Dvě literárněvědné encyklopedie

Alexandr Stich

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Encyklopedických příruček, zvlášť těch specializovaných, není nikdy dost, a my jimi navíc nijak neoplýváme. O to vítanější jsou dvě kolektivní práce tohoto druhu z oboru literární vědy a historie, které připravili a dokonce zároveň vydali pracovníci Ústavu české a světové literatury ČSAV, obě za redakce Š. Vlašína. Je to Slovník literární teorie (SLT)[1] a Slovník literárních směrů a skupin (SLSS).[2] Náplň a rozdílné zaměření obou prací ukazují už jejich názvy, tematicky se překrývají jen v poměrně malém rozsahu, a přitom pouze tam, kde je to účelné (např. v heslech jako humanismus, husitská literatura, romantismus, ruchovci apod.); hesla uvedená v obou slovnících zpracovali vždy tíž autoři, nepřejímali však text hesla z jednoho slovníku do druhého, nýbrž zpracovali ho odlišně, v souladu s celkovou koncepcí a účelem toho či onoho díla.

Z hlediska našeho časopisu nás zajímá především první z obou děl, SLT; obsahuje totiž poměrně značný počet hesel týkajících se jazyka, jazykovědy a jazykově zaměřené stylistiky; jazyková problematika se pochopitelně objevuje i v heslech z některých jiných styčných oblastí (např. z textologie, literární stylistiky, teorie překladu, rétoriky, versologie apod.). Většinu jazykově a stylisticky orientovaných hesel připravili J. Houžvička, V. Macura a P. Vašák, a dále i J. Heřtová, M. Blahynka a J. Peterka, v menší míře V. Königsmark, J. Táborská, P. Bělíček, H. Mirvaldová a M. Procházka.

Rozsah informací týkajících se tak či onak jazyka a jazykovědy a jejich zaměření naznačí aspoň stručný přehled tematických okruhů příslušných hesel. Slovník obsahuje základní hesla jako filologie, lingvistika, fonologie, funkční stylistika, Pražský lingvistický kroužek, dále četná hesla zpracovávající základní jazykové pojmy jako langue, langage, parole (též heslo metajazyk), norma, paradigmatika a syntagmatika, aktualizace a automatizace, foném, grafém, morfém. Značný počet hesel je věnován zvukové stavbě jazyka a jejímu využití v slovesném uměleckém díle (fonologie, přízvuk, kvantita, intonace, tempo, kadence, frázování, hiát, prozódie, rytmus, eurytmie, rým, sylabický systém atd., hlásková instrumentace verše, eufonie, asonance, aliterace atd.). Je zastoupena obecná sémiotika a jazykovědná sémaziologie (souhrnnými hesly a hesly jako znak, sémantické pole, význam, archisém, konotace a denotace) i lexikologie (opět souhrnným heslem a hesly jako [96]slovník, polysémie, homonymie, synonymie, expresivita, a dále konkrétními hesly jako argot, slang, archaismy, barbarismy, disfemismy, eufemismy, neologismy, poetismy, prozaismy, vulgarismy; fráze, klišé, rčení, pořekadlo, přísloví; kalk, hyperbola, ironie atd., tautologie, etymologie apod.), stylistická syntax a významová výstavba věty (elipsa, aposiopese, anakolut, parenteze, řečnická otázka a odpověď; kontextové členění větné, příklonná slova, inverze, hyperbaton atd.), teorie promluvy (hesla jazykový projev, text, kontext, metatext, hesla týkající se jednotlivých součástí textu jako titul, odstavec, citát atd., horizontální a vertikální členění textu, monolog, dialog, vnitřní monolog, replika, ich—forma a er—forma, pásmo vyprávěče a pásmo postav, autorská řeč, nepřímá, polopřímá, smíšená a přímá řeč, uvozovací věta atd.) a kvantitativní jazykověda (frekvence, frekvenční slovník, index opakování, bohatost slovníku, hapax legomena, stylometrie). Zastoupena je pochopitelně v hojné míře i jazyková stylistika (souborným heslem a hesly jako jazyk uměleckého díla, styl jazykový, slohotvorní činitelé, jednotlivé typy stylů jako individuální — souvisící s heslem idiolekt —, hovorový, odborný, publicistický; makarónský, zaumný jazyk; pod heslem genera dicendi jsou shrnuty typy stylů vertikálně uspořádaných, tj. styl vysoký, střední, nízký atd.; jednotlivá hesla jsou věnována literárním druhům souhrnně i jednotlivě, genologii, žánrům, slohovým postupům, postupům jako archaizaci, depoetizaci atd.; do problematiky jazykověslohové přirozeně zasahují i četná hesla věnovaná tropům a figurám, opět souborně i jednotlivě atd.). Teorie informace a teorie komunikace, zahrnující také zčásti jevy jazykové, jsou zastoupeny hesly jako teorie informace, bit, entropie, redundance, komunikace, metakomunikace, autokomunikace, komunikační kanál, kód, šum. A nakonec uveďme aspoň náznakem rozsah, v němž je podána problematika textologická (textologie, edice, atribuce textu, různočtení, koruptela, emendace, kolace, interpolace, kontaminace atd.). Jazykovou problematiku zahrnují i hesla jiná, např. pojmy slovní hříčky, větné periody apod. jsou vysvětleny v rámci obecnějších heslových statí; podrobný a dobře zpracovaný rejstřík umožňuje v tomto směru rychlou orientaci.

