s významovým odstínem umístěným za středníkem ‚podnik, provozovna, hostinec‘. Nehledě k tomu, že tento významový odstín lze sotva omezovat na „menší místa“ — podniky toho druhu jsou i ve velkých městech —, vnucuje se námitka, že činnost, popř. instituce a místo činnosti, bývají jinak samostatné významy, srov. např. hesla pošta, redakce a podobně.

Přesněji než dřívější slovníková zpracování postihuje Slovník spisovné češtiny význam sloves typu postřílet, pozotvírat. Proti dřívějším výkladům (postřílet ‚postupně zastřelit‘, pozotvírat ‚postupně zotvírat‘) staví formulace Slovníku spisovné češtiny do popředí skutečnost, že jde o děje s hromadným objektem, kdežto postupnost zde není znakem podstatným, jak naznačuje užití závorky: postřílet ‚hromadně (a postupně) zastřelit‘, pozotvírat ‚hromadně (a postupně) otevřít‘. Určité námitky může naproti tomu vzbudit postižení významu slov typu rozpršelo se ‚dalo se do deště‘, rozběhnout se ‚dát se do běhu‘. Slovník uvádí příklad (k ránu) se rozpršelo ‚dalo se do deště‘, ale to není zcela přesné. Řekneme-li třeba Pojďme domů, než se rozprší, neznamená to výzvu k odchodu než ‚začne pršet‘, ale spíše ‚než začne pršet hustě‘.[3] Že v tomto typu nejde jen o pouhý začátek, postihuje i slovník třeba u slovesa rozjet se ve významu ‚začít jet, dostat se do (plné) jízdy‘ nebo ještě výstižněji u slovesa rozejít se ‚dostat se do normální chůze‘. Uvedené jednotlivosti však nejsou pro Slovník spisovné češtiny typické. V celku bývají výklady významů heslových slov pro účely slovníku postačující a výstižně.

Slovník spisovné češtiny obsahuje terminologii jen společensky závažnou. Přináší zejména odborné názvy, které se staly součástí běžné slovní zásoby, z odborných výrazů speciálnějších především ty, které souvisí s vědeckotechnickým rozvojem. Definice jsou stručné, ale postačující k běžné identifikaci příslušného jevu nebo předmětu. Někdy se význam [252]jen naznačuje stručným popisem věci, jindy oborem a účelem jejího užívání, např. cement ‚práškovitá stavební hmota užívaná k přípravě malty a betonu‘, pomněnka ‚bylina s drobnými blankytně modrými kvítky‘. Klade se důraz na souvislosti termínů se slovy běžného sdělovacího jazyka. Při definování se užívá jen výrazů v slovníku obsažených a do popředí se stavějí vlastnosti a nápadné znaky využívané i v přenesených významech a ve významu slov odvozených: např. rtuť ‚tekutý, jedovatý, stříbřitý, kovový prvek‘, srov. odvozené přídavné jméno rtuťovitý ‚pohyblivý, čilý, neposedný‘; hyena ‚africká n. asijská šelma živící se převážně mršinami‘, srov. expr. přenesený význam ‚bezcitný člověk, který těží z neštěstí jiných.‘ Slovník takto objektivizuje lexikografický popis lexikálního významu aplikací soudobého lexikologického principu — systémového pojetí slovní zásoby: orientuje se na objektivní sémantické komponenty, na jejichž základě jsou lexikálně významové jednotky seskupeny v dílčí lexikální systémy (polysémní strukturu slova, systém slovní čeledi aj.).[4]

