Dvorný a zdvořilý

Milada Nedvědová a kol.

[Articles]

(pdf)

-

Ve vědeckých studiích věnovaných oslavě jubilea Karla IV. se nejednou objevily zmínky o významu pražského císařského dvora pro rozkvět tehdejšího umění, kultury a civilizace. V poslední době se obecně zdůrazňuje úloha knížecího, královského a císařského dvora v celkovém vzestupu středověké civilizace.[1] Upozorňuje se na to, že se na dvorech vladařů záhy vžil pevný řád, ba přímo rituál chování a postojů. Dvořané se řídili přísnými předpisy při stolování, při vzájemném styku, při dvorních slavnostech i v každodenním životě dvora. Víme, že právě na panovnických dvorech poprvé pevně zakotvily přísně dodržované zvyklosti, např. při pokrývání stolů ubrusy [191]a užívání jednotlivých druhů jídelních příborů. U dvora se požadovalo vybranější chování k ženám a ustálil se tu soubor přesně stanovených gest, předpisovalo se, jak se mají čistit ruce i nos — zkrátka, jak se vybraně chovat. V tomto smyslu se pak panovnický dvůr staví do čela civilizačních proudů, které postupně zdvihají kulturní úroveň středověké společnosti.[2] Dvorská kultura vyzařuje nejprve do aristokratických vrstev, později však zasahuje i do každodenního života měst a venkova. Historikové, kteří se věnují dějinám kultury, spatřují ve dvorské kultuře základní zdroj podnětů, jež povznášely na vyšší úroveň životní styl nejširších lidových vrstev.

Není sporu o tom, že i u nás byl tento pohyb civilizačních hodnot a novot shora dolů významnou složkou vývoje feudální společnosti. Badatelské výsledky v oblasti dějin výtvarného umění, literatury i hmotné kultury to nejednou potvrdily. Pokusme se prověřit tvrzení o určujícím vlivu dvorské kultury a civilizace na každodenní život nejširších vrstev společnosti i na zachovaném jazykovém materiálu starších písemných památek. Ptáme se, zda i starší čeština může podat svědectví o těchto proměnách středověké kultury. Zároveň nás bude zajímat, zda nám studium starší češtiny může naznačit, jak se z dvorského prostředí šířily nové civilizační postupy a jak je přejímalo obyvatelstvo středověkých Čech.

Kladnou odpověď na obě otázky bychom nejspíše očekávali např. u slova zdvořilý. Jeho základem je slovo dvór a označuje právě ty vlastnosti a postoje, které se považují, nejdříve u dvora a pak i mimo dvůr, za hodnotné a dokonalé. Toto adjektivum však není ještě doloženo v slovní zásobě 14. a 15. století, shromážděné v archívu Staročeského slovníku. Nenajdeme je ani v Rešeliově slovníku z poloviny 16. století. Josef Jungmann[3] zaznamenal jeho první výskyty až z díla Veleslavínova (jako synonymum k dvořák) a z Komenského, kde se říká, že „kratochvilní žertové, líbá mluvení a narážení šprýmovná zdvořilým sluší“. Uhlazené, společensky vybroušené vlastnosti a postoje lidí byly tedy v druhé polovině 16. století označeny slovem, které dodnes připomíná nejužší souvislosti s životem, zvyklostmi, ba s rituálem dvora.

[192]Nutno tedy dále hledat odpověď na otázku, jak se podobné vlastnosti a postoje označovaly v předchozích stoletích. Dostáváme se k adjektivu dvorný, které v současném jazyce označuje vlastnosti, lidi, jevy a věci, jež jsou po dvorském způsobu uhlazené, uhlazeně zdvořilé, galantní.[4] Bylo tomu tak i ve středověku?

V starší češtině mělo vztahové adjektivum dvorný několik významů. Především označovalo přináležitost lidí a jevů k určitému dvoru — podobně jako adjektivum dvorský, odvozené od téhož základu. Dalimilova kronika vypravuje o dívčí válce, popisuje Vlastin hrad Děvín a uzavírá: „By byl kto chtěl co dvorného viděti, bylo by jemu do Děvína tehdy jíti.“[5] Jevy na Děvíně, označené jako „dvorné“, tj. výcvik dívek k válčení, nejsou nijak hodnoceny, nejsou na vrcholu stupnice estetických, mravních nebo jiných hodnot, jsou to pouze jevy obvyklé na dvorech, ještě zřetelněji vysvítá tento význam slova dvorný v Rokycanově Postile,[6] kde se uvádí, že u Kristova hrobu stáli „rytíři a dvorní lidé“, tj. členové dvora, lidé žijící na vladařově dvoře.