Výklady jsou podány vesměs jasně a přehledně, a přitom na dobré odborné úrovni. Autoři vycházeli vesměs z naší domácí tradice (k níž patří i těsný vztah literární vědy k jazykovědným výzkumům), mají však dobrý přehled i po teoriích jiných a dovedou jich kladně i kriticky využít. V jednotlivých heslech i v celkovém tónu a vyznění se ukazuje, že naše literární věda přijala a osobitně rozvinula výsledky české jazykovědy a stylistiky (reprezentované badateli, jako jsou V. Mathesius, Havránek, Horálek, Jedlička, Hausenblas, Daneš, Doležel, Jelínek, Zima, ale i pracovníky jinak metodologicky zaměřenými, jako jsou např. Haller, Bečka) a v hojné míře i průbojných prací badatelů slovenských, zvl. J. Mistríka a J. Mika; ukazuje to i připojený seznam literatury a bibliografické odkazy u jednotlivých he[97]sel (rádi bychom jen viděli např. u hesla synonymie odkaz na základní práci Filipcovu nebo u kontextového členění odkaz na práce Firbasovy a Danešovy, popř. na základní dílo o té věci z poslední doby, u nás vydané, tj. sb. Papers on Functional Sentence Perspective, Praha 1974, apod.). Bibliografické odkazy připojené k jednotlivým heslům nejsou sice vždy stejně obsažné — někdy jdou do detailů, někdy se omezují jen na jednu dvě nejzákladnější nebo nejdostupnější práce, ale vcelku svou úlohu plní, protože i v druhém případu má uživatel možnost zjistit další informace prostřednictvím děl v SLT uvedených. (Upozorňujeme jen na dvě tiskové chyby, které ohrožují indetifikaci citových autorů při hledání v abecedně uspořádaných pramenech: na s. 204 má být K. Ajdukiewicz m. „K. Adjukiewlcz“, na s. 320 H. Lausberg m. „H. Lusberg“.)

Lze tedy očekávat, že SLT vzbudí zájem i u jazykovědců a že jim bude poskytovat dobré služby, i když ovšem je třeba mít na paměti, že problematika týkající se jazyka je zde zpracována v rozsahu, výběru, osvětlení a proporcích daných stanoviskem literární vědy. A i tam, kde se dosavadní stanovisko jazykovědy a tohoto slovníku plně nekryje (např. v pojímání hovorového stylu), budou tyto diference jistě podnětem k dalšímu vyjasňování a sbližování jednotlivých pojetí.

Vydání obou příruček nám dává i vítanou příležitost zmínit se o stylovém jevu, jemuž se u nás posud soustavnější pozornost nevěnovala, totiž stylu encyklopedických výkladů. Větších specializovaných encyklopedických slovníků u nás vyšlo nebo vychází poměrně mnoho (např. zemědělský, právnický, pedagogický, tělovýchovný atd. slovník, Státní nakladatelství technické literatury založilo celou ediční řadu oborových encyklopedií), způsob slohového ztvárnění jejich hesel je přitom značně rozmanitý a někdy nevyrovnaný. Málo se někdy dbá na sjednocení hesel, jejich vzájemné propojení, na funkční zaměření encyklopedie a na stupeň přístupnosti podání, která by s tímto zaměřením měla být v souladu. V zásadě jde o texty určované parametry odborného stylu, a to jeho podtypu populárně odborného. Právě ona první složka, tj. popularizační zřetel, bývá leckdy zanedbávána.