Pokud jde o příslušnost lexikálních jednotek k různým systémům terminologickým, užívání zkratky terminologického oboru se řídí zásadou uvádět ji jen v případech speciálních, např. pepsin chem. ‚enzym obsažený v žaludeční šťávě‘, fluoreskovat fyz. ‚světélkovat pod bezprostředním dopadem záření‘. Případy běžné i v projevech neodborných jsou bez zkratky, např. panel ‚plošný stavební díl‘; reaktor ‚zařízení na štěpení atomových jader‘ (str. 797, 9. 31; 9. 5). Zkratkou oboru se označují specifické termíny užívané v projevech odborníků. Kde je rozdíl mezi územ odborným a neodborným, je to ve výkladu významu vytčeno. Např. plod ve významu ‚část rostliny obsahující semena; neodb. i soubor plodů mající vzhled plodu jednoho (např. fík, jahoda)‘, dřevo ve významu ‚materiál z kmenů a větví stromů a keřů i jeho jednotlivý kus; bot. pletivo dodávající stonku (dřevin) pevnost‘. Zkratky oboru se neuvádějí u běžných odborných názvů, jejichž oborová příslušnost je jasná, např. u rostlin, zvířat, nemocí, strojů a zařízení apod. I ve smyslu těchto uvážených zásad může být někdy užití, popř. neužití zkratky oboru diskusní. Např. jádřinec, jaderník obsahující ve výkladu slovo malvice jako botanický termín označeno není, malvice — pravděpodobně jako užší termín — označeno je (srov. malvice bot. ‚dužnatý plod obsahující jádřince se semeny‘). Obratlovec, bezobratlý, členovec označeny jako zoologické termíny jsou, savec, korýš, měkkýš zkratku zool. nemají. Dueto, nonet jsou opatřeny zkratkou hudebních termínů, kvartet, kvintet, sextet jsou uvedeny bez označení. Jako jazykovědný termín je zpracován výraz obojvidové sloveso, ale v Zásadách zpracování slovníku se užívá podoby obojvidá slovesa (s. 791, 5. 24, tak i v rejstříku s. 798) ve [253]vlastním slovníku nezaznamenané. To jsou ovšem věci jen okrajové a někdy i diskusní. Celkově je terminologie řešena nepochybně účelně.

Velmi vhodně je slovník doplněn několika užitečnými přílohami: 1. Slovotvorným přehledem spolu s informacemi, kde se najde podrobnější) poučení o tvoření slov (s. 743—747), 2. seznamem nejužívanějších zkratek a značek (s. 747—754) a soupisy vlastních jmen rodných (s. 754—759) a zeměpisných (s. 759—777).

Rovněž po stránce grafické je úroveň díla dobrá. Málo je tiskových chyb, všimli jsme si např. těchto případů: odslovný m. doslovný (s. 82), v. 27 m. 2. 7 (s. 782, 2. 0), padat2 m. padat 2 (s. 793, 6. 11); před slovem zblo (s. 795, 8. 22) chybí hvězdička; zlatý déšť (s. 795, 8. 21) má být odkázáno k zlatý 4, a ne k zlatý 3.

Slovník spisovné češtiny, po slovníku Vášově—Trávníčkově první jednosvazkové shrnutí novočeské a nadto skutečně současné slovní zásoby, má dobré předpoklady k tomu, aby plnil své poslání s úspěchem. Uvážlivě těží z rozsáhlého lexikálního materiálu a je zpracován na základě velkých lexikologických a lexikografických zkušeností. Je závažným přínosem pro celou naši veřejnost. Pro lingvisty je také příkladem uplatnění některých principů soudobé lexikologické teorie v lexikografické praxi. Významná a průkopnická je jeho funkce jako školní příručky, první toho druhu u nás.

[1] Srov. I. Poldauf, K dokončení Slovníku spisovného jazyka českého (1960—1971), SaS 32, 1971, s. 258n.

[2] Hlavní redakce J. Filipec, F. Daneš, red. J. Machač. Vydala Academia Praha, 1978, 800 s.

[3] Podle I. Poldaufa začalo pršet není totéž co rozpršelo se, nejde jen o začátek děje, spíše slovesa tohoto typu vyjadřují dosahování a dosažení intenzity charakteristické pro určitý děj, srov. Podíl mluvnice a nauky o slovníku na problematice slovesného vidu, Studie a práce lingvistické 1, Praha 1954, s. 219n.

[4] O nutnosti vystihnout motivační vztah lexikální jednotky k jiné jednotce téhož lexikálního subsystému viz I. Němec, Systémové pojetí slovní zásoby v jejím lexikografickém popise, Slavica Slovaca 5 (1970), s. 293—300, zvl. 296.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 5, pp. 249-253

Previous Vladimír Mejstřík: K užití jednoho typu složených přídavných jmen v odborném názvosloví

Next Miroslav Komárek: K sedmdesátinám Františka Kopečného