V nejstarším zápisu úplného překladu žaltáře z 1. poloviny 14. století[7] čteme spojení „dvorné vzvýšenie mořské, dvorný na výsosti Hospodin“. Mladší texty žaltářů od poloviny 14. století nahrazují zde slovo dvorný slovem divný, jak to ostatně navozuje i latinský text žalmu, který užívá výrazu mirabilis. Adjektivum dvorný označuje v starší češtině záhy vlastnosti nebo jevy divné, podivuhodné. V Dalimilově kronice[8] se vypráví o dívčí válce, že „dvorno jim (tj. mužům) to bieše viděti i jechu sě tomu smieti, že dievka na koni okročmo sedieše“ — byl na to divný pohled, protože to nebylo obvyklé. V podobném významu se setkáváme se slovy dvorný a dvorně i v řadě dalších jazykových památek, jako např. v Pulkavově kronice, v skladbách tzv. Sborníku hraběte Baworowského i v středověkém rytířském románu o Tristramovi. Tam se např. praví: „To jsú věru dvorní divové!“[9] a německá předloha tohoto staročeského překladu má na tomto místě výraz wunderlich. Význam adjektiva dvorný, který byl totožný s významem adjektiva divný, se udržel i po celé 15. století. V povídce o Alexandru Velikém se líčí, jak před krále přinesli „dvornú [193]potvoru“,[10] v listech se jeví obavy z toho, že v krajích „povstávají jakés dvorné bouřky“.[11] V husitských veršovaných skladbách, obracejících se k posluchačům mladým i starým, se ohlašuje „o novém zákoně dvorné položenie“[12] a myslí se tím zvláštní výklad bible. Ještě v roce 1475 vyhrožuje jeden šlechtic druhému: „O nás dvorné noviny uslyšíš!“[13]

Zamýšlíme-li se nad tím, jak a proč se utvářel tento význam slova dvorný, musíme mít na zřeteli, že dvůr soustřeďoval kolem panovníka poměrně velmi úzkou skupinu lidí (lze odhadovat, že např. na dvoře Karla IV. žilo asi 300 lidí, na dvoře krále Vladislava Jagellonského asi jen 100 lidí). Měřeny nejobecnějšími názory a zkušenostmi lidí, musely se všechny dvorské jevy, všechno chování dvořanů, jejich ošacení, jejich zvyklosti, ceremoniel i řády jevit zprvu jako něco výjimečného, neobyčejného, mimořádného, a proto i podivuhodného a divného. Nelze říci, že by slovo dvorný, pokud se užívalo v tomto významu, označovalo vlastnosti lidí a věcí i jevy s jednoznačně kladným nebo naopak záporným hodnocením. Šlo však vždy o jevy a věci mimořádné, hodné podivu. Tento podiv může pak vést jak k nadšenému souhlasu, tak i k trpkému odsudku všeho toho, co ze dvora přichází a co s dvorem souvisí. Hodnocení vyplývá vždy ze srovnání s obecným stavem, řekli bychom s normálními poměry. Co je mimo ně nebo nad nimi, může být „dvorné“, tj. divné, mimořádné, zvláštní.

Právě nevyjasněnost hodnotících soudů, daná širokým významovým rozsahem adjektiva dvorný, vedla k postupnému ústupu tohoto slova z užívání. Přesvědčivé doklady o snižující se frekvenci výrazu dvorný ve významu ‚divný, podivuhodný‘ podávají zmíněné staročeské žaltáře. Povšimněme si dále i místa z biblické knihy Ester,[14] kde text Olomoucké bible popisuje, že lože okrašlovalo „drahé kamenie rozličné i dvorné písmo“. Tzv. Padeřovská bible z třicátých let 15. století překládá „divnú rozličností malovánie“ (tj. bylo lože okrášleno), zatímco v tištěné Pražské bibli z konce 15. století čteme už jen „rozličným malováním“. Uvedené příklady svědčí o tom, že široký a nevyhraněný význam slova dvorný nevyhovoval zřejmě překladatelům, a že se proto snižovala četnost jeho užití.