Obě literárněvědné příručky, které zde sledujeme, řešily tuto otázku vcelku velmi šťastně a úspěšně. Jednotlivé termíny-pojmy jsou zpravidla výstižně definovány, vztahy mezi nimi jsou téměř důsledně vyznačeny, uvádí se i etymologie termínů, přihlíží se k paralelní existenci domácích a mezinárodních termínů, méně známé mezinárodní přejaté výrazy se vysvětlují. Jasnost výkladu je účelně podpořena tím, že obecné, často náročnější pasáže jsou doplňovány názorným, konkrétním příkladovým materiálem. Za vhodné lze pokládat formulování hesel jako souvislý výkladový text (kromě úvodních, definičních částí hesel, které jsou skladebně ztvárněny jako neslovesné přísudky k heslovému slovu). Autoři se tím vyhnuli přílišné obsahové i skladební kondenzovanosti textu, ztěžující laikům často porozumění [98]v jiných encyklopedických pracích. Obě příručky by se mohly proto dobře uplatnit i ve školní výuce a bylo by záhodno, aby zvláště učitelé této možnosti využili v míře co největší.

Příručky tohoto druhu nás zajímají i svou formálně jazykovou podobou; jsou totiž důležitým nástrojem v šíření a upevňování současné kodifikace spisovného jazyka, popřípadě ukazatelem slabých a nepevných míst této kodifikace. Oba slovníky jsou z tohoto hlediska připraveny vcelku pečlivě a odpovědně. Na tři okruhy jevů však považujeme za prospěšné přece jen obrátit pozornost.

Za prvé je to psaní přejatých slov, zvláště latinsko-řeckých internacionalismů. Velmi dobře byla v tomto ohledu zpracována terminologie z oblasti metriky, kde bylo nutné některé případy řešit nově a samostatně. I jinak se autoři v této věci drželi platné kodifikace. Problémy jim však vznikaly někdy v psaní s/z u slov speciálních, méně známých. U slov aposiopese, césura byli autoři blokováni kodifikací, která zatím ještě podoby „cézura, apoziopeze“ nemá (třebaže je podle našeho soudu jen otázka času, kdy i ony budou připuštěny; v úzu se už objevují), avšak u hesel jako dierese nebo termínů dialysis, synchysis (s. 143) apod. bychom dali přednost podobám diereze, dialyze, synchize (je-li jinak ve slovníku dávána přednost podobám jako epanadiploze, anakruze apod.); obdobné je to se zdvojenými souhláskovými písmeny ve slovech attický (zde Pravidla jedno -t- přímo kodifikují), alligát, allonym (Slovník slovanské lingvistické terminologie má jen alofon, alomorf, v SLT samém je aluze), annominace (píšeme např. anál) apod., a se skupinou -rh- (např. epirhéma), kterou by bylo záhodno zjednodušit na pouhé -r- (srov. běžné réma v teorii aktuálního členění).

Za druhé pokládáme za potřebné zmínit se o uvádění výslovnosti; příručky, jako jsou oba tyto slovníky, jsou důležitý nástroj ustalování a kultivování spisovné výslovnosti; ta by měla být proto v pracích encyklopedické povahy uváděna všude, kde není jednoznačná, popřípadě kde se častěji objevuje nenáležitá a nevítaná. Je proto správné, že údajem o výslovnosti byla opatřena hesla jako doggerel, envoi, estribillo, farce, quintilla, rotrouenge, salut d’amour, ale stejně by si doplnění tohoto druhu jistě zasloužila hesla enr’acte, entrefilet, fin de siècle, chanson de geste, sainete, apod. popřípadě i výslovnostně záhadná jména některých méně známých autorů.