[194]Třetí staročeský význam slova dvorný je už zcela výsledkem přechýlených hodnotících soudů o kladných rysech vlastností, jevů a věcí, které jsou podivuhodné a divné. Dvorný nabývá významu ‚pěkný, krásný, popř. zdvořilý‘. Ze dvou krajností označuje toto slovo ty rysy podivuhodného, které jsou ve shodě s životem dvora, a tím i s vyššími hodnotami morálními a estetickými. V úvodu k Dalimilově kronice chválí kronikář ty své současníky, kteří „pověsti hledají, v tom múdřě a dvorně činie“. Adverbium dvorně, užité paralelně s adverbiem múdřě, označuje nepochybně činnost dvoru přiměřenou, tj. řádnou, správnou, dobrou. Podobně je třeba rozumět i vyprávění staročeského zpracování Ezopových bajek o oslovi, který chce napodobit psa, lísajícího se k lidem a „mně se velmi dvorna“[15] skočí na svého pána a zraní ho. Osel se mylně domníval, že jeho chování je milé, správné, odpovídající uhlazeným způsobům (vlastním především dvořanům). K tomuto významu bychom mohli přiřadit i verše ze skladby Podkoní a žák,[16] v nichž skladatel popisuje podkoního, dvorského služebníka: „na němž kabátec úzký, krátký a dosti zedrané šatky; okasalý tak dvorně, k tomuť bieše obut v škorně, tyť biechu drahně povetšely.“ Dvořák byl oděn po dvorském způsobu, podle dvorské módy. Zároveň ovšem nemůže posluchači nebo čtenáři skladby uniknout ironický podtón. Spojení „dvorně okasalý“ připomíná vysoký styl dvorského oděvu, roztrhané šaty a boty dvořanovy jsou však spíše karikaturou dvorské módy. „Dvorně okasalý“ znamená v tomto kontextu tedy nejspíše „pěkně vystrojený“, jak bychom řekli dnes, kdy často expresívním posunem významu adverbia pěkně naznačujeme spíše pochybnou úroveň některých hodnot.

Podobná aktualizace významu byla nasnadě tím spíše, že v jazykovém povědomí 14. století už pronikal, jak u adjektiva dvorný, tak i u adverbia dvorně, význam zahrnující rysy záporného hodnocení. V staročeském biblickém překladu tzv. první redakce, kterou reprezentuje Drážďanská bible, se ve varovné charakteristice mladých vdov píše, že jsou „netolik prázdné (tj. zahálčivé), ale i mluvné, i řečné a dvorně mluviece, ješto neslušie“.[17] Jednosvazková Litoměřická bible (reprezentant druhé redakce biblického překladu) překládá: „klevetné i dvorsky mluviece, což neslušie.“ Další obměnu zjišťujeme i v Padeřovské bibli (3. redakce biblického překladu z první třetiny [195]15. století): „blekotné i dvorské, mluviece, což neslušie.“ Na počátku 15. století však vznikl i překlad Olomoucké bible, který přinesl čtení „blekotné i všetečné, mluviece, což neslušie“, které přejali později překladatelé Kralické bible a které se v podstatě udrželo i v novodobých biblických překladech. Zajímavé pro naše zkoumání je i znění Pražské bible z konce 15. století: „blekotné i oplzlé, mluviece, což neslušie.“ I ono svědčí o postupném nahrazování adverbia dvorně (popř. adjektiva dvorský) výrazy, které vystihují nízkou, odpornou, odsouzeníhodnou úroveň projevu oněch biblických vdov. V seznamu ohavností je v díle Husově mj. uveden i „mnich dvorný neb přípravný“.[18] Slovem dvorný se opět vyjadřuje negativní hodnodení mnišské morální úrovně. Podobně zachází s adjektivem dvorný i Petr Chelčický,[19] když varuje matky, aby neposílaly své syny „k dvoróm, aby se tam učili dvorným a marným věcem“. Záporné hodnocení je obsahem významu adjektiva dvorný i v dílech husitských kazatelů Martina z Krčina, Jana Rokycany a Václava Korandy mladšího. Krčín[20] odsuzuje jako blud papežovy „odpustky dvorné“, tj. „dvorné vymyšlené ústavky“. Rokycana[21] varuje věřícího, aby se neřídil svým „zlým srdcem“, protože by určitě „nětco dvorného spáchal“. V polemice proti mnichovi bosákovi útočí mluvčí radikální reformace proti hříšným papežům: „ty pravíš, že papežové mají býti bohatí, jakož kto dychtie dvorným šikováním.“[22] Ve všech těchto ukázkách je dvorný označením pro vlastnosti a jevy nejen podivné nebo vyumělkované, ale přímo nenáležité, odporující božímu zákonu, a proto hříšné a zlé. V zachovaných soukromých listech z 15. století se rovněž jako „dvorné“ označují vlastnosti a postoje nenáležité nebo dokonce ohavné. Píše se tu např. o „dvorném kajklování“,[23] čteme stížnost, že na šlechtice jeho nepřítel „dvorní pótku učinil“[24] a nebohá manželka si ironicky stýská, „kterak s ní jejie manžel dvorně nakládá“.[25] Vzbouřenci nad ukrytým purkmistrem „křičeli dvorně a vše učinili, aby odpočinutí nejměl“.[26] Není pochyb o tom, že se v průběhu 15. století [196]význam slova dvorný výrazně prechýlil do blízkosti slov nenáležitý, odporný, hanebný, zlý.

Zdá se, že v tomto sémantickém posunu sehrála česká reformace důležitou úlohu. Hlasatelé reformního hnutí, Hus a jeho následovníci, zaměřili v boji o čistotu božího zákona své útoky proti papežskému dvoru, proti arcibiskupům, biskupům a jejich dvorům. Husitští kazatelé volali po mravném životě prostých lidí a odsuzovali i přepych a rozmařilost královského dvora. Všechno, co přicházelo z těchto míst, nejevilo se jim už jen jako divné a podivné, tím méně jako podivuhodné, nýbrž nabývalo v jejich představách rysů ďábelských, bylo to dílo Antikristovo. Šat dvořanů, novinky zaváděné na dvorech, zápas dvořanů o vladařovu přízeň, dvorné chování, dvorné způsoby života se z tohoto hlediska jevily jako přímý protiklad Kristova božího zákona a postojů obce věřících. Jestliže se už dříve u adjektiva dvorný začala jevit ambivalence dobra a zla, krásy a ohavnosti, řádnosti a neřádnosti, v české reformaci zesílila tendence k převaze ryze negativního obsahu ve významu tohoto slova. Není bez zajímavosti, že úměrně s tím, jak stoupá počet dokladů, v nichž se slovem dvorný označuje chování a vlastnosti neřádné, odporné, zlé, klesá množství výskytů, v nichž se tímto výrazem vyjadřují vlastnosti vynikající, mimořádné, pěkné a dobré.

Pokud jde o označení negativních vlastností lidí, jevů a věcí, nestojí slova dvorný, dvorně v starší české slovní zásobě osaměle. Tyto významové rysy můžeme sledovat i u řady jiných členů téže slovní čeledi, jejichž základem je slovo dvór. Svědčí o tom např. užití adjektiva dvorský[27] a adverbia dvorsky jako synonym k výrazům dvorný, dvorně na uvedeném místě v staročeských biblích. Ze základu dvór vytváří Jan Hus adjektivum dvornomluvný, když rozhořčeně apostrofuje hříšníky, srov. „O lháři, utrhači, hánce, smilnomluvní, chlubníci, prázdnozpěvci, lájce, básníci, křivoradí neb zlorádce, pochlebníci, šeptáci, dvornomluvní a němečtí šprechéři!“[28] Husovo nově vytvořené slovo, zasazené do řady souřadných výrazů označujících různé podvodníky a odpůrce Kristova učení, zdůrazňuje znovu, že široká obec věřících považovala ty, kteří mluví a chovají se po způsobu dvořanů, za hříšníky a zlotřilce.