Třetí, a nejzávažnější, poznámka se týká psaní a skloňování antických jmen. Na praxi, které se oba slovníky přidržely, se neblaze projevil vliv obou našich encyklopedií antiky (jsou uváděny v seznamu pramenů v SLT).[3] Údaje o původu řeckých a latinských jmen dala redakce ověřit přednímu odborníkovi v klasické filologii a to pro čtenáře značně zvýšilo informační autoritu slovníku i po stránce jazykové. Zároveň si redakce byla vědoma, jak sama [99]v předmluvě podotýká, že „znalost řečtiny u mladší generace se značně oslabila“ — my dodáváme, že nejen řečtiny, ale i latiny. Přesto však autoři podlehli touze po jakémsi jazykovém „klasicismu“, který by se projevil v co nejpřesnější reprodukci hláskových, grafických a kmenoslovných poměrů v antických jazycích. Aby dosáhli tohoto cíle, v rozsáhlé míře popřeli kodifikaci Pravidel českého pravopisu, a to hlavně u jmen řeckých. Zásadně tak píší koncovku mužských jmen -es v podobě -és; proti Pravidlům píší délky ve jménech jako Eurípidés, Filémón, Hésiodos, Kyklóp, Oidipús, Sókratés; Afrodíta, Ífigeneia apod. Neodmítáme tuto praxi z malicherných důvodů „resortních“, ale proto, že má pro českou jazykovou kulturu a i pro přijímání a prožívání antické kultury samé důsledky tíživé. Uvedení čistého „klasického“ ideálu do praxe by vyžadovalo obnovit a ještě rozšířit humanistickou výuku klasických jazyků; bez tohoto předpokladu je reprodukce antických délek a kmenotvorné soustavy skloňování nemyslitelná; naopak, výsledkem budou jen další kolísání a nejistota, která bude pronásledovat i kultivované uživatele jazyka. Prokázalo se to také na praxi obou slovníků samých, a to několikanásobně. Jednak nebyly s to podoby, jak je předpisují obě naše encyklopedie antiky, udržet důsledně (mají podoby Demokritos, Kallinos, Pratinas, nikoli Démokritos, Kallínos, Prátinás atd.), jednak se dopouštějí hyperkorektních chyb proti encyklopediím antiky samým (např. Eirénáios m. Eirénaios), a konečně, což je nejpříznačnější, samy na různých místech kolísají (např. v SLT na s. 89 Simonides, s. 70 Simónidés, tamt. na s. 98 Ílias, s. 33 Íliady, na s. 52 v Illiadě; v SLT na s. 52, 54 a 255 Lúkiános, v SLSS Lukiános, apod.). Obdobné je to i v tvarosloví, např. v SLT na s. 84 Antigona, na s. 395 Antigoné (a na s. 276 lokasté), na s. 393 Ífigeneia, v SLSS na s. 109 Ifigénie — tvar přitom hláskově nekorektní, v SLT na s. 274 se uvádí pohoří Parnas, na s. 268 se parnasismus odvozuje od Parnássos, ale v SLSS na s. 202 od Parnassos. Zvláště se neudržitelnost „klasicizujícího“ ideálu projevuje tam, kde předpokládá rozdíly v délce samohlásek v různých pádech: SLT má Xenofón, Xenofonta (ve shodě s Pravidly), ale na s. 264 má psychologicky zcela pochopitelnou „chybu“ Xenofóntovy.[4] Za nevhodné pokládáme i tvary jako v SLT na s. 128 Pollúkův, od Pollux, třebaže jinde v textu se skloňuje v souhlase s tvaroslovnou soustavou češtiny Ajax, Ajaxe, nikoli Ajaka.

Podobně je tomu i u některých obecných podst. jmen, např. v SLT s. 133 héroida, na s. 216 heroida, nadbytečné jsou z hlediska češtiny označení kvan[100]tity ve slovech lysiódie, péón, mimesis má krátkost (zřejmě pod vlivem názvu známé knihy Auerbachovy), ale mímiamby (Herondovy) mají na s. 52 v SLT délku.

Za úvahu naopak stojí pro naši kodifikaci praxe slovníku označovat oddělenou výslovnost dvou sousedních samohláskových písmen tzv. trémou nad druhým z nich (Chronica Boëmorum, Ars poetica); tento způsob psaní vychází z daných kulturních poměrů a zabraňuje hyperkorektní výslovnosti jedné dlouhé samohlásky.

Výhrady, které jsme po kodifikační stránce proti slovníkům přinesli, nepostihují jejich celkové hodnocení, a navíc jsme si vědomi, že vina není zdaleka jen na jejich autorech a že jejich pozice v této věci nebyla jednoduchá. Šlo nám o to, upozornit uživatele, že v této formální věci nejsou slovníky směrodatné, a především ukázat neúnosnost kritizovaného principu i pro autory budoucích encyklopedií.

---

[1] Vydalo ho nakladatelství Čs. spisovatel, Praha 1978, 471 str.

[2] Vyšel v nakladatelství Orbis, Praha 1977 (vydán 1978), 349 str.

[3] Srov. posudek Encyklopedie antiky a Slovníku antické kultury v čas. SaS, 37, 1976, s. 137n.

[4] Rozkolísanost kvantit, způsobená snahou o restituci původního stavu, je tak velká, že ji lze dokládat ze stovek situací, na něž narážíme dnes a denně. Např. SLT má podobu Chloe (s. 51), nový překlad Šklovského Prózy Chloé; týž pramen má Sofoklés, ale Aristoteles, a nenáležitou délku Xenofóntovi — stejně jako SLT —, deník Svoboda má 29. 7. 1978 v témž článku Aristoteles a Eurípidés vedle sebe, atd., atd. Je to stav na pováženou, ukazuje se, že příliv kvantit kultivovanosti jazykového projevu poškodil.

Naše řeč, volume 62 (1979), issue 2, pp. 95-100

Previous Slavomír Utěšený: K pojmosloví a terminologii sociálních nářečí

Next Jiří Kraus: Moderní slovenská knížka o řečnickém projevu