I slovo dvornost označuje v řadě staročeských jazykových památek [197]‚dvorné, rozpustilé, neřádné chování‘. V legendě o svaté Kateřině se vypráví o dvoře pohanského císaře Maxencia, kde si dvořané vedli zpupně a hříšně „ukazujíce dvornosti i chytrosti všelijaké“. Pro Tomáše Štítného jsou veselé reje na tržištích jen „dvornosti tržištní“,[29] jimž podle sv. Augustina není radno přihlížet. Petr Chelčický varuje rodiče před dvory, kam chtějí odejít do služby mladí šlechtici, protože na dvorech je „mnoho dvornosti, hesovánie a vymyšlovánie“.[30] Pro Pavla Žídka je v době poděbradské neřádností a marnivostí i tvar módních bot zakončených dlouhou špičkou. Rozhořčený moralista vybízí rodiče, aby jejich syn nosil „oděv poctivý“ a aby měl „střevíce bez špicóv a jiné všecko bez dvornosti“.[31]

Podobně se utvářel i významový obsah slova dvorstvie. Ve výkladu na Matoušovo evangelium čteme v staročeském překladu díla Mikuláše z Lyry o farizejích, kteří vznášejí své požadavky „z dvorstvie anebo všetečnosti“.[32] Jan z Příbrami volí jako označení pro nenáležité, neřádné chování výraz dvořenstvie a odsuzuje pyšné dvořany a marnivé chlubily pro „veselé v řeči nebo dvořenstvie, nebo ryčnosti, nebo kumštíky“.[33]

Nástin sémantické struktury slova dvorný a dalších slov vytvořených ze základu dvór v starší češtině umožňuje shrnout v závěru některé zajímavé poznatky.

Především jsme z významové šíře slova dvorný pochopili, proč bylo třeba nového slova, které by jednoznačně označovalo chování a vlastnosti uhlazené, galantní podle vzoru dvorského prostředí. Proto se v druhé polovině 16. století ujalo adjektivum zdvořilý. Dodejme, že to byla doba, kdy se mohlo výrazněji projevit i působení královského dvora Jagellonců a prvních Habsburků, i vlivy dvorského prostředí předních panských dvorů, které vzniká v 15. století (Rožmberkové, Pernštejnové, Hradečtí aj.).

Zkoumání vývoje významů adjektiva dvorný zároveň kladně zodpovědělo otázku, zda je starší česká slovní zásoba s to naznačit proměny středověké kultury. Zdůrazněme ovšem, že se ukázala přece jen jistá schematičnost představy o šíření civilizace a kultury z panovnického dvora mezi šlechtu, měšťany a nejširší vrstvy obyvatelstva, tedy [198]o pohybu shora dolů po sociální pyramidě. Není sporu o tom, že dvůr císařský, knížecí, královský, dvůr biskupský a později i dvory vyšší šlechty vyzařovaly nové podněty a nové formy chování, postojů, umělecké vzory a civilizační prvky, jež pronikaly postupně do stále širších vrstev poddaných českého království. Zároveň se však mimodvorské prostředí bránilo proti dvorským novotám. Některé významy stč. slova dvorný svědčí o tom, že se široké vrstvy obyvatelstva České koruny vzpíraly přijmout vše, co bylo na dvorech k spatření. Móda, uhlazené chování, dvorské řády, ale i pomluvy, nástroje vzestupu dvořanů, prodejnost, okázalý přepych a dvorská nádhera, to vše se jevilo zrakům přihlížejících a návštěvníků nejen jako hodné podivu, ale i jako cosi neřádného, neobvyklého, divného, až odsouzeníhodného. Jádro této rezistence a přímé východisko protichůdného pohybu zdola vzhůru tkvělo nepochybně v konzervatismu středověkého myšlení, ve známém odporu středověkého člověka k novotám a k převratným novinkám. Tradiční mentalita člověka vklíněného do zemědělského prostředí s pomalým rytmem času byla navíc utvářena křesťanskou vírou, která hledala vzory pro současnost v dávné minulosti, v dobách apoštolských. Právě v českém prostředí se tato idea zdůrazňovala od 2. poloviny 14. století silněji než jinde. Kult božího zákona, který pěstovalo české reformní hnutí, Jan Hus, jeho žáci a následovníci a celá česká reformace, posiloval odpor ke všemu, co přicházelo z papežských, panovnických, prelátských a šlechtických dvorů. Stopy tohoto mentálního a citového hnutí proti dvorské civilizaci a kultuře, proti dvorským řádům a zvyklostem nalézáme nejen ve významech slova dvorný, ale i u řady jiných členů slovní čeledi se základem dvór.

Srovnání sémantické struktury stč. dvorný s francouzským courtois, s anglickým courtly, německým höflich,[34] italským cortese naznačuje nejen odlišnost sémantické struktury českého výrazu, nýbrž i odchylnost psychických přístupů k hodnocení dvorských jevů a chování u dvora. Zvlášť výrazné a poučné jsou v tomto smyslu rozdíly mezi starší češtinou a polštinou. Sledujeme-li hesla dwornie, dworność, dworny v staropolském slovníku,[35] zjišťujeme, že vesměs označují výtečné, krásné a pozoruhodné vlastnosti lidí a věcí. Adjektivum dwor[199]ny pak především vyjadřuje příslušnost ke dvoru. V druhém významu se objevuje pozitivní hodnocení (je to synonymum k pěkný, krásný). Třetí význam lze vystihnout výrazy zajímavý, budící zájem. U žádného ze slov, utvořených ze staropolského dwór, nenajdeme záporné významové rysy. Význam stč. dvorný ‚neřádný, nevhodný, nenáležitý, zlý, odsouzeníhodný‘ starší polština neznala.

Sémantická struktura staročeského slova dvorný je tedy odlišná od struktur ekvivalentních výrazů z některých evropských jazyků. Nechybíme, budeme-li v tom hledat odraz zvláštních poměrů, které v Čechách vytvořila česká reformace. Jisté demokratizační rysy a odpor k životnímu stylu vyšších vrstev tvořily podstatnou část husitské ideologie. Svérázné rysy v mentalitě obyvatelstva prožívajícího hlubokou reformu církve, společnosti a životního stylu zanechaly trvalé stopy i v sémantickém vývoji slova dvorný.

---

[1] Srov. B.Guenée, L’ Occident aux XIV^e et XV^e siècles, Paris 1971, str. 149—150 a 189—192.

[2] Základní shrnutí podal N. Elias, Über den Prozess der Zivilisation. Soziogenetische und psychogenetische Untersuchungen 1—2, 2. Auflage, Bern—München 1969.

[3] Srov. Slovník česko-německý. Díl 5: V-Ž, Praha 1839, str. 642.

[4] Srov. SSJČ 4, str. 710.

[5] DalCr 22b, kap. 9, přídavek v. 3. Zkratky pramenů citujeme podle Soupisu pramenů a zkratek k Staročeskému slovníku, Praha 1968, str. 55—118.

[6] RokPost 1, 641 ed.

[7] Žaltář Wittemberský Ps 92, 4.

[8] Dal 8, 17; Vídeňský rukopis má na tomto místě var. divno.

[9] TristB 126b.

[10] AlexPovB 282b.

[11] ListářRožmb 3, 367 (1448).

[12] VýbAkad 2/1, 383.

[13] ArchČ 9, 14 (1475).

[14] Est 1, 6.

[15] BawEzop 948.

[16] Srov. verš 31—35 (dvorně v. 33).

[17] 1 Tim 5, 13.

[18] HusVýklB 105a.

[19] ChelčJan 25 ed.

[20] KrčínHrad 9a.

[21] RokPost 1, 565 ed.

[22] KorMan 65a.

[23] ArchČ 7, 440 (1464).

[24] ArchČ 7, 349 (1468).

[25] ArchČ 10, 6 (1478).

[26] VýbAkad 2/2, 256.

[27] U adj. dvorský se v starší češtině nejvýrazněji jeví základní význam vztahový (srov. desky dvorské, dvorský soud aj.).

[28] HusVýklB 41a.

[29] ŠtítSvátA 119a.

[30] ChelčSíť 39b.

[31] ŽídSpráv 75.

[32] LyraMat 87a.

[33] PříbrZamP 170a.

[34] Srov. střhn. hovelich, jež se překládá jako ‚jemný, pozoruhodný, způsobný‘ (Matthias Lexers Mittelhochdeutsches Taschenwörterbuch, Leipzig 1930, str. 94).

[35] Słownik Staropolski, Tom II, D—H, vyd. PAN, Wrocław—Krakóv—Warszawa 1956—1959, str. 240—241.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 4, pp. 190-199

Previous Josef Hubáček: Expresivita substantivních deminutiv v českých spisech J. A. Komenského

Next Jaroslav Porák: Nad překladem Dalimilovy kroniky